Všichni dobří rodáci aneb nacisté, židé a hlupáci

   Jsou momenty, kdy se židům nevýslovně divím. Jak říká jeden člen obecního zastupitelstva ve Vratislavicích „Ve chvíli, kdy ve Vratislavicích vznikl památník Ferdinanda Porsche, tak se zvedla obrovská vlna nevole v židovské obci a také mezi lidmi, kteří zažili válku. Vznikla petice na likvidaci památníku  slavného rodáka se  130 podpisy". V stejnou dobu vznikla i protipetice pro zachování muzea F. Porsche. Asi 1 100 podpisů. Nicméně cedule s nápisem, že se zde narodil "nějaký Ferdinand Porsche" byly tento týden sundány. V reakci na to byly odvezeny luxusní automobily Porsche, zapůjčené firmou pro zdejší muzeum slavného rodáka. Už nebudou nikdy vráceny zpět. Za pár dnů už nikdo nebude vědět, že v jakýchsi Vratislavicích proběhla  nějaká kauza "Porsche". Ani o tom, že nějaké Vratislavice existují. A jedeme dál, k nicotnosti a až rodové nenávisti. Doslova až za hrob - Ferdinand Porsche je už dlouho po smrti. Kdybychom byli "spravedliví", museli bychom odstraňovat památníky na kdekoho. Kdekdo se někdy stal "neopohodlným". Ale po čase se zase stal docela přijatelným nebo dokonce adorovaným - aniž by se na jeho životopisu cokoliv změnilo. T.G.Masaryk - například.   

   Nějak se mi nezdá, že to všechno způsobili židé. Vždy jsem je považoval za chytřejší, než je průměr okolní populace. A tahle akce jenom ukazuje českou malost. Dějiny se budou pomalu odvíjet dál a mohlo by se stát, že se jednou někdo zeptá "Kdo to tehdy nechal odstranit cedule o slavném rodákovi z bezvýznamné vesnice Vratislavice?" A někdo odpoví - "Židé to byli!" A základ další nenávisti je tady. Nevíme, jak máme odpouštět - některé věci se snad odpustit ani nedají. Existence vynikajícího konstruktéra a stavného výrobce ještě slavnějších vozů ale myslím k odpuštění je. Ale i kdyby to někdo nemohl skousnout - když už ne odpustit, mohlo by se na to třeba zapomenout. 

  Takhle se jen založilo nové kolo česko-německé nenávisti. Nenávisti, která  přísluší spíše fanatikům než rozumným lidem. Je ovšem možné, že kauzu rozpoutaly jiné síly, než ty židovské - ale pak se měla židovská obec od té věci zřetelně distancovat. Už jsem tu několikrát psal o tom, že ty "rodové nenávisti" prostě nechápu. Je to cosi středověkého. Budu vám  raději vyprávět jiný příběh, příběh, který jsem sám zažil. 

   V jedné vesnici v Sudetech, kde žila spousta vdov po vojácích Wehrmachtu, kteří leží stále u Stalingradu se stalo, že do místní základní školy byl na umístěnku, jak bývávalo tehdy zvykem, "přivelen" mladý učitel přímo z Čech, nějaký Janda. Učil děti, které sice obstojně šprechaly, ale češtinu moc nezvládaly. Nakonec je naučil tak dobře česky, že nejméně dva jeho žáci jsou teď profesory na vysokých školách. 

   Zbytek se také neztratil. Někteří se uplatnili u nás, někteří "dostali lano" z Německa od příbuzných těch rodin, které byly vystěhovány po druhé světové válce, protože ne nějak nebyly ochotny nebo schopny podřídit nové moci. A někteří šli raději sami - už je tu celkem nic nepoutalo - kromě chalup a polí. Ale většina dětí zůstala tam, kde se narodily, ve vylidněné vesnici, kde jsme v roce 1953 koupili za 400.- Kčs opuštěnou dřevěnici na prázdniny.  

   Tak ten učitel Janda se tehdy zakoukal do pěkné, zdravé Betty Gross, dcery naší  sousedky. Byla trochu starší než já, takže ji už pan učitel neučil, jen doučoval - a vznikla láska. Vzali se a žili v té naší vesnici, dokud neumřeli. Měli pár dětí, které byly "neurčitého původu", stejně jako jsem já. Ale oba "staří Jandovi" už umřeli a leží na místním hřbitově. Chodívám si tam s nimi na jaře popovídat. Já jim beze slov říkám, co je v naší době zase špatně ale oni - chápavě mlčí. Ani pan učitel nic nepodotýká. A Bětka, která mě před více než půl stoletím učila německy skloňovat a časovat, taky mlčí. Není co dodat. Ale oba  i několik dalších česko-německých, slovensko-německých a řecko-českých manželů, kteří tam také leží mě přesvědčují, že některé věci by se měly zapomínat. Musí se na ně zapomenout. Ne úplně, ať to klidně zůstane v dějepise, aby si někdo někdo vymýšlet nějaké falešné dějiny - ale ať je to tam v knihách uvedeno bez nenávisti, jako prostá skutečnost. 

Jako ti tiší mrtví na hřbitově nad silnicí do města. Romeové a Julie ze Sudet.

Běžte už k čertu s těmi vašimi rody!