Překrásné staré stroje

Překrásný NOVÝ stroj

  Před pěti léty jsem se poprvé od dětství znovu dostal do ZOO v Troji. Měl jsem v Praze jakousi menší práci, "Internacionální baletní koncert" ve Státní opeře, a vznikl mi náhodou den volna. Nelenil jsem, prostudoval v hotelu plánek Prahy a jel jsem se podívat za "zvířáky".  Tehdy jsem měl sebou jen malý kapesní aparátek (dnešní fotomobily jsou o třídu nebo i dvě lepší), ale já se chtěl do ZOO jenom podívat, protože z dětství jsem si toho moc nepamatoval.  Způsob, jakým jsou v Troji udělané výběhy mě nadchl. V mnoha případech žádné mříže, nanejvýš sklo a často ani to ne. Příjemné , skoro přírodní pozadí - dalo by se fotit, kdybych měl pořádný aparát. Tak jsem se omezil na pár obrázků, které si odtamtud přinese snad každý - hlídkující surikaty a horské gorily. Ale už tehdy jsem si říkal, že se tam budu muset vrátit s něčím, co fotí o trochu líp než ta moje "krabička od mejdla". Mezitím jsem vymetl zoologické zahrady v Hradci Králové, v Lešné i jinde, jen do Prahy jsem se už nějak nedostal.

   Takže jsem využil toho, že snacha odjela studovat jemné finesy finštiny do země, kde se tak opravdu mluví a synek mě pozval, že mohu u nich klidně přespávat. Sice ne v Praze, ale v Dobříši - ale to je jen asi půl hodiny autobusem.

Pohon kyvadla (krokové kolo) na věžních hodinách

   A jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Syn byl u nás koncem července na občasné návštěvě a tak mě vzal hned  s sebou vlakem do Dobříše. Druhý den jsem se vybavil na netu informacemi a vyrazil. Ale zas tak moc se mi v ZOO nelíbilo. Nějak se pohoršily výběhy, ale hlavně tam byla strašná spousta lidí. Fotil jsem celý den od rána až skoro do večera a pak, značně uondán, se zajel do Dobříše vyspat. Druhý den jsem  vyrazil o něco později - ale lidí tam bylo ještě víc, než v pondělí. Navíc odpoledne jsem se dohodl s Drakem, že se osobně sejdeme a požvaníme. Navíc se schylovalo k pěkné bouřce, takže jsem byl nakonec rád, že pro mě Drak přijel až k k hlavní bráně ZOO a já mohl usednout do jeho dobře těsnícího automobilu ještě před vypuknutím průtrže mračen. 

Soukolí na tiskařském stroji

   Třetí den jsem uvážil, že pro tentokrát už bylo focení zvířátek mezi tolika lidmi dost a vydal se raději na druhé místo, které jsem před těmi pěti lety navštívil - do Národního technického musea. Tenkrát bylo čerstvě otevřené po rekonstrukci, bylo příšerné vedro a ve velkém sále nefungovala klimatizace. Jak jsem obcházel galerie všiml jsem si že naproti u motocyklů leží na zemi nějaký tlustší pán. Nehýbal se, jen nějaká paní v pestré haleně pobíhala kolem, občas ho popleskala po tváři a cosi vykřikovala. Patrně anglicky. Posléze tam zvolna došel zřízenec muzea a začalo se to hýbat.  Dorazili saniťáci, ale po půl hodině laborování nakonec pána odnesli na nosítkách se zakrytým obličejem. Tenkrát jsem byl taky hodně tlustý a raději jsem muzeum opustil, aby mě taky nemuseli vynášet. Dost by se nadřeli. Šel jsem tu příhodu raději zajíst do nedaleké hospody "U slepé kočičky". Mimo jiné - v Ostravě mám dvě hospody: "U kocoura"  a "U černého kocoura". Tu první jsem měl kdysi přímo za rohem. Vařili tam moc dobře, ale kdybych tam pravidelně obědval, nezbylo by mi už na večeře.

Vačky na tiskařském stroji - kolem roku 1900.
Tehdy ještě čerstvé noviny voněly tiskařskou černí.

   Ten den, ve středu, sice bylo taky dost horko, ale v muzeu už klimatizace fungovala správně. U vchodu mi sice ochotně dali slevu "pro přestárlost" (chtěli vidět občanku), ale za fotoaparát jsem musel zaplatit další stovku a za to dostal nálepku s povolením fotit. Trochu jsem si připadal jako James B. s povolením zabíjet. Měl jsem si nálepku se zeleným symbolem fotoaparátu nalepit na košili, ale tam vydržela asi deset vteřin a pak spadla na zem. Na futrálu aparátu nedržela vůbec. Chvíli jsem ji nosil v ruce, ale začala mi překážet a tak jsem ji zkusil nalepit na taštičku na rameno, kde nosím deštník a doklady. Kupodivu tam chytla a držela tak dobře, že jsem její zbytky omýval benzínem až doma v Ostravě.

   Jen jsem tak bloumal po expozicích s vědomím, že jsem často starší, než některé zdejší exponáty. Třeba domácí spotřebiče, vysavače, mixery, vařiče, fotoaparáty nebo malé motorky jsem často pamatoval jako "horké novinky" na našem socialistickém trhu. A teď už jsou v muzeu jako exponáty - a já tu jsem jen jako návštěvník. Ale na rozdíl od těch domácích spotřebičů stále funkční - i když ne tak jako za mlada. 

Šoupě na rychlíkové parní lokomotivě

   Nakonec jsem zjistil, že se mi nejvíc líbí detaily starých strojů. Tiskařské stroje, parní hasičské stříkačky, stará auta s řemenovým náhonem kol - tady asi vzniklo rčení "jdeme pěšky, spadl řemen", lokomotivy, věžní hodiny - orloje (některé dokonce v chodu).  Mezi bloumáním se mobilem ohlásil od vchodu Šaman, se kterým jsme se chtěli sejít už několikrát, ale vždy se naše cesty jako naschvál minuly. Když jsem byl v Praze, Honza Kovanic byl v Jizerských horách, když byl Šaman kousek od Ostravy, já se činil v brněnském Národním divadle a tak podobně. Tak tohle setkání nakonec zorganizoval Drak telefonicky. 

   Tentokrát to klaplo - poznal jsem Honzu hned - vypadá stejně jako na fotkách. Požvanili jsme chvíli přes zábradlíčko - mě nechtěli pustit ven, musel bych pak znova zaplatit vstupné a jeho zase dovnitř, pokud nezaplatí. Kromě toho, že jsem si ověřil, že mluví stejně jako píše jsem od něj dostal dárek - jeho cestopisnou knihu o Izraeli. I s podpisem a věnováním autora. Ale Šaman musel ještě cosi zařídit a audience najednou byla u konce. 

Jasná páka
na ovládání parní stříkačky

   Po tomhle příjemném setkání jsem dostal chuť na kafe. Nechtělo se mi do sklepní restaurace a hodil jsem minci do automatu v patře.  Polkl ji - a neudělal nic. Kafe mi neudělal, na korekční tlačítko nereagoval. Padesátikoruna v háji. Totiž ve zlodějském automatu. Dumal jsem, jestli to mám reklamovat, číslo tekefonu bylo uvedeno, ale zazdálo se mi to vzhledem k částce tak nějak neproduktivním. 

   U druhého automatu  jsem byl obezřetelnější. Házel jsem menší mince postupně. Ale až byla suma na displeji dostatečná, opět se nic nestalo. Tentokrát mi ale automat mince vrátil. Zdálo se mi, že dost nerad. Takže jsem se vydal do suterénu. V restauraci se nudil jediný číšník, který ani neodpověděl na pozdrav. Možná neslyšel, měl v uších sluchátka. Ale když přišel k mému stolu, začal mě vyučovat slušnému chování.  Na moje "Mohl bych dostat café laté?" odvětil "Dobrý den!!" Opakoval jsme objednávku a opět mě důrazně pozdravit. I pozdravil jsem ho také, pro jistotu třikrát a potřetí zřetelně opakoval objednávku. Donesl ji dost brzy (kromě mě v jeho podniku nikdo jiný nebyl). Raději jsem hned zaplatil. 

   Po vypití kávy jsem se vydal na další lov detailů těch překrásných starých strojů. S Drakem jsme byli domluvení, že se odpoledne stavíme kamsi na oběd a pak že mě Drak doprovodí na nádraží, a tam mi syn donese batoh s dalším foto vybavením. Kromě toho mě začala dost bolet záda - když se předkláním, je bolest jistota, nejisté jenom je, jak brzy. A já se při focení ukláněl každému krásnému stroji. Takže jsem vyšel před budovu a dumal, jakým způsobem se napravit na schodišti, aniž bych vypadal jako povalující se opilec nebo smažka. S Drakem jsme ještě při obědě něco probrali a pak už via Hlavní nádraží, rozloučení se synkem a žlutým vlakem do Ostravy. Za soumraku jsem si to už pěšky hasil domů - vlak mi totiž stojí jen asi půl kilometru od domova. V devět večer jsem už byl ve vaně.

Romantická instalace alchymistické laboratoře. 

  Něco jsem v Národním technickém museu v Praze nafotil, nějaké použitelné fotky mám i z Tróje - ale ty vyvěsím, až když popíši své dva poněkud krušné dny na kopci nad Trójou. 

Poznámka: Pokud vás zajímá, jaký tvor je ten Drak Pražský, tak je velký, klidný a přátelský. Kocourům se s Draky dobře povídá.