neděle 1. listopadu 2015

Aréna






  Bylo to místo, kde se pro pobavení římského publika odbývaly zápasy gladiátorů. Gladiátor znamená „bojovník s mečem“, kterému se říkalo gladius. Gladiátoři bojovali v aréně se lvy - i mezi sebou. Bojovali na život a na smrt. Byli to většinou otroci, váleční zajatci či odsouzenci na smrt, takže měli jedinou šanci jak přežít – porazit protivníka.


   Který z těchto významů vedl zakladatele divadla Aréna k volbě názvu nevím. Ale gladiátoři a gladiátorky v Aréně se dnes snaží naplnit význam onoho slova. Bojují. Někdy na život a na smrt. Tedy skoro...

   Před časem jsem byl (pozván) na představení hry Wernera Schwaba „Lidumor, aneb Má játra beze smyslu“. Autorovo jméno mi znělo „velmi německy“ a já mám k německému divadlu takový divný vztah. Je totiž jiné, než ta ostatní. Vždy angažované, překvapující a syrové. A člověk neví, která z ingrediencí nakonec převládne. Bertold Brecht třeba.

   Po přátelském varování, že je to „docela nářez“ jsem sice neměl moc chuti se ten večer nakrvavit do obleku, ale nakonec jsem věc vyřešil polospolečenským oděvem bez saka a šel jsem. Protože Aréna má pověst divadla nejen avantgardního, ale i vynikajícího, říkal jsem si, že sto míst v hledišti nebude stačit, že budu nakonec muset sedět na schodech. Ale stačilo. Bez saka jsem tam nebyl sám – i ošoupané džíny byly uznány za oděv vhodný pro tuto příležitost.

   Před představením (přišel jsem nesmyslně brzy) jsem pocucával výborné kafe a pozoroval příchozí a nemohl nezaslechnout jejich zasvěcené hovory. Měl jsem chuť odejít – mezi takovou intelektuální elitu jsem se prostě nehodil. Jsem jenom poněkud přestárlý divadelní praktik. Naštěstí tam nebyl nikdo známý, takže jsem si mohl v klidu prohlédnout výstavu fotek ve foyer, několik zvětšenin, které jsem nepochopil a několik fotek vynikajících. S fotografiemi je to stejné jako s čímkoliv jiným. Buď plujete s autorem na stejné frekvenci – nebo koukáte na cvičení v kompozici. Na výstavce se mi dařilo dělat obojí, ač autor byl jen jeden.

   O představení bych se možná neměl rozepisovat, udělali to už jiní, erudovanější, k tomu předurčení. Jedno jsem si ale uvědomoval: Psal to alkoholik, byť geniální. A asi proto se scény a situace několikrát (parafrázovitě nebo jen mechanicky) opakovaly jako opilecký sen – připadal jsem si chvilkami, že je to psáno pro poněkud natvrdlé publikum. 

   Takže poněkud ponurá hra z vídeňského činžáku nakonec možná dosáhla svého – donutit diváka, aby nacházel smysl i ve věcech, které na první pohled smysl nemají. Dementní syn, jeho bigotní matka, rodinka maďarských přistěhovalců, která žije intenzívním sexuálním životem, uspokojena sama sebou (což je přece tak neněmecké!?) a nad tím vším studená paní bytná se svým ochočeným bludem místo manžela.

   Děj je v té hře poměrně nepodstatný, vztahy postav naopak. Představení se pozvolna šine ke svému vrcholu, k oslavě narozenin paní bytné, kde se autor dopustí malé poťouchlosti se dvěma alternativními konci. Ale ani jeden ve mně nevyvolal katarzi.

   Takže hra zůstala tak trochu mimo můj svět. Ale to se mi s německými hrami stává. Nakonec, nechodím do divadla pro intelektuální zážitek, ale pro svou dávku emocí. A je celkem jedno, zda pozitivních nebo naopak. Měly by hlavně být silné. 


   Hra zůstala mimo, výkony herců nikoliv. Rvali se poctivě s textem, pokoušeli se myšlenky i emoce prohodit přes tu neviditelnou stěnu mezi jevištěm a hledištěm a často se jim to dařilo. Škoda jen, že publikum bylo ne tak docela vnímavé. Někdy si toho ani nevšimlo. Poctivý zápas, byť skončil remízou. Nedá se říct, že by tam byl průměrný herecký výkon. Byly jen velmi dobré a ještě lepší. (Anička Cónová, Alena Sasínová, Petr Panzerberger)



   Scéna byla jen funkční – ale nakonec, když je divadlo tak malinké, není třeba nějaké vysoce estetické instalace. Bylo kde hrát a s čím hrát a to mi osobně stačilo. S tím souviselo i funkční, nepohádkové nasvícení.

   Co se mi ale opravdu líbilo, byla scénická hudba Vladislava Georgieva. Kromě jednoho krátkého okamžiku jsem s autorem hudby souzněl bez výhrad.

   Po představení jsem prchal z divadla jako zloděj, rychle, nenápadně, podél zdi. Kdyby mě totiž zastavil někdo z herců, někdo známý (a pár jich tam mám) a zeptal se mě, co si o tom kusu myslím, nedokázal bych v ten okamžik odpovědět celou větou.

   Než jsem se pěšky dopravil přes půlku Ostravy domů, začínal jsem si uvědomovat, jakže se to divadlo vlastně jmenuje. A uznal jsem to jeho jméno za správné.

   Ale už se chystám do Arény znova. Až budou někdy hrát Vůjtkovu „Brenpartiju“ a já budu mít volný večer. To není hra německá, hraje se snad „po našimu“ a tuším, že se mi dostane patřičné dávky emocí. Vyrůstal jsem totiž v havířské kolonii. Něco z toho tam přece musí být!

Divím se sám sobě. Do divadla dobrovolně po cca 12 000 večerech strávených v divadle? Asi jsem cvok. Dokažte mi opak!

Ale „naši“ gladiátoři budou hrát v aréně jako o život, o tom jsem přesvědčen.

______________________________________________________________________________

Poznámky pod čarou





13 komentářů:

  1. To se mi líbí, cos napsal, kocoure, jako bych tam byla též. Měl by ses živit jako kritik.Ale myslím, že bys byl dost milosrdný.

    Zaujalo mě jméno Anna Cónová. Ještě jedna Anna Cónová byla kdysi ženou Pavla Kohouta = "Zítra se bude tančit všude - až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí..." Příjmení Cón je u vás na Moravě nějak rozšířené ?

    OdpovědětSmazat
  2. Kocoure,
    (skoro)každý jsme svým způsobem cvok. Ale ten, který je podobným způsobem cvok jako já (my) nám většinou jako cvok nepřipadá, protože prakticky každý cvok se považuje za normálního a jen málo cvokům je dáno uvažovat o tom zda nejsou náhodou cvoci oni. I to patří kživotu.

    OdpovědětSmazat
  3. Vidíte, a nepíše nikam...
    No a Žítkovské bohyně - na těch jsme nebyli dobrovolně, no?
    Ad Brešt (authentisch deutsch): celou dobu mého studia ho tam prosazoval a uváděl Sokolovský a spol., jednoho po druhém... ne, to nebyl můj šálek kávy, Verzeihung.
    X O tom prchání před zraky známých - zrovna včera jsem to tu líčil, co?
    X Není rozšířené, nikde. Zítra se bude..., tenhle nejšílenější majstrštyk Pavkova stalinského šílení, kde se oslavuje udání a zatčení (bdělým orgánem DDR) podrývajícího reakcionáře, by se měl povinně promítat na základkách. Aby si tohle smrtelně nebezpečné mrazivé rozjásané modré jásání mohli ti dnešní představit. Než si přečtou (a shlédnou) Žert. Doba ohne sranda.

    OdpovědětSmazat
  4. Rozumím tomu Kocoure správně, že Jsi pochválil všechny, kdož se na produkci podíleli, s výjimkou toho, kdo sáhl po této hře a zařadil jí na repertoár?

    Pro Tvé uklidnění, občas zažívám podobné pocity. A to navíc nejsem profík jakkoliv s divadlem spjatý a proti účinkům divadelních profíků mi brání jen a pouze můj cynismus a určitá, pořád ještě zachovaná míra, pořád ještě inteligence. Na druhou stranu jsem přeci jen mírně konservativní tvor a rád vidím, když se autor hry zabývá nějakým problémem a pokud možno s humorem sděluje své otázky, nebo dokonce i názor na něj. Nepohrdnu ani obyčejnou, dobře odehranou komedií. Smích je žádoucí a zdravý a humor dovede být i jemný a inteligentní, nebo černý a inteligentní. Všechny odstíny toho inteligentního mám rád.

    A jsme oklikou u problému říci či neříci, co si myslím, není-li to příznivé. Chyby děláme občas každý a tak si myslím, že už za ta léta víme, že není úplně každý naším nepřítelem, kdo nás zrovna nechválí, zejména když víme, že je důvěry hodný, že to s námi nejspíš myslí dobře. Zkrátka mám ve svém okolí lidi, které beru vážně i když mi zrovna nechválí a nad jejichž větami se určitě zamyslím, byť bych je v ten první okamžik nejraději poslal do háje. Takže říct či neříct? Jak co a jak komu a za jakých okolností. Je dobré nechat si to do soukromí, dobře volit slova a sdělit pravdu jen v případech, kdy si myslíme, že to má smysl a šanci na úspěch zároveň. Jinak je lepších nechat pracovat čas. Něco mezitím „vyhnije” samo a něco se zase „vyřeší“ jinýma rukama či hubou, než zrovna těmi našimi nebo tou naší.

    OdpovědětSmazat
  5. Pochválit / zkritizovat...
    Na to nemám aprobaci. K tomu jsou divadelní kritici, se kterými často vnitřně zuřivě nesouhlasím, protože se ze své pozice se vyjadřují naprosto ke všemu, i k tomu, čemu evidentně nerozumějí. Ale píší...

    Tohle je jenom můj soukromý pohled na věc. Německou činohru prostě rád nemám, nerozumím ji, ale to neznamená, že je špatná. Jenom to není, jak se říká, můj šálek čaje. Třeba jsem pominul i režii Janusze Klimszy. Ne proto, že bych tam viděl něco rušivého, něco, co mi vadí. Naopak, nebyla v představení (alespoň pro mě) patrná. A to je, zase podle mého přesvědčení, moc dobře.

    To Astra: Cón je i hudební skladatel z Brna. Ale rod pochází ze Slovenska, tuším...

    OdpovědětSmazat
  6. I když tuším, že nějakou kapku německé krve v sobě mám, pořád nerozumím Brechtovi atd.. A německý (rakouský spíš) humor? Je?

    Máte se, St. Kocoure, že do divadla blízko...
    Vždyť osobní dojem je důležitější než slova kritikova - on musí prostě NĚCO napsat.

    ST

    OdpovědětSmazat
  7. A pro koho se ty hry vlastně píší, když je nejdou pochopit? A co je špatného na tom aby jeden konstatoval, že hra je nesrozumitelná nebo nepochopitelná? Chyba přece není v tomto případě s největší pravděpodobností na straně divákově či kritikově. Kritik, je-li hra nesrozumitelná, by to měl suše konstatovat. Jeho chyba, když si hraje na chytrého a ve výsledku je pak třeba za vola.

    OdpovědětSmazat
  8. Díky, St. Kocoure. Zjistila jsem, že vůbec existuje Aréna a zalitovala jsem, že včera, když dávali na ČT Art Ruskou zavařeninu, jsem přišla k televizi pozdě.
    Hra je rozhodně pozoruhodná a herci byli dobří.
    Navíc, Ludmila Ulická - taky objev!

    Kontaminace zazáložkována...

    ST

    OdpovědětSmazat
  9. Ruská zavařenina / ST:

    Podíval jsem se, zda hra nebude k vidění na webu ČT aspoň po nějakou omezenou dobu, ale práva nebyla poskytnuta. Jejich blbost. Já si myslím, že týden až 10 dní by ty blbouny nezabil a naopak by byla poskytnuta šance těm, co nebyli ani v divadle ani u bedny, aby se podívali aspoň u monitoru a příště třeba do toho divadla přišli. Já bych řekl, že to s tím hamouněním a skrblením kolem těch práv spousta jednotlivců a spolků hodně přehání a že tím škodí především sami sobě. Zkrátka měli by reklamu jako hrom. Přesto, že je mi houby po tom, docela rád bych věděl, proč to odmítli.

    OdpovědětSmazat
  10. ST

    Pravda, Draku Pražský, pravda...
    Takových pitomostí je tam uloženo!

    OdpovědětSmazat
  11. Dnes je v magazínu MF zajímavý rozhovor s Norbertem Lichým. Připomíná se tam i jeho otec.
    Rušný život mimo Prahu...

    ST

    OdpovědětSmazat
  12. Rozhovory s herci:
    Hodně ostravských* znám osobně a jejich "sebestylizace" pro mě nebývají příliš pochopitelné. Znám je zkrátka jinak.
    [;>)

    */ I pár pražských a brněnských

    OdpovědětSmazat
  13. No, z dálky je všechno jiné...

    To už tak v novinách bývá, že to, o čem se zpívá............
    ST

    OdpovědětSmazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)