Pechvogel

     Někdo má prostě štěstí. Vyhraje ve Sportce druhou cenu, když si napoprvé vsadí, naskytne se zrovna, když někoho hledají na dobře placené místo, vystoupí z vlaku jednu zastávku před tím, než se vlak srazí s jiným, nezbude na něj  letenka na let, který skončí nárazem Airbusu do alpského velikána nebo neuspěje v konkurzu na prvního houslistu na Titaniku. Tak tohle není pechfógl, ale klikař. Moje bývalá kolegyně, říkejme ji třeba Jarunka, ovšem klikařka nebyla.

   Jarunka byla prostě rodilý smolař. Hezká štíhlá ženská, společenská i když trochu "držka", jak se říká. Ale není divu - osud ji chystal pasti jednu za druhou. Její život byla jedna množina průšvihů, katastrof a ústrků. Když měla šestnáct let, znásilnili ji spolužáci na učilišti. A jelikož toho byl i syn soudruha ředitele, nějak se to zametlo pod koberec. Nějak se nezjistilo, kdo přesně to byl. Pár kluků vyhodili, pár jich dali na jiné učiliště a jelo se dál. Nějak to překousla - následky naštěstí nebyly a tak, i když musela s ředitelským synkem chodit do stejné budovy ještě celý rok, vydržela to a učiliště úspěšně absolvovala. 

   V prvním zaměstnání ji omylem zamkli v šatně a byla tam celou sobotu a neděli a ven se dostala až v pondělí - budova neměla nočního vrátného.  Protože to byla holka hezká, neměla problém se seznámit a nakonec došlo i na svatbu. Během svatební hostiny zjistila, že se ji kamsi vytratil manžel. Našla ho v prvním patře vily, kde měli mít novomanželé ložnici, jak právě klátí jednu z družiček, její sestřenici. No co se dá dělat, život je někdy hořký - ale už bylo po svatbě a na prajzské nebylo zvykem rušit svatbu pro takovou "drobnou lapálii". "Chlapi jsou prasata - tos nevěděla?" ji řekla právě čerstvá tchyně. Takže to zase překousla. 

   Svému prvnímu muži porodila dva syny, vychovávala je, jak nejlíp uměla a snažila se nevidět ty ostatní ženské, které ji zastupovaly v posteli, když ona byla v jiném stavu - "nepoužitelná". Nakonec ale řekla dost a rozvedla se. Takže musela z vilky pryč. Naštěstí dostala od svého tehdejšího zaměstnavatele garsonku. Nějakou dobu byla sama se svými dětmi, bývalý manžel na ně někdy platil a někdy zapomněl, ale pak se o Jarunku začal zajímat chlapec o několik let mladší. 

   No - uhnal ji. Lichotilo ji, že je pořád žádoucí i se dvěma dětmi. Koupili si družstevní byt a začali nový život. Kluci už měli třináct a patnáct a ona chtěla zajímavější práci, než opravovat elektroměry.  Jarunka totiž měla jeden veliký sen - že si jednou zatančí v krásném kostýmu na jevišti v operetě. Což o to, tanečnice byla dobrá a zrovna jsem hledal kolegyni na místo zvukařky v operetě. Takže se poptávala, protože jsme to místo inzerovali.  Bylo tam několik zájemců i zájemkyň a chtěl jsem je napřed trochu poznat, než se rozhodnu. Přišla se tedy představit - a na uvítanou mě strašně seřvala, že se ji doptávám na takové blbosti, jako třeba jestli zná noty. Měl jsem tehdy těžký den, byl jsem dost unavený, takže jsem hned nevybuchl, ale počkal,  až ji hysterický záchvat kombinovaný s pláčem přejde a nakonec jsme se domluvili. Za pár týdnů si v divadle tykala s kdekým, všichni byli její kamarádi a měli ji rádi - i přes její upřímnost,  tedy jinak řečeno nevymáchanou hubu. Ale každý jsme nějaký a nakonec se to všechno srovnalo. Byla svižná, ochotná, rychle se učila,  takže krom té vyřídilky byla bezproblémová.   

  

    Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po pechfóglech. Nějak ji začal zlobit žlučník a musela na operaci. Pak se ji na noze začaly dělat ostruhy a musela opět na operaci. Dvakrát - měla dvě nohy. Pak začala špatně vidět a musela si jít nechat odoperovat šedý zákal. Mezitím kluci dospěli, jeden se oženil (špatně, jak jinak) a jeho žena mu hned poté, co mu porodila syna jednak začala zahýbat. Jak jinak.

I rozvedl se a pak léta bojoval o právo vidět svého syna. A stěžovat si chodil k mamince. Druhý kluk, ten starší, jednou odjel do Ameriky na výlet a už tam zůstal. Vzal si tam nějakou mulatku  a byl tam bez stálého zaměstnání, bez "zelené karty" a téměř bez prostředků. A tak psal mámě, jak je mu tam nedobře. Maminka dělal, co mohla - ale plat zvukařky není zrovna stavěný na podporu nezaměstnaného synka v USA. Ale snažila se seč mohla. Její mladší muž ji trochu pomáhal, ale ne moc, jeho koníčkem totiž byla krásná rychlá auta a takzvaný "tunning" něco stojí - a pravidelná výměna auta za novější typ také. Ale zase byl ochotný kohokoliv zavézt kamkoliv - pokud zmíněný netrpěl přílišným strachem z rychlé jízdy. Řídil ale opravdu dobře.

   Jednoho dne přišla Jarunka domů a za stěnou paneláku zaslechla přes zeď svého muže - byl místo v práci na "návštěvě " u sousedky, zdravotní sestry. Prý měl zdravotní potíže. Ale záhy se zjistilo, že ony potíže byly rázu spíše sexuologického a mladší sousedka mu je pomáhala léčit ve své posteli.  Jarunka se chtěla rozvést, už to zažila jednou, jenže byt ve věžáku byl jen jeden, družstevní a ani jeden z nich neměl kam jít, sousedka jejího manžela do svého bytu na stálo nechtěla, protože "Co by tomu řekli sousedé, že?", tak spolu se svým žili v jednom bytě i po rozvodu. Tentokrát muž přispíval na domácnost v pohodě a za to měl servis jako v Alcronu - navařeno, vypráno, uklizeno. Jen  té postele se už nedočkal. Jarunka onemocněla nějakou ženskou chorobou a musela na operaci, kde ji kompletně vybrali a už ji sex nic neříkal. Navíc přece byli rozvedení a to se prý nehodí, spát se svým bývalým mužem. Sousedka by žárlila.

   Mezitím se její syn v Americe nějak vzpamatoval, s mulatkou se rozvedl, protože, jak sám říkal, nestačil plnit její erotické požadavky a vzal si Japonku. Zapadl do české menšiny v Seattle, vybudoval si postavení jako jeden ze společníků natěračské firmy a vzpomněl si konečně na mámu.  Protože on sem přijet nemohl - nemusel by se bez patřičných dokladů dostat zpátky do Států, tak pozval maminku tam. A zařídil ji možnost, aby s jinými Čechy, kteří měli speditérskou firmu, projela v jejich kamionech celé Státy od severu k jihu a od západu k východu.. To byl myslím ten nejšťastnější okamžik v Jarunčině životě. Dodnes jsem rád, že jsem ji ty dva měsíce neplaceného volna dal. Ale nechtělo se mi, ostatní se museli podělit o její práci a mnozí brblali, že i normálně za ni museli dělat, protože byla pořád nemocná. 
Ale takových příležitostí se v životě obyčejné ženské nevyskytne tak moc. Jarunka toho svého šťastného období využila naplno. Každému dovezla nějaký dárek - já dostal jeden ohmataný dolar (ten jsem si přál a byla to moje podmínka, abych ji dal neplacené volno) a navíc fůru drobných pitominek.  A taky spousty fotek z Las Vegas, ze Skalistých hor, z pouště Nového Mexika i z New Yorku,  Yellowstonského  národního parku.  Když sáhnu po nějaké průpisce v kelímku na stole, pořád tam jsou aspoň dvě černé průpisky, kterých  mi koupila celou krabici, tucet tuctů až na letišti před odletem. 

Ještě pořád píšou, Jarunko! 

   A život šel dál. Jednoho nehezkého dne si Jarunka nahmatala nějakou bulku na prsu - a skončilo to mastektomií prsu. Takže operace, nemocnice, pak delší chemoterapie, ztráta vlasů, implantát. Pro ženskou to musí být strašná potupa, dehonestace - i když ji vlasy zase narostly a dokonce lepší, než měla předtím. Nezbylo, než ji denně dodávat sebevědomí. Žvanil jsem jak Jan Zlatoústý a slíbil jí, že si jednou ten valčík ve Vídeňské krvi na jevišti opravdu zatancuje  a že bude mít plesové šaty až po zem.  A že to natočíme na oficiální video.

  To už jsme počítali s tím, že kolegyni prakticky nemáme. Musel jsem vzít dalšího člověka, protože v divadle už spíše nebyla než byla. Zvykla si mezi návštěvami doktorů chodit k nám domů vylít si srdéčko. Jednoho dne přišla a nějak divně, špatně artikulovala. Prý je to špatnou zubní protézou - musí si ji nechat udělat znova. Ale ženě se to nějak nezdálo a poslala ji k doktorovi. Takže Jarunka absolvovala jedno kolečko vyšetření, pak druhé...

  A jednou dopoledne přišla k nám domů s vytřeštěnýma očima, jako kdyby potkala Smrtku. A opravdu ji potkala. Po několika neurologických vyšetřeních ji zjistili ALS  - amyotrofická laterální sklerózu. A hned ji natvrdo oznámili, že má před sebou tak asi půl roku života a na konci se už nebude hýbat, bude odkázána na pomoc ostatních - až se jednou za úsvitu udusí ve spánku. Ale prý ji to nebude bolet a že je jim toho všeho líto To je útěcha! V osmapadesáti letech je zpráva o konci života dost kruté zjištění. Začalo se hledat, co by mohlo nemoc zpomalit - a našel se jeden zahraniční lék, který prý dokáže nemoc aspoň trochu zpomalit. Zavolalo se jejímu "americkému" synovi a ten nelenil, sehnal pár balení a poslal.  Nebylo to ovšem k ničemu - bylo to drahé a nefungovalo to, přesně podle předpovědi našich doktorů. 

   Tehdy už jsem předal vedení svému nástupci a ten neměl nic lepšího na práci, než Jarunku okamžitě poslat na "finální nemocenskou" - i když by ještě pár týdnů mohla pracovat. A ona moc chtěla být ještě chvilku, aspoň pár dnů užitečná. Takže teď seděla doma a myslela na smrt. Mluvila už dost špatně, tak jsme ji sehnali smazávací tabulku a ona na ni fixem psala, co potřebuje, co by chtěla a na co myslí.. Jezdili jsme za ní se ženou každý den na pár hodin, protože už špatně chodila a neobsloužila se na záchodku atd. Pak už spíše jen žena, Jarunce by bylo trapně, kdybych ji měl utírat zadek. Žena tam byla večer a v noci a já tam šaškoval ve dne. Jarunčin druhý muž mezitím dostal infarkt a po návratu z nemocnice se odstěhoval k sousedce, která se naopak projevila jako člověk slitovný am férový a chodila Jarunce pomáhat s hygienou, nakupovala, nosila ji jídlo atd.  Nakonec - byla to přece zdravotní sestřička a měla jejího muže. I když - po těžkém infarktu jí byl taky jen přítěží. Osud.

  "Český" syn se občas stavil,  krátce pohovořil a zase šel za svou novou ženou, se kterou měl podobné potíže jako s tou svou první. "Americký" syn už konečně dostal svou "zelenou kartu" a na pár dnů z Ameriky přiletěl - ale zase se musel vrátit, protože ho firma potřebovala. Nechal tu (snad) několik set  dolarů a odlétal s vědomím, že už maminku nikdy neuvidí. 

  Jarunčin stav se stále zhoršoval, už potřebovala péči čtyřiadvacet hodin denně. To se s prací nedalo sladit a navíc už byla potřeba péče odborná - odsávání hlenů atd. Na celodenní sestru jsme neměli - stála by skoro devadesát tisíc měsíčně - takže už zbýval jen hospic. Ten stál asi polovinu. Invalidní důchod by na to Jarunce zdaleka nestačil, bývalý manžel měl snad jen tu nemocenskou, český syn prý nemohl přispět, protože šetřil na nový byt a jeho nová žena si přála v létě do Egypta, jinak se prý s ním rozvede. Tak jsme se s ženou rozhodli, že Jarunce ten hospic zařídíme. Je to přece naše dlouholetá kolegyně, kamarádka. 
Hospic Sv. Lukáše je  krásná budova v zahradě na okraji města s výhledem do širého kraje. Krásné místo - škoda, že je určené jen k umírání.

   Jezdili jsme za Jarunkou denně - buď žena, nebo já, někdy v neděli přijel i nějaký příbuzný. Ale ti si nevěděli rady - neuměli s ní komunikovat, což my jsme se v průběh zhoršování nemoci naučili. Už nebyla schopna ani psát, takže jsme se snažili její přání odhadnout, zkoušeli se doptávat a čekali jsme na přikývnutí nebo zavrtění.       

   Než úplně ztratila schopnost psát, tak si zařídila, aby ji neoživovali, kdyby umřela. Nosil jsem ji zprávy z divadla, takové obyčejné drby, sem tam nějakou fotku, DVD z představení, která dělávala. Jarunka ležela vysoko v polštářích, koukala na televizor a plakala. Slzy jsem ji musel utírat - už si nedosáhla na obličej. Poslední, velmi obtížně rozluštitelný vzkaz, který jsem od ní dostal byl, že už chce umřít. Prosím!!

   Asi za týden poté jsem jel do jako obvykle odpoledne do hospicu - a pokoj byl prázdný. Její věci byly složené na posteli. Na recepci mi její smrt potvrdili, opravdu umřela při úsvitu, v hodině mezi vlkem a psem, tak jak to předeslali páni doktoři. Rodinu prý obeslali, ale nikdo zatím nereagoval. Zavolal jsem jejímu synovi ať se jí postarají o pohřeb a uzavřel jsem tuhle smutnou  kapitolu i ve svém životě. Naprosto jsem za tou historií  zabouchl dveře. Už nebylo co řešit.

   Po několika týdnech mi došla z hospice upomínka, ať zaplatím pobyt v hospicu za poslední tři týdny. Nikdo z příbuzných, kteří asi všechno zdědili se k tomu neměl. Prý ať to platí ten, kdo to platil doposud. 

Tak jsem zaplatil.