O válce, vojácích a vlastencích

   

Ti dva chtěli ještě před chvíli jeden druhého zabít.
Ale pak by tu v zákopu zůstal jeden úplně sám. 

   Takřka od mládí si uvědomuji nesmyslnost válek. Ale žili jsme si  v Evropě v klidné době, války byly daleko. Ta v Jugoslávii netrvala moc dlouho, neměli jsme na ni žádný vliv a odbývali jsme ji slovy 

"Nojo, Balkán, 

tam se perou pořád!" 

   Jenže pak přišel kyjevský Majdan a následné události na Ukrajině, do kterých jsme se už míchat začali. Utečenci, pomoc, zbraně, propaganda západní, ukrajinská i ruská. Oficiálně na pozici členů NATO a EU, média brzy přestala generovat realitu, pravdu a začala vysílat propagandu podle připraveného návodu Kolektivního Západu, kam patří pochopitelně i USA. 

   To všichni známe. Tedy - ti kteří nejsou líní  nebo hloupí a dokáží se i v nové situaci orientovat. Není jich v naší Kotlince zas tak moc. Rozhodně ne většina. Většina ne že by beze zbytku věřila tomu, co se do nás pokouší vtlačit TV, rozhlas i oficiální internet, ale zkoušejí zaujmout pozici mtvého brouka. "Co já s tím!" Většina lidí si prohlédne s nechutí "zvěrstva ruských vojáků", pomyslí si, že na druhé straně to asi buude podobné (kdo ví, jak to vlastně bylo, že ano) a jde dál. 

   Ale předevčírem jsme narazil na jednu starší písničku Jarka Nohavici. A znova jsem se musel zamyslet, jak se vlastně cítí, jak myslí  voják jedné  strany - a strany opačné. Nakolik je propagandou zpracovaný "do zblbla". A proč je to možné. Nakolik je ukrajinská povaha odlišná od povahy ruské. Nakolik jsou požadavky běžného Rusa a Ukrajince kompatibilní.

   Vycházím z toho, že na Ukrajině žili Rusové i Ukrajinci spolu, na západě bylo více Ukrajinců, na východě více rusky hovořících. Na severovýchodě  byla i nezanedbatelná polská menšina, na jihozápadě i menšiny rumunská a maďarská. Na úřadech se bylo možno domluvit rusky a ukrajinsky, ve školách se učily oba jazyky. Jak to bylo s jazyky ostatních menšin nevím jistě, ale v části obývané Rumuny byla možnost se ve škole učit i rumunštinu.

    O tom, že se o národnostní nesnášenlivost postaral Západ jsou důkazy. Proč byl úspěšný nevím. Do té doby totiž žily kulty Bandery, Šucheviče, pluku Azov a podobné národovecké ideje více méně pod hladinou. Ano, stále byly skupiny, které tyhle tradice tajně pěstovaly nejméně od začátku minulého století. Ale po Majdanu mohli vyjít na světlo. A začali předělávat Ukrajinu k obrazu svému. 

Zakázat ruštinu ve školách, na úřadech atd. Jediný úřední jazyk je náhle ukrajinština. To že ji nemalá část obyvatel pořádně neumí nikoho nezajímá. (Dokonce i president Zelenský se musel ukrajinštinu doučovat - mluvil do té doby většinou rusky, protože mu rozumělo víc lidí - a to je pro herce a komika dost důležité profesně.)

Podíl národnosti není totéž jako preferovaná řeč
nebo podpora Ukrajiny či Ruska

    Takže se oblasti s převažujícím počtem "rusky mluvících" obyvatel pokoušely o nějakou autonomii. Ta jim sice byla přislíbena - ale neuskutečnila se. Naopak začal útlak těch, kteří byli rodilými Rusy nebo měli "ruské školy". Eskalovalo to až do "partyzánského boje" mezi ukrajinskými národoveckými milicemi a oddíly "proruskými", do nichž začali vstupovat tzv. "zelení mužíčci", což byli ruští vojáci, kteří ovšem nebojovali pod praporem Ruska, ale jako "dobrovolníci". Vybojovali v pozičních bojích nevelkou, povstaleckou část území u východní hranice správní hranice Ukajiny. Tehdy se Ukrajina, už pod vedením V. Zelenského rozhodla tomu učinit rázný konec a přesunula tam svoji regulérní armády. Dohody přestaly platit a tehdy se V. V. Putin rozhodl zaútočit jako první. A od té doby trvá tzv. "speciální operace". To, co bylo předtím prováděno tajně, tedy materiální, finanční i odborná  podpora Ukrajiny Západem se stalo veřejným a boj proti RF se stal nejhorším konfliktem va Evropě od dob II. světové války. O Ukrajinu přitom nejde, ta je Západu lhostejná, je to jenom klacek, kterým se snaží rozbít nebo aspoň oslabit Rusko, ktereé se po rozpadu SSSR vzpamatovalo a pomalu ale jistě získává další spojence proti KoZa, hlavně Čínu, Indii a africké státy, které už mají dost pokračující kolonizace ze strany Západu, nyní jen pod jiným názvem. Ten nový blok nazvali BRICS.

   Tolik fakta. Já se ale pokouším se zamyslet nad psychickým rozpoložením obyčejného "neznámého vojáka" na ruské i ukrajinské frontě. Fakta jsou taková, že speciální operace je regulérní válka, která za sebou zanechává zničená města, spoustu mrtvých a zmrzačených a to na obou stranách. Zatím co se na ruské straně se muselo přejít už na částečně "vojenské hospodářství" a noví vojáci, potřební na frontu se získávají převážně jako dobrovolníci a "kontraktníci", tedy žoldáci, keří mají na ruské poměry docela slušné podmínky i v případě zranění, smrti  nebo skončení kontraktu. Na ukrajinské straně je to jinak. Materiálně sice Ukrajině Západ stále pomáhá, dodává kromě zbraní a peněz i odborníky - tedy žoldáky, ale s běžnými vojáky má UK problém. 

   Zatím se pokouší měnit podmínky pro nucený nástup na frontu - snižuje se věk, potřebná zdravotní způsobilost i poožtřeba odborného výcviku. Není to příliš úspěšný způsob - většina mužů, kteří by měli nastoupit na frontu už utekla do zahraničí, někteří se "vyplatili" (to je kupodivu oficiální možnost, jak se nasazení na frontu vyhnout), někteří utekli už dříve a jiní se o to pokoušejí v současnosti třeba převlečení na ženy a jsou stříleni na hranicích nebo se utopí v pohraniční řece. Pokud je chytnou živé, jsou okamžitě posláni na frontu. Zelenský nemá dost "potravy pro děla" - ztráty na frontě jsou značné. Dobrovolníci t.j. nacionalisti už víceméně došli a zahraniční žoldáci se už po několika týdnech  snaží  vrátit domů, protože zjistili, že "safari", lov na Rusy, je činnost značně nebezpečná (z lovce se často stává kořist) a Ukrajina jim neplatí dohodnutý žold. 

Infrastruktura (energetika, vojenské fabriky a logistická centra) jsou pod stálým bombardování ze strany Ruska. Ukrajina na to odpovídá bombardováním a ostřelováním přífrontových měst, je za tím snaha donutit RF, aby tam přesunula své síly z jiných částí fronty, tam kde se ukrajinská obrana hroutí. 

 

Ruský voják, vyměněný za
Ukrajince se vrací domů. 

 Takže na ukrajinské straně jsou jednak ti, kteří byli na frontu posláni proti své vůli, jednak lidé, kteří berou "válku s Rusem" jako svoji občanskou povinnost a nakonec ti, kteří nad tím nijak nepřemýšlejí a chtějí hlavně přežít, pokud možno se všemi končetinami. Druhé dvě skupiny proti Rusům vlastně nic nemaji - ovšem jen do doby, kdy jim ruská strana nepostřílí jejich nové kamarády nebo rakety a bomby jim nepozabíjejí rodinu či přátele v zázemí. Jsou propagandou zpracováváni, že se nesmí vzdát protože je Rusové postřílejí, i když se zdá, že je spíše postřílejí jejich spolubojovníci, kteří mají pocit, že je Ukrajina v právu a ti, kteří by se chtěli vzdát jsou, na rozdíl od nich, zrádci a nepřátelé Ukrajiny.

   Na ruské straně je to o něco jednodušší. Na frontě nejsou lidé, kteří by tam zjevně nechtěli. Jedinou výjimkou jsou trestanci, kterým byl odpuštěn zbytek trestu za to, že půjdou bojovat na frontu. Ale i ti mají na výběr: Buď si odkroutit zbytek trestu v "kolonii" a jít do civilu se záznamem o trestu a bez prostředků (nevím, ale nikde jsem se nedoslechl o tom, že by si vězni mohli v Rusku vydělávat na návrat do normálního života) nebo to nějakou dobu zkusit přežít na frontě a odejít vyhlazeným záznamem o trestu, s finanční hotovostí pro začátek a dokonce s vyznamenáním. Takových není málo, jsou z nich složené celé jednotky a zdá se, že bojují úspěšně. 

   Ruští vojáci mají k Ukrajicům taky podivný vztah. Jednak jsou to sice "bratři", kteří často mluví jejich jazykem, na druhé straně ale na ně zuřivě střílejí a kolikrát jim zastřelí nebo zmrazačí frontové kamarády. Navíc, pokud jsou z přífrontových oblastí, jsou to ti, kterým možná Ukrajinci pozabíjeli rodinu nebo připravili o dům. V Rusku tedy spíše o přízemní domek, slepený z ledasčeho nebo byt v paneláku. 

  Takže obě strany sice zajatce berou, ale že by se s nimi nějak bratříčkovali jsem si nevšiml. Jsou velmi opatrní. To, že Rusové střílejí zajatce se sice traduje, ale jako vždy, rukolapné důkazy nejsou.

   Výměny zajatců, které organizuje třetí strana také dávají zajímavé výsledky. Násilně rekrutovaní Ukrajinci dávají většinou přednost dlouhému zajetí a někdy přijmou i ruské občanství, zůstanou v RF, aby už nemuseli na frontu v barvách Ukrajiny, vyjímečně jdou na frontu bojovat v barvách Ruska. Co s nimi bude, kdyby je zajali pro změnu Ukrajinci si nedovedu představit.

  Ti z Azova (a jiní fanatici) se po výměně často dobrovolně přihlásí na ukrajinskou frontu zabíjet Rusy. Podle mě jsou to ztracené existence, právě proti takovým je určena "speciální operace".

  Vrácení ruští zajatci se většinou na frontu nevracejí, i když jsou i tam vyjímky. Ale zapojují se do prací v zázemí. Nebo odcházejí do civilního života a válka je přestavá zajímat. Zažili ji už dost.

   To se netýká zraněných ruských vojáků. Ti se, pokud jim to invalidita dovolí, na frontu často vracejí - mají s Ukrajinou "nevyřízené účty".

Je taky zajímavé posluchat názory na "nepřítele". Ani na jedné straně není cítit nějaká živočišná nenávist. Prostě válka je pro ně zaměstnáním, nebezpečným, ale zaměstnáním. Na vášně není místo, je třeba poracovat, bojovat tak, aby bylo dosaženo požadovaného výsledku. 

   Krásný malý moment ze zákopové války: Na ruské straně začíná několik vojáků rusky zpívat "Kaťušu" - a na ukrajinské straně se z dálky přidávají Ukrajinci. Tehdy si člověk zvlášť silně uvědomí absurditu vzájemného zabíjení bratrských národů.

   Co mě ale opravdu hodně překvapuje je postoj civilů, tedy hlavně žen při "honu na rekruty" kdy komisaři fyzicky chytají muže (mladé i středního věku) na ulici a nutí je aby podepsali dokument, tzv. "pojezdku", který je pak pošle na frontu. S komisaři se přetahují jen manželky a matky postižených. Ostatní většinou procházejí kolem nezúčastněně, jich se to přece netýká. Začnou se s verbíři prát, až půjde o jejich manžela, milého nebo syna. Přemýšlím, jak  by taková situace dopadla u nás. Ale myslím, že podobně. "Nehas, co tě nepálí!" Nicméně zdá se, že ohrožená skupina mužů si nedokáže odpustit plovárnu, kavárnu nebo podobnou kratochvíli, kde hrozí reálné nebezpoečí, že budou odchyceni a posláni na frontu. Buď se tak moc nebojí nebo jim to nedochází. Poslední dobou jsu uidváděny i ženy - do zdravotnických a jiných pomocných funkcí. 

    Až poslední dobou se objevuje aspoň nějaký odpor proti násilným odvodům tím, že v noci někdo zapaluje verbířům auta. 

  A když tak se ve tmě v zákopu pod hvěznatým nebem, kdy na chvíli zmlkne střelba, rád bych věděĺ, co se tak asi honí hlavou obyčejného ukrajinského nebo ruského vojáka. 

   Ano, jistě,  vzpomíná na své blízké. Jak to bylo  civilu. Jak se asi má jeho máma, sestra, dcera. Kdy je uvidí a jestli mezitím nepřiletí kulka, granát  nebo dron. Ale hlavně, co si v té teplé tmě a tichu myslí o tom, kdo leží o pár set nebo tisíc metrů dál a přemýšlí o podobných věcech. O stejných věcech. 

Co si myslí o válce.

A mnou tak oblíbený dodatek:

   Ve Lvově byla zastřelena kontroverzní profesorka Lvovské polytechnické školy Irina Farion. Loni v listopadu na sebe upozornila tím, že prohlásila, že neuznává ukrajinské vojáky, kteří sice brání vlast, ale mluví rusky. Tehdy se zvedla velká vlna nevole a protestů, a to jak mezi vojáky, tak i studenty. 

   Už dříve na sebe strhla pozornost, když v TV líčila, jak učí svého malého vnoučka bít ve školce jiné děti, pokud se odváží promluvit rusky. Vyzývala k zabíjení ruských dětí a k narážení jejich rodičů na kůly. Slyšel jsem ji mluvit a bylo to o dost horší, než poslouchat projevy Adolfa Hitlera.

Šílená zuřivá fena.

   Šedesátiletá Farion byla postřelena pozdě odpoledne neznámým mladým mužem a svému zranění hlavy po několika hodinách podlehla v místní nemocnici. Atentátník se doposud nenašel. (Možná se nehledá dost intenzívně. Nebo vůbec.)

   Tahle osoba byla esencí nenávistného nacionalismu a rusofobie. Na jejím pohřbu s veškerými vojenskými poctami -  byla to ovšem civilní osoba - ale byla opravdu velká spousta lidí s prapory ukrajinských nacionalistických polovojenských i vojenských organizací. 

   Napadá mě, co se stane s těmi lidmi, kteří jí přišli na pohřeb, až Ukrajina prohraje válku. Jestli se z nich stane nějaká "podzemní armáda", která se bude stále tajně scházet, cvičit a připravovat se na další "Majdan" nebo budou identifikováni a zavřeni do koncentračních táborů, které zřídí sama Ukrajina na rozkaz svého pokořitele. A nacionální nenávist bude žít v jejich dětech a čekat na vhodnou příležitost. 

Vlastenectví?   Nebo co vlastně?!