Na Slovensku jsem trávil každé léto mezi léty 1971 a 1992 aspoň tři týdny. V Tatrách, na Fatře, na východě. Jezdíval jsem s kamarády každý rok na akci, která měla standardní název "Velká Prázdninová Cesta, VPC 19**" více než dvacet let.
To, co je popisováno v úterním Šamanově článku opravdu nechápu. Nikdy jsem něco takového nepociťoval a nepociťuji. Slováci se ke mně chovali až na ty výjimky, které potvrzují každé pravidlo daleko lépe,než průměrní "čecháčci". V Čechách zdaleka nebylo jisté, že nám v poslední nebo první chalupě ve vesnici poskytnou přístřeší - pustí nás spát na seník a poskytnou vodu ze studny nebo vodovodu. Na Slovensku se mi to za ta léta stalo jen jednou - kousek od Bratislavy.
Ale to jsou jenom detaily - i když osobní. Mám mezi Slováky několik výborných dlouholetých kamarádů a dokonce i kamarádek. Ani jeden z nich netlačil na pilu a neusiloval o samostatnost Slovenska - i když si někdy postěžovali, že "Čechúni stále berú Slovákov u huby". Po rozpadu ČSSR, po směšných tahanicích o pomlčku, povídání o dvojdomcích a jiných trapnostech (a hádkách o prapor - opravdu jsme si ho poněkud "přivlastnili", ten historický český je jenom rudo-bílý) se na našich vztazích toho změnilo jen málo. Následovaly trapné roky, kdy se na Slovensku dabovaly i české filmy a naopak (už to neplatí), ale stalo se to, že dneska opravdu velká část Slováků stále dobře rozumí češtině, ale ne každý mladý Čech rozumí slovensky. A to čeština nemá příbuznější jazyk, než je slovenština. I ta polština je trošku vzdálenější. Dneska je na krabici mléka napsáno "Mléko plnotučné" a z druhé strany "Mlieko plnotučné", na kelímku "Smotana 3,5%" se z druhé strany skví český překlad "Smetana 3,5%". Konečně vím, co je uvnitř. [;>)
Proboha, kde to jsme, když polovina všelikých krabiček v hypermarketu má nápisy anglické, německé nebo francouzské a o překladu se může spotřebiteli jenom zdát! Soap, Shampoo, Zahnpaste... Musel bych jít do koupelny, abych sepsal i jiné názvy.
Kašlu na to, všichni to znají. Mimo jiné: "hypermarket" je taky MOC hezké slovo! My tady najednou nevíme, co je to ťava nebo rušeň nebo co znamená, že "niekto bol smädný". Mladá herečka není schopna ani přibližně přečíst na záznam kousek slovenského textu a doptává se mě, co to znamená "dojčit". Tohle je, vážení štamgasti, pro mne jako pro "pouliční směs" tří národů opravdu naprosto, absolutně nepochopitelné. Jsem z kraje, kde se mluvilo podivnou, prý škaredou směsicí češtiny, polštiny, slovenčiny, němčiny i jidiš - a lidi si navzájem rozuměli. Když chtěli.
V jazyku to, kurňa, NENÍ!
Když Slováci chtěli jít svou cestou - proč jim v tom prokristpána bránit? Ta nechuť je "nechat jít" vzbuzuje podezření, že jsme na Slovensku opravdu nějak parazitovali, ale veřejně dokola žvanili o penězovodech, vedoucích na východ. Druhá věc je, že odtržení nebyla záležitost "všeho slovenského lidu" (měl jsem tehdy prst na tepu doby, jak se říká takže vím) ale jen slovenské reprezentace a několika tisíc "národovců". Ve dvou státech bude třeba dvou reprezentací, dvou soustav úřadů - budou prebendy!
S jedním "nově prebudeným" Slovákem jsem se tehdy pohádal v Rakousku. Známý operní pěvec, který uměl česky tak dobře, že mohl klidně hrát a zpívat v operetě se najednou zbláznil a začal imitovat totální neznalost češtiny. Rozumel len slovensky alebo nemecky. (Ta jeho němčina byla, mezi námi, dost slabá. To jsem poznal i já, který Goethův jazyk rovněž "spíše neovládá".) Za tímto trapně směšným chováním ovšem stála jeho žena, kterou Ján Slota a Vladimír Mečiar tak pobláznili, že se začala chovat stejně jako Hitlerovy hysterky a donutila Jozefa (asi odpíráním manželských povinností či něčím podobným), aby se choval jak pako. A to v blízké cizině, kde má každý třetí české příjmení - bez háčků tedy. Když jeho mladá ženuška (baletka) odjela zpátky domů na Slovensko, začal se Jozef zase chovat normálně. Ale zesměšnil se tenkrát dokonale - a na dlouho. Když se před několika roky (už v důchodu) přijel podívat do "ocelového srdce republiky", posmívali se mu všichni jeho bývalí kolegové z Ústavu. Naštěstí ne zle. Jeho (už ne tak mladá a štíhlá) žena najednou taky uměla česky a vzpomínala na ty roky v nynější České Kotlince se slzami v očích, jako na něco neskonale krásného. Tak krásného, že si těmi slzami naprosto zlikvidovala náročný make-up.
Jsme tedy dva státy. Protože se nacházíme v "schengenském prostoru" tak si všimnu, že jsem na Slovensku jenom podle toho, že lidi mluví malinko jinak, jsou tuná jiné orientační tabule - a tou největší lapálií je fakt, že už pár desítek kilometrů od hranic mi nechtěj vzít české koruny a musím zajet do směnárny pro Eura.
Rozdělili jsme se, kromě několika hádek a facek v příhraničních hospodách, které se tam odbývaly vždy. Jenomže to už nebyla bitka "chalani z horného konca versus "chlapci z dolního od kostela", ale "Češi versus Slováci". Vlastně veškeré negativní emoce se vybily mezi věrchuškou, mezi Prahou a Bratislavou. Ostrava a Brno (to mělo tehdy své "moravisty" - Ivan Dřímal, vzpomínáte?) na to celkem házely bobek. Žádné boje, žádné vyvražďování jako v Jugoslávii. Možná je to tím společným kulturním podhoubím, slučitelnými vírami, dějinnými skutečnostmi, jazykem. A to je dobře a budu se vždy ozývat proti rozdmýchávání zbytečných, umělých sporů a vášní.
Ono je to docela zajímavé . Moraváci a Slezáci byli Slováky považováni za skoro "jejich" (jsou to vlastně Slováci, kteří se dostali trochu daleko na západ) a Češi jak řemen Moraváky taky považovali skoro za své. Vzdálení Východočeši.
Ovšem jako na každých hranicích je jistá nedůvěra k těm "zpoza kopce" - a týká se to obou stran. Když jsme tak jezdili kolem Československa na VPC, napřed na Babetách, pak na motorkách a zastavili v prvním obchodě na Slovensku, abychom si koupili nějaké "sušienky a malinovku" a požádali o keksy a sodovku, dívali se na nás prodavačky někdy dost nepříjemně. Už od vojny, kterou jsem strávil v Liptovskom Svätom Mikuláši jsem věděl, že Slováci nemají moc rádi, když se někdo snaží mluvit slovensky a neumí to*. Když tu slovenčinu przní. Tak jsem raději mluvil tak, jak mi zobák narostl. Na to "zatuhnutí" po češtině jsme měli skvělý lék - hned jsme se pokorně přiznali, že jsme z "města uhlí a ocele" a v ten ráz se něco změnilo - byli jsme už místní. Skoro každý kdekoliv na Slovensku měl nějakého bratra, bratrance nebo strýce, který fáral v Ostravě nebo válcoval v Třinci a tak si vydělal na chalupu. Někteří se tam oženili a zůstali tam, jiní se oženili doma a pak tam šli žít. Fungovalo to tak na 99,5%. Byli jsme jejich.
A tam, na pomezí dvou zemí, dvou národností, jsem pozoroval Pražáky (a "echt Čechy" obecně), jak si kupují třeba parenicu nebo oštiepok. Jako suvenýr, důkaz, že byli v cizině. Dost jsem se za ně styděl. Jednali s prodavačkami jako bohatý "bwana" s černou fuchtlí. Ne prvoplánově, to ne. To bylo "Dobrý den, prosím pěkně atd..." Ale dalo se vycítit jak vysoko se nad těmi slovenskými robkami vznáší. A ony to to pochopitelně taky poznaly - a hned se zatvrdily. Nič nebolo, už došly, práve sme dopredali, nevieme kedy to porivezú...
Obrana slabších. Párkrát jsem se jen tak tak udržel, abych se nevmísil. Hotový Peacemaker. Pak jsem pochopil, že bych to asi schytal z obou stran a nechával jsem událostem volný průběh.
Proč tu píšu takové drobnosti? Protože si opravdu nemyslím, že Slováci udělali na Čechy nějaká podraz. Protože si naopak myslím, že když chce nějaký národ mít svůj stát, mělo by se mu to umožnit. Jen si uvědomte, jak dnes negativně přijímáme pokusy EU o vytvoření "Evropského svazu republik", evropského superstátu. I když ten by byl silnější než jsou státy jednotlivě. A možná by z toho plynuly i nějaké jiné výhody. Ale víme, jaké to je, když se vládne na tak velkou vzdálenost, jak deformované zprávy přicházejí z oblasti do ústředí a jak je pak těžké rozhodnout o něčem, co má aspoň vnitřně schválit tolik miliónů lidí. Kolika lobbistům je třeba vzdorovat. A jak se pokyny z ústředí úmyslně zkreslují, než dojdou úředním postupem až dolů, k člověku samému aby z příkazu vzdálené vrchnosti oblastní vládci taky "něco měli". Kolik vlastní "tvorby" je zabudováno v obou cestách.
Slovensko je poloviční, než Česká republika. Proto je ohroženo daleko víc nátlakem z Bruselu, z Moskvy a bůhví odkud ještě. Hlavně ovšem z Budapešti. Maďaři považují Slovensko za "Severní Uhry" a protože v Maďarsku národovectví kvete jako vždy, nátlak je stále silný a ještě se stupňuje. Koupil jsem tam hedvábný (!) šátek a až doma jsem zjistil, že je na něm natištěná mapa. Maďarsko na ní sahalo až k Tatrám. Češi se už o to nemusí starat, jenom trochu škodolibě přihlížejí.
Podle posledních výzkumů verejnej mienky vzrostl počet Slováků, kteří jsou spokojeni s tím, že se Slovensko osamostatnilo na 65%. Takže je, myslím, všechno v pořádku. Rozvod se povedl a není vážnějších problémů. Tak je prosím nevyvolávejme my. Nic to nezmění, nezlepší, jen to trošku rozbouří zklidnělé vášně.
Není ho třeba více zesměšňovat.
Pokud se nepletu (když tak mne opravte) tak historický český (svatováclavský) prapor už není volný
OdpovědětVymazatPravda leží tady!
OdpovědětVymazat[;>))