Synchronicita, zbytečná slova a pětačtyřicátý jedenadvacátý.

Smutek chlupatého kočičáka...

Ráno mi napsala tajemnice z Ústavu, co prý zrovna dělám a zda bych se nepřišel podívat, jak se Ústav vzpamatovává z prázdnin. Šéfová baletu prý po mě něco potřebuje. Pochopil jsem, že i prdůchům pomalu končí doba bezbřehé svobody a nastává sezóna. Venku bylo celkem pošmourno a v ZOO mám několik "nedodělanných zvířátek" - hlavně těch bílých, na jejichž srsti nebo peří  případné sluneční skvrny způsobují jejich praktickou nefotografovatelnost. Takže jsem sbalil svých pár krámů a vyrazil na kopec. 

   Hned za vrátnicí (dneska mi dokonce kontrolovali věčnou vstupenku) mi bylo něco divného,. Pak jsem si uvědomil, že kolem vidím jenom načančané mladé matky kolem třicítky s dcerkami mezi osmi až desíti roky, načesanými a vybavenými fotomobily. Otcové, případně dědečkové se vyskytovali v zanedbatelném množství - a i kluci byli "v množství menším než malém." Čekal jsem, že uvidím nějaké plakáty zvoucí na soutěž Miss Dcera nebo Missis Matka - ale nic takového tam nebylo. Navíc dvojice se vydaly po klasické okružní procházce, kde je první foto-zastávka "U plameňáků kubánských" a po zhotovení povinné prezentace se pokračuje ke stánku s cukrovou vatou. Kupovaly ji jen blondýnky, černovlásky ji míjely. Synchonicita podle Lucifera jako vyšitá. 

   Malá vata (20g) - 20 Kč čtu na ceduli. Protože cukrová vata se vyrábí s karamelizovaného cukru s příchutí (na jednu lžíci krystalového cukru asi čtvrt rozdrceného kyselého bonbónu) hned podvědomě počítám: 1 000g  = 1 000.- Kč, běžná cena cukru je asi 30 Kč/kg zhodnocení materiálu cca 33,3 x tedy 3 300%  - to je dost slušné, ale když se z kila oceli udělají nepokoje  - vlásky do mechanických hodinek, je zhodnocení materiálu ještě o několik řádů větší. Jenže na tom je víc práce než nasypat lžíci obarveného cukru do rozžhavené odstředivky a vznikající cukrový  "planetární disk" namotat na špejli. 

   Dneska je ale všechno divné. Když docházím k výběhu pardálů obláčkových, zvoní mi mobil a můj bývalý zástupce, nyní můj šéf mi volá, že ví, že mák dovolenou, ale že cosi potřebuje dneska do večera. Neslušně mu hovor zatípnu, protože pardálové se právě rozhodli, že si pořídí malá pardálčata a začali na tom bezprostředně pracovat. Takže "foťáku z brašny ven!" a zkusit to nějak "pojmout. Tahle situace má jednu výhodu. Když přihlížejícím maminám s dcerunkami došlo, co se tu děje, odtáhly hned pod různými záminkami své potomky pryč. Pravda, oči jim nezakrývaly - ale málem. Měl jsem celý prostor kolem výběhu pro sebe a mohl pobíhat a hledat vhodný úhel. Na lavičce za mnou zůstali sedět jenom dva staří manželé. Drželi se nenápadně za ruce a s jistou nostalgií pozorovali počínání těch velkých krásných koček. Myslím, že jim to přáli.

   U tygra ussurijského je obvyklý stav. Tygr si hoví kdesi uvnitř, výběh je zametený a jako vymetený. Když dorazím, najednou se líně zjeví pán domu, dojde k jediném fleku sluníčka  a tam se bolestínsky svalí. Opravdu  bolestínsky - slyšel jsem zřetelně, jak si vzdychl. Takže zase "foťáku z brašny ven!" a zkusit udělat portrét - víc neumím, protože jsou tam husté mříže a nedostanu se dost blízko, abych mohl fotit víc mezi nimi. (Ještě nevím, jak snímek dopadl.) 

Pak jsem vypráskal spoustu obrázků na hulmany, kteří mají obrovský výběh spolu s medvědy ušatými a  tím pádem se chovají úplně přirozeně - uzavírají jakési koalice, vzájemně si vybírají vši, ale taky žárlí a rvou se jak...   No - jak lidi.

  Cestou domů se stavuji v hypermarketu. A jak tak jdou koupit pár rohlíků na večeři si všímám - celý ten obrovský hangár plný nějakého zboží, které nepotřebuji a ve kterém se mi špatně hledá to, co potřebuji  je v každé uličce vybaven mnoha papundeklovými plácačkami s nápisy "AKCE!" a "DISKONTNÍ CENA!"  Není snad jediné položky bez téhle informace. Takže jsou to zcela zbytečná slova. Prostě všechno v tom  "chrámu konzumu" je v akci nebo má diskontní ceny. Kdyby raději napsali, kde jsou špagety a kde zase konzervovaný hrášek.

   Už od rána máme se ženou takovou zvláštní náladu. Každoročně si 21. srpna živě vzpomeneme, jak to tenkrát bylo v tom osmašedesátém. Problém je v tom, že tyhle barevné a stereofonní vzpomínky na IMAX-u jsou nepřenosné. Když o tom někomu vyprávím, tak buď si začne promítat ten svůj širokoúhlý film - to když je starý jako já - nebo se na mě dívá jako na někoho, kdo mu bůhví proč líčí, jak probíhalo Kristovo ukřižování. Nebo první tři sekundy po Velkém třesku. "Ano, ano dědečku, my to přece víme. Učili jsme se o tom ve škole. Asi. Už si z toho moc nepamatujeme - ale není to nakonec jedno? Vždyť to bylo před pětačtyřiceti lety. To jsem ještě vůbec nebyl na světě a ani táta se ještě nenarodil. Pro dnešek to přece nemá žádný význam...." 

   No - ne že by neměli pravdu. Mají. Ale každá současnost vychází z nějaké, zcela konkrétní minulosti. A i z dneška bude vycházet to, co se teprve stane. A jejich vnuci se na ty dnešní mladé koukat se stejným nepochopením, když budou říkat - "To tenkrát, když se u nás začalo...".

Tyhle příhody mi udělaly z dneška takový zvláštní den. Tak jsem vám ho poctivě popsal.