Stroj času

   Prý se z kauzálních důvodů nikdy nebude moci cestovat do minulosti. Protože by se jakoukoliv, byť i nepatrnou změnou mohla změnit naše současnost a tím třeba i naše možnost do té minulosti cestovat. Dobře tedy, nebudeme nijak do minulosti zasahovat, jen se tam podíváme. Myslíte, že je to nemožné?

   Před několika lety jsem našel webový portál s názvem http://kontaminace.cenia.cz/ Je to jen mapa České republiky, která se dá prolínat mezi leteckými snímky kolem roku 1955 a dnešními. Najdete si místo a prolnete a hned vidíte, jak to tam vypadalo před šedesáti lety. Ty staré letecké snímky jsou sice černobílé, neostré a zrnité, ale začnou se tam objevovat domy cesty a lesíky, které si pamatujete z dětství. Cesty většinou zůstávají na svých místech, přibývají jakési velké stavby na polích a z bývalých vesnic se občas stávají lesíky. Možná je to jen moje úchylka – ale občas trávím nad touhle aplikací celé desítky minut. Protože většinou se mi rozjede nezastavitelný film vzpomínek. Začínám si připadat jako ten Hejkal z Jiráskovy Lucerny, který skuhrá „Na tomto místě pamatuji třikrát pole a třikrát les...“

1954

2009

   Dům, kde jsem se narodil už není ani na mapě z roku 1954. Jen moje babička mi kdysi ukazovala prázdné místo vedle školy, kde stával. Škola na staré mapě ještě je. Na nové už je tam jen lesík. Úzkorozchodná trať, kudy se k babičce jezdilo z orlovského náměstí také zmizela – jsou tam jen, tu a tam, zbytky náspu. Ale úzká silnička, spíš polní cesta které se vinula podél trati ke kostelu na kopci, kde měli naši svatbu a kde jsem byl pokřtěn zůstala. Dokonce ji potáhli asfaltem – tenkrát byla, jak bylo v kraji zvykem jen vysypaná haldovinou a uválcovaná.

   Vilka mé pratety, kde jsem s babičkou a dědou bydlel do svých tří let už taky není. Ani statek, kde jsme chodívali mlátit obilí z našeho políčka, protože tam měli jedinou mlátičku v širokém okolí. Poháněná byla naftovým motorem, který si pufal stranou u stodoly a široký náhonový řemen se plácal přes půl dvorku. Druhý řemen od motoru, natažený na druhou stranu zase poháněl takzvaný „fukar“, který vyfoukával ze zrní plevy. K motoru a hlavně k řemenům jsme se nesměli ani přiblížit, protože by nás to mohlo „vtáhnout“.

   Je pryč i další statek, o pár desítek metrů výš, kde mlátičku neměli a kde se mlátilo cepy ve stodole na mlatu. Robky se musely dohodnout, aby se jim cepy nesrazily a tak se pro udržení rytmu zpívalo. Jednou se babičce utrhl kožený řemínek, který spojoval cep s násadou a babička se sama svým cepem trefila do oka. Měla tam modřinu jak nějaký hospodský rváč a a rozbila si brýle. Vím, že ji to moc trápilo – brýle tehdy byly na předpis a když je chtěla udělat bez předpisu, protože na ně neměla ještě nárok, byly moc drahé. Vzpomínám si, že se nakonec dohodla s optikem v Orlové, že je udělá jakoby pro dědu, který byl naprosto spokojený s brýlemi, které nosil už od mládí. Děda po závalu, kdy mu několikatunový kámen ze stropu v rubání škaredě polámal nohu dělal účetního na šachtě - a nové brýle nechtěl. Že přes ty staré nejlíp vidí. Byly to šílené kulaté brýle s černými obroučkami, které jsem později ve škole viděl na fotografii Karla Čapka. Ale nikde jinde.

   Pratetina vila byla výstavná, patrová, s verandou v prvním patře, ozdobnými kachlíky na stěnách v kuchyni a v koupelně a mosazným zábradlím u schodiště. Prateta, vdova, bydlela na patře a my, chudší příbuzní v přízemí. Byl jsem malý a vzpomínám si jen na pár příhod. Třeba jak jsem se ve studené ložnici bál, když v našem rybníčku, kterému se říkalo „stav“ večer hlasitě skřehotaly žáby. Byl jsem pevně přesvědčený, že tam bydlí Velký Žabák, který mě odnese, když nebudu hodný, což jsem obvykle nebyl a babička mi musela ze své postele podat ruku, které jsem se do usnutí pevně držel, abych se přestal bát. To ale platilo jen večer. Přes den jsme tam s dědou chodili ty žáby střílet, aby prý ryby měly klid. Děda u stavu sice sedával s prutem, ale nepamatuji si, že by někdy nějakého kapra doopravdy ulovil. On ten stav byl docela malý, snad deset krát patnáct nebo dvacet metrů. A hluboký byl nanejvýš půl metru.

   Jednou děda - vojenskou vzduchovkou, která byla tak silná, že prostřelila celou plechovku a udělala dírku i do další - těch žab nastřílel spoustu a velkých. Přesvědčili jsme babičku, aby nám ta žabí stehýnka obalila a udělala k obědu. Jak chutnala už přesně nevím – ale připadali jsme si s dědou jako francouzští šlechtici. Žabí stehýnka s bramborovou kaší k obědu – kdo na to má, že? Babička nás tenkrát asi neměla moc ráda – prý to byla strašná práce ta stehýnka obalovat. Ale byla to moc hodná ženská, tak nám stehýnka naservírovala a nebrblala. Nejhodnější člověk, kterého jsem v životě poznal. Zato prateta brblala, že je po celém domě cítit rybina. A to jí babička jednu porci nabízela taky, aby jí nebylo líto.

   Později se babička se svou bohatou sestrou nějak nepohodla a děda babičce nedovolil, aby se dále ponižovala a dělala ji služku - a museli jsme se vystěhovat. Šachta dala dědovi baráček o pár kilometrů dál, pod haldou. Bydleli jsme tam se Severovými - on byl havířský důchodce se silikózou a ona prodávala v nedalekém obchodě se smíšeným zbožím. Chodíval jsem ji naproti s malým dětským žebřiňáčkem, protože jednou týdně dovezla velký nákup pro obě rodiny. Děda pak rozpočítával, kolik má kdo komu zaplatit. Měl na to aprobaci – byl účetní a měl krásný rukopis.

   Baráček stál v ďolíku, byl vlhký a měl zásadní nevýhodu - stál těsně u haldy, která hořela. Haldy nehoří plamenem, ty uvnitř jen doutnají a uniká z nich sirnatý kouř. Když jsme s dědou chodili do Doubravy každý pátek k pekaři pro chleba a nejkratší cesta byla právě přes tu hořící haldu, děda mě vždycky nabádal, že musím chodit jen po pěšince, protože bych se mohl propadnout a šeredně si popálit nohy. Nebylo to tak těžké, smradlavé sirnaté žluté dýmy, které tu a tam vycházely z děr, kolem kterých nic nerostlo a v zimě tam ani neležel sníh varovaly svým vzhledem i zápachem. Ale kousek od nich už rostly břízky i chudobná travička, kterou se živili dva blahobytně vypadající zajíci. Tak velké macky jsem už nikdy potom neviděl. Ale možná byli tak velcí jen proto, že jsem měl tehdy pět roků.

   Když bylo špatné počasí – dneska se tomu říká inverze - tak se v tom baráčku pod haldou špatně dýchalo. A děda i babička postupně dostali astma. A zhoršovalo se. Tak se po několika letech zase stěhovali – tentokrát do havířské kolonie ze „čtyřdomků“. Čtyři byty v jednom domečku. Na jednu stranu byly dva, zrcadlově symetrické, které vedly do jedné uličky a zádíčkama byly připojené další dva byty, které vedly do vedlejší uličky. Každý byt měl svou vlastní zahradu, zděnou šopku a prádelnu. Záchodek byl pochopitelně venku, přilepený k té šopce. Všechno vyvedené z červených, dvakrát pálených cihel. Jít uprostřed zimy na záchodek býval docela nezapomenutelný zážitek. Když si jeden nedal pozor, mohl k prkénku prý i přimrznout. Aspoň se to tradovalo. Ale byl to proti domku pod haldou luxus – halda tam tak moc nesmrděla a každý byt měl přivedenou vodu až dovnitř do síně. Pod haldou se muselo asi padesát metrů k obecnímu vodovodu a bylo to do kopce. Uklouznout po sněhu se dvěma kýbly vody nebylo zas tak nesnadné.

   Topilo se pochopitelně černým uhlím, kterého každý havířský důchodce dostával na zimu 56 metráků. K tomu šest „kol“ naštípaného dřeva na podpal, staženého drátem. Plná šopka uhlí, které šachta dovezla a složila hornickým penzistům až do té šopky. Mám takové tušení, že kdysi se fabriky staraly o své důchodce tak nějak líp.

   Pak už jsem se jen přestěhoval do města k mámě. Měl jsem to v mládí takové pomatené – starala se o mě babička, matinka bydlela s tátou v Ostravě a snažila se dělat kariéru v opeře – což se až tak moc nepovedlo. Zpívala sice báječně – když doma cvičila, tak jsem ji i přes zavřená okna slyšel na sto metrů, když jsem šel ze školy. Ale měla 185 centimetrů výšky. A tak každý její jevištní partner, zvláště pak malý a obvykle kulatý tenor vypadal jako její nedospělý syn. Takže nakonec skončila ve sboru a sóla zpívala jen příležitostně – nejvíce královny. Tam tak nevadilo, že všechny přečuhovala. 

   Navíc přišla na svět moje sestra a já musel skousnout fakt, že babička není moje maminka, že moje maminka je ta namalovaná a voňavá paní, která za mnou každý týden jezdila na Kopaniny, objímala mě, což mi nebylo příjemné a vozila mi hračky a „Ovomaltinu“, takový výživný nápoj v prášku, který tenkrát snad rozdávala UNRA. Vzpomínám si, že se napřed muselo silně zatáhnout za špagátek, který odřízl víčko a pak proříznou nožem fólii uvnitř, aby se člověk dostal k vlastnímu prášku. Mělo se za to, že Ovomaltina je pro děti nesmírně výživná a zdravá – a od té doby nemám rád kakao. To totiž bylo podstatnou částí toho prášku. Přitom jsem měl nejraději umělý med „Kunst Hönig“, kterého za války děda nějak „našmelil“ dvě desítky lahviček - a nikdo ho nechtěl jíst. Byl, pravda, už pěkných pár roků starý. Sladce nakyslý, voněl po nějakých bylinkách a měl jsem ho mnohem raději, než skutečný med od včelek. Ten mi připadal fádní. Ještě po letech, jako výrostek, jsem při návštěvě u babky požadoval chleba s máslem a tím válečným medem.

   Vždy, když mi v životě nebylo dobře (a bylo to nepříjemně často) jsem si vzpomněl na „babču“, co by ona v mé případě udělala, co by mi asi řekla. Protože pravá matka není ta, která vás porodila, ale ta, která vám zaváže rozbité koleno, která vás každý večer uloží do postele, která má o vás strach, když onemocníte. A babča - odněkud z jiného světa – mi vždycky poradila a vždycky dobře. Takže mi vlastně nikdy docela neumřela.

   Když jsem se asi před dvaceti roky rozhodl, že svému tehdy patnáctiletému synovi ukážu „krajinu svého mládí“, byl jsem naprosto zděšený. Místo pratetiny vilky na kopci byl vidět jen zasypaný vchod do sklepa, v místě, kde jsme pak bydleli pod haldou bylo jen zarostlé jezírko a havířská kolonie se právě bourala. Náš bývalý švestkový sad, který jsem nakonec podědil, byl tři metry pod vodou, protože okolní terén stlačila vedlejší halda pod úroveň spodních vod a tak z vody čouhaly jen uschlé koruny švestek. Rybníček se mi prostě nějak rozlil a zaplavil všechno kolem. (Ten sad ode mě za zlomek ceny, kterou měl před zaplavením, nakonec odkoupily doly, VOKD.)

    Před pěti lety jsem tam jel znova s kamarádem autem – a už jsem žádná známá místa vůbec nemohl najít, i když se cesty většinou nezměnily. Na rohu už nebyla hospoda, naproti ní chyběl vodojem na věži, tramvaje zvané lokálky už tam dávno nejezdily. Díval jsem se i na satelitní snímky a nikde nic známého nebylo vidět. Jenom cesta, která vedla údolím teď vedla po vysokém náspu. Kolem ní – nic. Louky a remízky. Místo celých Kopanin je mladý les, místo Doubravy louky a na nich chatky. No chatky - spíše takové chatrče, ve kterých se „rekreují“ bývalí havíři. Myslí, že se tomu oficiálně říká „zahradní domek“, ale je to vlastně kůlna na nářadí s postelí. lihovým vařičem a petrolejkou.

   Krajina, tak jak jsem ji znal, se popadla do minulosti. Chodil jsem po loukách, kde kdysi bývala pole a statky a odhadoval, kde asi tak byly ty „mé latifundie“ – až jsem se po několika hodinách bloumání nečekaně propadl do půl metru hluboké obdélníkové prohlubně v trávě. Nebyla vidět. Nic se mi nestalo, ale po chvíli mi došlo, že právě tohle musí být náš bývalý stav, rybník. Halda, která se kdysi vypínala nad pozemkem a kde mi děda ukazoval v hlušině otisky zkamenělých kapradin už tam ale nebyla. Někam ji odvezli. Terén, odlehčený o miliony tun kamení opět stoupl a celý kus krajiny vyschnul. Jen ta silnice teď vedla nesmyslně po náspu.

   Jsem hodně tvrdohlavý. Podle cest jsem všechna nakonec všechna místa našel. To co zbylo z domku pod haldou jsem našel hluboko ve vzrostlém olšovém lese, pár metrů za plotem orlovského „Jurského parku“. Nebyl bych ho byl našel, halda mezitím zmizela, ale nad lesíkem tam zůstal stát starý, rezavý stožár vysokého napětí. Sice už bez drátů, ale věděl jsem kterým směrem jsem na něj v dětství koukal, tak jsem se vydal opačným směrem. A v hustém lese jsem pak našel tři schody, na kterých jsme spolu se Severovými večer sedávali a koukali na západ slunka, které v létě zapadalo právě za ten stožár. Pan Severa tam sedával, kouřil Partyzánky a kašlal, děda taky kouřil, fajfku, ale nekašlal, jen se trochu dusil, protože měl rozedmu plic a astma. Jejich manželky jim to marně vyčítaly. Ech, ty robky....

   Havířskou kolonku jsem našel jen podle odbočky na druhou stranu, přes bývalou tramvajovou trať. Z celé kolonie zbyly jen rovné už dost zarostlé cestičky v mladém lese. Odpočítal jsem čtvrtý mostek doprava – tam bydlela babička - ale bylo tam stejné křoví jako jinde. Tak i tohle místo zmizelo. A je to jen čtyřicet let. Živý, osídlený kousek krajiny, celá havířská kolonie se změnila na křoví.

   Vracel jsem se tenkrát domů s mizernou náladou. Moje dětství zarostlo, zmizelo a už ho nikdy nenajdu. Ale pár dní nato jsem náhodou na internetu objevil ten mapový portál. Od té doby se několikrát ročně na pár hodin stávám cestovatelem do minulosti. Na oněch straých mapách je zachycena nejen Orlová a okolí, ale celá česká republika. Moje Sudety v době, kdy tam byla spousta opuštěných chalup po odsunutých Němcích a obdělávaných polí, které obdělávali ti Němci, kteří zůstali. Museli je obdělávat, protože měli předepsány povinné odvody zemědělských produktů státu, takzvaný kontingent. Prázdné chalupy - dřevěnice už na dnešní mapě nejsou, zbourali je na palivové dříví. Objevilo se sice pár nových, ale krajina se celkově vyprázdnila. Obdělávaná pole se změnila na pastviny nebo les. Polomy zarostly, ale zato se objevily holiny v místech, kde vznikly odkalovací nádrže po těžbě barevných a vzácných kovů. Ne nadarmo se nejbližší městečko pod kopcem jmenuje Zlaté Hory.

   Ostrava se taky změnila. Z jejího centra sice zmizely fabriky, ale objevila se obrovská nákupní centra a parkoviště. Sice nesmrdí, ale pohled na ně je o dost nudnější, než třeba na koksovnu. Takové plecho-skleněné krabice. Silnice se rozšířily, kolem města vyrostla na místě vesniček nová sídliště. Když si tak prolínám minulost a dnešek, mám často pocity jako ten Hejkal z Jiráskovy Lucerny. Že už žiji moc dlouho.

Starý  Kocour ve věku značně kotěcím

Zkuste se někdy připojit na ten nebezpečně nostalgický portál.

Uvidíte, že pocity cestovatele časem nejsou vždy radostné.