Dlouho, víc než polovinu mého života se ve zdejších končinách pěstoval podivný zvyk. Prvního května bylo volno, nešlo se do práce a šlo se do průvodu. Prvomájového. Mnozí ho ale nazývali existenčním, protože neúčast v něm jim mohla vážně poškodit postavení v práci, existenci. Dostavili se tedy na shromaždiště, obdrželi od příslušného referenta buď prapory nebo mávátka, ti politicky spolehlivější neboli ti, kteří neuměli odporovat i transparenty s hesly, které někdo nahoře vymyslel. Prošlo se kolem tribuny, za skandování stupidních hesel a hned za tribunami se lidé rozcházeli k stánkům, kde se prodávalo jinak nedostupné zboží, třeba pomeranče nebo banány a pak domů k obědu. Ty banány byla taková malá odměna, pamlsek režimu za účast. Kdo nepřišel, měl v materiálech černou tečku, které měla nezanedbatelný vliv, když se uvažovalo koho povýšit nebo komu zvednout plat. Volno na prvního května nám zůstalo, ale pochody se už konají jen z recese nebo pokud jste aktivní komunista. Ale zdá se, že nám to pokrytecké divadýlko moc chybí.
