To tenkrát v čtyřicátom pátom…

Jak jsme slavili osvobození aneb disidentem po třiceti letech.

   Pamatuji dobu, kdy souška učitelka občanské nauky nám přednášela, že nás osvobodila jen Rudá armáda. Osvobození jsme slavili devátého května, byli masírováni oficiální propagandou, strašeni neutronovou bombou, a vysíláni na povinnou stafáž k pomníčkům padlých. Tehdy jsem netušil, že jednou všechno bude jinak.

Uplynuly nějaké roky a smělo se říkat, že nás osvobodila i americká armáda. To už jsem tušil, že bude jinak. Jenže netušil jak moc jinak.

   Uplynula nějaká desetiletí a nyní slavíme již osmého května a jsme masírováni oficiální propagandou, že nás osvobodila jen Americká armáda, že máme zůstat doma a jsme strašeni ruskými elektrárnami, covidem a ruskou vakcínou proti němu.

Letos jsme tak jako jindy vyrazili do ulic velkoměsta vybaveni dílem poctivě koupenými květinami, dílem šeříky opatřenými z hojných veřejných zdrojů. Však tehdy je Pražané také nekupovali v květinářství, třebaže ta nebyla zavřená z důvodů Covidu.

   První zastavení bylo u památníku Ivana Grigorjeviče Gončarenka velitele tanku T34, číslo I-24 v Praze na Klárově. Na desce je psáno, že padl devátého května. Jak je to možné, když Praha byla svobodná již osmého? Možná, že dojde i na předělání té desky. Až umře poslední pamětník. Pak se dějiny předělávají daleko lépe.

  Letnou jsme prošli do Bubenče k velvyslanectví Ruské federace. Už zdálky nás vítala bariéra policejních zábran, přesto jsme doufali, že budeme moci položit několik květin jako vzpomínku na více než sto čtyřicet tisíc padlých. Tušili jsme, že to nebude jednoduché. Netušili, že to nebude možné. Nejenže jsme se přes zábrany nemohli dostat k plotu, ale přítomná policejní hlídka nás sice velmi slušně leč nekompromisně přiměla sebrat květiny položené za zábrany. Prý velvyslanec Ruské federace si nepřeje aby tam bylo cokoli pokládáno. A že je nemůžeme nechat ani před zábranami. Že nás plně chápou, ale že tak mají nakázáno, a že je to na kamerách.

  Prošli jsme Stromovkou do Podbaby a odtud k místu loni odstraněného památníku maršála Sovětského svazu, Ivana Stěpanoviče Koněva. Tam probíhala čerstvě instalovaná oficiální trucvýstava o událostech z časů pozdějších intenzívně studovaná, podle stylu zjevně Pražskými kavárenskými lepšolidmi.

  Vzadu na zemi, na místě památníku, mezi květinami zpola opřená ležela fotografie Koněva. K ní spolu s námi položil květiny i dvacetiletý pár. Asi ve škole nedávali pozor…

  Domů jsme se vrátili šťastni, že jsme nebyli zadrženi, předvedeni na policejní oddělení, obviněni z výtržnictví ba ani z přestupku proti veřejnému pořádku znečištěním veřejného prostranství.

Přec jen máme svobodu, demokracii a lidská práva. Protože nás osvobodila jenom americká armáda.

  Dědeček se toho v Osvětimi nedožil. K jeho smůle tam Koněv nedorazil včas. Zatím co jiní dnes litují, že dorazil vůbec. Mnozí z nich mají příležitost litovat jen proto že dorazil. Kolik z nich by nebylo, kdyby došlo na naplnění slov Reinharda Heydricha, že konec konců, Češi v této zemi nemají co pohledávat? 

   Natož aby nynější předseda vlády u našich nynějších „spojenců“ ochotných nás kdykoli obětovat pro své zájmy, k jejich pobavení škemral, aby ze solidarity vyhostili alespoň jednoho ruského diplomata?

Jo, jo, to jsou paradoxy, poznamenal by sládek z Audience, 

hry spoluautora nynějšího absurdního dramatu všedního dne.

A „Čo myslítě tým.. absurdný...?" zeptal by se major Terazky.

Poznamenal: Schumacher       

======================================================

Poznámka Kocourova:

   Kdyby tak došlo na nejčernější předpovědi těch ohýbačů historie a byli bychom opět někam přiřazeni, tentokrát na Východ, jsem přesvědčen, že by všichni ti lepšolidé náhle prozřeli a ze skříně by vytáhli ne ruské, ale sovětské praporky a vyvěsili si je na okna. Ještě je mají schovaný jak vodník dušičky.

Není nad pevné přesvědčení, vyfutrované historickými fakty. Hlavně nebýt pokrytcem.

[;>)))