Země bez muslimů

Mordechaj Kedar

Jsou na světě země – a převážně v Evropě – jež v současné době prodělávají významné kulturní změny v důsledku přistěhovalectví muslimů. Výraznými příklady skutečnosti, kdy imigrace z muslimských zemí ovlivňuje – kromě jejich vysoké porodnosti – každou oblast života, jsou Francie, Německo, Belgie a Nizozemsko.

Je zajímavé, že je na světě rovněž země, jejíž celkový úřední i veřejný přístup k muslimské tématice je naprosto odlišný. Je to Japonsko. Tento stát si udržuje velmi nízkou úroveň vstřícnosti vůči islámu na všech úrovních. Na diplomatické rovině platí, že hlavní politické osobnosti z islámských zemí téměř nenavštěvují Japonsko, a nejvyšší osobnosti japonské politiky jen zřídka navštěvují muslimské země. Vztahy s muslimskými státy jsou založeny na zájmech například o ropu a zemní plyn, jež Japonsko z několika muslimských zemí dováží. Oficiální politikou Japonska je neudělovat občanství muslimům, kteří do země přijíždějí, dokonce i povolení k trvalému pobytu se jim uděluje zřídka.

V Japonsku je zakázáno vyzývat k přijetí islámské víry (dawah – dauá) a na každého muslima, který aktivně povzbuzuje obracení na islám, se zde dívají jako na někoho, kdo vás získává pro cizí a nežádoucí kulturu. Arabština se vyučuje pouze na několika akademických institucích. Není snadné do země dovézt korán a přicházející muslimové bývají zaměstnanci cizích společností. V Japonsku je také velmi málo mešit. Oficiální politikou japonských úřadů je dělat vše pro nepovolování vstupu muslimům, a to dokonce i když to jsou lékaři, technici, manažeři, vysílaní sem společnostmi odjinud, aby v oblasti působili. V Japonsku společnost očekává, že se muslimští muži budou modlit doma.

Když se japonské firmy ohlížejí jinde po zaměstnancích, výslovně upozorňují, že nemají zájem o muslimy. A každý muslim, jemuž se podaří se do země dostat, shledá, že je velice obtížné pronajmout si byt. Kdekoli pak začne žít, vnese do sousedství neklid. V zemi je zakázáno zřizovat islámské organizace, takže je téměř nemožné zřídit mešitu či islámskou školu. V Tokiu je pouze jediný imám.

Na rozdíl od Evropy islám přitahuje velmi málo Japonců. Vezme-li si Japonka muslima, její sociální i rodinné prostředí ji vyloučí. V zemi nelze uplatňovat šaríju. Lze zde najít některé halál pokrmy, avšak je těžné je v supermarketech objevit.

Japonský přístup k muslimům názorně dokládají čísla: země má 127 miliónů obyvatel, z čehož je muslimů deset tisíc – méně než setina procenta. Počet konvertovavších Japonců je podle všeho nevelký. Je zde několik desítek tisíc zahraničních manuálních pracovníků – muslimů, většinou Pákistánců, kterým se podařilo dostat se do Japonska na práci u stavebních firem; nicméně vzhledem k negativnímu postoji k islámu jejich počet nevzrůstá.

Tato situace má několik příčin:

1. Japonci mají sklon házet všechny muslimy do jednoho pytle – jsou to fundamentalisté, neochotní vzdát se svého tradičního vidění světa a přijmout moderní myšlení a chování. Islám se tu chápe jako cizí náboženství, jemuž by se každý inteligentní člověk měl vyhnout.
2. Japonci jsou většinou bezkonfesijní, avšak jejich národní způsob života je založen na šintoismu s některými integrovanými prvky buddhismu. Náboženství je zde pojímáno národně a jsou zde předsudky vůči cizincům, ať to jsou Číňané, Korejci, Malajsijci či Indonézané, a ani my ze Západu nejsme mimo tento obraz. Jedni to nazývají „vyvinutým smyslem pro národ“, jiní rasismem. Zdá se, že ti i ti mají pravdu.
3. Japonci odmítají koncepci monoteismu a víru v abstraktního Boha, neboť jejich pojetí zjevně vychází spíše z hmotného světa než z víry a emocí. Zdá se, že judaismus vidí jako islám. Pokud jde o křesťanství, v zemi existuje a vztah k němu není negativní – očividně proto, že japonské chápání Ježíše se podobá obrazu Buddhy či šintó.

Nezajímavější na japonském přístupu k islámu je, že necítí potřebu se za svůj negativní vztah k muslimům omlouvat. Jasně rozlišují mezi svým ekonomickým zájmem o ropu a zemní plyn z muslimských zemí, jenž zemi přikazuje udržovat dobré vztahy s nimi, a na druhé straně svým nacionalistickým stanoviskem, podle nějž je islám vhodný pro jiné, nikoliv pro Japonsko, takže muslimové musí zůstat venku.

Poněvadž Japonci jsou klidní a vůči cizincům se chovají vyrovnaně a pokojně, chovají se k nim i oni zdvořile s s úctou. Japonský diplomat nikdy v přítomnosti cizince nezvýší hlas, natož aby byl hrubý. Proto se i cizinci k Japoncům chovají s úctou, jakkoli jsou rasisté a diskriminují muslimy v přistěhovalectví. Japonský úředník, uvedený do rozpaků otázkou po vztahu Japonců k muslimům, se obvykle zdrží odpovědi – ví, že pravdivá odpověď vzbudí hněv, a dát nepravdivou není schopen ani ochoten. Místo odpovědi se usměje, a budete-li naléhat, požádá o čas, aby mohl odpovědět někdo výše postavený, přičemž ví, že žádná odpověď nepřijde.

Japonsku se daří zůstávat zemí prakticky bez muslimů proto, že negativní postoj vůči islámu a muslimům tu prostupuje celou společností, všemi vrstvami, od bezejmenného človíčka na ulici přes firmy a organizace až po vysoké úřednictvo. Na rozdíl od jiných zemí zde nejsou organizace, prosazující „lidská práva“, jež by podporovaly muslimské nároky vůči vládní pozici. V Japonsku nikdo kvůli pár jenům nepašuje do země muslimy a téměř nikdo je legálně nepodporuje, když se snaží získat potřebná povolení k přechodnému či trvalému pobytu nebo získání občanství.

Dalším faktorem, přispívajícím k udržování muslimské imigrace do Japonska na minimu, je japonské chápání zaměstnance a zaměstnání. Na migrující dělníky se tu nedívají dobře – ubírají práci jejich lidem. Japonský zaměstnavatel cítí povinnost zaměstnávat japonské dělníky, jakkoli to je nesrovnatelně nákladnější. Tradiční pouto mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je tu mnohem pevnější než na Západě - oba k sobě cítí vzájemný závazek: zaměstnavatel cítí povinnost poskytnout zaměstnanci obživu a ten zase je zavázán dát druhé straně plody své práce. Tato situace není příznivá přijímání zahraničních pracovníků, jejichž oddanost zaměstnavatelům je nevelká.

Tato shoda postoje veřejnosti i těch nahoře vůči muslimům vytvořila kolem Japonska svého druhu železnou oponu, kterou muslimové jak nesmějí, tak nejsou s to překonat. Ta umlčuje ve světě kritiky Japonska v tomto ohledu, protože svět chápe, že kritizovat je nemá smysl – kritika zemi nepřesvědčí k otevření bran muslimům.

    Japonsko dává celému světu velkou lekci: je přímý vztah mezi národním dědictvím a povolením k přistěhovalectví – národ, jenž má veliké a jasné kulturní dědictví a identitu, nedovolí nezaměstnaným světa do své země vstoupit; národ, jehož kulturní dědictví a národní identita jsou nepevné a křehké, postrádá obranný mechanismus k obraně před pronikáním cizí kultury do své země a na své území.

   Dr. Mordechai Kedar je izraelský arabista a islamista, přednáší na univerzitě Bar-Ilan v Ramat Ganu, je ředitelem zdejšího právě vytvořeného Centra středovýchodních a islamistických studií; specializace: ideologie islámu a hnutí uvnitř něj, politický život a masmédia v arabských zemích, syrská vnitropolitická scéna.

Překlad: Jakub Sinderhauf