Můj skok do paralelního vesmíru

Jakub Sinderhauf

 foto internet

   Penzión Mantua vysoko nad Teplou, nad Tržní kolonádou, nad městem. Uléhám v úterý proti svému zvyku v jedenáct a v tutéž dobu vypínám svá rádijko. Jsem prázdný a tupý. Spousta zvratů v posledních dnech a vše jde kupředu: za deset dní mám objednaný termín na radnici svého města až u uherských hranic – ano, na svatbu. A potom s ženou a jejím tatínkem na deset dní do Itálie... a pak, ještě v září, hned jít pracovat úplně jinam. Zas na dálný sever. No, pánu Bohu poručeno... A včera jsem se definitivně krvavě rozešel se svou zdejší přítelkyní.   No, nic náročnějšího už aspoň přijít nemůže -

Synchronicita, zbytečná slova a pětačtyřicátý jedenadvacátý.

Smutek chlupatého kočičáka...

Ráno mi napsala tajemnice z Ústavu, co prý zrovna dělám a zda bych se nepřišel podívat, jak se Ústav vzpamatovává z prázdnin. Šéfová baletu prý po mě něco potřebuje. Pochopil jsem, že i prdůchům pomalu končí doba bezbřehé svobody a nastává sezóna. Venku bylo celkem pošmourno a v ZOO mám několik "nedodělanných zvířátek" - hlavně těch bílých, na jejichž srsti nebo peří  případné sluneční skvrny způsobují jejich praktickou nefotografovatelnost. Takže jsem sbalil svých pár krámů a vyrazil na kopec. 

Dinopark neboli vzpomínky na minulost

   Předevčírem bylo v Ocelovém srdci republiky horko až k padnutí. Venku i uvnitř. Pracoval jsem u PC, ale nějak mě to nebavilo. Ne, že by práce nebylo dost, té mám na několik let dopředu, ale sedět za staženými žaluziemi, přes které se usilovně dere slunko "italského typu", v proudu nepříjemně teplého vzduchu od větráku, který běží celou noc v okně, aby přes noc aspoň trošku vychladil pracovnu a ve dne zajišťuje, aby mi netekl pot přímo do očí se mi prostě nechtělo. Dlouho jsem dumal co s načatým dnem, až jsem na to přišel - zajedu si do Dinoparku v Orlové.