O trapném konci jedné utkvělé představy.

Pedelec za 65 000.-

   Když mi bylo asi tak sedm, osm let jezdil po Ocelovém srdci republiky dědek - netuším, kolik měl opravdu let, pro malého kluka byl dědek každý, kdo byl jen o trochu starší než rodiče - na bicyklu, vybaveném na nosiči jakýmsi elektromotorem, od nějž vedl řetěz k zadnímu kolu. Za bicyklem byl připojený klasický dvoukolák a v něm pod překližkou naskládané obyčejné automobilní akumulátory. Strejda vyšel z obchodu, do vozíku na překližku položil svůj nákup, nasedl na kolo a když stiskl páčku na řídítkách, kolo se s tichým bzučením rozjelo. Co je pod tou překližkou jsme už dříve pochopitelně jako zvědaví kluci vyzkoumali, když děda byl v obchodě nakupovat. 

    Když mě naši pustili v sobotu za strejdou, který měl pánské kolo a byl mi ho ochoten  půjčovat, jsem ještě musel jezdit "pod rulkou" a tudíž ve stoje. Až později mi strejda obalil horní trubku kola složenou a stočenou dekou staženou řemínky a já na ní mohl při jízdě, sice dost nepohodlně, ale přece jen sedět. Ale v obou případech bylo nutné šlapat, pokud se kolo mělo rozjet. Takže tehdy jsem tomu "elektrickému dědkovi" strašně záviděl.

   Uplynulo už bezmála šedesát let, strejdovo kolo jsem nakonec rozbil a pak mi ty trosky navíc ukradli, koupil jsem si nové, blankytně modré pánské kolo, pak jsem (s úplatkem, pochopitelně) dostal v "Jízdních kolech a šicích strojích" koupit Favorita s přehazovačkou. Když jsem se oženil, za čas bylo  třeba dopravovat na chalupu celou rodinku, tak jsem koupil auto, pak jiné auto - ale pořád jsem jezdil na chalupu i jinde na Favoritu, který jsem dovybavil  tachometrem. Říkal jsem tomu šlapání do pedálů "sport". 

   Když mi bylo přes pětatřicet, už mi šlapat sto i více kilometrů připadalo nudné (a pracné), koupil jsem si tedy Babetu. S ní jsem spolu s celoživotním kamarádem Honzou třikrát objel podél hranic celou republiku, tedy tehdejší Československou socialistickou republiku. Říkali jsme tomu Velká Prázdninová Cesta, VPC a kromě toho, že jsem dost dobře poznal celou republiku (do té doby jsem dobře znal jenom Jeseníky, Malou a Velkou Fatru  a oboje Tatry) poznal jsem i obyčejné lidi. Vesničany. Do té doby jsem netušil, že lidi jsou v podstatě opravdu strašně hodní a když jim k večeru zaklepou na dveře dva zaprášení chlapi na mopedech a pokorně požádají o nocleh na seně nebo pod nějakým přístřeškem, tak je pozvou dál, dají k dispozici vodu na pití i umytí, většinou nabídnou i jídlo (ale to jsme si vozili sebou, ale někdy se odmítnout prostě nedalo) a přijdu si pak večer za pocestnými  popovídat. Co jsou zač, odkud a kam jedou a proč vlastně. 

   Za těch pět let (poslední dvě VPC jsme už absolvovali na motorkách Simson) se nám stalo jen dvakrát, že nás odmítli, Jednou u Prahy, kde na nás ještě pozvali Veřejnou Bezpečnost když zjistili, že jsme se po jejich odmítnutí utábořili v blízkém lesíku a jednou u Bratislavy, kde na nás poštvali psa. Tedy snažili se poštvat - pes ale odmítl poslušnost. Asi to pak chudák odskákal. Tehdy jsme jeli dál i v noci až na Moravu do Lednice a za městem jsme zabočili do lesíka. Pár metrů od silnice jsme zastavili, rozbalili spacáky a usnuli jak dva špalci - už bylo hodně po půlnoci. Ráno nás vzbudily divoké kachny, které přes nás vodily kachňata k vodě. Tak jsme nakonec raději vstali a až při odjezdu zjistili, že jsme spali v přísně střežené ptačí rezervaci. Zákaz vstupu pod pokutou (tehdy příšerné částky)  500.- Kčs. Ale nikdo nás neviděl. 

Pak jsme v Lednici na náměstí čekali, až otevřou Potraviny, abychom si koupili něco k snídani. Sluníčko už stoupalo po obloze, už začínalo být docela horko, ale nikde nikdo. Naštěstí paní vedoucí do obchodu přece jen přišla včas, takže ani jeden z nás tam tehdy neomdlel hlady.  

==II==

   Postupně mi přibývalo práce i lidí v Ústavu, už jsem na nic neměl mimo prázdniny čas a o prázdninách jsem většinou jezdil vydělávat mimo republiku trochu peněz navíc. Prodal jsem auto i motorku (zbourali mi totiž garáž) a už jsem jezdil jen na Favoritu, který visel na zábradlí na chodbě. Pak mi ukradli i ten Favorit. Začal jsem na chalupu jezdit autobusem (jenom v létě a ztloustl jsem třicet kilo. Hlavně ovšem proto, že jsem večer přemýšlel nad problémy (čti průšvihy), které mě čekají následující dny, kouřil,  pil kávu se třemi cukry a "dlabal" k tomu sušenky. Klidně i tři balíčky za večer a za pět let jsem už byl Starý tlustý  Kocour. Pak přišlo to, co se dalo čekat: Infarkt. Když mě doktor čtvrtý den po infarktu propouštěl domů, řekl mi, že asi stejně nedokážu přestat kouřit a "že to tedy vyřešíme medikamentózně",  tak jsem se příšertně naštval a z nemocnice už došel jako nekuřák. Několik týdnů jsem s napětím čekal, kdy mě začnou pronásledovat abstinenční příznaky a když se nedostavily dodnes, dovolím si čas od času jednu cigaretu "vykouřit". Jen tak, herecky, bez šlukování. Většinou ale zapomenu, že jsem chtěl kouřit. 

   Abych zhubl, přestal jsem se večer nacpávat sušenkami a do kávy si dávám sacharin. Moc mi v tom pomohlo, že jsem se vzdal místa šéfa a nervové napětí zmizelo. Zhubl jsem za rok přes dvacet kilo a začalo mi být i tělesně daleko lépe. A protože jsem se mezitím přestěhoval do věžáku a získal tak vlastní sklepní kóji, rozhodl jsem se koupit si kolo. Ale s motorkem, abych nemusel pořád šlapat - a aby mě dokázalo dovézt těch devadesát sedm kilometrů do kopců na chalupu. 

Jako první mě pochopitelně napadlo elektrokolo. Zjistil jsem, že je jich fůra, v ceně od 16 000.- do 90 000.- Kč. Některá z nich byla prudce elegantní, ale všechna měla dvě společné vlastnosti: dojezd byl kolem 30 km (v tom lepším případě) a aby motorek zabral, muselo se stále šlapat, protože směrnice EU tak přikazuje. Pokud máte akcelerátor na řídítkách, už to není elektrokolo, ale elektrický moped a už musíte mít přilbu a řidičák. A nesmíte s tím na cyklostezky. Nebo do ChKO Jeseníky. Inu - je důležité míti svou EU.

   Tedy šlapat: nemusíte do pedálů nijak tlačit, ale musíte s nimi neustále točit - jinak se motorek vypne. Pak jsou další omezením jako např. max. výkon motorku nesmí být větší než 250 W a rychlost "s motorem" je omezena na 25 km/hod. Přišlápnete-li více,  motorek vypne. Pak jste hrdým majitelem přibližovadla, kterému se odborně říká "pedelec" a je podle předpisů EU považován za obyčejné jízdní kolo, které může na silnici i na cyklostezky. 

   Elektrické mopedy rovněž existují - s dojezdem tak do 60 km. Jezdí tichounce, levně a jsou docela drahé. Na chalupu mě ale stejně neodvezou. Představa, že budu za bicyklem tahat vozík se třemi náhradními bateriemi, abych dojel "na jedno nabití" do svých Sudet mě vracela do doby toho dědka s dvoukolákem, plným akumulátorů. Nehledě na to, že akumulátor představuje třetinu až polovinu ceny celého elektrokola. 

   Takže jsem začal (zbaběle) hledat mezi jízdními  koly s pomocnými spalovacími motorky. Bez problémů jsem našel, objednal a koupil. Není to úplně  nejlevnější záležitost - obyčejný moped přijde o deset tisíc levněji. Ale můžu jezdit bez přilby i tam, kam motorky nesmějí. A mít "šlapací kolo" za desítky tisíc je v dnešní době docela "in". (Nějak mi sice uchází smysl toho, mít kolo za 100 000.- a jezdit s ním do hospody nebo na rodinné výlety a až mi ho ukradnou, jakože ukradnou, plakat, proč jsem si ho lépe nezamkl nebo aspoň nepojistil.)  Ale lidi už jsou takoví, udělají si radost tím, že pak mají o něco strach. Převod síly ze čtyřtaktního motorku zn. HONDA 35 ccm je ale třecím válečkem na pneumatiku a ten ubírá hodně energie a opotřebovává plášť. Kolo má i další nedokonalosti - z kopce váleček, i když je odpojen od motoru, brzdí a tak často musím z kopce dokonce šlapat, aby to "jelo". Akcelerátor, "plyn", je vyvedený jako páčka a musí se držet polostisknutá - po několika desítkách kilometrů začnou prsty pravé ruky křečovitě bolet. 

   Spotřeba benzínu je rovněž nenulová, na 100 km spotřebuji cca 1,75 l benzínu. Při ceně 35,50 za litr to obnáší cca 62.- Kč - a autobus mě až na místo stojí rovnou stovku. Navíc motorek HONDA má nádrž obsah jen 4 dl, takž každých 25 km musím zastavit a dolít ze zásobní dvoulitrové láhve. Ale aspoň se trochu protáhnu. Největší problém spatřuji ale v hlučnosti. Když jedu rychlostí kolem 30 km/hod, motorek vyje jako rozdrážděná motorová pila (on to ve skutečnosti je motor pro malou  motorovou pilu nebo křovinořez) a musím se pořád dívat do zpětného zrcátka, kdy mě bude kdo předjíždět - když vás předjíždí nějaká kamión s návěsem, dlouhý 28 metrů jedoucí devadesátkou, člověk na musí být psychicky i fyzicky připraven, jinak můžete klidně spadnout po kola návěsu. 

Ale musím konstatovat, že ti "podzvukoví mastodonti" patří mezi ty slušnější, kteří vás předjíždějí. Nejvíce riskují kluci klem pětadvaceti, kteří vezou nějakou slečnu. Asi se chtějí před ní předvést.  Jeden si už urazil o můj motor, který je pověšený na levé straně zadního nosiče  své pravé zpětné zrcátko. Kupodivu nezastavil, ale upaloval pryč ještě rychleji dál. Blbeček. (Na motorku není nic vidět, ale to jeho zrcátko pobíhalo po vozovce v několika menších kusech.)

   Jinak má motokolo jen výhody: Jedu kdy chci, kam chci a kudy se mi zamane. Loni jsem vyjel až nahoru na Praděd. Náhodou. Jel jsem si do Vrbna pod Pradědem pro Anopyrin, neb mě nějak "žralo revma". A když už jsem byl ve Vrbně, řekl jsem si, že se zajedu podívat do Karlovy Studánky, že už jsem tam dlouho nebyl.  Studánka byla plná Sudeťáků  (německé národnosti), ale kafe mi tam v bufetu prodali bez přirážky, i když jsem o ně požádal česky. Vypil jsem si kafe a usoudil jsem, že bych už mohl zajet ten kousek nahoru a podívat se,  jak to vypadá na Ovčárně. 

Tam nebyl kupodivu nikdo a tak jsem s kolem obešel závoru a zkusil, jestli by mě kolo nevyvezlo po silničce až k Barborce. Občas jsem sice musel trochu přišlápnout, ale vyvezlo mě tam bez protestů. Kolem chaty se tam motala spousta pěších turistů, kteří se na mě dívali jako na paďoura, tak jsem nakonec z kola zahanbeně slezl, vypnul motor  a tlačil ho až nahoru k vysílači, protože ten už byl krásně vidět. Vypadalo to, jako že je to kousek, ale cesta mi zabrakla třičtvrtě hodiny. Asi v polovině stoupání kolem mě "prosvištělo" asi deset Němců na svých pětikilových horských kolech (no, byli opravdu o něco rychlejší než já, pěšák, tlačící kolo, ale oči měli vyvalené a dech silně prohloubený - a ani deodorant by nezabránil tomu, aby se následně nedali vystopovat  po čichu). 

    Před poslední zatáčkou u vrcholu  jsem dostal naprosto šílený nápad: Přehodil jsem si na kole ten nejlehčí převod, nadzdvihl motor, aby nebrzdil a až k vysílači jsem došlapal na kole. Bylo to asi tři sta metrů. Dojel jsem na parkoviště, "svižně" seskočil (být to o padesát metrů dále, tak jsem z toho kola prostě spadl) - a díval se do tváří  několik naprosto vytřeštěných sportsmanů v barevných propocených trikotech, jak zírají na dědka, který to nahoru došlapal na kole s vypnutým motorem a s velkým batohem s foto výbavou na zádech.. 

Měl jsem asi štěstí, že mě při tom jejich špičkovém cyklistickém výkonu nezaregistrovali, když mě předjížděli a možná si chudáci Germáni mysleli, že takhle šlapu už z Karlovy Studánky jako oni. Ale měli sportovního ducha - všichni mi zatleskali. 

I když to nebylo ode mě moc hezké divadelní vystoupení - když si tak uvědomím, že ti trénovaní, svalnatí hoši s bicykly za mnoho desítek tisíc viděli, jak český dědek... 

Nechtěl bych být v tu chvíli v jejich kůži. Museli mít "midervertikaitskomplex" jak noha. 

   Zpátky jsem jel bez motoru až do Vrbna a málem jsem ošoupal brzdy až na holý kov. Je to pořád s kopce. Jenže jsem taky promrzl, ono je to přece jen 1491 metrů nad mořem, takže nakonec byl ten Anopyrin dost potřebný, abych mohl další den fungovat bez skuhrání.

    Ale tenhle text  měl být o elektrokole. Takže: Jsem neuvěřitelně tvrdohlavý člověk.Aspoň to o mě tvrdí moje žena a mí kolegové. A elektrokolo mi zůstává jako fixní idea. 

    Letos na jaře se mi naskytla možnost si jedno takové vypůjčit a zkusit si, jak to vypadá s jeho výkonem "v reálu", protože v nabídkách obchodníků i výrobců je, jako obvykle, neuvěřitelné množství lží. Totiž "obchodnických pravd".  Ano, je pravda, že na jedno nabití ujedete na elektrokole až 120 kilometrů. Ovšem za předpokladu, že máte nastaven tak nízký stupeň "asistence", že sílu motorku prakticky nepoznáte. Podle toho modelu se dá říct, že na elektrokole se dá ujet třeba i 300 kilometrů. Nebo klidně i tisíc ne jedno nabití. Pokud bude stupeň asitence nastaven na "0". * 

Takže jsem jednoho krásného dne (opravdu bylo krásně) a po zaplacení kauce vyrazil od prodejny v Hlučíně směrem domů - 14 km. Dal jsem si doma kafe a vyrazil zpět. Akumulátory došly po dalších 10 km. Zbývající čtyři jsem došlapal - pohříchu většinou do kopce. Takže ujeto 24 km.  Tak nádherný souhlas praxe s teorií jsem neočekával.  Vrátil jsem elektrifikovaný bicykl zpět do prodejny, poděkoval za možnost zapůjčení, nastartoval své "benzínkolo" a "odvrčel" domů. 

Jízda na elektrokole je ovšem luxusní zážitek. Ticho, každé auto, které vás chce předjíždět slyšíte s předstihem, když trošku přišlápnete, vyjedete i běžné kopce slušnou rychlostí, nic nesmrdí. A kilometr přijde asi na 10 haléřů. Benzínový kilometr stojí 70 haléřů. Nicméně akční rádius je nanejvýš těch 10 -12 km. Za uplynulých šedesát let se toho ve skladování elektřiny mnoho nezměnilo. Moderní akumulátory jsou sice o poloviny lehčí, než olověné - ale 3 až  5 krát dražší. 

Tenhle problém nám žádná digitalizace nevyřeší... 

   Musel jsem tedy vzdát svůj nesplnitelný sen. Ale budu trh s elektrokoly stále sledovat. A jestli se ještě na kole udržím v době, kdy budou akumulátory aspoň dvakrát tak výkonnější než dnes, tak si ten pedelec přece jenom koupím!**

Sudety a bicykl...
(S motorkem a za třetinu ceny...)

*/ Matematika je to triviální: 15 až 30 Wh na kilometr podle zatížení, sklonu trasy a rychlosti - pokud šlapete jen "aby se neřeklo", nebo si kolo předěláte na "ruční plyn" - akcelerátor na řídítkách. Akumulátor může skladovat jen tolik energie, kolik se dá vypočítat pomocí vzorce kapacita [Ah[]  x napětí [V]. Nabízená elektrokola mají obvykle akumulátory s napětím mezi 24 až 48 Volty při kapacitě kolem 8 - 14 Ah. Klasicky: 36V/10,5 Ah. Takže  36*10,5 = 378 Wh. 378/15 = cca 25 km. Kdyby to bylo do kopce nebo proti větru, případně kdybych chtěl jet rychle, tak polovina. Tedy na 100 km bych potřeboval minimálně 4 akumulátory . Jeden vestavěný a tři náhradní. Nejsilnější varianta by mě odvezla nanejvýš 46 km daleko. Na uražení vzdálenosti těch cca 100 km je potřeba  100*15 tedy 1500 Wh, s reservou raději 3 kWh. Pokud bude mít akumulátor 36V měl by mít  42 až 84 Ah. A jsou to tři klasické 12V automobilní akumulátory. Víte, kolik tři takové akumulátory váží? Inu hodně, za kolo by se asi musel připnout nákladní vozík s nosností kolem 40 kg. 

A jsme kde? Ano, správně, přece v roce 1953 u dědka, který vozil akumulátory pro své elektrokolo v dvoukoláku za bicyklem.

**/ Tohle je praktická ukázka, proč je nestabilní sluneční a větrná energie spíš na obtíž, než k užitku. Neumíme ještě elektřinu rozumně skladovat. Ne všude jsou Dlouhé stráně. Poslední dobou se sice znovu objevily nápady s rozkladem vody na H2 a O2 a jejich následné použití v palivových článcích, ale... Uvidíme - i když jezdit s lahvemi plnými výbušných látek - no nechtěl bych s takovým autem někde narazit. To množství hořlaviny a okysličovadla by dokázalo vyrobit  něco jako malý atomový výbuch. A já bych byl v epicentru.

[;>(