O hercích a lidech

Jistěže to nebude jen o hercích, ale o "živé kultuře" jako statku zcela zbytném. 

Naše úhledná ministryně. Foto z internetu.

   Herci ve stověžaté se opět bouří. Na financování "živé kultury", jak tomu sami říkají, se letos nedostává 150 000 000.- korun. Hrozí reálné nebezpečí, že nebude dost penízek na granty a některé umělecké "projekty" nebude možno realizovat. Takže se mladí páni umělci shromáždili v hojném počtu mnoha desítek kusů před ministerstvem kultury, na transparentech úderná hesla, v baťůžcích pak zakoupené jogurty, kterými pokecali připravenou kulisu a též vývěsní štít ministerstva.  Požadovali okamžitý odchod Aleny Hanákové - patrně s myšlenkou, že je to právě ona, která to vše zavinila. A že když bude tahle úřednice štandepede odvolaná, najde se v jejím psacím stole na ministerstvu těch chybějících stopadesát melounů - nejspíše v novoučkých pětitisícovkách. 

Každý má právo vyjádřit svůj názor - tedy stalo se. Škoda nevznikla prakticky žádná - odlitý emblém ministaerstva následující den správce budovy opláchne vodou a když použije i kartáček, bude opět "štít ministerstva" zcela čistý. Čistší, než byl před demonstrací. A ještě se poněkud zvýšila spotřeba jogurtů s živými kulturami - prý je to jediná živá kultura, která u nás existuje.

   To je pochopitelně účelová, parciální lež. Ochotníci hráli divadlo i v dobách, kdy žádné ministerstvo ani nikdo jiný jim na to nepřispíval. Bavilo je to, byli ochotní to dělat. Šily a vyšívaly se bohaté kostýmy,  malovaly kulisy. Dělalo se to, co lidi bavilo a co mělo naději na nějaký úspěch u ostatních. Když vesničtí ochotníci nastudovali nějaký divadelní kus, hostinský jim poskytl svou hospodu k tomu, aby se mohli předvést a často jim dal i malou večeři. A vesnice večer přišla a protože vesnické sály byly malé, hrálo se i několik dalších večerů. 

Pokud budeme uvažovat, proč něco takového dnes nefunguje, musíme si definovat, kdo je to vlastně ten herec. Pomiňme definici z výkladového slovníku a hned si řekněme, že herec je člověk, který si rád hraje - na někoho jiného, na nějakou postavu. Pokud někdo předstírá, že je někdo jiný, je to většinou podvodník - to ale herec není. On nic nepředstírá, on tu postavu "jen hraje". Hra je domluvená akce: herec hraje a divák se dívá.  Baví se tím oba dva - ale divák by se měl bavit trochu víc, protože na konci, nebo dnes častěji před začátkem představení herci obdrží určitou nevelikou částku za to, že baví publikum. Vstupné. Teď to zjednodušme - pokud dokáže herec zaujmout hrou, kusem nebo svým výkonem a lidi pobavit, jsou ochotni za takovou kratochvíli zaplatit, někdy i nemalé částky. Pokud je však herec neumětel nebo divákovi vnucuje něco, co divák nechce, publikum to vyřeší jednoduše - už nepřijde. Herci nedostanou vstupné a aby nezhynuli hladem, musí začít dělat něco jiného, praktického, co jim ty peníze přinese. 

Pokud máte pocit, že jsem se zbláznil a vysvětluji tady elementární věci, možná se mýlíte. Bylo to třeba říct, abychom pochopili, proč jsou požadavky herců neoprávněné. 

   Odjakživa existují z principu fungování dva druhy divadel. (Divadelní teoretici nechť raději nečtou dál, zjednodušení bude obrovské.) Liší se financováním a mírou tvůrčí svobody. Lidové divadlo, které si nekladlo za cíl víc, než pobavit své lidové publikum, které mu za to pobavení platilo. Podle toho, jak dokázali lidi pobavit vypadala i jejich odměna, gáže. To je to klasické "divadlo z pouti", s minimálními nároky na scénu, jasným rozdělením postav a schopností (nebo vlastně nutností) bavit každičký večer, kdekoliv a jakékoliv publikum. Umět improvizovat a používat extempore. Jinak hrozil (a často také nastával) hlad. Znáte přece úsloví "mít hlad jak herec", ne? 

   Druhý způsob provozování je divadlo královské, dvorní. Autor (skladatel) i herci jsou najati šlechticem - místní vrchností nebo i přímo králem. Hrají to, co si přeje jejich donátor, do hry jsou obsazování herci (hlavně herečky) které tam chce vrchnost mít, scéna, kostýmy i  scénické efekty jsou bohaté až opulentní, protože prezentují bohatství majitele divadla. Hraje se jen několik představení při příležitosti dvorních oslav. Téma hry bývá vznešené až nesrozumitelné, často alegoricky oslavující zadavatele daného kusu. Tady žádná tvůrčí svoboda neexistovala, hodnotily se jen výkony hlasové, pohybové. Byl to svět intrik, provázaností s vládnoucí mocí kde často mizela hranice mezi divadlem a dvorním prostředím. 

   Po roce 1948 převzal patronát na divadly stát (a hlavně strana) a vládli jim pevnou rukou. Co se bude hrát, kdo smí a kdo naopak nesmí na prkna, jež znamenají svět, kdo bude ředitelem. A kolik na to vše dostane divadlo peněz. Problémy s návštěvností se řešily stranickým příkazem do závodů a zemědělských družstev, které přes své "kulturní referenty" odebíraly nemalé počty vstupenek na vše, co právě bylo na repertoáru. V nejhorším, když si "pracující lid" vyzdvihl vstupenky a do divadla přesto nepřišel (v sobotu, po zaveení volných sobot už v pátek) se na důležitá představení delegovaly "Brigády socialistické práce". Tihle udření chlapi obvykle došli do divadla opravdu unavení a pár minut po začátku jim hlava klesla na prsa. V opeře méně často - tak je kravál, ale pokud  se hrála nějaká komornější činohra, herci často hráli do předních řad plných spících lidí. Když už ani BSP nechtěly, došel stranický příkaz na nejbližší vojenskou posádku a vojáci skoro prázdné hlediště bezpečně naplnili. Ale i to ale mělo háček - během první pauzy si vojáci "odskočili" někam zakouřit a pak se jako jeden muž vytratili do nočního města na nějaké to pivčo. Pouze si hlídali, aby před koncem představení byli zpátky u divadla a mohli nastoupit do vojenských autobusů. Kdyby nebyli po příjezdu do kasáren v plném počtu, bylo by zle. Vrchní z okolních bufetů a hospod by mohli povídat, jak najednou vlítl do lokálu určený mladý voják - pozorovatel a zařval - "Už tleskají!" a vojsko se vyhrnulo (často bez placení) k blízkému divadlu. (Po takových zkušenostech byli vojáci obslouženi jen v tom připadě, když za každé pivo hned zaplatili.) 

   Jen ti nejodvážnější z inscenátorů si dovolili dávat na repertoár věci "nesovětské". V Ocelovém srdci republiky to byl režisér Radim Koval, který dokázal přesvědčit věrchušku o tom, že "ruský je totéž co sovětský" a uvedl celý klasický ruský činoherní repertoár ve výborném provedení. Nebo vyhledal mezi světovými autory ty, kteří měli za mlada levicovou minulost a uváděl jejich hry. Hry napsané v pozdějším, rozumnějším věku. Takže byli ytu i američtí a němečtí autoři., Taktéž Shakespeare "byl přece duší levičák". Vše záleželo na ší¨éfiocvi, jak dokázakl praezentovat to, co chtěl hrát. Pravda, po návštěvě ideologické komise z KNV (Krajský Národní Výbor) musel třeba křížek z Juliiny hrudi zpátky do rekvizitního šuplíku, ale do textu většinou nezasahovali. A pokud ano, po premiéře se text  nenápadně vracel do původní, autorizované podoby. 

   Tyhle, vlastně docela idylické doby, se začaly bortit * po "velvetu".  Najednou přestal stát 
významně zasahovat do repertoáru kamenných / repertoárových divadel a ta začala hrát jednak bulvární komedie, aby přilákala zpět diváky, kteří si už přes ROH nemuseli koupit tři vstupenky ročně, jednak hry, které byly předtím na indexu. Mezi divadelníky byly populární hry presidenta Václava Havla, Pavla Kohouta, emigranta atd. Havlova Asanace měla v roce 1990 snad desítky incenací v kdejakém divadle v Československu. Jenže páni dramaturgové zapomněli na jedno - ty hry (Asanace, Vyrozumění a podobně) byly psány jako reflexe na svou dobu a po "sametu" už najednou nebyly tak aktuální, jednak byly psány pro "bytová divadla" nebo pro provádění po hospodách. Na jevišti působily křečovitě a protože bylo nad lidské síly, aby V. Havel dojel na každou premiéru své hry, nebyl o ně v publiku zájem.  Takže nastal "čas prázdných hledišť".  Opera a balet to měli snadnější, tam se jen vyřadily hry, jejichž autor měl rusky znějící jméno a začal se dokola "brousit" tzv. klasický repertoár. (I tahle psychická překážka brzy pominula - Labutí jezero prostě napsal Petr Iljič a přes to nejede vlak. Ale klasické "fajne kuski" jako Giselle, Carmen, Nabucco, Rigoletto a La traviata se nedjí hrát pořád. A Jevgenije Oněgina taky nelze "nedávat" jen proto, že ho napsal Rus. 
   Brzy ale nastal druhý problém. Všechno drahlo, pokud si divadlo chtělo dopřát nějakého atraktivního hosta z ciziny, muselo mu zaplatit na tehdejší dobu "krvavém peníze" i když ti hosté tady, na do té doby neznámých jevištích vystupovali vlastně "za režijní náklady". Ale tady i ty minimální částky budily respekt. Začalo se nedostávat peněz, místní vládci na městě i kraji měli dost nápadů, jak je utratit jinak. Takže peníze šly tam, kde z nich pro jednotlivé zastupitele byl nějaký ten "vývar", což je v repertoárovém divadle, které je všude ve světě ztrátové,  značně iluzorní nápad. Nicméně situace se stále nehrotila natolik, aby to vyvolávalo potřebu stávek a jiných protestů. Divadelníci z kamenných divadel jsou si totiž většinou vědomi toho, že když budou stávkovat a nebudou hrát, město nebo kraj jen a jen ušetří. Na rozdíl od lékařů nebo zubařů je jejich "vyjednávací pozice" velmi slabá. Jednak je za živé divadlo dost náhražek - film, televize, a i kdyby jich nebylo, bez divadla může člověk žít dlouhá léta. Mnozí celý život. Když se mu ale zanítí apendix nebo rozbolí zub, potřebuje lékařskou pomoc hned. 

    A začala se objevovat i soukromá divadla, která ztrátová sice obvykle nejsou, ovšem za cenu omezeného repertoáru, poplatného módě a vkusu "nejširších lidových vrstev".  Ano, píši tady o divadlech, provozujících většinou bulvární činohry nejčastěji francouzské provenience, ale hlavně nástupcích naší klasické operety, výpravných muzikálech. To co se pejorativně tvrdilo o operetě je v dvojnásobné míře platné i pro muzikál. Provozování muzikálů je věc značně nákladná, paty mnoha účinkujících nejsou malé a technika je rovněž drahá. Ale je to podnikatelská aktivita a stát by do ní neměl nijak zasahovat, zvláště pak, když na ni nemá žádný vliv.**

  Ale vzniká tu třetí skupina divadel nebo spíše divadelních skupin. Jejich publikum je nepočetné, podmínky existence často tvrdé a význam pro celkovou kulturnost národa nepatrná. Je to avantgarda, která realizuje jen několik představení za rok. Inscenace jsou to často "velmi (pseudo)intelektuální", širšímu publiku tedy poněkud nesrozumitelná, takže se často odehrávají jen pro pár známých a "náhodných kolemjdoucích". Tato "divadla" jsou většinou financována pomocí grantů, které jsou městem nebo krajem přidělovány na určitou akci. Na "rytířské hry na hradě" nebo na "animovanou středověkou poezii". V takových spolcích se často angažují druhořadí herci nebo režiséři z etablovaných divadel, protože mají pocit, že tím konečně "zlomí sílu osudu a prorazí díru do světa". Odmítají tvrdě "hrát komerci", není to dost umělecké a odporuje to "jejich intelektuálnímu cítění", ale od státu (města, kraje) požadují peníze. Přitom zajímají jen nepatrné procento populace a město by mohlo za požadovanou čásky třeba někde nechat opravit chodník nebo zřídit nějakou donáškovou službu pro své seniory. 

   Tady je třeba se vrátit k začátku úvahy, kde jsme konstatovali, že herci jsou lidi, kteří si rádi hrají. Problém je v tom, že po společnosti chtějí, aby jim to financovala. Donátorství nebo mecenášství u nás není pro oblast divadla příliš populární, zájem médií bývá v nejlepším případě vlažný a jen velmi dočasný. Peníze zadarmo chce každý, v tomto státě je zvykem natahovat ruku k eráru za skandování velmi rozličných hesel. Před dvěma lety se k této, pravidelně se opakující nátlakové akci přidal i pan Kratochvíl, spolumajitel  divadla "Ta Fantastika". To už bylo poněkud chucpe - když někomu nevychází podnikatelský záměr, hned chce od státu podporu. Když se mu daří, skuhrá, jak veliké daně musí platit. 
Přijde velká voda - jedná se přece o přírodní katastrofu! Pomoc!  Vymřou mi prasata na mor - státe, plať! Ne "pojišťovno plať", jednak takoví většinou nebývají pojištěni vůbec, jednak neúspěchu neodpovídá podmínka pro vyplácení pojistného plnění. A na pojišťovnu demonstrace a stávky jaksi - neplatí.  Ale stát, to jsme i my, kupodivu na hlasitý křik až příliš často slyší a platí. 

   Proč!?  Moje vysvětlení je takové, že ten, kdo ovládá kohoutky penězovodů nemívá nikdy čisté svědomí. Za každé naplnění vědérka státními nebo evropskými penězi často požaduje koflíček peněz zpátky do vlastní kapsičky. V případě křiklounů se onen úředník právem obává, že budou usilovně hledat důkazy jeho nečestných činů a když takové důkazy najdou, nebudou se rozpakovat jich požít. Oni sami mají jen málo ztratit. On ano - přinejmenším místo u kohoutku. 
I když na druhu stranu - pravděpodobnost odhalení není velká. V takovém množství úředníčků...

   Stát (kraj, město) si tedy platí velká, kamenná divadla, která by měla garantovat základní divadelní kulturu. Jejich návštěvnost však kolísá podle toho co se hraje a jak se to tam hraje -  (inovátoři i "inovátoři") fungují i v tomhle prostoru a vrchnost zasahuje do chodu divadel jen tím, jakého tam dosadí ředitele a kolik peněz tomu či onomu divadlu přidělí. Mnohem lépe jsou na tom divadla  v Praze - na ministerstvo je blíž a "přímluvce" lze sehnat snáz i na ministerstvu -  případ pražského Národního divadla a divadla velká, vícesouborová - ta, kterým se kdysi říkalo "státní" - Praha, Brno, Ostrava. Jejich případná finanční likvidace by určitě neušla sdělovacím prostředkům a to nejen těm českým. 

   Ta regionální bojují každý rok o přežití - místní městská zastupitelství stále řeší, zda dotovat divadlo nebo místní hokejový klub, případně zda za ušetřené peníze nepořídit pro občany "něco hezkého" - hlavně v roce před volbami do městských zastupitelstev. Takový parčík s lavičkami před radnicí - to je přece volební terno!
Oblastní divadla zatím přežívají jen tak-tak a nad vodou je často drží jen zvláštní, ale moc hezký fenomén - lokálpatriotismus občanů. Nenechají zahynout "svému divadlu", protože město by tím ztratilo na významu, na atraktivitě. Ale budovy jsou neudržované a jejich technické zařízení je velmi zchátralé a zastaralé. Platy umělců jsou skutečně tristní, možnosti přivýdělku v dabingu nebo reklamě mizivé. To je opět doménou pražských herců.  Takže kdo má talent s štěstí mizí tam, do té Mekky všech herců a režisérů. 
Zbytek sedí na oblasti, jezdí po večerech obden na zájezdy do okolních vesnic a tajně proklíná okamžik, kdy se dal na herectví. Jenže cesta zpět do "civilního života" bývá těžká, hlavně po letech, kdy si už zvyknou na divadelní rytmus života, ale hlavně - pro ně samé odejít z divadla a dělat třeba řemeslníka nebo technika - mnoho herců začalo studovat něco jiného (to jsou ti šťastnější)  to vnitřně znamená zásadní životní selhání. Je to jistě dáno "místními předsudky v Kotlince". Hollywoodští herci, kteří nejsou obsazováni příliš často, bez problémů v mezidobí jezdí s taxíkem, dělají číšníky nebo staví svým zaměstnanějším kolegům dřevěné domy. U nás jsem něco podobného viděl jen několikrát právě na oblasti (a jednou dokonce v Olomouci, což zrovna oblast moc není) a vždy je okolí litovalo: "chudák - a to není zas tak špatný herec.."

Divný svět. Všechno je tu vyhraněnější, city i pocity silnější. často je něco jenom "jako" a když se podíváte blíž, tak zjistíte, že to "jako" je čistá pravda, prezentovaná jen "jako" - aby to tak nebolela.

Divadlo je smrtelná nemoc, na kterou se téměř vždy umírá, často až v požehnaném věku.     (StK)

Foto z inscenací "Průběžná O(s)trava krve"  a "Nejspíš sníš" (Režie Radovan Lipus) zhotovil StK. 

**/  Uvádím tu muzikál jenom jako další aktivitu, která zle konkuruje "živému divadlu" a to přesto, že muzikál je jakýsi hybrid živé produkce a technického zpracování díla. Ty levnější fungují třeba i na nahraný orchestrální podklad nebo je orchestr umístěn mimo jeviště v nějakém studiu a zvuk orchestru je plně elektricky přenášen k divákovi, zrovna tak jako zpěv přes mikroporty. Ale i když je orchestr "v díře" je obvykle natolik amplifikován, že přímý zvuk částečně slyší snad jen dvě první řady hlediště. Pro ostatní diváky v hledišti je dojem, (když zavřou oči) stejný, jako když poslouchají záznam z CD. A to v tom lepším případě, V horším se nepovede zvuk dobře vyvážit a nedokonalosti vyvážení se obvykle maskují velkou hlasitostí produkce. Zkrátka - míra nepřirozenosti už pro mě překročila hranici, stejně jako silikonová ňadra pornografie na bilboardech, kde nabízí finanční půjčku svlečená slečna. Hezká je, což o to (podmínky oné půjčky už obvykle nikoliv) a tak dumám, co mají ty dvě věci společného. Asi stupiditu případného zájemce o půjčku. 


*/ Podrobnosti o divadelnictví v Čechách  
Tato práce ale není podkladem mé úvahy. Nejsem teoretik, natož fundovaný, jenom v oboru pracuji přes 40 let, naše rodina pak celkem bezmála sedmdesát let.

=============================================

Apendix: 
Mluvíme tu o divadle. To je hra domluvená, za předané emoce se platí. Ale Václav Vlk starší si povšiml v dnešní době už obvyklé manipulace naší "hrdé západní kultury". A to je jen jedna fotografická soutěž... Člověk čeká útok levičáků z východu - a ono to jde z druhé strany! 
Bumerang?