Jak jsem ho ztratil a zase našel

   Celá historka začala předloni na podzim. Ráno už na horách mrzlo, byla mlha a tak bylo možné fotit takové ty romantické zamlžené záběry, co se každému líbí. Takže jsem ráno vyrazil z chalupy směrem na městečko Zlaté Hory, kdysi zvané Zuckmantel.  Kupodivu to nemá nic společného s kabátem na vlak, Zug Mantel, i když vlak tam kdysi dojížděl - jenom se to muselo brát přes Polsko, na naší straně je moc kopců, přes které by se vlak nedostal a k jejich provrtání chybí "společenská objednávka" jak se říká. Zkrátka pro těch pár tisíc obyvatel a chalupářů musí stačit autobus nebo vlastní auto.  A Poláci požadovali, abychom jejich rozbitou trať z dob první republiky na vlastní náklady opravili - a pak ponechali Polsku. Ani se moc nedivím, že na to Česko nepřistoupilo. 

   Takže se vlakem jezdí do Zlatých Hor oklikou, z Ostravy je to 113 km, jede se čtyři a půl hodiny za 160.- korun. Autobusem to trvá polovinu času a stojí 54.- Kč, takže volba je jasná - motoběžka. Za tři hodiny jízdy a litr benzinu se dostanu na kopec nad Zuckmantlem a za dalších patnáct minut bych sjel bez motoru až do města. Ale já raději zůstávám na kopci, je tam hezky a znám to tam - už přes šedesát let.

   Jenže jsem nešel až do Zlatých hor, ale jen k lesnímu kostelu Maria Hilf. Ten taky pamatuji z doby, kdy tam stál a fungoval, byl jsem tam se svojí babčou na pouti. No co chcete, zbožná Polka. To mi bylo, myslím, šest let. Pak komunisté kostel zavřeli, nechali zchátrat a posléze zbourali. Dost tristní historie.

Po "sametce" se bývalí občané okolních vesnic, většinou vysídlení  sudetští Němci, dohodli a spolu s Poláky se složili na jeho obnovu. I olomoucký biskup cosi přidal. Tedy postavili kostel i faru zcela znova, z kostela zbyla jen báň, která po odstřelu odlétla do lesa. 

  Vyfotil jsem pod kostelem schody od kouzelné posvátné studánky - věřím tomu, že je kouzelná - na každém schodu rostou houbičky jak v pohádce. Mezitím se trochu zvedla mlha, ale pak se zase spustila a začalo drobně pršet. Nechtělo se mi zpátky po silnici ani stezkou podle ní, protože i v létě bývá plná hlubokých kaluží a bahna, tak jsem vystoupal kousek nahoru s tím, že přejdu po vrstevnici až nad vesnici a pak se spustím dolů nějakou známou lesní cestou.  

   Jak jsem tak šel podél svahu, zjistil jsem, že s lesní cestou, po které jsem šel, je něco divného. Byla dost široká, povrch zbavený balvanů, které byly pečlivě odvaleny na kraj. Nebyla to obvyklá lesní cesta. Sice tu a tam uprostřed zakořenil strom nebo se shora svalil ze skal balvan, ale cesta jako taková držela. Po půlhodině jsem došel k velkému sesuvu kamenů pod Hornickými skalami - ale i tyto balvany byly uklizeny a byla tam z nich postavená opěrná zídka. A o kousek dále jsem pod jinou skálou narazil na kamenný můstek. Bylo mi jasné, že to musí být stará hornická cesta, která vedla od štoly Sarkander* k vesnici, kde se tenkrát kovy zpracovávaly a protože vozy naložené rudou byly těžké, byla třeba pořádná pevná a rovná cesta. 

  Jenže počasí a světlo byly mizerné a tak jsem pořídil jen mizerné fotky. Ale říkal jsem si, že se na to místo na jaře příští rok vrátím tuhle a zvláštní lesní cestu vyfotím pořádně. Protože po necelých sto metrech jsem narazil na lesní cestu, po které chodívám už přes půl století, nedělal jsem si starost s tím, že bych to místo nenašel. Ale opak byl pravdou. Loni jsem strávil asi osm dnů hledáním toho místa. Už jsem byl přesvědčený, že jsem tehdy v lese asi na chvíli usnul a ten můstek se mi zdál. 

   Ale fotky z aparátu hovořily jasně - ta stavba existuje. Na území asi tak čtyři a půl kilometru krát jeden a půl, které mám od dětství prochozené křížem krážem a kde jsem nikdy nepotřeboval mapu jsem nic nenašel. Připadal jsem si jako dokonalý pitomec. 

   Letos jsem si na jaře koupil z druhé ruky GPS, abych přesně věděl, kudy jsem už prošel a kudy ne. Ten terén je totiž hodně svažitý, často kolem pětačtyřiceti stupňů, plný skal a skalek, balvanů porostlých mechem a vyvrácených stromů a pohyb mimo lesní cesty je hodně těžký. Mech klouže po kořenech stromů, které vedou na povrchu - do hloubky je nepustí skalnaté podloží a často tam jde o zlom krk nebo aspoň nohu. To už pro staříky jako jsem já moc není. Dojel jsem a hned další den jsem zapnul "stroj" a začal pročesávat zmíněný svah. Už jsem si vůbec nebyl jistý, kde ten můstek je - dokonce ani přibližně. Vždyť tam, kde měl být, jsem ho loni prostě nenašel. Po několika dnech byl pohled na displej GSM lokátoru podobný pohledu na prošívanou deku. Svah hustě prokřižovaný - a můstek nikde. Předposlední den, než jsem se musel vrátit do města, jsem se rozhodl, že se spustím severně od Hornických skal dolů svahem. Málem jsem si rozbil hubu - den předtím pršelo a kořeny i balvany klouzaly jak namazané. Asi tři čtvrtě hodiny jsem opatrně sestupoval dolů, přidržoval se chabě zakořeněných stromků a dával si pozor, abych neujel, nebo když už, tak aspoň ne moc daleko. 

   Nakonec jsem dorazil na lesní cestu - a ejhle, ona byla krásně rovná, balvany po okrajích - a moje naděje rychle stoupaly. Raději jsem zastavil u několika čerstvě poražených stromů a posvačil. Abych nebyl zklamán. Pak jsem se vydal na jih a za takových sto padesát metrů jsem už byl na místě. Můstek pod skalou! Měl jsem takovou radost, že jsem vydoloval z chlebníku mobil, zapnul ho a hned podal své ženě hlášení. S podivem jsem se díval dolů, po svahu a viděl spodní cestu s jinou skálou v lese, kde jsem den předtím odpočíval a svačil. Odtamtud jsem ale můstek neviděl. 

No a pak jsem se vydal dalších pár desítek metrů dál - a byl jsem na mé obvyklé, známé cestě. Vzpomněl jsem si, že jsem bod nezaznamenal do mapy a asi po dvou minutách se chtěl vrátit a napravit to - a nenašel jsem odbočku!!  V GPS byla naštěstí celá moje trasa zaznamenaná, tak jsem koukal, koukal - ale já u té odbočky přece stojím! Byl tam přece takový velký shnilý pařez, ten se nedá minout... 

  Jasně, byl tam, schovaný za dvěma malými smrčky a z cesty nebyl vidět. Když jsem si pak po obědě (byly špagety s pikantními kuřecími kousky - na oslavu nalezence) prohlížel, jak jsem bloudil, zjistil jsem, že jsem kolem té odbočky už několikrát prošel, na ten můstek se koukal shora i zdola asi ze sto padesáti metrů a to několikrát a ničeho jsem si nevšiml. 

   Takže jsem se zaradoval, že zmizení můstku není následkem činnosti onoho německého doktora, jehož jméno zní "Alzheimer" v mé hlavě, ale speciální morfologií terénu. Téměř námět na SF povídku. Nebo horor. Ale fotky pořád nejsou dobré. Budu tam muset zajít ještě jednou v létě a jednou na podzim. Ale GPS lokátor Garmin budu mít v kapse. Pro jistotu. Protože ten můstek tam třeba není vždycky. Jednou je a jednou je někde jinde. Prostě časoprostor se nějak zkřiví a zvenku není část lesa s můstkem vidět.  

   Ale chytrý Garmin by mi měl pomoci. Měří a nepodléhá pocitům. Doufám!

*/ Která je to štola jsem zjistil na mapě. A když jsem do mapy vložil souřadnice, našel jsem tam i  ten můstek. Je vidět. Na té mapě jsem ho s přestávkami hledal v zimě několikrát.  Marně...