neděle 2. dubna 2017

Chvála obyčejnosti...

  Tak Špinarka to má taky za sebou. Měla pohřeb, který by ji mohl závidět kdejaký potentát. V TV to byla včera první zpráva. Prý přišlo čtyřicet tisíc smutečních hostů.  Bez toho, že by je někdo nutil nebo že by z toho měli jakýkoliv profit. A nosili k rakvi růže. Velké kytice růží. Někteří z dlouhého čekání zkolabovali, odvezla je sanita, ale vraceli se i z pohotovosti zpátky do fronty před krematoriem.



   Bo umřela "naša Špinarka".  Ta, která raději zůstávala v Ostravě, kam cítila, že patří i když se narodila jinde a v Praze by měla určitě víc příležitostí. 

   I motorkáři z celé Ostravy a okolí se sjeli, aby ji vzdali čest - a s klidem pominuli celostátní sraz v Praze. Byla to "jejich holka". Písnička Bílá JAWA 250 byla snad tehdy motorkářská hymna. A Věra prý nikdy neodmítla přijít zazpívat na jejich srazy. Mezi ty divoce vypadající chlápky v černých ocvočkovaných kožených bundách, kteří byli cítit benzínem, cigaretami a večer i pivem.  

  Bulvár už dnes pilně "řeší", kdo na pohřeb přišel, kdo nepřišel, kdo měl zakázáno přijít a proč. Pár dnů to bude trvat. Pak to naštěstí zapadne. 


   Na pohřbu jsem nebyl. Proč taky. O jednoho ze čtyřiceti tisíc  míň nebo víc - to přece nikdo nemůže poznat. Pohřební atmosféru nemám vůbec rád. Ani k hrobům svých blízkých nechodím. Těm mrtvým je to jedno a já si na ně vzpomenu raději doma u kávy nebo kdekoliv -  na kopci, v lese nebo na pasece kde jsme spolu kdysi byli a byli šťastní. Tam s nimi mluvím beze slov, tam jsou v mých vzpomínkách živí - a mladí.

   S Věrou jsme se profesně potkali jen párkrát a rozloučil jsem se s ní v duchu už ten večer, kdy ohlásili, že už není. Vybavil jsem si na těch pár setkání a uvědomil si, co na ní bylo zvláštního kromě výjimečného hlasu a hudebního talentu. 
Věra byla vždycky taková - obyčejná. Kdo neznal její tvář, tak ji na ulici nebo kdekoliv jinde nemohl odhalit. Nikdy se nechovala jako "hvězda". Možná proto, že jí ve skutečnosti byla. Ostatně - tohle je můj celoživotní poznatek. Čím víc toho někdo umí, tím je obyčejnější a příjemnější při práci i mimo svou profesi. 

   Poprvé jsem se s ní potkal (ale ona o tom nevěděla) kdysi v roce 1969. Byl jsem doma z vojny na opušťáku a šel jsem navštívit své známé do Kulturního domu v Porubě, kde jsem před vojnou také pracoval. Už ve foyer jsem slyšel ze společenského sálu, který byl v suterénu, silný, čistý zpěv. Tuším, že to byla písnička "Kazatelův syn" - ale jistý si nejsem. Zeptal jsem se na recepci, kdo že tam zpívá, ale paní nevěděla. Prý nějaká nová mladá holka od Pavlíka. Sešel jsem půl patra dolů a zůstal stát. Na pódiu poskakovala  před mikrofonem malá holčice a ZPÍVALA. Stál jsem tam skoro půl hodiny okouzlený tím zpěvem a pak jsem raději odešel domů. Na známé ten večer nedošlo.

   Podruhé jsem se se jménem Špinarová setkal v rádiu, kdy se na pravidelné schůzi hudební výroby řešilo, co s tou holkou, která sice krásně zpívá, ale která se není schopná na frekvenci naučit text písničky, natáčení se zdržuje a musí se někdy i opakovat. Ale všichni si uvědomovali, že hlas je to naprosto výjimečný a tak místo toho, aby ji hned vyřadili ze skupiny zpěváků tak dostala jen "vážné varování", aby se místo popíjení v rozhlasové hospůdce "U Waldemara", kam chodili téměř všichni, kteří s rádiem měli co do činění před a hlavně po frekvenci, naučila pořádně text. Pro Věru znamenal přístup do studia hodně, tak problém s texty vyřešila po svém: chodila do rádia o hodinu dřív a v kuřárně si četla text tak dlouho, až jej uměla naprosto zpaměti a mohla se před mikrofonem soustředit na výraz a na muziku.

   Věrka byla skutečná profesionálka. Zpívala u nás v Ústavu v činoherní tragikomedii Komik, ve které tehdy exceloval Vladimír Čapka, několik písniček - předělů. Aby bylo jasné, že její výstupy nepatří do hry, zpívala na mikroport i když by sál "utáhla" spolehlivě i naživo. 
A měla už tehdy privilegium - mikroport, na který zpívala měla označený štítkem "špinarka", který nepoužíval nikdo jiný. Musel se totiž o dost zeslabit, aby nezkresloval. Ostatní operetní umělkyně a umělci takový hlasový fond prostě neměli a na "špinarčin" mikroport by je nebylo moc slyšet. 


   Jednou jsme s Komikem byli na zájezdu - snad v Brně nebo v Praze, už nevím a nechce se mi to hledat - a je to taky jedno. Podstatné je, že po písničce, která byla před pauzou se šla Věrka vyčůrat a mikroport jí z hlavy upadl do mísy, čehož si ale nevšimla a klidně vykonala potřebu. Až když vstala, zjistila tu katastrofu. Zvuková režie tam byla až za hledištěm a tak jsem nic nevěděl.  Nic nezapírala, přiběhla za inspicientem Standou, cože  teď budeme dělat. Volali mě interkomem a protože jsme náhradní mikrofon neměli, poradil jsem, ať ho opláchnou čistou vodou, osuší ručníkem, že si ho dám na předposlech a uslyšíme, jak bude fungovat. Praskal - to se dalo čekat. Ale Standa měl výborný nápad - protože další písnička byla až za půl hodinky, půjčili si od maskérek fén a ovívali mikrofon teplým vzduchem. Když jsem pustil playback a Věra nakráčela na jeviště, najížděl jsem mikroport s tím, že ho okamžitě stáhnu, kdyby praskal. Ale bylo všechno v pořádku. 

   Co že je na tom všem divného? To Věrčino okamžité přiznání, že "počůrala mikrofon". Jak já znám umělce, většina z nich by to zapírala protože by se styděla a házela vinu na nekvalitní rakouský výrobek  nebo dokonce na zvukaře.


   Myslím, že těch pár střelhbitých vzpomínek stačí na to, aby si každý udělal obrázek o tom, jaká byla Věra Špinarová. Milovala Ostravu a Ostrava ji to vrátila. Ale jako obvykle až po smrti. To už tak bývá. Písničky, které nazpívala se ale díky magnetofonovým záznamům zachovají další desetiletí. 









7 komentářů:

  1. Proto ji tolik lidí miluje . protože byla normální holka, ženská od rány i od huby, s ničím se nepárala a to, co uměla, nemusela okecávat. Jednou jsem sledovala rozhovor, který s ní "vedl" Jan Kraus. Nastolil intelektuální hladinu, a bylo zcela patrné, že si hodlá zgustnout. Věra to chvíli vnímala a v duchu hledala postoj. Naladila se na normální holku, což jí potíže nedělalo, a jeho "břitké otázky" odpalovala s mistrovským vtipem.Velice Krause zaskočila odpovědí na otázku - "copak děláte na chaloupce?" Co dělám, pěstuju kytky a zeleninu, Zasadím semínka a když to vyroste, mám mrkev. Kraus poněkud zcepeněl a doopravy těžko hledal nit, co dál. V průběhu hovoru z něj udělala parádního vola. Dalo se z jejího výrazu krásně číst - dobře jsem si tě vychotnala, nádhero!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Astro, přesně tak. Nejlepší je totiž být sám sebou a nestydět se za to. Hrát si na něco potřebuje jenom ten, kdo se ve své vlastní kůži z jakéhokoliv důvodu necítí dobře, nebo tím sleduje nějaký cíl, většinou svůj vlastní a zpravidla ne zrovna morální.

      Smazat
  2. Pokud mohu.......pro mne je pohřeb úplně stejný problém, potkávat se s "přetvařují se" závistí,křivohledé pomlouvače, vyvážené hrstkou čestných obdivovatelů a někdy i přátel, no prostě raději ne. K poznámce na boku, DVtv, také již nedívám, poslední kapka byla zjištění že jde o projekt vlastněný v podstatě KOBLIHÁŘEM, jak tohle zkončí? Asi velkým nátřeskem, nebo se pletu. KDO TO NAPRÁSKÁ??
    4p

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nechodím rád kamkoliv, kde se lidé přetvařují, oblbují a snaží se manipulovat ve svůj prospěch, což je skoro jakýkoliv kontakt s lidmi, krom setkání s dobrými přáteli. Nicméně musím-li zajdu na pohřeb třeba i jen proto, abych nebyl pomlouván, že jsem tam nebyl, nebo proto, abych dal najevo, že jsem si dotyčného vážil někomu, kdo tam také bude, nebo naopak nebude, ale dozví se, že jsem tam já byl, důvody mohou být různé a je třeba to vždy zvážit a promyslet pokaždé zvlášť, universální recept na to není.

      To s tím DVTV je dost smutné, ale dokud to sledování není povinné a piksly se dají vypínat, tak to ještě ujde.

      Smazat
  3. Draku, DVTV, to pro mě není překvapení. Už jen zacházení se jménem má diagonostický význam. Není sama.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Obávám se Schu,
      že u paní Sahne je tam rodové zatížení. Já to nesledoval, ale žena tvrdí, že je příbuzná s Monikou MacDonagh Pajerovou, Kateřinou Jau-jau a taky s Biomasou. Takže mi do toho zapadá i Zelený Bursík, ač není z rodiny. Ale pasuje tam.
      Na jejich rodinný piknik bych se dostat nechtěl.

      Jinak - když je někdo nevýrazný, nepříliš významný, dělá často všechno možné, aby na sebe upozornil. Setkávám se s tím v Ústavu často... [;>)

      Smazat
    2. Obuvníku, zhlédl jsem na DVTV několik docela zajímavých rozhovorů, o kterých se dá směle říci, že za zhlédnutí stály a že to nebyla škoda času. Dokonce i Drtinová a Veselovský naskákali dotyčnému do řeči, nechávali ho domluvit a dokončit myšlenky a nevkládali mu do huby nic, co neřekl.

      Co se toxické smetany týče, tak ano, to zacházení se jménem mnohé napovídá.

      Kocoure přesně tak, když si odmyslíme to zacházení se jménem, není ta osoba pohlaví ženského nikterak a ničím zajímavá. Kouká se na ní docela příjemně přesně do okamžiku, než otevře ústa, pak už je divácký zážitek dokonale „pohřben“. Na jejich rodinný piknik? Jedině bombardérem ;-)

      Smazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)