Od nanuků přes banány k novinářům...

  Byl jsem jako dítě ve továrně na výrobu všelijakých Nanuků, Eskym a Ledňáčků, v Martinovských mlékárnách. Vonělo to tam nádherně, sladká namrzlá hmota, horká čokoláda, vanilka, bedny špejlí a velké role voskovaného papíru.  Mohli jsme kdykoliv cokoliv ochutnat - jenom jsme nesměli sahat na výrobky běžící na lince, aby nám to "neurvalo ručičku" jak pravil soudruh provozní vedoucí, který nás prováděl. Takže jsme se pilně krmili z krabic, kam zabalené výrobky padaly.

   Některým mým spolužákům bylo ten den k večeru dost špatně od žaludku a průjem, tak ten  jsme měli skoro všichni. Co kecám - úplně všichni. Těch deset nebo i víc Míšánků je nálož i pro odolný dětský trávicí trakt. Zcela zdravá zůstala jen spolužačka Lucka Konečná, která měla cukrovku - a pevnou vůli.

   Tam jsme pochopili, že soudruh provozní opravdu nekecal, když říkal, že zaměstnanci, tedy spíše zaměstnankyně, mohou sníst té sladké lahody kolik chtějí - jenom ji nesmí vynášet ven z podniku. Protože ještě předtím, než se nám plně rozvinuly střevní potíže vzniklé přežráním jsme společně dumali, jak to vlastně hlídají (průmyslové TV kamery tehdy u nás nebyly, ty byly jen v SF), protože prohlášení našeho průvodce jsme považovali za čistou socialistickou propagandu, ostatně jako spoustu dalších prohlášení v tisku i v rozhlase. Kdo věřil sdělovacím prostředkům byl mezi "koumátky" naší třídy považován za "hlupeho synka" nebo budoucího komunistu, což bylo vlastně totéž. Tedy - ten budoucí komunista se nám ekloval víc. 

   Až všechny střevně nanukové potíže odezněly jsme konečně pochopili, že tímhle asi prošly všechny ty maminy, které tam v bílých pláštích a čepečcích pracovaly. Ba i že ten žoviální pan provozní má za sebou stejnou zkušenost nebo spíše několik takových zkušeností a je tedy při konzumaci těch dobrot střídmý až asketický.

 Ještě několik dní po exkurzi do onoho podniku jsme neměli chuť ani na cokoliv zmrzlého na špejli, dokonce ani na jiné sladkosti. Po čase jsme se postupně, menšími dávkami osmělovali, až se ta naše střevní zkušenost pozvolna zcela rozpustila v běžném životě pionýra, respektive budoucího svazáka.

   Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl jako mlaďoch, který si právě začal při škole přivydělávat. Tenkrát u nás byly k dostání banány i mimo vánoce a já na tehdy banánech, jak se dneska říká, "ujížděl". Byl jsem na sebe dost zlý - ty banány mi dost lezly do peněz.  Do té trošky, kterou jsem tehdy vydělával. 

A rozhodl jsem se to vyřešit způsobem, který jsem si ještě pamatoval. Zašel jsem do "polské zeleniny" a koupil si tam za polovinu mé měsíční mzdy veliký trs banánů vcelku. Ne moc zralé, aby déle vydržely. 

   Dovlekl jsem ho domů - naštěstí to nebylo daleko a zavěsil na kus železné trubky mezi dvěmi skříněmi.  A kdykoliv jsem dostal chuť nebo jsem někam šel a tušil jsem, že na banán chuť dostanu, uloupl jsem si jeden, dva i tři kousky. Než jsem ten trs zlikvidoval už jsem nebyl "závislák na banánech". Dokonce jsem pak několik roků banány nejedl - jen když jsem nějaký dostal. Ale že bych si sám banán koupil - to prostě nepřipadalo v úvahu.  

   Proč o té poněkud trapných zkušenostech píšu? Protože mi dost připomíná momentální stav sdělovacích prostředků. Nejen v Kotlince a Evropě, ale všude v tzv. svobodném světě. Zpráv o jedné jediné události je spousta. Někdy se (hlavně na internetu) od sebe moc neliší a už mnohokrát jsem přistihl "internetové pisálky" při podvádění. Na výrobu zprávy používají moderní systém "COPY & PASTE" a zprávu odněkud z netu okopírují i s překlepem nebo pravopisnou chybou nebo je zpráva formulována tak, že neváže na zbytek článku. Třeba se odkazuje na nějakou informaci, která v článku není. Pak stačí napsat dvě tři věty před a po a je hotovo. Pak se divíme, že podobným způsobem pracují i studenti nejen středních ale i vysokých škol a je třeba vymýšlet programy, které tohle epigonství odhalují. Známo je to hlavně u disertačních prací. Příležitost prostě dělá zloděje. Je to sice nechutné, ale na principu informací to celkem nic moc nemění. 

   Trochu vyšším levelem v tomto způsobu informování je měnění čísel. Když má někdo třináct mrtvých při železničním neštěstí, jiný tam napíše patnáct nebo "víc než deset" a další uvede "téměř dvě desítky". Záleží na tom, jakého dojmu chce novinář dosáhnout. Zda fandí pozůstalým, nebo těm, kteří "za to můžou". 

   A tady už jsme u toho hlavního problému. Už se prakticky neodděluje zpráva od komentáře,  jako kdysi. Byl svého času TV program "Události a komentáře". Napřed zprávy, neutrální a (snad) i objektivní. Načež následovaly komentáře od lékařů, politologů, řezníků, muzikologů, astrofyziků, filosofů a jiných odborníků, nebo, a to častěji, od novinářů, kteří se danou problematikou zaobírali. Karel Pacner - to byl jednoznačně výzkum vesmíru. Například. 

Dneska většinou dokonale  splývá zpráva s komentářem. Zpráva, kde by zpravodaj nepřidal aspoň pár vět o tom, co si on sám o události myslí respektive co si o ní mají myslet čtenáři, posluchači nebo diváci je naprostou výjimkou. Jsou to například jednověté zprávy ve sloupku na portále Neviditelný pes - "Psí stručně". Ale valnou většinou to už je rozklad původní zprávy, tedy formulovaný názor komentátora. Z něho pak vyplývá snaha komentátora, případně  redakce nebo majitele média, aby si o dané skutečnosti příjemci zprávy něco mysleli. Něco určitého, aby se nějak ke zprávě "postavili". 

   Každý člověk, který se aspoň trochu zajímá o své okolí je dneska nucen, aby se postavil na "nějakou stranu"- myslím, že tomu politologové a sociologové říkají "polarizace společnosti".  Buď plivu na Klause a velebím Havla nebo naopak. Buď je nejlepším ministrem financí Babiš nebo byl Kalousek. Buď ze současné poněkud hrozivé  situace v Evropě obviňuji USA nebo Rusko. Tyhle tendence jsou, jak jsem si všiml většinou statisticky rozděleny systémem padesát na padesát - čili halb und halb. Střed názorů, dělící čára sice kolísá podle situace, podle toho, co nesympatického ta nebo ona strana momentálně provedla, ale obě strany jsou stejně silné, nerozhodnutých je málo. Pak jsou spory - situace, kde je velká většina publika (veřejnosti) na jedné straně. Druhá strana je početně nevelká, ale o to aktivnější. V pořádání demonstrací, v internetových (i TV a rozhalsových) diskuzích. Píší články, které dnes není problém uveřejnit. A články se přebírají, přetiskují, přeposílají v mailech.

   Výsledkem toho všeho je jednak pocit, že tihle lidé se nemohou nikdy domluvit. Že každý, veřejně probíraný problém by při referendu skončil "půl na půl". Někdy to dokonce vypadá jako klasický hod mincí kdy, abychom dostali naprosto neutrální výsledek, musíme jen házet dostatečně dlouho. 

   Tohle vše má svůj dopad na internetové komentáře, které se už opravdu z 90% nedají číst. Tolik zášti, primitivismu a sprostoty ve skutečné životě potkáte jen výjimečně - třeba když se střetnou fotbaloví fanoušci dvou různých klubů nebo neonacisté s neokomunisty (Antifa). A zdá se, že je celkem jedno, zda je účast v internetové diskuzi podmíněná nějakým přihlašováním nebo ne. U webů, kde je nutné se přihlásit, uvést (pseudo)reálné osobní údaje, je jen menší počet diskutujících, kteří se většinu času napadají vzájemně (už se znají a ledacos o sobě vědí) a na kterou stranu konfliktu se postaví se dá poznat, aniž by člověk četl text -  stačí jméno. Názory, zajímavé, něčím podložené, se v diskuzi objevují asi tak často, jako výhra ve Sportce. Nelze je prostě vyloučit.  Ty nemoderované s volným přístupem nemá cenu ani začínat číst. Jsou téměř výlučně primitivní sprostoty, navíc psané lidmi, kteří nezvládají ani český pravopis. 

   A tak, kdo chceš duševně zdráv býti a zůstati, nečti, neoposlouchej, nedívej se. Tohle je možná jednotící myšlenka, super tajný cíl celé té dnešní informační scény. Velký Bratr tě stále pozorně sleduje  a moudrý vládce za tebe všechno zařídí. On ví, co si má každý slušný člověk myslet. Nic!

   Dokonce není třeba ani vědět kdo je ten moudrý vládce - zbytečně by tě to mátlo. Ty pracuj a modli se - respektive kupuj, co ti reklama nabídne - to nám nahradí i tvoji vroucí modlitbu. 

Nevím proč, ale tenhle náš svět (včetně mezinárodní politiky) se mi zdá čím dál víc podobný jedné hodně nehezké vizi, Orwellovu románu 1984. Papírovou knihu už nemám, někdo mi ji "zapomněl vrátit", ale sehnal jsem si ji jako text do čtečky. Občas do ni nahlédnu. A děsí mě ta podobnost s realitou. 

Kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost. 

(Orwell, 1984)

   Informatika (jako jev, ne jako vědní obor) se začíná stávat jakýmsi tajným, leč všeobecně přijímaným náboženstvím se svými knězi, veleknězi a papeži. Ale taky odpadlíky a kverulanty, ke kterým se hrdě hlásím. 

Ano, král je nahý. Lidé koukejte! Ve zprávách to nebude.