Aréna

  Bylo to místo, kde se pro pobavení římského publika odbývaly zápasy gladiátorů. Gladiátor znamená „bojovník s mečem“, kterému se říkalo gladius. Gladiátoři bojovali v aréně se lvy - i mezi sebou. Bojovali na život a na smrt. Byli to většinou otroci, váleční zajatci či odsouzenci na smrt, takže měli jedinou šanci jak přežít – porazit protivníka.

   Který z těchto významů vedl zakladatele divadla Aréna k volbě názvu nevím. Ale gladiátoři a gladiátorky v Aréně se dnes snaží naplnit význam onoho slova. Bojují. Někdy na život a na smrt. Tedy skoro...

   Před časem jsem byl (pozván) na představení hry Wernera Schwaba „Lidumor, aneb Má játra beze smyslu“. Autorovo jméno mi znělo „velmi německy“ a já mám k německému divadlu takový divný vztah. Je totiž jiné, než ta ostatní. Vždy angažované, překvapující a syrové. A člověk neví, která z ingrediencí nakonec převládne. Bertold Brecht třeba.

   Po přátelském varování, že je to „docela nářez“ jsem sice neměl moc chuti se ten večer nakrvavit do obleku, ale nakonec jsem věc vyřešil polospolečenským oděvem bez saka a šel jsem. Protože Aréna má pověst divadla nejen avantgardního, ale i vynikajícího, říkal jsem si, že sto míst v hledišti nebude stačit, že budu nakonec muset sedět na schodech. Ale stačilo. Bez saka jsem tam nebyl sám – i ošoupané džíny byly uznány za oděv vhodný pro tuto příležitost.

   Před představením (přišel jsem nesmyslně brzy) jsem pocucával výborné kafe a pozoroval příchozí a nemohl nezaslechnout jejich zasvěcené hovory. Měl jsem chuť odejít – mezi takovou intelektuální elitu jsem se prostě nehodil. Jsem jenom poněkud přestárlý divadelní praktik. Naštěstí tam nebyl nikdo známý, takže jsem si mohl v klidu prohlédnout výstavu fotek ve foyer, několik zvětšenin, které jsem nepochopil a několik fotek vynikajících. S fotografiemi je to stejné jako s čímkoliv jiným. Buď plujete s autorem na stejné frekvenci – nebo koukáte na cvičení v kompozici. Na výstavce se mi dařilo dělat obojí, ač autor byl jen jeden.

   O představení bych se možná neměl rozepisovat, udělali to už jiní, erudovanější, k tomu předurčení. Jedno jsem si ale uvědomoval: Psal to alkoholik, byť geniální. A asi proto se scény a situace několikrát (parafrázovitě nebo jen mechanicky) opakovaly jako opilecký sen – připadal jsem si chvilkami, že je to psáno pro poněkud natvrdlé publikum. 

   Takže poněkud ponurá hra z vídeňského činžáku nakonec možná dosáhla svého – donutit diváka, aby nacházel smysl i ve věcech, které na první pohled smysl nemají. Dementní syn, jeho bigotní matka, rodinka maďarských přistěhovalců, která žije intenzívním sexuálním životem, uspokojena sama sebou (což je přece tak neněmecké!?) a nad tím vším studená paní bytná se svým ochočeným bludem místo manžela.

   Děj je v té hře poměrně nepodstatný, vztahy postav naopak. Představení se pozvolna šine ke svému vrcholu, k oslavě narozenin paní bytné, kde se autor dopustí malé poťouchlosti se dvěma alternativními konci. Ale ani jeden ve mně nevyvolal katarzi.

   Takže hra zůstala tak trochu mimo můj svět. Ale to se mi s německými hrami stává. Nakonec, nechodím do divadla pro intelektuální zážitek, ale pro svou dávku emocí. A je celkem jedno, zda pozitivních nebo naopak. Měly by hlavně být silné. 

   Hra zůstala mimo, výkony herců nikoliv. Rvali se poctivě s textem, pokoušeli se myšlenky i emoce prohodit přes tu neviditelnou stěnu mezi jevištěm a hledištěm a často se jim to dařilo. Škoda jen, že publikum bylo ne tak docela vnímavé. Někdy si toho ani nevšimlo. Poctivý zápas, byť skončil remízou. Nedá se říct, že by tam byl průměrný herecký výkon. Byly jen velmi dobré a ještě lepší. (Anička Cónová, Alena Sasínová, Petr Panzerberger)

   Scéna byla jen funkční – ale nakonec, když je divadlo tak malinké, není třeba nějaké vysoce estetické instalace. Bylo kde hrát a s čím hrát a to mi osobně stačilo. S tím souviselo i funkční, nepohádkové nasvícení.

   Co se mi ale opravdu líbilo, byla scénická hudba Vladislava Georgieva. Kromě jednoho krátkého okamžiku jsem s autorem hudby souzněl bez výhrad.

   Po představení jsem prchal z divadla jako zloděj, rychle, nenápadně, podél zdi. Kdyby mě totiž zastavil někdo z herců, někdo známý (a pár jich tam mám) a zeptal se mě, co si o tom kusu myslím, nedokázal bych v ten okamžik odpovědět celou větou.

   Než jsem se pěšky dopravil přes půlku Ostravy domů, začínal jsem si uvědomovat, jakže se to divadlo vlastně jmenuje. A uznal jsem to jeho jméno za správné.

   Ale už se chystám do Arény znova. Až budou někdy hrát Vůjtkovu „Brenpartiju“ a já budu mít volný večer. To není hra německá, hraje se snad „po našimu“ a tuším, že se mi dostane patřičné dávky emocí. Vyrůstal jsem totiž v havířské kolonii. Něco z toho tam přece musí být!

Divím se sám sobě. Do divadla dobrovolně po cca 12 000 večerech strávených v divadle? Asi jsem cvok. Dokažte mi opak!

Ale „naši“ gladiátoři budou hrát v aréně jako o život, o tom jsem přesvědčen.

______________________________________________________________________________

Poznámky pod čarou

• Aréna 

• Burleska

• Co je moderní umění