Kolik toho opravdu potřebuje jedinec k tomu, aby si v pohodě žil?
A je ztracen.
Nesnažím se tady nikomu vnucovat střídmost, askezi nebo, chcete-li, dobrovolnou chudobu. Tedy žádná luxusní auta, žádné bydlení "ve vlastním", žádné exotické dovolené nebo hodinky za 100 000.- atd.
Kdo nutně potřebuje luxus, nechť se o to snaží. Většinou to jde. Obvykle na něčí úkor. Nebo i poctivě. Stává se z něj úspěšný člověk. Ale pak nastane bod zlomu, kdy se to stává cílem života. Říká se tomu rat race neboli "krysí závod". Myslím, že wikipedie ten pojem vysvětlí lépe a podrobněji než já.
Určitě takové lidi znáte. Dvě nebo tři zaměstnání, žádný čas odpočinku. Své známé rozděluje ne bezvýznamné, s kterými by si mohl jen popovídat, kdyby měl čas a na ty, kteří mu mohou přinést úspěch na jeho cestě. Nevypíná telefon - co kdyby se objevila nějaká příležitost. Obvykle nemá děti, protože na jejich "obsluhu" je třeba spoustu času nebo ho jejich existnce omezuje v cestování za lepším výdělkem. Pokud se ožení nebo se vdá se stejně založeným partnerem, je to manželství jak se říká "dvoukariérové" - ti dva mají jenom společný byt a (někdy) jméno. Spí spolu zřídka. Pohání ho pomyšlení, že nemá víc než soused, kolega v práci, nebo dokonce příbuzný.
To téhle kategorie ale nepatří "workoholici", pro které je jejich práce koníčkem - ale jinak jsou "normální", Jenom žena a děti je vidí nanejvýš pozdě večer, šťastně utahané jako kotě - a nic z něj nemají. Kolegové je taky nemají moc rádi, protože jim "kazí normy" a nanejvýš takového spolupracovníka využívají k tomu, aby za ně řešil jejich pracovní úkoly, které pak vydávají za svoji zásluhu. Workoholik si toho obvykle nevšímá, práce ho baví.
Z krysího závodu takový člověk vypadne obvykle jen proto, že zestárne, někdo jiný je v oboru daleko úspěšnější než on nebo ho zradí zdraví. Okamžik, kdy se to stane nelze přesně stanovit. Ale až se to stane je takový člověk na konci cesty, kterou si vybral. Nemá děti, partner je jen formální nebo žádný, kolegové se také starají jen sami o sebe. Má sice peníze, nemovitosti a hmotné bohatství, ale je sám. Zoufale sám, bez skutečných přátel, bez rodiny, která buď není nebo je odtažitá. Selfie a videa z exotických míst naší planety mu to nenahradí. A najednou si uvědomí, že až zemře, nastane jedině bitva o jeho majetek. Jinak nebude nikomu chybět.
Nové přátele si takový vyhořelý člověk hledá těžko. Jednak je tu nerovnost hmotného bohatství - chudšími pohrdá a vyvyšuje se nad nimi, bohatším závidí - a za druhé obvykle nenajdou společné téma o kterém by se bavili.
Obvykle začne fungovat i fysiologie: neurózy, deprese, náznaky duševních chorob, problémy s myšlením, srdeční potíže. Tomu všemu se dneska módně říká "syndrom vyhoření". V tom stavu často tito lidé podlehnou nějakému zdatnějšímu manipulátorovi. Jsou to ty případy, kdy úspěšný podnikatel postupně pošle do ciziny spoustu peněz krásné ženě v úzkých, kterou zná jen z fotek na internetu nebo nanejvýš jako hlas v telefonu. Nebo dobře situovaná žena štědře sponzoruje mužně vypadajícího bývalého "důstojníka americké armády", který se neblahým řízením osudu dostal do momentální finanční krize a potřebuje trochu peněz, aby si mohl najmout dobrého advokáta, který mu vymůže peníze, které mu patří a o které jej příbuzní připravili. No a pak konečně přijede a budou spolu šťastni až do smrti. Klasický sňatkový podvodník či podvodnice a ani se nepotřebuje obtěžovat osobně.
V obou případech manipulátor svoji oběť miluje pro její dobrou duši, inteligenci, schopnost empatie atd... Protože takoví "vyhořelí" nutně potřebují, aby je někdo měl rád, aby je miloval. A tak nesmyslně posílá peníze kamsi do ciziny a pak pláče před TV kamerami, jak ho strašně podvedli. A doufá, že ho publikum aspoň polituje. Když už ne lásku, tak aspoň soucit.
Na to se nedá reagovat jinak, než poznámkou, že "rubáš nemá kapsy". Byla to jeho volba, pohyboval se rád ve "vyšších kruzích", které o něj nějak ztratily zájem. Leda kdyby náhodou potřebovali nějakou půjčku nebo spíš nějakou částku pro skvělý investiční záměr. Napadjí mě bývalí úspěšní sportovci. Když skončí se sportem a mají peníze, často o ně přijdou právě kvůli "skvělým investičním záměrům" jejich přátel. Pokud se vzpamatují včas, před úplným zchudnutím, se většinou dávají na politiku. Chybí jim totiž obdiv okolí. Jejich politické záměry bývají taky obvykle dost pofiderní. Totéž platí i o umělcích, i když tam velikost majetku nebývá až tak ohromující.
Užít si život.
Na to je třeba vědět, co je pro ně smyslem života. Někdo má rád velkou rodinu, někdo rád cestuje, jiný si zase staví ve sklepě jachtu, se kterou pak třikrát obepluje svět. Nebov garáži ultralehké letadlo. Jiní si staví domy nebo aspoň chaty nebo sbírají CD. Ale nic z toho se pro ně nestává tím hlavním.
Život pro ně totiž není krysí závod.
Nevnímají, jak široce se rozevírají "sociální nůžky" a nechtějí mermomocí být na té horní části. Chce to ale nějaké vrozené dispozice. Nenechat sebou cloumat závistí, že někdo má těch pozemských statků víc. Někdo má daleko hezčí ženu - ta jeho ale třeba umí dobře vařit a dokáže číst Vergília v originále. Děti od kolegy v práci sice studují v USA - ale jeho syn je skvělým programátorem nebo malířem pokojů, o něhož se zákazníci perou. Až zestárne, dospělé dítko z USA třeba nebude mít čas za ním přijet - ba ani na pohřeb.
Nebudu tu vyjmenovávat všechny prosté radosti obyčejného života, ty si každý dokáže najít a pojmenovat sám. Všechno má totiž svou cenu. Třeba i to, že když bydlím v nájemném bytě, sice platím hanebný nájem, ale nemusím se starat o spoustu věcí, o které které se musí starat majitel vlastní nemovitostí.
========================================================
Poznámka mimo mísu k prostřelenému pravému uchu Donalda Trumpa:
Ocenil jsem jeho rychlé a správné reakce. Velmi rychle se schoval za řečniciký pultík (nemohl vědět, že na něho nějdo stříli zezadu) a když ho bodugardi začali odvádět a Doník už věděl, že teď neumře, začal klást své ochrance odpor a se zakrváceným obličejem udělal gesto odporu - onu komunistickou zaťatou pěst. A vznikl z toho skutečně ikonický snímek, protože za ním vlála americká vlajka. A za ní modré, volné nebe. Myslím, že mu o prostřelené ucho a zaťatá pěst zajistí presidentování v následujícím období.
Už si to myslí spousta (a mnohem vlivnějších) lidí.
 |
Tehle snímek je ikonický. Má stejně obrovskou emotivní sílu - jako snímek z dobytí ostrova Iwo-Jima nebo rudá vlajka na Reichstagu v květnu 1945. Ale liší se od nich tím, že nebyl aranžovaný, že je to prostě zápis skutečnosti. Přitom je tam všechno, co na špičkový snímek patří. Někdy se prostě povede! |
Jak tvrdí většina zdrjojů je jejím autorem je fotograf agentury AP a držitel Pulitzerovy ceny
pan Evan Vucci .
Ano.
OdpovědětVymazat