Doktor Mengele a mnoho povyku pro nic

Doktor Mengele

 - to bylo jediné, co napadlo pana Krásu, když si přečetl odborný článek Miroslava Milthönera o právních problémech při narození těžce postižených dětí. "Takovéto úvahy jsou úvahy nacistického uvažování a z lékařů by se pak stali následovníci doktora Mengeleho," uvedl  předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ve svém stanovisku. Z jeho pozice tedy docela chápu jeho rozhořčení - sám je vozíčkář, postižený, a takovou úvahou se posouvá hranice. Má pocit, že se sám stává méně hodnotným - což není pravda.

Nastal tedy velký povyk "humanistů", kteří požadují Milthönerovu rezignaci na místo ředitele v Univerzitě Hradec Králové, kde dosud zastával funkci ředitele Ústavu sociální práce. Pomiňme nyní fakt, že text údajně pochází z osmdesátých let a nyní byl presentován jako výstup univerzitou řešeného evropského projektu. Pokud je to pravda, stalo se cosi velmi nepěkného. Podvod.

   Ve středu při jednání s rektorem Josefem Hynkem nabídl Milthöner rezignaci a rektor ji přijal. Pan předseda Krása žádá ministryni práce a sociálních věcí, aby odvolala Mitlöhnera z své vědecké rady. Ale podívejme se raději na sporný výrok samotný.

   Jak se tahle pisálkovská hysterie bude stupňovat, ozvou se možná i hlasy, že za tenhle výrok by měl být ten kacíř a "Mengeĺe" potrestán, popraven, možná i upálen. Přitom se jedná jen o odborný text. Vypadá to asi hezky být "dobrodějem" za každou cenu, je možné si zdarma přihřát vlastní polívčičku a vůbec se nezabývat vyřčenou provokativní myšlenkou. 

   Podívejme se tedy klidně a rozvážně kolem sebe a taky trochu zpátky v čase. Téměř každý živočišný druh jedná tak, že se o potravu mláďata perou, nejslabší mládě je odstrkováno svými sourozenci i rodiči a zahyne. Někdy bývá i vyhozeno z hnízda, pokud je slabé nebo nemocné. U savců někdy matka sama zabíjí nejslabší nebo nemocné mládě. Život je prostě boj jak praví často (zne)užívané úsloví. 

  Proč to tak je je nasnadě - pokud má být druh úspěšný, má vítězit nad svými potravními konkurenty a ubránit se predátorům, musí probíhat přirozená selekce. Výběr - pokud vám i to slovo připomíná dr. Mengeleho. Takže proto nejslabší z vrhu nebo snůšky umírá. Pokud je dost potravy a mládě není nějak funkčně nějak postižené, není to nezbytně nutné - přežijí všechna životaschopná mláďata. Jinak jen ti nejsilnější. O následnou selekci se postará například schopnost se rychle naučit létat, lovit, utéct svým predátorům. Pokud potravy není dost, selekce nastává od nejslabšího, nejméně životaschopného směrem nahoru. Limitem, hranicí je množství potravy, které jsou schopni rodiče pro své potomstvo zajistit. Tak je to zařízeno v přírodě, v systému, který prokazuje svou životaschopnost víc než stamilióny let. Jehož koncovým článkem vývoje je mimo jiné i člověk. Člověk je toho času na vrcholu potravního řetězce, je nejobávanějším predátorem, na něj jako na druh "nikdo nemá". Proč? Protože je nadán inteligencí, vynalezl nejsilnější smrtící zbraně a je na naplnění role "pána tvorstva" dostatečně  agresívní. Nejstrašnější predátor.

  Když se podíváme jen pár set let zpátky, máme tu starověkou Spartu, kde se neduživé děti (tedy mrzáci, děti postižené) házely ze skály do propasti. Surové řešení - ale znám ho dokonce i z učiva základní školy. V tehdejší společnosti nebylo dost potravy prostředků a ani lékařských vědomostí, aby mohly přežit. Dokonce relativně nedávné středověké hladomory vedly občas k zabíjení malých dětí a dokonce ke kanibalismu. Dokonce se tvrdí, že takový kanibalismus byl provozován i během německé blokády města Stalingrad. Nebyla žádná možnost dítě uživit, ale ono samo bylo potravou, která umožňovala přežití jiných. O využívání těl mrtvých jako potravy se ani nezmiňuji, nesouvisí to příliš s tématem.

    V dnešní společnosti, tedy té naší, euroamerické, je hlad výjimkou, prostředků je zatím dost - dokonce je jich značný nadbytek. Lékařské péče udělala obrovský pokrok, jsme schopni zachraňovat nedonošené děti, děti s vážnou vývojovou vadou, zachraňujeme lidi po těžkém úraze třeba jen s polovinou těla, udržíme dokonce ve vegetativním stavu i těla, jejichž mozek už dávno odumřel a naděje na jakékoliv zlepšení není. Tedy tělo dýchá, srdce bije, když je uměle vyživováno vydrží v tomto stavu dlouhé měsíce. Kamarádův otec takto přežíval přes rok. Nikdo nebyl schopen rozhodnout, kdy ho odpojit od přístrojů. Vypnout - i když se tohle slovo také nebude líbit našim humanistům. Všichni kolem byli šťastni, když trénované tělo špičkového sportovce dostalo zápal plic a před zvýšenou péči mu přestalo bít srdce. 

Kamarádův táta už ale už umřel před mnoha měsíci - v okamžiku, kdy nějakou dobu nedýchal a už se z kómatu nikdy neprobral.  Dále už to bylo jen tělo. Tělo, které odčerpávalo spoustu prostředků a energie zdravotníků. Prostředků a času, který mohl být lékaři věnován na péči o několik dalších pacientů s lepší prognózou. Možná mnoha dalších pacientů. 

   Když si v TV nebo rádiu poslechnete jakéhokoliv lékaře,  tak určitě slyšíte, že chybí peníze. Tu na lepší přístrojové vybavení, tu na "dorovnání" podhodnocených platů lékařů nebo jiného personálu nebo na modernější, lepší (?) a tedy dražší léky. A taky na kvalitnější postele. Takže by se "zabíjením" ušetřilo? Umožnilo by se více péče a prostředků směrovat na případy pacientů, kde je větší nebo velká naděje na zlepšení jejich života?

    O to přece nejde. Musím se teď zmínit o dobrovolném odchodu ze života, euthanasii. Tak jak musíme rozhodnout, zda ještě našeho nejlepšího přítele, psa či kocoura léčit - stojí to rovněž nemalé peníze (a tady vám zdravotní pojištění není nic platné) a o několik dnů - týdnů nebo měsíců mu prodloužit život - ale tím i jeho bolesti a utrpení, nebo si zahrát na pánaboha a nechat ho "uspat". Pes vám jasně neřekne, že už tu nechce být, že ho to tak strašně bolí, že už chce mít klid. Musíte se zeptat veterináře na jeho doporučení. A nemyslete si, že jemu se takový soud říká dobře. Tím, že doporučí euthanasii se vlastně připravuje o příjem a místo několika týdnů návštěv to skončí jednou injekcí. Ale pokud je to skutečný "psí doktor", který má zvířata rád (proč by jinak šel dělat veterináře?) tak někdy řekne: "Netrapte ho. Nemá to budoucnost. Nechte ho raději uspat!". Takže tady si na pánaboha hrajeme zcela bez zábran. Jistě,  jsme přece Homo Sapiens. Nejmocnější tvorové na téhle planetě.

Možná, že je to způsobeno náboženstvím, že považujeme lidský život za nejvyšší hodnotu. V pořádku. Nezabiješ! Jenže nám chybí i pokora, pokora středověkých matek, kdy se nad hrobečkem nemluvněte prohlásilo "Pánbůh dal, Pánbůh vzal!" 

    Byl jsem u toho, když umírali mí blízcí. A několikrát jsem od nich slyšel - už dost, už chci pryč.  Ale nešlo to, protože léčit a udržovat při životě se musí, se musí, se musí... 

PROČ?  

   Proč má můj umírající kocour "právo" na "dobrou smrt" a moje umírající maminka to právo neměla i když o ni žádala? A ani já nebudu mít možnost si vybrat? Sám se rozhodnout?

  Protože "humanita"? Proč člověk,. který už nechce bojovat o další život se musí zabíjet sám, amatérsky, neuměle? Protože církev tak kdysi pravila? Protože jen Bůh život dal a jen on ho může vzít? Proč se tedy lidé mezi sebou stále vraždí a zabíjejí ve válkách? To je onomu Bohu milé? To se nepočítá? A proč zachraňujeme bytosti, které jsou sice původu člověčího, ale nejsou schopné života a v přírodních podmínkách by bolestivě zahynuly? Proč jim nedopřejeme luxusu bezbolestné smrti a jejím rodičům nedáme šanci na nový, snad lepší pokus o předání svých genů? 

    Indiáni, když cítili že si pro ně přichází smrt se prý nechali odnést na kopec nad táborem a tam je spolubojovníci nechali tak. Buď v noci umrzli nebo zemřeli hladem a žízni případně se o ně postaraly šelmy. Jejich kmen se o bezmocné nemohl starat - bylo třeba nasytit bojovníky a matky budoucích bojovníků. 
   A my necháváme naživu i děti, které před sebou mají jen jakési "přežívání", které tím, že potřebují celodenní péči zcela zablokují jednoho nebo i dva lidi. Děti jejichž existence  většinou vede k rozpadu rodiny a které nakonec zoufalá matka dává umřít do ústavu. To už je ovšem zbytek rodiny v troskách a stará se o ni stát. 

  Toto jednání je sice mateřský pud, ale jakýsi vadný, hypertrofovaný a paskvilný. Jistě, je nesmírně těžké stanovit hranici kdy dát životu šanci a kdy je to mrhání silami a trápení subjektu, o kterém se tu bavíme. Jako hodně hranic ve světě a životě, je to téměř vždy záležitost nejistá, rozmazaná. Ale stanovit ji, byť jaksi "kolektivně" bylo velmi potřebné. 
   Takže veškerý humbuk kolem Miroslava Milthönera je falešný, pseudohumanistický a hlavně vylučující člověka, který se nad problémem opravdu zamyslí z tzv. "slušné společnosti". Nositele jiného názoru označíme na "Mengeleho", žádáme jeho společenskou dehonestaci a občanskou likvidaci.

 A přitom se my, Homo Sapiens chováme naprosto přirozeně - přirozeně jako stádo krav. Stádo taky vypudí ze svého středu bílé tele. Nebo hejno černých vran uklove vránu bílou. Proč? Jsou přece jiné. Ale jsou životaschopné - což se o těžce postižených dětech říct nedá. Někdo si prostě kromě jednoduchých pouček o humanismu uvědomuje souvislosti a následky. A je schopen se bez předsudků  podívat i na jiné živé tvory než na humanisty. A je za to uklováván.

  Naštěstí ne všichni lidé jsou bezbřezí humanisté. Když se začtete do reakcí publika pod těmito články přesvědčíte se, že lze počítat I se zdravým rozumem, který zvítězí nad teoretickými poučkami. 

Snad...

Dodatek (23/06/2014): Paní ministryně Marksová (proč ne Marxová?) JUDr. Milthönera z rady neodvolá - sám podal rezignaci. A Lidovky mu umožnily svůj postoj obhájit - což mě těší, ale překvapuje. Ještě více mě těší rozumné diskuzní příspěvky pod článkem. Zdaleka ne všichni obyvatelé Kotlinky se dají zahrnout do podmnožiny "ovčané". 

A taky se k problému vyjádřil člověk velmi povolaný MUDr. Radim Uzel, porodník a sexuolog. A bez hysterie.