Letem světem internetem...

Následující text mi zaslal kamarádem e-mailem, určitě k pobavení. Možná, že mnozí z vás už ho viděli. Kdo ho ještě neviděl, tady je, shledal jsem, že je nejenom zábavný, ale že je na něm i ledacos k zamyšlení:

   

Jef Foxworthy je americký komik, televizní a rozhlasový bavič a také autor, který se pozastavuje nad tím, že (citace):

"Je to zvláštní - můžete dělat vtipy na katolíky, papeže, židy, křesťany, Iry, Italy, Poláky a bůhví na koho ještě, ale je (prý) necitlivé, když vtipkujete o muslimech. Jsem přesvědčen, že čím dřív budeme mít všichni stejné měřítko a pravidla pro všechny, tím bude lépe".

Moebiova páska

 Jedna SF povídka je o říši, která je na jedné straně omezena vysokánskou zdí. Hrdinové se marně snaží celá staletí dostat za tuto zeď, a až se to jednomu za pomoci lešení podaří tak zjistí, že zeď je na svém vrcholu plochá a vede do tmy. 
Je to ovšem hrdina odvážný, tak se do té tmy vydá. Tma houstne, už nejsou vidět ani hvězdy, ani slunce. Po jisté době se ale tma a bezčasí začínají  rozpouštět a když náš hrdina uvidí druhý okraj zdi, spěchá se podívat na svět za onou zdí - až dojde k vrcholku vlastního lešení, toho, po kterém na vrchol zdi vylezl.. Podobnou scénu má v protiválečném románu i klasik SF - Stanislaw Lem. Tam se snaží astronaut (tenkrát jsme ještě nebyli tak puntičkářští a cestovatele mezi planetami jsme nazývali astronauty) odejít od Bílé koule, která leží na planetě Venuši, zcela zničené atomovou válkou Venušanů a ať se vydá kterýmkoliv směrem, vždy narazí na stejnou, bílou zářící plochu. Naprostá beznaděj.
   Stejný pocit podivnosti a nepatřičnosti jsem měl, když jsem si  jako kluk z papíru slepil pásek, který měl jen jedno stranu a jednu hranu. Moebiova páska. Kleinova láhev a jiné topologické nesmysly nám ovšem ukazují, že chyba není v realitě, ale v lidském mozku. Nedokáže se smířit s faktem, že některé věci nemají druhou stranu, druhý pól. Teprve když Moebiovu pásku rozstřihnete podél, získáte pásku obyčejnou, jen dvakrát přetočenou.  To je snad ještě podivnější. Musíte si uvědomit místo, bod, kde je páska slepená, aby vám to v hlavě dalo smysl.

Kdo začal harašit zbraněmi?

Pohádka:

   Indiáni, kteří před časem prodali kus země bílému muži a ten tam postavil železnou cestu pro své ocelové oře zjistili, že udělali velkou chybu. Z účinků ohnivé vody, za kterou ten kus země převážně prodali už vystřízlivěli a tak zjistili, že dráha rozděluje jejich rezervaci nejméně na dvě části a zbytek rozdělila odvěká nenávist jedněch k druhým. 

Nakonec stařešinové na Velkém shromáždění ve Velkém vigvamu rozhodli, že se ocelovému oři postaví do cesty. Na koleje navršili vše, o čemž se domnívali, že jeho pohyb může zastavit. Totemy, stany i ulovenou zvěř. A postavili tam hlavně mladé bojovníky na koních. Ti, vzájemně se podporujíce bojovými pokřiky, statečně vytrvali na kolejích až do příjezdu lokomotivy.

  Další zimu bylo v mnohých vigvamech smutno. Neměl kdo lovit, nastal hlad. Slabší pomřeli a silní se stali slabšími. A tak museli bílému muži postoupit další kus své země, aby jim dal aspoň trochu kukuřice na holé přežití.

   Ve Velkém vigvamu se od té doby vyprávějí příběhy o statečných bojovnících, kteří se dokázali postavit ocelovému oři a kteří na naše počínání shlížejí shora, kam je k sobě tenkrát povolal veliký Manitú.