Pro obě zdejší hvězdy a Jakuba i Pedra
Tenhle text není můj. Poslala mi ho známá, herečka. S tím, že jí ho taky někdo poslal, ale že se jí moc líbí. Že by ho hned podepsala.
Přečetl jsem a pomyslel si totéž. Trochu jsem prohledal net a zjistil, že kopií toho textu jsou snad stovky. Má ho na svých webech spousta bloggerů. Někdy kopie celého textu, jindy jen citace.
Chtěl jsem někoho požádat o dovolení jej vyvěsit, ale nenašel jsem autora. Přesto ho vyvěšuji. Protože se v tom textu vlastně píše i o mě. Kdy mě až infarkt upozornil, ať "uberu páry". Ubral jsem. A udělal jsem dobře, dokonce ta příšerná únava zmizela.
Když jsem nahradil postoj "nechci, ale musím" přesvědčením, že "chci a mohu".
Kdyby se skutečnému autorovi nelíbilo, že to tu visí, nechť se ozve. Omluvím se mu a stáhnu to.
==================================================================
Naše sousedka se loni vykašlala na svoje velmi lukrativní zaměstnání, pronajala třípokojový byt mladé rodině a přestěhovala se na chalupu. Nastálo.
Do důchodu jí zbývá nejmíň patnáct, dvacet let.
Nikdo kolem ji nechápal a všichni si ukazovali na čelo. Takové místo! Takový byt! A ona to vymění za vesnickou chalupu s výhledem na husí rybníček! Ta snad není normální! Kolik lidí by dalo kdeco za takovou práci, jakou měla ona!
Akorát že ona je dokonale šťastná.
Zbytek života hodlá strávit na dřevěné terásce, číst knížky, sázet u domu petržel a vařit dětem polívku.
Jasně, trochu přeháním.
Někam něco píše. Někde cosi přednáší. Něco málo někde dělá a dostává nějaké peníze. Jenže je to tak nevýznamné a snadné ve srovnání s tím, jak žila a tvrdě makala před tím, že to nemá ani cenu připomínat.
A takových lidí je každý rok víc a víc.
Samozřejmě, všichni se na všechno nevykašlou a neodjedou do nějakého zapadákova. Ale rozhodnou se zásadně změnit svůj život, to je fakt. Lékař se například stane fotografem na volné noze. A jeden účetní začal se žurnalistikou.
Proč každoročně přibývá lidí, kteří pracují takříkajíc jenom pro sebe? Samozřejmě, že v době internetu a moderních technologií se lidem nechce sedět uvázaní někde u stolu od 9 do 18. Ale má to i jiné důvody.
Lidé jsou unaveni životem.
Příliš naléhavě je nám sugerována úspěšnost. Úspěšnost. Dokážete to slovo přesně vyložit?
Od mateřské školky je člověk neuvěřitelně vytížen. Nekonečné povinnosti. Brzo vstávat. Krupicová kaše. Odpolední klid. Seď potichu. Kroužky. Sobota. Brzo vstávat. Angličtina a kreslení. Škola. Brzo vstávat. Vyučování. Domácí cvičení. Zkoušení. Maturita. Přijímačky. Vysoká. Brzo vstávat. Přednášky. Zápočty. Zkoušky. Státnice. Práce. Brzo vstávat. Porady. Prezentace. PowerPoint. Work Shop…
Vyspíš se v důchodu. Nejdřív si ho ale musíš zasloužit.
Klidně si třeba mlaťte hlavou do zdi. Ale buďte úspěšní. „Vysoce efektivní lidé“ – už jste o nich slyšeli? Neflákej se, nemaroď, makej a pak – si umři. To jsou oni! Sen každého team leadra. Nikdy nenastydne, nikdy se neunaví, nebere si dovolenou, nevodí děti do školky, nepotřebuje paragraf, pracuje přes čas i o víkendech. Chce totiž být vysoce efektivní a úspěšný. To se musí.
Opravdu se to musí?
Opravdu se to musí?
Celá dlouhá léta školní docházky a studií slyšíme: uč se, nebo se nikam nedostaneš. Uč se, nebo skončíš u lopaty. Uč se, nebo…
Běžný standard: patřičné vzdělání. Dobře se vdát/oženit. Prestižní zaměstnání. Byt, auto, chata. Několikrát do roka k moři. Na výročí svatby do Paříže. Děti na gymplu. Dvacatery kozačky, třicatery polobotky, lodičky nespočítáme. Třicet kabelek na sezónu. Všechno jako jiní. Ale je to opravdu to, co potřebujeme?
Kdosi kdesi rozhodl, že právě tohle je úspěšnost – a konec. Jste přesvědčeni, že právě tímhle se má měřit? A je taková úspěšnost vůbec nutná?
Úspěšnost. Ve skutečnosti jeden z největších klamů našeho života.
Všechno to není důležité.
Tuhle obyčejnou pravdu většinou pochopí až životem hluboce vysílení lidé, kteří teď na první místo kladou duševní klid. Možnost nikam se nehonit. Nikomu nemuset nic dokazovat. Žít, nikoli přežívat.
Existují lidé, kteří se hnali a hnali, pak padli a konečně pochopili, že už dál nemůžou. Tím spíš, když jde o lidi mladé generace, kteří už od dvaceti zastávali zodpovědná místa, na hrbu měli neúměrnou zátěž starostí a zodpovědnosti, ale životní zkušenosti žádné. Přesto všechno viděli, všechno umějí a víc nic už si teď nežádají kromě klidu. Je to takové rané stáří.
Najednou začnou vidět život v jiném světle. Nejčastěji právě na pozadí závažného přetížení a silného stresu. Jak se tak povalují v nemocnici, na mnohé přijdou.
Unavení lidé postupně mění všechno i sami sebe. Začínají se znovu učit, jak žít. Začínají všechny okolnosti přizpůsobovat sobě, svým zájmům, přáním a biologickým hodinám. Hodlají řídit svůj život a nedůvěřovat rozhodnutím těch, kdo je zaměstnávají. Čtou a malujou, sami vaří a pečou. Chodí s dětmi do parku čutat s mičudou. A je jim jasné, že jedna nebo dvě kabelky úplně stačí.
Učí se žít tady a teď a vychutnat si každou chvilku.
Metař.
Tím mě od dětství strašili. Dneska se mi zdá, že není tak špatné ohánět se koštětem na čerstvém vzduchu.
Tím mě od dětství strašili. Dneska se mi zdá, že není tak špatné ohánět se koštětem na čerstvém vzduchu.
V každém případě mi taková práce připadá přitažlivější než dřina v redakci stostránkového měsíčníku. Kdy člověk nemá čas se ani najíst a dát si hrnek kafe. Kdy si v deset večer vzpomeneš, že se ti vlastně po obědě chtělo na záchod. Kdy v jedenáct večer volá zadavatel reklamy, že potřebuje předělat celou stránku. A časopis má být v devět ráno v tiskárně… Potom se řítíš po tmavém schodišti, protože výtahy v budově už dávno nejezdí. Taxi si nevoláš a jdeš aspoň pár stanic pěšky, aby ses trochu vzpamatoval. A myslíš na to, že ráno musíš ještě dopsat ten článek a v osm být v redakci. Doma nepořádek, hladové dítě a jeho nedopsaný domácí úkol. A půlhodiny po půlnoci volá autor a žádá o úpravy textu. Ráno to začíná všechno znovu. Půlhodiny před odevzdáním do tisku přichází šéfredaktor a nařídí: všechno to sakra předělejte! – A jak? – To mě nezajímá. O víkendu vycházíte.
Jsou lidé, kterým tohle všechno skutečně přináší uspokojení. Neustávající zběsilý rytmus je neunaví do konce života. A jsou přitom schopni vnímat život ve všech jeho projevech. Takže těm gratulujeme. Ale zdaleka ne všichni mohou být superúspěšní. Všichni nemůžou být na prestižních postech a řídit ty veleúspěšné supermany v superúspěšných společnostech. Někdo taky musí zametat spadané listí.
Lidé unavení takovým životem a ti, kteří se ustavičně štvou za úspěchem, si navzájem nikdy neporozumí. Každému, co jeho jest. Ale jestli cítíte, že dál už prostě nemůžete, nebojte se svůj život změnit. Život není třeba brát zas tak vážně.
Na to je příliš krátký.
Na to je příliš krátký.
 |
Odkudsi - kamsi... Tak jsem nazval tenhle snímek. Odkud si už nepamatujeme, a kam - si nemůžeme vybrat. |
Hezký článek. Dobře se to čte. Na jednu stranu, co si budeme povídat, když nezaplatíme, tak nám v té sámošce za prosté děkuji ani rohlík nedají. Na druhou stranu, člověk ale nepotřebuje mít na zadnici desatero gatí najednou, jedny pro jeden konkrétní okamžik, den či týden postačí. Podobně je to i s gaučem, postelí a dalšími věcmi, jedna až dvě stačí. A prachy si do hrobu nevezmeme a to nejcennější, co můžeme udělat pro naše děti je to, že je naučíme pracovat a postarat se samy o sebe. Prachů jim jen těžko dokážeme nashromáždit dost na celý život jak pro ně, tak pro ty budoucí. Jsou na světě věci, o které nemá smysl se ani pokoušet a toto je zrovna jedna z nich. Přesto se najde poměrně dosti pošetilců, které ta marnost toho počínání kupodivu neodradí.
OdpovědětVymazatCo nemám nepotřebuji, když chci tak ještě nemusím, když nechci tak mohu. AŠLUS!
OdpovědětVymazat4P
Dobře popsaný běžný životaběh
OdpovědětVymazat... Všechno to není důležité.
Tuhle obyčejnou pravdu většinou pochopí až životem hluboce vysílení lidé, kteří teď na první místo kladou duševní klid. Možnost nikam se nehonit. Nikomu nemuset nic dokazovat. Žít, nikoli přežívat...
To je moje filosofie. Stačí k tomu jen umět používat hlavu.
Souhlasím, dobré připomenutí. I já se v tom nacházím. Svoji vlastní blbost. Podobně pěkně pojednáno v anekdotě jak indián sedí na břehu, chytá ryby....
OdpovědětVymazatNení to návod na všechno kašlat, o nic neusilovat. Nutno přemýšlet.
EK to je moudré!
OdpovědětVymazatKocoure, teprve teď jsem našla tu tvoji fotku. Je úžasná a hodí se nejen k tématu.
OdpovědětVymazatAstro,
OdpovědětVymazatkterá fotka se hodila? Všechny jsou moje vlastnoruční...
Teď myslím tu, pod vyprávěním! Tu cestu. Vybrala bych si pravou stranu, je tam míň mlhy....
OdpovědětVymazatDoufal jsem, že to bude tahle, Astro.
OdpovědětVymazatTa křižovatka lesních cest totiž má ještě jeden skrytý význam - ale pochopí jej jen ten, kdo ty cestičky zná. Nebo má dobrou mapu.
Doleva to jde dolů. Pak se připojuje zprava shora jiná cesta. A to je právě ta, která jde na fotce doprava - za mírnou zatáčkou stoupá, aby pak opět klesla a spojila se s tou, co vedla vlevo.
Marnost nad marnost - vždy dojdeme na stejné místo. Ať zvolíme kteroukoliv stranu. Ať jdeme pomalu nebo rychle.
Není to přímo "topografická filosofie"? [;>)
To mi nanamluvíš, kocoure Chodím si po cestách necestách, jak se mi zlíbí. Občas i z cesty sejdu, ale potom se vždycky zase vyštrachám. Ta tvoje cesta je spíš kruhový objezd, kde se nikdy nejezdí jen pořád dokola, takže bych to brala spíš jako nějakou spirálu, kdy se cestou dál a vzhůru nikdy nedostaneme na stejné místo. To je zase jiná filosofie. :-)
OdpovědětVymazatST:
OdpovědětVymazatMálokdo chápal, že odcházím z místa, kde se mi dařilo. Navenek dařilo. A ne z jednoho místa.
Začátky jsou všude těžké, ale nově začít se vyplatí. Kvůli novým zkušenostem a taky proto, že: není nad vnitřní svobodu a možnost se zastavit a pozorovat.
Až mi jedna kolegyně hodně zle řekla, že mi závidí nezávislost. Ona se mohla zachovat úplně stejně. Jenomže - když zůstávala věrná, své názory řekla až doma, dostávala tak pěkné peníze! Přece by neodešla. Dnes sedí v paneláku, peníze uložené a neví, co s nimi. Nemá k ničemu odvahu. Nikdo jí nedává pokyny.
Ta cesta, St. Kocoure, mate. Ke hřbitovu?
St.:
OdpovědětVymazatProč hřbitov. Do neznáma. V životě často nevíme, co je za zatáčkou. Zvolíme jednu cestu a možná se nakonec sejde s tou, kterou jsme nezvolili. Jen cesta je jiná. A někdy je to dobře. Fátum?
====
K téhle zatáčce dojdu skoro pokaždé, když se vydám na Příčný. Je to 3/4 hodiny od chalupy. Delší cesta je zajímavější a dá se z ní na několika místech odbočit na jiné cesty. Ale ta kratší má také možnost odbočit. Je to vždy otázka svobodné volby. Volím si cestu, ale ne cíl. Po několika hodinách stejně skončím tam, odkud jsem vyšel. Kde je "doma".
Letos jsem náhodou našel cestu lesem po druhé straně kopce. Krásná, dlouhá, s loveckou chatou a několika útulnými pasekami. Když jsem po ní chtěl jít na podzim podruhé, už jsem odbočku na ni nenašel. Budu ji hledat zase na jaře.
A to je prostor, jedna hora, kde se pohybuji už víc než kopu let. A odbočka se někde ztratí...
No - chápete to?
K fotce cesty:
OdpovědětVymazatTo místo neznám, ale při pohledu na tu fotku nejenom, že mi napadlo, že se to tam za tím lesem může někde zacyklit, pocitově jsem předpokládal, že to tak je :-)
Ještě k tomu chvátání:
Bytostně nerad spěchám, zejména, když to má být prováděno prostřednictvím mých svalů. Nedobíhám tramvaj nebo autobus či metro, klidně ho nechám odfrčet a počkám si na další. Někdy, za bezpečných okolností, si rád vychutnám dynamiku pohybu nějakého samohybu vybaveného pořádným motorem. Rád se tedy někdy hnu i rychleji, ale „odřít“ to musí motor :-) Je to taková příjemná masáž zad ;-)
Ke klidnému a spokojenému životu:
Nejsem zcela bez soutěživosti a nějaké touhy něčeho dosáhnout, ale rozhodně si kvůli tomu, že se někdo vedle má o něco lépe než já, nedělám vrásky a to ani v případech, kdy je to naprosto nezasloužené, například když nějaký zatracený solární korsár „zkásne” dotace a pak už zmetek samýma roupama neví, za co by ty hromady prachů utratil. Naopak mi dělá radost, když vidím, že někdo, kdo si to opravdu zaslouží, se má po zásluze dobře. Nesnažím se mít za každou cenu úplně každou kravinu jenom a pouze proto, že to většina lidí v mém okolí má také a pokládá to za nezbytné k životu. Řídím se v tomto ohledu především vlastním rozumem a vlastními přáními. Občas mi to vyjde mnohem dráž, než moje okolí, ale většinou zase mnohem levněji, nebo úplně zadarmo, zařadím-li danou věc mezi zbytné kraviny, aneb vytahovadla prachů z ekonomiky a vůbec si jí nepořídím. Mám rád věci především praktické, nenápadné a tím pádem elegantní a především solidní, co dlouho vydrží a jeden nemusí každou chvíli absolvovat nějaké otravné nákupní peklo. Sehnat něco kloudného, trvanlivého a vkusného, je ale poslední dobou čím dál tím obtížnější. Lidi jako jsem já, nemají výrobci ani trochu rádi, houby se na nich trhne. Já zase ani trochu nemám v lásce výrobce výrobně vylevněných a obchodně předražených atrap...
K fotce:
OdpovědětVymazatTrochu klame tělem, je to panorama s úhlem cca 200°. Ty cesty se ale opravdu spojují i když ta pravá jde asi 2 km do mírného kopce a pak se ostře lomí doleva a asi po kilometru se spojuje s levou cestou, která pozvolna dva kilometry klesá.
Ale myslím, že to není podstatné.
Taky mám rád věci solidní, které vydrží - nejlépe déle než já sám. A snažím se i takhle věci dělat - abych se k nim už nikdy nemusel vracet. A ještě něco - s přibývajícím věkem si začínám uvědomovat, že rád používám stejné věci. Jeden hrnek na kafe, jeden kapesní nůž, stejnou vidličku. Když nemám své oblíbené, vyzkoušené věci, jsem nějak nervóznější a snažím se je najít. Inu, už dědkovatím.
Zatím se to netýká profese, tam jsem proti mladším kolegům, nevím proč, progresivnější. I když nemám rád změny, které nejsou promyšlené a je nutno je opět měnit nebo se dokonce vracet ke starým postupům. Mladí lidé často podléhají daleko více módním trendům a momntálním "potřebám" (i v technologii jsou "módní trendy") a nepřemýšlejí ani o návaznostech na jiné části systému, ani dalších krocích, které bude třeba učinit následně, aby systém fungoval. Nevidí ani pár let dopředu.
A to je přinejmenším hodně drahé počínání a vyčerpávají se tak peníze, které by se daly použít třeba na obnovu nebo modernizaci něčeho jiného.
Dnes je tu jaksi mrtvo, tak se zase pustím do práce. Nejsem žid, tak můžu. [;>)
Taky mám podobné úlety - jedna zvláštní vidlička a bez ní se nenajím, i ten hrnek, ale kapesní nůž ne.Na obranu stačí lak na vasy, dělá v očích dobrou paseku !
OdpovědětVymazatŽdovka jsem jen ze čtvrtiny, ale nedbám. Dnešní mrtvo asi zavinil aspoň v Praze celkem slušný teplý den. Ještě teď je 14 stupňů. Probírají se mouchy, v domnění, že je jaro. Litovala jsem, že tady není rubrika, kde se dá někdo vyzvat k povídání. Taky jsem se nějak jarně probrala. A bývala bych bzučela. Tady se ale dlouho čeká na odpověď. To není nic pro dialog.Tak jsem mlčela.
Tak naschovávanou zase do zítřka. Doufám, že nebude repete.
Když já Astro musím taky trochu (t.č. "dost trochu") pracovat. Takže na blog se dostanu jen co pár hodin. A Drak asi taky slavil "pozdní jaro". [;>)
OdpovědětVymazatAle teď už nechám stříhání koncertu "Puccini gala" a napíšu pár vět k tomu, jak jsem naletěl hoaxu...
Astro, řešení je prosté. Držet čtvrtinový šábes :-)
OdpovědětVymazatNic se nemá přehánět, ale den odpočinku je moudrá vymyšlenost.
Měl jsem odpolední fotovycházku ve snaze najít místo odkud ze Smíchova je určitý pohled na Vyšehrad. Jedno místo s pohledem na Vyšehrad i železniční most je už zastavěné vším možným, pohled je nemožný, však to bylo v roce 1906-10. Tehdy tam město ještě nebylo. Druhé místo cca z let 1940-50 jsem plusmínus nalezl. Ale už bylo šero. Tak jen cvakl doumentační fotky a další výprava bude podle počasí. A času, samozřejmě.
Kapesní nůž je užitečný. Nejraději švýcarský s nářadičkem a jednoduchý francouzský Opinel. Baterčička se také hodí.
Teprv včil jsem se sem podíval - Nádhera! Vy jste filosofi, ne já. Radost vnímat, číst, představovat si, souznít (nakonec jsme u mistra zvuku, že). Byl jsem dva dny na chatě a dnes hned nato na své každoměsíční výjezdní seanci moravské sekce Přátel Izraele v Přerově s úžasným vyčerpávajícím přehledem vývoje sionismu v ČSR a vůbec od entusiastické mladé badatelky, trošku mé odchovankyně ze samého jihu naší země a následnou přeživou diskusí. Na takových radostech už su závislý. A hnedka ve středu budu in Kremsier na konferenci Židé a Morava. Jako pro alkoholika flaška, pro narkomana jeho stříkačka. Tož tak Et nunc - nox est dormienda, amici amicaeque. V noci sa má spat, ogaři a cérky.
OdpovědětVymazatJak říká JAKUB, v noci se má spát, tak jsem spala. Teď jsem se probrala, snad po letech místo ve čtyři až v sedm. Nicméně mě mrzí, že jsem se v noci nemísila. Mohlo z toho být krásné psací dobrodružství.Tak si zabzučím zase dneska přes den, ale zřejmě zase jen sama. Všichni se budete problažovat pod modrou oblohou, která se už klene. Aspoň nad Prahou.
OdpovědětVymazatNa Vyšehradě je krásně, SCHU. Já tam byla už dávno tomu. Ale mám hlášky, že je to tam prý pěkné. Od kamarádky, která tam chodí randit. Vzpomínám, kdy naposled jsem tam byla já - už vím 19.října roku 1978. Měla tam svatbu moje nebohá dcera, která ode mě před dvěma lety a pěti měsíci tam někam nad Vyšehrad odešla.
Připomněl jste mi baterčičku, SCHU. Vždyť já ji mám, takovou maličkatou, ale krásně šajní. Dostala jsem ji od zetě. Mám ji teď už jenom jako artefakt. Pořídil mi ji, když jsem šplhávala každé ráno v šest po stodvacetišesti schodech činžáku ve Vršovicích, kam jsem chodívala hlídat svoji nemocnou dceru, když zeť odcházel do práce. Nikdy nezapomenu, jak jsem tu horu schodů vycházela, bylo to jako cesta do pekla. Jednou, poprvé v té ranní tmě, mi nestačilo domovní světlo a já jsem musela ty schody vylézat po čtyřech, protože jsem nemohla najít vypínače na zdi v tom pro mě cizím baráku. To ráno jsem až nahoru pod střechu dolezla špinavá a z posledních zoufalých sil.Ostatně dolézala jsem tam denně jentaktak vždycky. Myslím, že to byl čas v mém životě nejstrašnější...
No nic. Je nádherný podzim. Važme si toho! A važme si mnoha dalších věcí, které jsou kolem nás, za chvíli třeba nebudou.
Jak tak čtu,
OdpovědětVymazatvlastně jsem ještě nedostárnul do patřičné rezignace. Ještě se nedokážu dívat jen a jen do zpětného zrcátka a nedbat, co je vpředu. Asi se mi to vymstí. Nám vymstí. Vidím tu betonovou zeď, do které se naše "civilizace" vesele řítí zakázanou rychlostí, vybavená nejchytřejšími i-phony, potravinami tak zdravými, že je div, když někdo onemocní nebo umře, auty tak bezpečnými, že v nich mezi nafouknutými airbagy přežijete i konec světa včetně apokalypsy, chroupajíce sušenky Be-be "Dobré ráno", které vám dodají energii na celý den i déle a s výhledem na fantastickou dovolenou v destinaci snů za hubičku.
Děti a práce se do toho nového světa téměř nevejdou. Tedy ne naše děti. Ani práce.
Díla předků budou spálena a roztlučeno palicemi, knihy zakázány, rádio umlčeno a i sluníčkoví lidé se buď podvolí a budou se pětkrát denně klanět novému Bohu jménem Alláh - nebo nebudou vůbec. Na naivitu těch dnešních lidí se bude vzpomínat jen šeptem a jen v přísném soukromí. Starobylé příběhy s hořkou příchutí selhání a dávné zrady.
Etruskové? Mayové? Evropani? Ano, byli prý takoví, archeologické nálezy tomu nasvědčují. Museli ale ustoupit těm životaschopnějším.
Alláhu akbar, bratře!
Nesejčkuj!!
OdpovědětVymazatNo - to říkám totiž taky, a především, sobě...
Astro, vážím. Čím jsem starší, tím víc. Blahá nevědomost mládí.
OdpovědětVymazatKdybych nebyl tak moc zvědavej jako že jsem, byl bych možná šťastnější. O čem nevím to mě netíží... Jenže jsem zvědavej. Hořce chutná jablko se stromu poznání. Jenže kdybych si mohl znovu vybrat, bycl bych stejně zvědavej.
Kocoure, Jakube, vždycky nějak bylo, chytří si poradejí jako obvykle, u hloupých je to jedno. Snažím se to nevidět apokalypticky. Ono apokalyptické vidění je prokletím západních intelektuálů a vzdělanců. Na to aby člověk byl zasažitelný apokalyptickými vizemi, nesmí být moc hloupý a nevzdělaný. Na starém počítači s DOSem se moderní viry nechytí. Ostatně, zabývání se tímto je projevem luxusu, že si to můžeme dovolit. Že na to máme čas. Že nás to baví tak jako tčím dál blbější thrillery, katastrofické a apokalyptické filmy kterými jsme zaplavováni zpoza Velké louže. Lidem, kteří vyhledávají tohle a adrenalinové zábavy, je hovno zle. Pro jejich předky byl život sám o sobě adrenalinový. Tamní protestantství má apokalyptičnost v sobě. Jestliže mají takovou vizi světa, dostává se jim jí. My tomu nemusíme podléhat a bát se, že nakonec všechno...tak co se starat, co se namáhat. Není to jediná a věčná planetární kultura. Třebaže nyní dominující.
Schumachere,
OdpovědětVymazatkdyž ne starat se a namáhat - tak to znamená se zastavit. Technologické hračičky to nezachrání. To je čistá biologie. Být dost velký a sežrat ty menší. Přečíslit. Ne "nechat se přečíslit" a to ještě doma. To je to, co mě hněvá. Quslingovství a nezájem. To nějak bylo a nějak bude (fatalismus?) je sice také možné, ale vlastně smířené se stavem věcí. S postupem.
Islám prostě existuje a má nějaké, popsatelné vlastnosti. Muslimů je spousta. Taky mají určité popsatelné vlastnosti. Například jsou ovladatelní jako stádo. Když se to ovšem umí. (Proč to neumíme?)
Tak (k sakru!) proč tady jsou lidé se sebevražednými sklony, kteří chtějí, ať tu kulturní sebevraždu spáchám s nimi?
Ale ti, kteří "bojují s islámem" jsou na tom mentálně podobně, jako muslimáci. Víra a hysterie. Mozek se obvykle neúčastní.
Docela to ale chápu, tu hysterii. Diametrální rozpor mezi tím, co vidím a slyším - tak jako před půl stoletím. A předtím, ve středověku. Oficiálně prý nic nehrozí - až poslední dobou se začíná cosi málo měnit. Otázkou je, jestli už v zaplaveném podpalubí nejsou zabydlené krakatice. Jestli se ještě dostaneme k pumpám a k ucpávkám. Zatím na nás Anděla vykřikuje, ať nejsme hysteričtí.
Ale my budeme. Pud sebezáchovy snad zafunguje. Pak to půjde hlava nehlava. Demokracie? Přežitek! Pravdu bude mít ten, kdo nejvíc křičí. Pokud se nezastaví příval, vyvalí se vlny zdola.
Pokud jsi někdy viděl na vlastní oči bitku fotbalových "fanoušů", tak to bude něco podobného. Jeden z nich vyhraje a přes držku dostaneme my ostatní. Naši potomci. Nemůžeme si ani vybrat, jestli zprava nebo zleva. Panna nebo orel.
Mnohem líp dneska chápu Velkou čínskou zeď.
A tak mě teď napadlo, než to zase vypnu: Pokud je Bůh, možná si říká, že učiní experiment, které z jeho jmen je nejpopulárnější. Nudí se. Co mě zaráží, že potřebuje dělat pokusy. Pokud je Vševědoucí, tak přece ví, jak to dopadne. Na rozdíl od nás.
OdpovědětVymazatPro SCHU a chassis jeho tchyně :-) - tedy pro jeho tchyni!
OdpovědětVymazatPrávě jsem sledovala na Primě pořad Ládi Hrušky "Vychytávky". Byla tam reportáž o pánovi, který sbírá staré gramofony a jejich různá příslušenství. Měl jich tam spoustu. Stačila jsem si zapsat, že se jmenuje Martin Stránský, žije v Praze a snad na Vinohradech. Možná, že by měl i to, co hledáte. Určitě se dá najít na webu Hrušky. Vy si jistě poradíte.
Jinak jsem nadšená, že jste tak hodný a pozorný zeť. Mám též takového.
Kocoure!
OdpovědětVymazat"VON" to neděla pro sebe, von TO dělá pro naše dobro a zábavu, takžetak!
experiment.......nene nepotřebuju, už vidím4P