Naši hrdinové a zrádci aneb Jak jsem se bál

    Tak zítra budeme slavně slavit. Je klíčové výročí. Bude se vzpomínat na ty hrdinské doby před čtvrtstoletím, kdy se leckdo holýma rukama postavil totalitní moci. Spousty hrdinů. Spousty zasloužilých. Jenom já se tehdy trochu bál. Takže nejsem hrdina.

   Na profláknutých památných místech se budou houfně zapalovat svíčky a klást květiny, budou se tam i onde "projevovat" politici i pamětníci. Samí hrdinové a strážci odkazu. Spousta hrdinů a spousta strážců. Nevím proč, ale mě přitom napadá hlavně Píseň Neznámého vojína od Karla Kryla.  Byť zemřelých bylo v téhle "revoluci" opravdu málo. Dokonce ani ten mrtvý student Šmíd nebyl ani student a ani opravdu mrtvý. Dodnes běhá po Karlově Studánce. 

   Ale to přivlastňování si zásluh je asi všeobecné. Můj táta, koncentráčník, po dlouhém naléhání vstoupil do organizace zvané Svaz protifašistických bojovníků.  Ta mu za to zařídila jakýsi nevelký příplatek za "účast v odboji", ale hlavně po něm chtěla, aby osobním svědectvím potvrzoval odbojovou činnost lidem, které nikdy neviděl a ani o nich neslyšel. Odmítal to, ale tlak ze strany vedoucích  "bojovníků" byl stále silnější a skončilo to tak, že táta z organizace vystoupil. Sice mu vyhrožovali, příplatek mu sebrali, ale na víc se nezmohli. Do českého svazu bojovníků za svobodu který vznikl po "sametce" už ho ale nedostali. Čekám, kdy se dostaneme do toho momentu, že si budeme vzájemně potvrzovat, jak statečně jsme likvidovali komunistickou totalitu.

   Na náměstí se v Ostravě začalo chodit o několik dní později než v Praze. Prostě se nevědělo. Na první demonstraci  bylo pár studentů se svíčkami, kteří se na výzvu VB pokojně rozešli. Další dny už to bylo zajímavější - z osvětleného okna nad lékárnou na náměstí Lidových milic se začala číst prohlášením a petice, tleskalo se , skandovalo. Objevovaly se už dokonce transparenty a československé prapory. Bylo třeba tam zajít, podívat se.  Jenže už tady byly několik dní zprávy, jakým způsoben naložila VB s demonstranty na Národní třídě v Praze. náš pětiletý kluk byl doma sám - co by dělal, kdyby nás oba na nějakou dobu zabásli? 

Bál jsem se. Nebo jinak - byl jsem velmi obezřetný. Nejdříve jsem obešel celé náměstí, všechny uličky, které z něj vedou. V Zeyerově ulici, poblíže "potravinového" Tuzexu tiše stál velký autobus bez světel se zcela zamlženými okny. Dovnitř nebylo vůbec vidět. Ale mezi autobusem a zdí domu kouřili dva chlápci s bílými přilbami pověšenými na předloktí a s plexikovými štíty u nohou. Bylo mi jasné, kdo v tom autobuse sedí. "Nenápadně" jsem prošel, tváře se jako kdybych šel hned za roh domů, ale pečlivě jsem prohlédl i ostatní ústupové cesty z náměstí. Ale nikde nic zvláštního nebylo. Takže jsem se vrátil k ženě, která poslouchala Jitku Smutnou, která většinu prohlášení četla sama, protože první dny se neozvučovalo a nikdo jiný neměl tak průrazný hlas, aby byl slyšet na celém, už dost naplněném náměstí. Dohodli jsme se, že kdyby něco, tak to rychle vezmeme směrem  Zámecká a pak domů. 

   Ale nebylo nic. Další dny přituhlo. Ledový vítr honil po dlažbě náměstí pár sněhových vloček sem a tam. Okno už bylo osvětlené reflektorem, bylo tam i nějaké ozvučení. Lidé dole poslouchali, skandovali předříkávaná hesla, mávali vlajkami a transparenty a poskakovali, aby jim nebyla taková zima. Možná už tam se zrodil zvláštní  český zvyk - poskakování. Kdo neskáče, není Čech. 

   V divadle Jiřího Myrona se nehrálo, místo představení se pořádaly diskuzní večery, které organizovala režisérka Lída Engelová. Kdokoliv z publika dostal do ruky mikrofon a během dvou minut mohl sdělit ostatním, co si myslí, co ho trápí. Pak se mikrofon vypnul, byl gong a mluvil někdo jiný, protože někteří byli tak nadšení možností promlouvat k lidem, že do mikrofonu by byli schopni mluvit celý večer. Byl tam jeden starý pán, kterému byla politická situace asi zcela lhostejná a ten tam večer co večer propagoval vegetariánství. "Nejezte mrtvoly!" a "Nejezte shnilé maso!"  byly jeho nejoblíbenější věty. Taky jsme mu tak říkali - "Aha, už je tu zase to Shnilé maso!" Smích publika mu nijak nevadil, propagoval svůj životní styl dále. I komunisté měli právo mluvit. Sice lidé hlučeli, ale dvě minuty dali i jim. Svoboda slova je svoboda slova a platí pro všechny jak pravila Lída. 

   Kromě těch, kteří se pokoušeli "dělat revoluci" a těch, kteří raději opatrně stáli stranou se našli i lidé poněkud dvojznační. Měli jsme několik let v divadle kolegu zvukaře. Normální mladý muž, ženatý, měl malou dceru a měl domek v Petřvaldě či tam někde. Čas od času přinesl na okopírování nějaký magnetofonový pásek, který bylo třeba okopírovat a rychle, bez publicity rozmnožit. Tak se i dělo. Za odměnu jsme dostávali přečíst samizdatové knížky - na průklepovém papíře tak tenkém, že bylo třeba pod čtenou stránku podkládat čistý list papíru, aby se to vůbec dalo přečíst. A na čtení byly jen dva dni. pak šla knížka nebo spíš složka zase dále. Tak jsem se seznámil s romány "1984" i s "Farmou zvířat". 

   Tenhle náš kolega jménem Jaromír Glac se se ukázal být známým ostravským disidentem, byl kooptován do Národního shromáždění jako poslanec - jenže se pak ukázalo, že současně byl agentem StB a z NS i politiky musel zmizet. Tehdy se to ještě bralo vážně. Dneska by se asi soudil a možná i vyhrál. Co je zvláštní, nikdy nikoho z nás svým šéfům na StB nenahlásil. Byli jsme asi příliš malé ryby.  Tady jsme žádné obavy či dokonce strach neměli - nic jsme nevěděli. Jen to, že Jarda má styky na Chartisty a tím pádem přístup k zajímavým (a zakázaným) knížkám.

   

   A jak se říká, čas oponou trhl a doba pádila dál a dál. Václav Havel byl zvolen presidentem ČSSR i hlasy komunistů, pronesl svůj slavný novoroční televizní projev o "nevzkvétání republiky" a jeho první návštěva krajů mířila do Ostravy. Nebylo zdaleka jisté, jak národ V. Havla přijme a "rudá Ostrava" měla být zkušební balónek. Ale pro jistotu jsem kromě náměstí požadoval ozvučit i přilehlé ulice v délce aspoň dvě stě metrů - aby lidé, kteří se případně na náměstí nedostanou alespoň projev presidenta slyšeli a nedošlo k nebezpečné tlačenici. A opravdu nejen náměstí ale i přilehlé ulice byly plné. Meeting se zvukově odbavoval z rohového výklenku v prvním patře kavárny Praha na již Masarykově náměstí. Číšníci nám z kavárny nosili nahoru kávu i víno  "na účet podniku" - a bylo nám to dost nepříjemné. Jakoby to něco předznamenávalo.

    Předznamenalo to skutečnost, že chartisté i ostatní disidenti byli záhy z větší části nahrazeni "nechartisty", lidmi méně zásadovými, kteří se dokázali vzájemně lépe dohodnout a podpořit než zaťatí chartističtí solitéři. Už jenom proto, že se znali z dřívějška. Měli prostě "své styky". Pro mě je nejhorší se dívat na syny svých otců. Mladý Benda nebo Dientsbier. Ještě jejich tátové museli něco riskovat. Bylo na nich vidět, že občas měli stejné pocity jako mlíkař Tovje ze hry "Šumař na střeše", který nakonec udělá něco úplně opačného,  než  se po dlouhé poradě s Bohem rozhodl.  Když ale vidím ty dobře živené a výborně oblečené mladé muže, napadají mě jen Nerudovy verše:

...Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,

den nový vzešel k nové práci nám,

jeť sláva otcův krásný šperk pro syny -

však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!   

================================================

====================================================

   Ale jistě, máme mnohem větší svobodu, než jsme měli. Materiálně se máme také lépe. Někteří dokonce mnohem lépe.  Jiní zase ne až tolik. Jenže k dosažení ideálů z listopadu 1989 máme zdá se mnohem dál, než si myslíme. Svoboda slova, rovnost šancí, vláda našich věcí - je dneska v mnohem horším stavu, než byla v roce 1990. Jak praví nejnovější výzkumy, víc než polovina Čechů je polistopadovým vývojem zklamaná. A taky 70% Slováků. Kdo má dost peněz, může si koupit téměř vše. Pomeranče v létě a jahody v zimě. Může si zajet kam chce. Pokud na to má. Ale spousta lidí na to nemá - a tak remcají. Kdysi to nemohli, ani kdyby na to měli. Kdysi to nemohl téměř nikdo, všichni si byli jaksi rovni a jen někteří si byli rovnější. Teď je daleko větší počet těch rovnějších - mohovitějších. 

   Nebo vezměte kulturu. Kdysi se k nám z produkce SF dostávalo jen pár titulů ročně - těch nejlepších. Když dneska přijdete do specializovaného knihkupectví, jsou tam pulty plné SF v "plnobarevných" lakovaných obálkách, ale s texty, které by před rokem 1989 prostě neměly nárok na přeložení nebo dokonce vydání. Tím, že branka pro průnik cizích titulů byla úzká, bylo nutno velmi pečlivě vybírat. Knihy, filmy, hudbu - prostě všechno.  Teď je všeho dost a vybírat mají sami lidé, kteří ale neměli kde získat povědomí o kvalitě literatury, hudby atd. 

   Nebo vezměte obyčejné fotografie. Skoro každý má fotící mobil nebo i něco onačejšího. Každý den se exponuje o několik řádů víc fotografií než před dvaceti pěti lety za měsíc. Jsou na webech, v časopisech, na výstavách. Ale jejich kvalita klesá. Ne ta technická, ta je mnohem lepší než byla, ale kvalita fotek jako komunikačního prostředku nebo uměleckého artefaktu - což může být často totéž. Když jsem si mohl dovolit nanejvýš jeden barevný film do měsíce, velice jsem rozvažoval, co na těch šestatřiceti políčkách zachytím. Dneska se práská kolem hlava nehlava. Což o to, i to je jeden ze systémů. Naplácat toho hodně a pak vybrat. Potíž je v tom, že skoro vše, co čočka zachytí kamsi pověsím a už se na to ani nepodívám. Dám sice odkazy na web - ale ani mí přátelé z FB se nepodívají. Proč taky. Těch fotek je přece taková fůra...

   A politika. Jsou tu klasické politické strany, které jsou už léta etablované, jejich činovníci se už dostali mezi onu sortu chlapců, "kteří spolu mluví", dokáží si zařídit, aby je politika uživila - a nepustí mezi sebe do politiky nikoho jiného. Jakmile se někdo objeví, už se roztáčí hnojomety, že je to buď někdo z "kmotrů" svázaný s podnikatelskými kruhy, který si své zvolení koupil a hodlá ho zneužit pro svůj prospěch (Babiš) nebo je to naivní populista, který by si stejně nedokázal poradit. (Svobodní, Úsvit atd.) No lidé už toho pomalu mají dost. Nikdo z politiků nepracuje pro ně, každý jen pro sebe - alespoň podle jejich politických soupeřů. Tak co by tedy páni politici chtěli? 

   Ano, chtějí být znovuzvolení. Tak jako kdysi naše státostrana. Místo policie a pendreků k tomu ale používají vymývání mozků přes sdělovací prostředky. A taky úplatků formou zvyšování různých dávek pro nejchudší a důchodce. Populismus se tomu říká a trochu toho populismu by dobrá vláda měla mít. Ale jen trošku. 

   Ale až jednou zase vyjdou lidé do ulic, bude to jiné. Nepřítel nebude jedna strana, jediná ideologie. Bude jím celý politický systém, celá demokracie. A vůbec není jisté, čím se (snad kromě diktatury nebo divokého bezvládí)  dá nahradit. 

A co já? Už se zase trochu bojím. Přinejmenším jsem velmi, velmi obezřetný.

============================================================

Jeden dobový dokument na závěr. Našel jsem ho mezi starými novinami.

Nějak si ale nejsem jistý, na čí straně jsem vlastně tehdy sloužil.

Všimněte si: soudruzi z NVMO  píší "pověřuje pana".  

Pěkný detail jak rychle se dá změnit ... 

Co? Frazeologie?

=======================================

Z netu:

... proto režim vedl proti disidentům válku svého druhu. Chartisté byli označováni za povaleče z pražských kaváren, zaprodance a ztroskotance, a ve shodě s těmito označeními vězněni, vyslýcháni i jinak perzekuováni.
Komunistický režim Kavárnu hrubě podcenil a doplatil na to. I když se později někteří politici, kteří se na zádech Kavárny vyvezli k moci, snažili národu vysvětlit, že režim ve skutečnosti svrhli svoji pasivitou chataři, hlavní roli v historii revoluce už navždy budou hrát kavárenští povaleči z okruhu Charty 77 a studenti.
Pravděpodobné ovšem je, že až se v naší zemi bude opět konat nějaká zásadní změna, můžeme si být jistí, že za ní bude zase Kavárna. Pravděpodobně opět ta pražská.

Jiří Pehe


Bohužel. A proto i ta budoucí změna se následně rozbředne ve sporech oněch povalečů a jejich bojích o vliv - a  neposlední řadě o prachy...

Kocour