sobota 26. listopadu 2016

Šiva, Bůh zkázy, už přeplul temnou řeku







   Už na mě čeká tam, za černou mlhou. Čeká trpělivě protože ví, že za ním i ostatními kocoury zanedlouho přijedu. 

   A budeme si pak spolu hrát na zelené trávě pod modrým nebem s bílými obláčky. 



   Umřel před chvílí. Napil se mlíčka a pak si tichounce lehl na bok. Druhý kocour najednou začal mňoukat tak, jak to nikdy předtím nedělal. Divně, tázavě, poplašeně. Šli jsme se podívat co se děje a Šiva už nedýchal. V přivřených očích měl mír. 

  Poslední dobou se rád mazlil, spal skoro každou noc pevně přitisknutý k mému boku. Když jsem se v noci náhodou probudil, díval se mi zblízka pozorně  do očí. Jako by tušil, že mu už tady moc času nezbývá. Nebo to věděl?

Bude nám moc chybět, než se vydáme za ním přes temnou řeku.  

Šivínku!


Ostrava 25. listopadu 2016, těsně před půlnocí

7 komentářů:

  1. Stella

    Starý Kocoure,

    advent znamená příchod! A Šiva má třetí oko...

    A o sobě, Starý Kocoure, v souvislosti s černou mlhou vůbec nepřemýšlejte.
    Ještě dlouho nebudete mít nárok.
    Teď musíte druhému kocourkovi sehnat kamaráda.

    V řádu věcí tak se děje.

    OdpovědětSmazat
  2. Život, je smrtelné onemocnění a odchod z něho, je logickým protipólem jeho počátku. Přesto, když se jedná o naše blízké, nebo odchod domácích mazlíčků, tak se jedná o cosi, co nás překvapí, zasáhne a nač se nijak nejde připravit. Jediné čím si to vše můžeme ulehčit, je přijmout ten fakt s pokorou.

    Stella má pravdu, po pohřbu Šivy by skutečně bylo vhodné zkusit najít tomu druhému kocourovi kamaráda.

    OdpovědětSmazat
  3. Díky moc všem, už se dáváme dohromady.

    Vím, je to hloupé, byl to přece jenom obyčejný kocour a ještě dost starý. A umřel krásně - stejně náhle a bez bolestně jako před nedávnem kocour Béďa. (Podobnou smrt mi slibuje můj kardiolog. Kéž by měl pravdu.)

    Ale stejně - nikdo neumí tak upřímně a bezelstně milovat, jako zvířátka a děti. Proto nám tak strašně chybí, když umřou. Proto se cítíme za ně zodpovědní.
    ===
    Hned ráno jsem šel s mrtvolkou v tašce na veterinu - tady v městě není reálná možnost vykopat hrobeček. Byla tam mladá veterinářka, kolem třicítky. Takže jsme všechno potřebné projednali a zapsali, zaplatil jsem "pohřebné" 142.- Kč (a snažil jsem se nemyslet na to, co se kadáverem dělá) a už jsem odcházel. Ale pak ta mladá doktorka udělala něco, co mě naprosto vykolejilo - pohladila toho mrtvého kocoura po hlavičce. Říct "Nashledanou!" jsem už nedokázal. Utekl jsem ven jako malý kluk.

    Venku se strašně prášilo do očí. Dával jsem se do pořádku asi půl hodiny. V poledne nám přijel z Prahy syn a začali jsme mluvit i o jiných věcech.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vím jak Vám je. Sakra dobře, přestože od doby, kdy jsem takhle pohřbíval svoji fenečku uplynulo už moře, moře času....
      Zakousnutá blbým psem blbého souseda se trápila hodiny, protože jsme s ní jeli sto kilometrů do Prahy na veterinu, domů. domov je přece bezpečí.
      A druhý den zpět na chalupu, kde je už pod dávno vyrostlým keřem.
      Dnes už i ta druhá začíná polehávat, ten cyklus života pejsků je strašlivě nespravedlivý k nám, jejich kamarádům. Nevědomky mě vrací vzpomínky na tu první....nemůže za to, už sama potřebuje občas pomoct - orientace, vyskočit na gauč apod. Ale ty pohledy má někdy tak úpěnlivé, že jí potichu říkám, ať tady ještě chvilku to se mnou vydrží.
      Bohužel vím, že v 67 letech a s daným zdravotním stavem si pořizovat další by byla krajní nezodpovědnost, takže jenom doufám, že jí budu moci pomáhat ještě hodně dlouho.
      Přeji Vám hodně dlouho hodně zážitků se zbývajícím kocourkem.
      A omluvte poněkud nesouvislý text, je to pořád pro mne, starého cynika, poněkud.....no živé.
      Hezký den všem
      PetrM

      Smazat
    2. Díky Petře.
      Doufal jsem, že nejsem sám, kdo považuje zvířátka za své skutečné bezelstné kamarády.

      Abbey chodí po bytě, nahlíží do skrýší, o které kdysi se Šivou soutěžili, čmuchá a poslouchá u dveří. Dívá se na mě, jak by se ptal, kdy konečně donesu Šivu v té modré tašce z Ikei zase zpátky.
      A žena začala připravovat automaticky dvě večeře pro kocoury. Když dávala tu jednu zpátky do ledničky, nějak se jí leskly oči.

      A já? Začal jsem psát příspěvek "Mí kocouři mi rozumějí!"
      Chci vzpomenout všechny, kteří u nás chvíli pobyli.

      Smazat
    3. Zvířátka jsou bezelstní kamarádi a báječní společníci. Odměňují nás spoustou krásných zážitků během společného života s námi. Pravda, trápí nás pak svým odchodem. Tak je to prostě na světě zařízené a není v našich silách to změnit. Jsem ale přesvědčen, že čím hezčí jsou ty společné zážitky, tím víc ten jejich odchod bolí, ale až to přebolí, tak to báječné, krásné a společně prožité bohatě převáží nad tou bolestí.

      Smazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)