Rozum, cit, etika

   Jsou to někdy čistě filosofické úvahy, dokdy (a za jakou cenu) je třeba zachraňovat život - ale nemyslím, že by se takové úvahy měly svěřovat jenom filozofům nebo jenom lékařům. Nebo rodičům. Nebo ekonomům. Případně organizacím, které se podobnou činností zabývají. Strašné množství partikulárních, profesních a osobních zájmů a tím pádem velké množství úhlů pohledu. 

   Ve staré Spartě se mrzáčci házeli ze skály - dneska to považujeme za barbarské a kruté. Jenže v přírodě, tak jak ji známe, je přežití jednotlivce méně důležité, než přežití druhu. Slabší zahynou, někdy jsou přímo stádem obětováni pro přežití celku. Třeba zebry, když musí přejít řeku, plnou krokodýlů. Obětují slabá hříbata. 
   Rodiče se obětují pro potomky. Pro zdravé (a dravé) potomky. Třeba matka pavoučice, která setrvává v hnízdě s čerstvě vylíhnutými pavoučky, kteří se pak živí jejím tělem. Za živa. Pak, když z hnízda vylezou ven, mají proti jiným druhům pavouků výhodu. Jsou větší a silnější. 
A o tom bych rád tady nastartoval debatu. 


  Jak všechno souvisí se vším? Na Neviditelném (psovi) se diskutuje o rasách a rasismu a si diskutérka Sylvia Netzer si vzpomněla na toto:

...První nacistická akce k vymýcení nehodnotného života byla Akce T4. Podle Wikipedie "tajný program vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o „rasové hygieně“ (Rassenhygiene). Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve."  Můj otec byl loni pacientem v jedné nemocnici, v které stojí pomník na památku těchto ubožáků, kteří byli zplynováni jako nehodní života, protože ujídali chléb hodnotnějším, silnějším a slibnějším árijským jedincům, kteří se, podle NS dikce, prodrali na špičku evoluce. Pokaždé, když jsem v tom idylickém parku šla kolem toho hrůzného mementa, mě jímala hrůza, podobná té, kterou pociťují návštěvníci koncentračních táborů....

   Nikdo si snad nedělá o hitlerovském Německu iluze - ale toto není rasismus. Je to  sice něco obdobného, sociální inženýrství, ale "likvidace bláznů" se týkala hlavně německého obyvatelstva. I toho rasově čistého. Ale tím jsme se dostali na druhou hranici péče o ne dost životaschopné. Kolik péče, času, peněz se má věnovat postiženým. Na úkor těch méně postižených - až docela zdravých. Protože je prostředků (peněz) i času je jenom určité množství. A když vidím, jak se takové prostředky koncentrují jen v několika případech a ti ostatní, "méně postižení" nedostanou ani malou pomoc, přemýšlím, zda je to správně. Respektive kde je hranice (asi nic ostrého, jako ostatně u všech přirozených hranic) a kdo ji stanovuje. A už jsme v "mediální masáži". Postižený chlapec nebo děvčátko se dostane do hledáčku kamer TV Nova, přijedou redaktoři, kameramani, zvukaři a natočí o takovém jedinci lyrický až srdcervoucí příspěvek, věc se šikovně sestříhá, sem tam nějaká ta slzička maminky, hrdé odhodlání postiženého vytrvat a nedat se, to vše se dá do zpomalených snových záběrů, v podkresu tragická hudba a nakonec číslo konta, na které lze přispět. 
   Myslím, že ve všech případech se vybralo víc, než bylo potřeba a ti poctiví dali ony "přebytky" k dispozici jiným, podobně postiženým. Což je šlechtí nesmírně. Pak je za pár dní pokračování, kde TV Nova předává výsledky sbírky rodině postiženého, opět slzičky, poděkování dárcům a také (hlavně) TV NOVA za organizaci toho dobročinného skutku. Všechno je v pořádku, ukazuje se, že lidé nejsou necitelní, že soukromá TV může sloužit i dobrým věcem, nejen oblbování lidí reklamou...

   Ale - ve stejném nebo vedlejším městě může žít někdo, kdo je postižený stejně nebo ještě hůře, za své postižení si rovněž nemůže - ale nedostal se do hledáčku TV, nebyla o něm natočena reportáž a tudíž má smůlu. Když příbuzným a přátelům takového chudáka dojdou peníze (nebo - a je to i docela pochopitelné - je použijí na své plány) a úřad rozdělující státní sociální pomoc třeba usoudí, že jeho postižení není až tak veliké nebo se "zmenšilo", může se dostat do pěkné bryndy. On i jeho nejbližší. 

   A tady je to, o čem uvažuji. Nespravedlnost náhody, kdo se dostane na obrazovku, komu se dostane pomoci a komu ne. Státních peněz se vybere jen určité množství, kdyby TV NOVA dávala každý den jeden podobný příspěvek (a nemusí to být vždy postižené děti. To jsou i toulavé fenky se zarostlým provazem v krku nebo zubožení koně atd.) tak na všechny se prostě nedostane - nehledě na to, že i takové akce mají své limity. Ochota lidí "páchat dobré skutky" totiž klesá s rostoucím počtem "potřebných". 

(To vidím sám na sobě - první a druhý žebrák - nebo výběrčí na opuštěné děti, slepecké psy, prevenci rakoviny prsu, AIDS atd., já to nerozlišuji - ode mně několik desetikorun dostane. U toho třetího už dumám, jestli ano nebo ne a čtvrtý v pořadí má prostě smůlu. Je jich na mě, na mou peněženku prostě moc. Přitom do Ústavu to mám pouhých 1400 m pěšky.)

   Takže poskytujeme maximální podporu i těm dětem, které nemají šanci na to, že budou někdy moci prožít něco, co se alespoň trochu podobá plnohodnotnému životu. Ano, vím, že oni žádný plnohodnotný život nezažili, takže to berou jinak než ti, kteří byli zdraví a pak se z nich stali mrzáci. Jejich sny jsou neuvěřitelně skromné třeba postavit se na vlastní nohy, aspoň na chvilku - a přesto se jim málokdy splní. Obvykle v mladém věku tak jak tak umřou - a veškeré vynaložené náklady, veškerá péče přijde vniveč. A ty peníze, ta starostlivost, by stačila vylepšit, zkvalitnit, jak se dnes říká, život několika méně postiženým. Takovým, kteří třeba na zkvalitnění svého života, na to stát se aspoň částečně platným člověkem šanci mají.

   To, co tu píši o dětech platí i o zvířatech. Tam je ale jeden zásadní rozdíl - když není šance na život a ten se už i pro zvířátko stává pouhým utrpením, naše morálka dovoluje zvířátko "uspat".
Několikrát v životě jsem byl postaven před takovou volbu. Šance na život nebyla, šlo jen o to zahrát si na Všemohoucího a zkrátit kocourovi utrpení. Člověk vždy zvažuje, jestli náhodou není šance. Za jednoho kočičáka s nabouranými ledvinami jsem platil 260.- Kčs denně za léky. Nepomáhalo, kocour se dva měsíce trápil. Takže zajít za veterinářem, podržet kocoura v náručí a dívat se, jak po injekci pomalu usíná. Každý z nich se mi přitom díval do očí - jestli věděl, že je to to poslední, co vidí nevím. Ale díval, protože kocouři moc dobře vědí, kdo jim pomůže, kdo jim může pomoci. Jen jednou jsem u toho nebyl, odešel jsem, protože jsem myslel, že nemám sílu se na to dívat, ale slábnoucí pláč usínajícího kočičáka slyším někdy v noci z obrovské dálky dodnes. Určitě ho to nebolelo, ale myslím, že měl pocit, že ho v ten okamžik všichni opustili. 
I já, zbabělec. 

   Před třemi týdny nám umřel britský kocour Friedrich Veliký. Říkali jsme mu Béďa. Nejhodnější kocour, kterého jsme kdy měli. Nikdy nikoho neškrábl, nikdy nikoho nekousl. Svou lásku rozděloval navýsost spravedlivě. Když bylo někomu zle, byl u něj, předl a měkounce hřál. Umřel tichounce, ve spánku, bez bolesti a asi i beze strachu. Ráno prostě nepřišel ke snídani a zůstal spát na křesle. Zasloužil si tak krásnou smrt - a mě zbavil nutnosti volby.   

     Když mi umírala máma na rakovinné metastázy, ležela v nemocnici po takové té operaci, kdy člověka rozříznou a místo, aby ho nenechali se probudit z narkózy ho zašijí, probudí a dají na pokoj umřít. Máma věděla, že je to beznadějné a žádala mě, ať z ní vytrhám všechny ty drény a infuze a tím ji nechám umřít.  Přání umírajícího se má plnit - ale copak to v nemocnici lze udělat?  Primář, za kterým jsem zašel mi potvrdil, že mamka umře za několik hodin nebo dní. Tak jsem mu vyčetl, proč vůbec budí lidi z narkózy, když vidí, že smrt je nevyhnutelná a poprosil jsem ho, ať se aspoň postará o dostatek morfia, aby se maminka do své smrti tak nějak "prospala". 
   Myslím, že primář byl dobrý člověk. Druhý den hned ráno mi volali, že maminka už není. Že nad ránem usnula navěky.  Myslím, že primář na chirurgii je natolik mocný, aby dokázal zfalšovat výkazy opiátů a poslat ke spícímu pacientovi sestry s morfiem třeba třikrát hned za sebou. Pokud to udělal (a já dodnes věřím, že ano) jsem mu neskonale vděčný. Člověk přece nemusí trpět jak zvíře - bez naděje, bez pomoci. 

   A ještě jedna příhoda ze života. Můj dobrý kamarád pocházel z velmi sportovně založené rodiny. Byli to turisté a cyklisté až do vysokého věku. Jeho táta, pan doktor práv byl už v důchodu, když  jel na kole kolem Československa. Strašně  zmokl, prostydl, ale byl to tvrďák - jel dál. No a pak následovalo co se dalo čekat - těžký zápal plic, srdeční zástava, klinická smrt, nedokrevnost mozku - ale pak se stalo, co se rozhodně nemělo stát. Lékařům se podařilo "nahodit"  jeho základní životní funkce. Vysportované tělo prostě zabralo. Jenže už nic nevnímal, nereagoval - jenom mu bilo srdce, dýchal, byl schopen trávit potravu a vylučovat. Krmení sondou. Pleny. Déle než rok to tělo zabíralo postel, kde by se mohli vystřídat ti, kteří měli prognózu mnohem lepší. Kamarád se v duchu s tátou rozloučil asi po čtvrt roce - potom se už jenom chodil dvakrát, třikrát týdně dívat, jak říkal, na "to". Pár povinných minut - a domů. Když "to" přestalo jednoho dne dýchat, ulevilo se všem okolo. Ano, v jednom  z tisíců případů se stane, že se někdo i po několika letech z takového stavu probudí. A je schopen vnímat, komunikovat. Zdá se, že zásah bleskem je mnohem pravděpodobnější.

   Takže se ptám: Do kdy, do jak špatného stavu bez šance na zlepšení máme lidskou povinnost udržovat život? Našeho druhu, našich zvířat. Kolik je rozumné za to zaplatit? 

   Podle čeho, jak správně zvolit ty, kterým budeme  pomáhat, ochraňovat je a léčit. Kdo to určí? Sami postižením podle svých možností? Nebo jejich rodiče či jiní blízcí? Podle jejich finančních možností? Podle jejich společenského postavení? Podle zásluh? Podle popularity? Nebo to rozhodnou lékaři po odborné stránce, stejným způsobem, jakým se ve válce rozhoduje chirurg, kdo z těžce zraněných půjde na operační stůl a kdo dostane jen další dávku morfia?

    A kdy a kdo má právo to "odpískat", přestat se snažit o marnou, bezvýchodnou léčbu a jen tišit bolesti? Paliativní péče.
     Předloni umřela moje dlouholetá kolegyně z Ústavu. Půl roku věděla, že umře. Nic ji nebolelo, jen pozvolna ztrácela vládu nad svým tělem. Do šedesátky ji pár let chybělo. Všechno začalo tím, že začala špatně artikulovat. Lékaři zkoumali, co za tím vězí, nic nemohli najít  ale nakonec to našli. Nic veselého - neléčitelná ALS. Napřed mi ještě vařila kafe, když jsem za ní jednou, dvakrát týdně zajel ať není v prázdném bytě tak sama. Potom jsem už musel tu kávu vařit já - její ruce už neměly tu sílu. Pak  přestávala mluvit, nebylo ji rozumět, psali jsme si vzkazy na smazávací tabulky. To pak jde rozhovor docela pomalu. Za pár týdnů  už musela nastoupit moje žena, čerstvá důchodkyně a pomáhat ji s osobní hygienou. Ale když už ani ona neměla dost sil musela se opatery ujmout profesionální ošetřovatelka. Jenže jak ji zaplatit, když taxa  byla několikanásobek její nemocenské a bývalý manžel a oba synové "byli momentálně ve finanční tísni"? I to jsme naštěstí vyřešili. Pak už by tam ošetřovatelka musela být 24 hodin denně, domluva s Ilonkou byla možná jen posunky, očima, protože ji už i ruce přestaly poslouchat. Už jenom ležela, koukala se na stará videa, jednou rukou ještě dokázala stisknout ovladač a bez hlesu plakala. Přijel jeden její syn ze zahraničí, pobyl s mámou pár dní a zase odletěl za moře. Nebylo co dědit.  Takže zbýval hospic. 
   Pobyt v hospici sv. Lukáše nebyl problém. Jednou měsíčně zaplatit a obden přijít posedět u postele, vyprávět jí o světě tam venku, o dění v Ústavu. Bývalý manžel byl po infarktu, jeden syn se právě rozváděl a druhý musel v té době být ve Státech, aby tam získal občanství. Všichni věděli, že je to už otázkou týdnů nebo dnů. Jezdil jsem domů úplně vyčerpaný - dodávat sílu umírajícímu je strašně těžká práce. Lékaři jí ale na začátku nemoci slíbili, že umře bez bolesti, ve spánku někdy nad ránem a to se nakonec stalo. 

   Vyrovnal jsem poslední účet v hospicu (na financování hospiců stát nemá dost peněz) a vzpomněl si na dobu, kdy ještě mohla psát. Tehdy mi napsala. "Když jsem ještě mohla chodit, měla jsem dojít k oknu a skočit. Teď už to na to nemám sílu a nikdo to za mě neudělá." A začaly ji neovladatelně téct slzy. Tehdy jsem zalitoval, že o eutanázií se u nás jenom kecá.

   Mám strašný vztek na ty, kteří s hubou plnou humanity vykládají, že je potřeba "doufat až do poslední chvíle"  a že "nikdo nemá právo život  vzít, jen Bůh" a jiné, neskutečně pitomé žvásty. Jistě. Takový pomalu umírající člověk je pro nemocnici nebo hospic velice dobrým "zbožím". Moc toho nepotřebuje a platí stát, pacient i jeho příbuzní. Odpusťe mi tu hořkost, ale byl jsem párkrát u smrti a vím, že by člověk měl mít právo říct "Dost.  Už chci na druhou stranu." 
A když to už říct nemůže, měl by se najít bezpečný mechanismus, jakým by to řekli lékaři a blízcí aniž by bylo možno eutanásie zneužit k dědění nebo podobným zhůvěřilostem. Zachovat si svobodu rozhodnutí i v této chvíli. Člověk přece není jen biologický stroj.

* K tomuto: EK našel názory  na eutanásii a podobné věci přehledně uspořádané . 
To jenom, abychom nemleli naprázdno. [;>)

EK dík!