Běžte už k čertu s těmi vašimi rody!

No a co? 

...říká Vévoda v klasickém Shakespearově dramatu Romeo a Julie. To je nejmoudřejší věta, která v celé té slavné hysterické historii zazní. A všecka ta nesmiřitelnost mezi "rody" a národy, stranami a partami, kterou dokáže přerušit až něčí strašná smrt - ta je tady pořád. Katastrofa dokáže animozity  přerušit. Ne však zrušit.

Pokud chvíli postojíte před opičí klecí v ZOO a naučíte se rozeznávat jednotlivé členy tlupy, za pár desítek minut zjistíte i to, jak to "v kleci" chodí. Kdo s kým "peče", kdo koho má či nemá rád, kdo je "pán" a kdo "kmán". Když si (v duchu) vylezete z té velké neviditelné klece, kde žijeme my všichni, začnete své okolí pozorovat stejným způsobem, jako ty opičky. I když jste stejná opička jako ty uvnitř.

Když prožijete prakticky celý život mezi herci a zpěváky, záhy zjistíte, že každý člověk si na něco hraje. A vůbec nemusí být z herecké branže. Moudré hlavy tvrdí, že každá osoba je taková, jaká si myslí, že je, taková, jak ji soudí její okolí, taková, jaká si myslí, že o ní soudí okolí a konečně taková, jaká je ve skutečnosti. Poslední způsob posuzování se ale poznává až při zátěži, nejlépe v mezních, krizových situacích. V těch bychom si měli vybírat své skutečné celoživotní kamarády a životní partnery. Komu se to podaří, má vyhráno. Dobrý kamarád je lepší, než milión v bance. O dobré ženě to platí desetinásobně. Ale abych se dostal k věci. 

Lidé se, když je to nutné obvykle dohodnou. Říkáme tomu kompromis a ti, kteří mají na začátku vyjednávání o kompromisu větší sílu obvykle si vyhádají lepší podmínky. 

Důležitost, význam "smluvních stran" se ale časem může změnit a nastane čas dohodnout jiné "smluvní podmínky. A nastává problém¨. Ti, jejich vyjednávací postavení se zhoršuje se stále odvolávají na minulost a neměnnost dohod. Naopak ti, jejichž hvězda jde vzhůru žádají o vytváření jakýchsi "tlustých čar" a nových počátků k vyjednávání. 

Aby k novému vyjednávání mohlo dojít je potřeba vytvořit ve společnosti napětí. O to se stará zvláštní sorta lidí, které nazývám "rozdmychávači"*. Tahle sorta se liší od tzv. spin-doktorů hlavně tím, že tu svou nebohulibou činnost často vykonávají bez nároku na odměnu, jenom proto, že se tím baví. Témat, které jsou latentně přítomna ve společnosti je docela dost. Šlechta versus prostý lid, věřící jedné víry versus jinověrci, věřící proti bezvěrcům, komunisti versus demokrati, demokrati versus liberálové, židé versus gojim, Sudeťáci versus česká populace v Sudetech), Slezané versus Poláci, Maďaři versus Slováci,  nacisté versus komunisté (to je hodně chucpe souboj - ony ty dvě ideologie totiž v mnohých bodech splývají), kultura evropská versus mu kultura muslimská... 

Kdybych se zamyslel, dokázal bych těch třecích ploch najít několikanásobek. Většina z těchto sporů už byla rozhodnuta válkami nebo hospodářským vývojem, některé problematické vztahy nemá smysl řešit vůbec. Nemají totiž žádné řešení. Obecně, s širokým souhlasem bylo ukázáno na viníka, konstatovalo se, že vina byla, ale už je "neodčinitelná". Z původních soupeřů už není nikdo nebo téměř nikdo na světě, jejich děti, vnuci a pravnuci už o historických křivdách spíše neuvažují, protože - co s tím. 

Mého dědečka zabil tvůj dědeček. No a?  Mám ti kvůli tomu dát aspoň přes hubu? A co to změní? Děda snad obživne? Nebo bych měl po tobě žádat nějaké odškodné? Takže říkáš, že můj zabitý děda naopak tvému dědovi dlužil prachy? A kolik? Kolik je to na dnešní peníze? 

Tihle potomci naštěstí valnou většinou chápou ten prostý fakt, že co se stalo už se odestát nemůže, že nejen svět, ale i život sám spravedlivý není (hlavně ke mně nebyl, že?) a že nakonec skončíme všichni buď na hřbitově nebo v krematoriu. Někteří nešťastníci třeba v žumpě nebo na dně přehrady. [;>(  

Ale těch je statisticky nevýznamná menšina. A najednou si uvědomíte i to, že "rubáš nemá kapsy" a že s koncem vaší existence na zemi se to, co jste někdy dost krvepotně nashromáždili dostane "out of control" a žádná sebelépe sepsaná závěť nezabrání v delším časovém horizontu třeba tomu, aby se (kdysi vaše) prostředky nepoužily na věci, se kterými jste za svého života zuřivě nesouhlasili. Je jedno, kdo byl váš dědeček. Jestli nacista, velitel gulagu, Srb nebo Chorvát. Je prostě výhodnější pro obě strany dávného sporu, aby kooperovali, obchodovali, učili se jeden od druhého,ženili a vdávali se mezi sebou, pokud příroda zavelí a partneři si vzájemně voní. (Nejnovější feromonová teorie. Má ale chybičku: Co když vztah vznikne na dálku, Třeba na Skype? Nebo na netu?)   Ale jsem si jistý, že se objeví nové, lepší teorie, které vysvětlí, proč si gojim oblíbí židovskou holku nebo černoch Asiatku. A zamilují se do sebe k smrti. Čímž začne novodobá hra na Romea a Julii.  Naštěstí ne vždy to skončí dvojitou sebevraždou v hrobce.

Máme tu ustálený stav, o dávných křivdách se sice ví, ale nic se z nich nevyvozuje. Pro rozfoukávače stav výchozí. Začnou se hrabat v archivech, vytahovat pikantní podrobnosti o tom, kdy kdo komu  a jak ublížil. A začnou se takové věci uveřejňovat. V novinách, na netu, v TV. A volat po satisfakci. 

Zadostiučuinění.  To je strašné slovo, které už dávno ztratilo svůj význam (ostatně jako mnoho jiných slov).

Učiniti něčemu za dost. Tedy: když kdysi kdosi cosi komusi ukradl, byl donucen to vrátit a byla mu useknuta pravá ruka, aby už to nikdy neprovedl. Pravou rukou. Časem se tresty staly méně drakonickými a v dnešní obě jsou často směšné. Kdybych to převedl do dnešní novořeči, jsou tresty často zcela nemotivujicí. 

Ale k věci. Takové "pomluvy" - je jedno, nakolik jsou vyšťárané informace relevantní nebo pravdivém - ony se přece dotýkají naší skupinové (národní, náboženské, genderové atd.) cti - způsobí, že i my se začínáme hrabat v archivech, hledat pamětníky a vůbec všelijaké "zastánce naší věci" abychom prokázali, že to bylo přesně naopak. A z obou stran eskalujeme a eskalujeme. (Pokud jsme vlastenci, můžeme i stupňovat. [;>) Začínáme volat po řádném zadostiučinění. Začneme přepisovat názvy dědin, tiskneme mapy, jak to mělo být, pro několik jinak etnických dětí tvrdě vyžadujeme vzdělání v našem jazyce, protože jinak by se jednalo o diskriminaci. Další slovo, které ztratilo svůj význam. Když se zeptáte elektronika, co dělá diskriminátor, dozvíte se od něj, že diskriminátor něco rozlišuje čili diskriminuje. Nikoho neutlačuje, jen diskriminuje. 

A diskriminovat je třeba! Nebudeme-li schopni rozlišovat mezi chováním slušným (čti takovým, které co nejméně ubližuje ostatním, není "úkorné") a neslušným, nedokážeme se zbavit těch neslušných, protože je nerozlišíme. Je výhodné se prohlásit za diskriminovanou menšinu, protože naše zákony, aby zamezily útlaky (tzv, diskriminaci) menšiny často nesmyslně chrání na úkor většinové populace. Takovým způsobem postupují islamisté v Evropě a Evropa denně ukazuje, jak je neuvěřitelně slabá. Naráží na zeď svých vlastních zákonů, místo aby řekla totéž, co říkávala každá jiná, prehistorická civilizace: Buď se budeš chovat tak, jako my, přijmeš naše způsoby, nebo marš zpátky tam, odkud jsi přišel. Tohle je skutečná demokracie - tedy vláda vůle většiny, ne její falešné lidumilné napodobeniny, kterými se ohánějí hlasatelé nových (ne)pořádků. 

Takže už se podařilo spor rozfoukat, docela se nám rozhořel. Ze sporu však doslova žijí samotní poštívači, historici, kteří dělají rešerše předestřených problémů, politici, kteří zjištěná nebo předpokládaná fakta prezentují jako svůj program, média, které mají co "řešit" a o čem "informovat". Bohužel nestranný pohled většinou zcela chybí. Vytvoří se polarizovaná společnost, jednotlivé strany se už napadají nikoliv věcně, ale už jen osobně, smaží se druhou stranu nějak oslabit, znevýhodnit, ponížit. 

Flame war - tak se tomu říká tady, na internetu. A je to prostředí, které vyhovuje všem možným druhům flammerů, trollů a jiných podivných existencí. A jak vidíte, s vykutáváním "historických pravd" tohle prostředí docela konvenuje.**

Tak tuhle v principu jednoduchou hru, na jejíž existenci se živí mnozí už tisíce let (Shakespeare nebyl první, antičtí autoři také ne) uvidíte velmi jasně a zřetelně, když se v myšlenkách protlačíte mezi mřížemi naší lidské klece. Ale s novým ránem (s podivem a zklamáním) zjistíte, že jste zase uvnitř klece a té, zvenku tak pochybné hry se účastníte jako herci. Se všemi atributy toho našeho lidského, často tak ochotnického herectví. 

- co si myslím, že jsem

- co si o mě myslí ostatní, že jsem

- co si myslím, že si o mě myslí ostatní

- a co jsem ve skutečnosti 

*/ též poštívači čili rozesírači

**/  Zkuste se podívat na Wiki - a zjistíte, že symptomy se najdou i v této útulně. Zatím slabé. Až zesílí, útulnu zavřu. Nemám zase tak silné puzeni ke sdělování svých (pochybných) názorů ostatním lidem.

================

Abych se pokusil vrátit diskuzi k jádru věci (o tom, zda Montekové a Kapuleti byli či nebyli šlechtici mi jaksi nešlo. Jaksi vůbec nešlo. Článeček je o nekonečných "krevních mstách", řetězení křivd (i domnělých)  a (ne)kreslení "tlustých čar".

Pro optimisty: O schopnosti nezapomínat a odpouštět. K témuž tématu je i článek  Šamanův.  
Co to vlastně  znamená "kálet si do vlastního hnízda".