Americký způsob života? Nebo ten malý, ale náš?

AMERIKA

   Předesílám, že jsem v USA ani jinde za oceánem nikdy nebyl. Na(ne)štěstí se k nám americká kultura nahrnula hned poté, co se ta ruská "kultura" poněkud stáhla. Ani nevím, co je horší - přitom Kotlinka leží hned vedle mocného Německa, se kterým jsme pevně kulturně i historicky spojení - ať se nám to líbí nebo ne. 

   Pro Ameriku, Novou Zemi, ještě před nedávnem dynamickou světovou velmoc platí, jak píše Betty McDonaldová "Kdokoliv může dělat cokoliv". Každý výrobek, každý sebekomplikovanější postup se dá rozdělit na hromadu malých, jednoduchých kroků, které se dokáže naučit na pár hodin i cvičená opička. To platí jak pro výrobu aut nebo počítačů u pásu, tak pro státní službu. Takže opravdu, kdokoliv může dělat  cokoliv.

Stále se uvažuje v sentenci, že stagnovat, neexpandovat znamená totéž co smrt.  Takže rychle, rychleji - cosi vyrobit - prodat - vydělat peníze -  koupit si novou věc -  a Da Capo al Fine.

Z téhle filozofie vychází i ostatní  ideje. Například, že věci mají vydržet jen tak dlouho, než se na trhu objeví věci inovované, lepší, modernější,  módnější... 

Starou věc zahodit, dát chudým  nebo v nejlepším případě prodat silně pod cenou. 

   A opatřit si věc novou, která sice bude fungovat více méně stejně, jako ta stará, bude ovšem nová, při její výrobě se zaměstnají další lidé, při likvidaci starých věcí rovněž... Vyrábíme stále nové věci, abychom je za pár let zahodili a opatřili si nové. Nároky na suroviny stále rostou, na energie rovněž, abychom prodali inovované výrobky vybavujeme je funkcemi, které vůbec nikdo nevyužije, ale reklama je zdůrazňuje jako naprosto nezbytné, kdybych chtěl být třeskutě vtipný, tak hřeben má vestavěný televizor a v televizoru se kromě jiného dá i ohřát pizza.  Nejlépe ke to vidět na elektronice a výpočetní technice.  Bill Gates přichází každý druhý rok s novým operačním systémem, pro který jsou potřebné nové užitkové programy, které zpracovávají soubory v nových formátech. Nové operační systémy ovšem potřebují nové, výkonnější počítače, které ovšem pak nepracují se starými programy, mají novou vnitřní i vnější komunikaci, takže se v nich nedají použít staré komponenty, které se musí vyhodit a vyrobit a nakoupit ty nové. A stane se dokonce, že nelze spojovat  novější a starší počítače do jedné sítě. Staré už neseženete, musíte tedy inovovat všechno. Ty staré vyhodit, už se to nedá k ničemu použít.  A peníze letí. Bohužel směrem od vás pryč. 

Konec loňských novinek            /foto internet/

   Na konci toho celého šíleného kvapíku zjistíte, že utrácíte fůry peněz za inovace, které vůbec nepotřebujete.  A na počítači stále jen odstraňujete nové chyby v nových programech, které dělají to samé jako ty, které jste tam měli předloni a předpředloni a nové jsou tam malé detaily - a ty chyby. Obsluha je sice podobná, ale ne stejná, děláte děláte zbytečné chyby vy, posíláte lidi na zbytečně školení - a za dva roky přijde zase něco nového. Programy jinak vypadají, používají jiné formáty souborů, takže se chvějete, zda vaše staré archivní soubory nebudete muset předělávat, překódovávat. Až příliš často si nové aplikace nerozumějí se starými daty a je třeba kupovat a používat konvertory, ztrácet čas a zaměstnávat techniku i lidi něčím, co by vůbec nebylo potřeba, kdyby pokrok "pokročoval" jen tak rychle, jak je potřeba. 

   A netýká se to jen počítačů. Stejná situace je v elektronice, v té "spotřební" zvlášť. Vezměte jenom, co se stalo za pár let s mobilní komunikací. Už dávno to nejsou jen telefony. Na mobilním telefonu se můžete podívat na mobilní televizi, máte v něm vestavěný fotoaparát, kameru, rádio, databázi i počítač. To, že na malilinkaté obrazovce toho moc nevidíte přece není důležité, že? Doma přece máte LED TV  s úhlopříčkou ne menší než metr, tak se to tak nějak vykompenzuje. Telefonem můžete platit nejen jízdné v tramvaji, ale třeba i Coca-Colu z automatu. Krásní mladí lidé pohodlně sedí v tramvaji, cucají z plastového  kelímku tu Colu, poslouchají z tabletu hudbu a mailují si vzájemně zelené maily. Někdy něco na mobil natáčejí a pak si to posílají o několik sedadel dál a perfektně se tím baví. Nad nimi často mlčky stojí a pevně se drží tyče ti starší. Krásná je, ta moderní doba.  Lepší, než za totáče. Měl snad tehdy někdo mobil? Neměl! Tak vidíte. Hotová Amerika. Když chtěl "za totáče" mlaďoch předstírat, že si stařenky nad ním nevšiml, musel imitovat buď čtení knihy (!) nebo spánek.

   Nic proti tomu, jsou takoví, kteří všechny ty přídavné funkce vysoce oceňují a  používají. Ale je jich přes veškerou reklamní masáž menšina. 
   Vím, jaký byl pro mě problém sehnat mobil bez fotoaparátu a dalších vymyšleností, jen spolehlivě fungující. Nakonec jsem dostal koupit telefon, který kromě telefonování a SMS zpráv obsahuje  už jen budík, svítilnu, teploměr, výškoměr, laser a kompas. Taky pochopitelně FM rádio a MP přehrávač. Navíc je vodotěsný (ověřeno, spadl mi do potoka) a prý by snesl i pád ze šesti metrů (ještě jsem nezkoušel). Realita: Kromě telefonování a SMS používám občas svítilnu a výjimečně, když na chalupě několik dní za sebou prší i to rádio. A budík. Ale kdyby to jenom telefonovalo a svítilo, bohatě by mi to bývalo stačilo. 

Překrásný nový svět               /foto StK/

   Takže jsme obklopeni technikou, kterou ani nechceme, ani nepotřebujeme  kterou si koupit musíme jako "přidanou hodnotu". Technikou, která má životnost ne delší, než je záruční doba výrobku. Na to, aby výrobek nevydržel déle jsou ve vývoji zvláštní odborníci. Jak se to dělá? Lidé z opraven vám o tom mohou vyprávět.  Ale nebudou, protože vysoká poruchovost výrobků je živí. Není problém vyrobit jakýkoliv přístroj, aby vydržel celá desetiletí. Ale co potom s lidmi z opraven? A jak přesvědčit zákazníka, aby si koupil něco nového, jen nepatrně lepšího, když mu ta stará věc stále bezvadně slouží?  Řeší se to třeba úmyslně špatným chlazením hřejících součástek. Jedna japonská firma (Japonsko se v tomto ohledu chová naprosto stejně, jako USA) se dokonce chtěla soudit s odborným evropským časopisem, který uvedl, že její zesilovače se mají po zakoupení bez ohledu na ztrátu záruky ihned otevřít a vyvrtat v plošném spoji předznačené chladící otvory pod hřejícími rezistory.  Tím se plošná deska přestane lokálně přehřívat, nebude uhelnatět  a zesilovače vydrží několikanásobně déle bez jakékoliv opravy. Jednalo se o drahé  (čti "nesmyslně předražené") Hi-End zesilovače. To znamená, že dírky tam jeden konstruktér správně navrhl, ale jiný je zakázal vyvrtávat, aby se nám zesilovač po +/- 24 měsících pokazil - a my si musel koupit, nový modernější. Inovovaný. S pozlacenými knoflíky. Podobně se úmyslně přetěžují kondensátory, nechladí se tranzistory, které by se chladit měly atd. 

   Ale pozor, to není příčina "amerikanizace" ekonomiky, ale její důsledek. Firmy, složené z lidiček, kteří umějí jen několik operací na páse se tak snadno zruší a stroje se přenesou třeba do Česka. A když už i tady začnou dělníci vymáhat slušnou mzdu, není problém smontovat výrobní halu ještě někde východněji, kde podobní mravenečkové ta auta nebo televizory dokáží smontovat ještě levněji. Víc než 80% elektroniky je ve skutečnosti montováno v Koreji nebo Číně. To se někdy dočtete až uvnitř přístroje.  Zvenku je ovšem hrdě napsáno Made in Japan nebo USA.

   Ale v Evropě, speciálně v Německu (v obou částech) a Československu se ale  takto nepracovalo. Na výrobky se používaly správné materiály, hledělo se na to, aby se přístroje daly rozebrat a zase po opravě složit, v elektronice bývalo často vložené schema, aby se oprava usnadnila. Tak se stávalo, že první pračky Romo Fulnek na vesnicích slouží už půl století do dnešních dnů a bylo třeba jen několikrát vyměnit těsnění hřídele a hnací řemeny. To se vám s moderními výrobky už (naštěstí) stát nemůže. Prateta mé ženy měla ještě před několika lety chladničku Calex. Byla trochu hlučná - ale chladila, co to povídám, mrazila přes půl století. Pak jsme pratetičce koupili moderní, krásnou a tichou ledničku s mrazákem.  A za tři roky další - ta první "krásná a tichá" se totiž pokazila a už se nedala opravit - náhradní díly mezitím přestali vyrábět.  Změna firmy.   

   Německé výrobky byly svou solidností známé. V Ústavu jsme měli donedávna     mikrofony NEUMANN z roku 1957(!), které jsou lepší, než ty nové, koupené před pěti lety. Přenosné profesionální magnetofony NAGRA* od švýcarské firmy Kudelski (ano, Polák co včas emigroval) byly přímo vzorem technické solidnosti. Když to někdo z oboru "bral za kopečky", často si na cestu "vypůjčil" služební NAGRU - po jejím prodeji "tam na západě" měl  skoro rok času na shánění místa. Tak byla ceněná.

    A tak dále a tak podobně. Ano, technický vývoj u nás sice poněkud (poněkud dost hodně) zaostával - ale skládky zato nebyly plné vadných elektrospotřebičů, aut a jiného materiálu. Hodně věcí si žilo svůj druhý i třetí život poté, co je "zlaté česká ručičky" předělaly na něco jiného. Třeba motor z vysavače Jupiter jsem viděl zamontovaný ve strunové  travní sekačce. A jak sekala!  Přemek Podlaha by vám mohl vyprávět!  Motor z pračky nám na chalupě poháněl malou cirkulárku. Řetězová pila, kterou jsem koupil loni na jaře půjde letos na jaře do velké opravy. Udělal jsem totiž zásadní chybu - řezal jsem s tou pilou dřevo. A k tomu asi nebyla určená. Ale nezoufám, pořád je ve stodole ta malá cirkulárka s elektromotorem vyrobeným v roce 1952.

   Nedávno jsem četl článek, který mě vlastně k napsání téhle filipiky inspiroval. Když byly v USA vynalezeny dámské nylonky, byly tak nesmírně pevné, že na rozdíl od drahých hedvábných punčoch vydržely řadu měsíců. A tak jejich odbyt vázl - trh se nasytil.  Tak šéfové fabriky zadali nový výzkumný úkol - vyrobit takové punčochy, aby se na nich do týdne objevily závady. Chemici tam byli výborní a do půl roku kvalita nylonek klesla na požadovanou úroveň. A ne té se drží dodnes.

NAGRA - jeden z mých výrobních prostředků

  Jestli jsem proti pokroku? Ani nápad, když srovnám tu zmíněnou NAGRU III BH (koupil jsem si ji od Ústavu za odpisovou cenu na památku do důchodu) s digitálním "nahrávátkem", které na stejné práce používám dnes tak zjišťuji tyto rozdíly:

váha: 12,5 kg (NAGRA) - 185 g (TASCAM DR2d) 

napájení: 12 velkých monočlánků (NAGRA) - dvě tužkové baterie (TASCAM)

délka záznamu na jedno médium: 1 hodina (NAGRA) - 48,5 hodin (TASCAM) 

cena: 15 mých měsíčních platů (NAGRA) - 1/5 měsíčního platu (TASCAM)

   NAGRU jsem nosil na rameni a po několika kilometrech chůze lesem při lovu zvuků jsem měl rameno dost "opotřebené". TASCAMA  nosím v tašce pořád - co kdybych narazil na něco zajímavého - třeba na přistání Marťanů?   
Takže pokrok je dobrý, to nepopírám ani náhodou. Ale pozor: ta NAGRA, vyrobená v roce 1966 funguje dodnes. Nejsem si jist, zda za 47 let bude fungovat i ten rekordér TASCAM. To ale už já nezjistím. Obávám se naopak, že ten TASCAM DR2d ještě možná přežiju. A pokud už nebudu hluchý jak pařez, budu si muset koupit zase něco  modernějšího.  [;>)

   Problém totiž není v pokroku, ale v potřebnosti prodávat nové a nové věci v sentencích teorie "stále udržitelného rozvoje". Pokud si  nebudete představovat nic složitého zjistíte, že ať se bude lidstvo snažit sebelépe, nemůže se stále rozvíjet bez toho, že by opustilo matičku Zemi. Protože když na ní zůstane, stále větší rozvoj nakonec vyčerpá materiály a energie (všechno nelze recyklovat beze ztrát) a nastane někde nedostatek, nebo naopak saturace. Přinejmenším k přelidnění. 
Dojde-li k sebevraždě "západní civilizace" a vlajku rozvoje lidstva uchopí třeba mohamedáni, k vyčerpání zdrojů vyjde daleko dříve i když na jednoho člověka bude zdrojů připadat daleko méně - lidé se budou muset uskrovnit. A to řádově, ne jen trochu. Pokud si islám sám neomezí striktně porodnost, což neomezí, šel by sám proti sobě, dojde tato planeta ke konci civilizace mnohem dříve, než to předpokládali ani ti nejpesimističtější  spisovatelé SF.

Překrásný (?) starý svět       /foto StK/

  Takže co? Budeme stále prudce inovovat podle amerického vzoru a zvát sem v zájmu využívání levných pracovních sil dělníky z východu? Nebo budeme žít rozumně a smíříme se s pokrokem v mezích našich možností? Druhý případ ale předpokládá, že budeme  suverénní stát, kterému nebude nikdo diktovat, kolik má přijmout utečenců. 

   Že by náš (budoucí?) evropský superstát zvaný EU v tomhle ohledu dostal rozum moc nevěřím - i když jeho nejsilnějším členem (a tudíž i nejmocnějším) je Německo, které je, aspoň pro mě, typickým představitelem solidní technické tradice, tedy podle nového proudu je vlastně zpátečnické.