Tady se nic zvláštního nedozvíte. Jen staré recyklované pravdy. Ale i na ně se dneska často zapomíná.
úterý 18. srpna 2015
Tabula rasa anýbrž pokec 3
Takže tenhle úspěšný projekt inspirovaný Astrou má další pokračování. Abyste jej nemuseli hledat ve starších příspěvcích.
Tož si tuná pište, útulníci...
172 komentářů:
"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.
Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Pozor, nepřítel naslouchá!
OdpovědětVymazatTedy proč myslíte, že nebyla určena natož nalezena zbraň ani střela (snad podkaliberní fragmentuijící JHP v plastovým košíčku) z těla kde účinkovalajako když z kvalitní svíčkové či kýty zbyla jen špinavá nekvalitní fašírka, a kterou byl usmrcen jistý "M" (to jako menší co přichází z Moskvy). Ten co byl toho jako jediný v té době schopen spáchal později na služební cestě "seppuku" pět set metrů od tankštele kde natankoval po okraj dal si kávu a zákusek, SAMURAJ každým coulem, a nejen SETUZA byla doma. Jo, a tak se ptám kde je Mařenka a Jeníček? Ještě že vedra jsou v prachu...............
4P
Dík za nový deníček, kocoure. Ten první jsme popsali docela fofrem. Bylo mi technickou záhadou, jak se to udělá, když bude dopsáno. A vida, jak snadné. Čověk se musí pořád učit.
OdpovědětVymazatJsem nadšená!
Doufám, že vy ostatní též. Celou noc jsem ve spánku slyšela kapity kapity na parapety, a bylo to nádherný....Jsem ve svém živlu, zrozena v Rybách.
Kapity kapity na parapety... je tu někde někdo básník?
Vyhlašuju tato čtyři slova jako soutěž na báseň na pokračování Stačí přidat verš a poslat dál. Chytí se někdo? Jsem zvědavá, jestli jste hraví!
Za oknem ticho tma a prach / A ticho / náhle je tu Bach / šílená fuga na parapety / K(l)apky nám bijí do paměti / pamatujte si tuto noc / Stejná už nikdy nebude / Ta fuga náhle navždy skončí / Budiž / Vše beru osude! (Františku Halasovi a Václavu Hraběti)
OdpovědětVymazat(c) JS ve dvě ráno 10. června 1972 v jediném pokoji ubohého bydlení krásné animátorky KF, Hradní 40 na Slezské. Ulice hornických domků už není, chatrná lávka k ní už není, houštiny metrových kopřiv před hradem už nejsou, Černá louka není, animátorka není. Ten svět se zavřel. Ve mně.
Ano, Jakube, taková noc jen jednou vane. Jenom slabé sklání. Vyplň se, osude,
OdpovědětVymazatv půlnoci kopřiv a kopru.
A z animátorky anima žije! I když mrtví milovat nemohou - stačí zaměnit rod slovesný, a je to.
Astro, ať chceš nebo ne, uhnuli jsme někam, ale ty svádíš přímo k dekapitaci! Kapity kap, povodně na pochodu, život je změna!
Stella
To je fajn, Stello, uhýbat se má, byl by ten život fádní. Například - kdyby moje praktická lékařka - bezbarvá, hamižná a ostentativně lhostejná k pacoušům přišla o kapitaci za moji osobu, spáchala by jistě harakiri. Kapitace za hlavu je cca na 150 korunách měsíčně. V její kartotéce je odhadem nejmíň tisíc hlav. Nemusela by už hnout prstem a měla by vyděláno. Přesto se věnuje neustálému hořekování na téma zdravotnictví. Je jí pravda přes sedmdesát, ale nedokázala si pořídit počítač. Člověk tam přijde s chorobou - a odchází jako na nervy těžce nemocný pacient zralý na blázinec, i když přišel s problematickým žlučníkem. Když doopravdy nemusím, nejdu tam- Stejně mě vždycky hned pošle dál k odborníkovi s papírkem nadrásaným rukou a k nepřečtení.
OdpovědětVymazatTo byla moje óda na zdravotnictví. Zahnula jsem fest! :-)
Jakube, pokud žijeme, vždycky přijde nějaká noc, kdy se s námi rozloučí, co jsme milovali. A nic potom není, jak bylo, nic není, co se nám líbilo, jsme sami, jako jsme byli vždycky, jen o něco víc. A nejvíc sami jsme, když i sami odcházíme, ale jaké to je, nikdo neví a nikdy se to nedozví.....
OdpovědětVymazatNemá někdo někde kopr, bude se nakládat zelo, kopru nět.
OdpovědětVymazat4P
Jest mi líto EKáčko,
OdpovědětVymazatKOPR který mám k dispozici je kontrolní projekce, když s něco točí v/pro televizi. Nebo se říká, že něco "šlo do kopru" místo "do ánusu". Je to méně neslušné.
[;>)
Kopr do zela nepatří, EKáčko, leda do okurek. A říkat - jdi do kopru je náhodou hezký! :-)
OdpovědětVymazatEK, byl profík, který si troufnul troubit bez dusítka. Každopádně přínos pro daně platící obecenstvo. Bylo by tu dost práce pro žesťový orchestr.
OdpovědětVymazatA chčije a chčije....
Kéž by, Obuvníku, kéž by. Tu je zase sucho jak bylo. A vítr. Práší se...
OdpovědětVymazatNo já právě žasnu nad mapou teplot, že v kocouřím pelechu se občani i nadále vyhřívají, zatímco já se musím podívat do skříně, kde mám zatarasený kabát. Neb je kolem deseti stupňů, zatím plus.
OdpovědětVymazatA s vodou jakbysmet. Všude normál, jen ten kraj razovity - extra. Dočkáte se, kocouři! I povodně budou!
Stran kopru, ukrop jesť, mívají otepi v Kauflandu (u zelí, žampionů...) a na tržištích dost běžně. Nejvíc tam, kde prodávají nakládačky. Pro příště: umýt (kopr, sebe možno též), nakrájet na větší kousky, zamrazit, vydrží do alelujá, za rok se zmražený hodí do sklenice k okurkám. Ko-ntrolní pr-ojekce jako víno! Žejo, Astro.
A taky, Astro, zahýbat se musí. A to píšu o diskusi. Tady se stáčí spirála.
(Podobné doktorky berou platy i u nás. Nepochopitelné! Mají lékárníci povinné kursy grafologie? Vždycky je obdivuju!)
Stella
Oxymórony: chudý lékárník, zubař, právník atd.
OdpovědětVymazatS dobou se ale ty profese mění. Býval to řezník, zelinář, automechanik, instalatér...
Ten řezník v kategorii zůstal, ostatní obsadili místa až daleko v poli soutěžících...
Ovšem nejlepším postem je odborný pracovník neziskové organizace, která řeší menšiny. Připomíná mi jistou postavu z Páralovy "Profesionální ženy". Obvykle nepobírá zas tak mnoho, zato ale za nic.
Čo to táraš, Stello. Tady je večer venku 17 a v bytě furt skoro tropy = 26. Stěny násáklé sluncem nechladnou. Okna otevřená. A to už asi 24 hodin prší, dříve lilo.
OdpovědětVymazatNež to tu chcípne na "sluníčka", aby bylo jasno , jsem vidlák, buran, venkovan, u nás v hochwaldu kušlandy ani penísy natož alberti nejsou, mrazák z Moravců (gold) dávno došel. Tu se do zela kopr dá a hotovo. Ale rozeznámE když nekdo jezdí a parkuje na "PRAŽÁKA". A jak nám to pěkně vědcovové dávají, tu naši neodbornost menšinovou nemultikulti homofobní, jen houšť a .......
OdpovědětVymazat4P
Ale, Eko, já jsem buran jakbysmet, jenže kdysi se tu vydělávalo hodně, tak markeťáci nastavěli ty svoje chrámy. Ale že byste si kopr nevypěstoval? Zelo (zelé) bez kopru a šlus! Dá se.
OdpovědětVymazatJdu rychle pryč, protože jak se začne s nerozlišováním mezi lidmi a hlavně s nechutí rozlišovat a s nechutí nechat se vyrušovat ze zaběhnutého klídku, je zle se vším, i s diskusí! Nejsme mimo svět! Ani jeho středem.
Dobrou deštivou noc!
Stella
Přidávám svůj komentář - dohadovat se o zelí nehodlám. Mně stačí, že jsem se probudila do hezkýho rána a že mě nic nebolí. Pokusím se užít dne do sytosti a radosti, a všichni mě můžou milovat :-)
OdpovědětVymazatTak! A že je pěknější, než to, do nějž jsem se probudil před 47 lety -viz Můj skok do alternativního vesmíru!
OdpovědětVymazatA to jsem se tedy s odhadem dnešního dopoledne sekla. Vyšla jsem si v dobrém rozmaru na tržiště tady na Tyláku. Krásná zelenina, ovoce, ryby, sýry, šťávy, pečiva, vůně kopru (EK) i zelí a kapusty, bylinky, brambory...potěšení pro oko i nos i žaludek. Pohodička, nálada. Lavičky pod stromy, sluníčko, bóže, co víc si přát. Usedla jsem na lavičku, že si budu užívat nabídky přírody.O kousek dál seděly dvě ženy, žensky drbaly, když tu najedou jedna začala horečně hledat něco v tašce, vítězně zařvala - mám je - a vyndala cigarety. Musela v nich být nějaká vietnamská machorka, protože smrděly na deset kroků. Odsedla jsem si na druhu stranu, nemám v zásobě svojí snášenlivosti dýchat kouř, zejména když už ho hostily plíce někoho cizího. Dostávám se zpátky do nálady, když tu přisedla další baba, čvaňháka v puse. Tak to už jsem neunesla. Nadávky jsem nepronášela nahlas, když jsem vstala a šla otrávená pryč.
OdpovědětVymazatA tak jsem zjistila, že mám taky pěknou obsesi. Naštvaly mě baby hodně. Měly z hulení ksichty stařenek, samá vráska, hrubý hlas. Taky jsem kdysi kouřila - tak pětadvacet let zpátky, měla bych mít pochopení, ale nemám. Dokázala jsem tenkrát s kouřením seknout ze dne na den, a to jsem byla silná kuřačka, žádná taková jedno cigáro denně. Probudila jsem v sobě jen silnou vůli a šlo to. Od té doby vím, že spousta věcí se dá zvládnout, chce to jen CHTÍT.
Dovršila jsem tu obrodu po zakouřeném dopoledni aspoň tak, že jsem upekla vynikající švestkový koláč s úžasnou drobenkou z másla a mouky a hnědého cukru a kokosové moučky a špetky skořice a myslím, že tři staří mládenci, co bydlí tady nade mnou, naskakujou zoufalstvím, že něco tak voňavýho a dobrýho doma nemají. Můžou přijít, jejich chyba! :-)
OdpovědětVymazatVoňavé a dobré / Astře:
OdpovědětVymazatNevím, ale většinu toho, co pochází od pečiva a cukroví a dalo by se označit za voňavé a dobré mi říkají, že nemám jíst, když nechci ve váze závodit s hrochy, slony, nosorožci, mamuty a plejtváky...
A vědí vůbec, že mohou přijít? :-)
Nevědí, draku. Tak můžou jenom snít. :-) Koláč jednou za čas nikomu neuškodí, odpírat si dobrotu ničí nervový systém. Nesmí se ovšem sníst celý plech naráz. Už je v mrazáku. Přijde vhod až přijdou vnoučkové.
OdpovědětVymazatJídlo / Astře:
OdpovědětVymazatMimochodem nepřežírat se, je mnohem těžší, než seknout s kouřením. Kouření člověk k životu nepotřebuje, když na to přijde. Jíst ale z objektivních důvodů potřebuje, nejlépe několikrát denně a tak je mnohem těžší se udržet a neblbnout jak co se týče skladby potravy, tak množství.
A co tak Astro
OdpovědětVymazatvzít tři kousky a zanést jim to. Jen tak. Já to jednou udělal s vánočním cukrovím a ruskou primabalerínu, která se tehdy nastěhovala do našeho domu to rozplakalo. Od té doby se, ač už nejsme sousedé, obě rodiny tak nějak kamarádíme.
No a prosím - taky imigranti, byť legální. Ale už si koupili vilku za Ostravou (pro Rusy je asi dost důležité mít svůj dům, dělají to všichni, které z Ústavu znám)), jejich kluk je od českého k nerozeznání a prozradí ho jenom jméno. A na všechno vydělává maminka - tatínek je jenom na "ostrahu rodiny", moc nevydělává. Ale maminka ještě pořád tančí (i když už ne hlavní role) a navíc učí na konzervatoři klasický balet (musí, splácí barák) - a její čeština je téměř bezvadná slovem i písmem.
Tatínek má slyšitelný přízvuk, což je u sekuriťáka spíš výhodou. [;>)
To jenom, že se o kousek vedle bavíme o imigrantech.
A, hned mne napadlo totéž co StK!
OdpovědětVymazatAle chlapci, vy to vidíte pánským způsobem. Já bych se žinýrovala běžet tam a zazvonit a strkat někomu koláč.I když jsem si s těmi pány celkově nakloněna, nepřipadá mi vhodné takhle někomu vnucovat potravinu. Co když má někdo cukrovku? A vůbec - není to ode mě hamižnost, spíš se stydím.
OdpovědětVymazatA draku - nenapadlo mě, že to, co jste napsal, je pravda. Jíst se musí, kouřit ne. Ovšem - a na tom trvám - jsem stejně hrdinka, že jsem to dokázala. Ten absťák, co jsem měla asi tři měsíce - to bych nikomu nepřála. Pokud jste nekuřák, asi to pochopit nedovedete, pokud jste kuřák, taky ne. Pokud jste kuřák a někdy jste zkusil přestat, teprve víte, o čem mluvím.
A kocoure - ke znalosti češtiny - tady je jedna Vietnamka - vysokoškolačka - prodává ty všelijaký hadříky - ta umí česky tak, že žasnu. Kdykoliv jdu kolem, stavím se a pokecáme. Obdivuju ji. Hned vedle je čínská jídelna. Tam je zase Číňanka, která cvrliká rozkošně špatně česky a je tak nelíčeně milá, že ji mám ráda. A taky znám Ukrajinku - žije tu už patnáct let a umí jen ukrajinsky, rusky a teprve každé desáté slovo je zkomoleně česky.S tou mluvit, to je o nervy.Celkem se dost orientuju v jazyce ruském, ale v tom guláši, o kterém si ona myslí, že je to čeština jsem úplně v čudu.
Přeju hezké víkendování!
Vůně pečiva / Astře:
OdpovědětVymazatAno pánové bývají mnohdy o něco ochotnější vyrazit do akce. Neznaje situaci je těžké dohadovat, zda by se to vyplatilo, nebo ne. Nicméně v případě pochybností, říkal Konfucius, je lepší vyčkat a nedělat nic. Na druhou stranu, když Vás pánové potkají, je to dobrá záminka pro započetí hovoru: „Dobrý den .... ta báječná vůně včera odpoledne, to bylo od Vás?...“. Na jídlo by mě „dostali“ to já bych se zeptal :-)
Kouření / Astře:
Já jsem „polepšený kuřák“, kouřil jsem skoro 18 let. Přestával jsem celkem třikrát. Poprvé jsem vydržel asi jen 3 měsíce. Podruhé něco přes rok. Naivně jsem se domníval, že bych mohl být kuřákem svátečním, jak to popisoval Kocour. To byl omyl. Já mám „povolené“ jen 2 stavy: kouřím jako fabrika, nebo nekouřím vůbec. Nic mezi tím pro mě neexistuje. Potřetí se mi podařilo přestat. První měsíc a něco jsem si vypomáhal nikotinovými náplastmi. To mi pomohlo překonat ten návyk cpát do sebe nikotin prostřednictvím kouře z cigaret či doutníků. Pak už po asi dvou měsících to sice nebylo příjemné, ale dalo se to zvládat a odeznělo to úplně až déle než po roce. Dnes mi cigarety smrdí, voní mi jen pravý havanský doutník, na který se mi sbíhají sliny ještě dnes, po všech těch dlouhých letech bez tabáku. Jsem rád, že jsem zvládl nechat toho. Domnívám se, že při tom všem co o kouření víme dnes, je setrvávání u toho zlozvyku zatvrzelou hloupostí a bezohledností jak vůči sobě, tak vůči potomstvu i širšímu okolí.
Čeština z úst cizinců / Astře:
Zvládání jazyků vyžaduje určité vlohy. Velmi nápomocným může být hudební sluch a taková ta schopnost „papouškování“, tedy napodobování slyšeného. No a pak to také vyžaduje určité jiné schopnosti mozku, spojené s rozpoznáváním a osvojováním si gramatických vazeb a zapamatováváním si výjimek. Dá se tomu napomoci i pílí a pracovitostí, ale v případech, kdy mozek klade příliš tuhý odpor to mnozí raději vzdají. K jejich škodě samozřejmě. Lidí, kteří mají jednu i druhou schopnost na nízké úrovni, je mezi námi poměrně dost, nicméně já si myslím, že když už někam přijedu a usadím se tam, jazyk bych se aspoň na nějak přijatelné úrovni naučit měl, děj se co děj a hlava nehlava.
Jak tak koukám, v tej Praze máte samé tunely. Nedostavěné, zavřené, vytunelované, tunely metra i ty karpální. Co Pražák, to tunelář?!
OdpovědětVymazat[;>)
Nojo, já vím, my tu zas máme šachty ...achty ...achty.
K tomu hořící haldy. Propadlá poddolovaná území*. Kouřící Mittal.
A smrduté laguny. Kupodivu letos v létě k nám ten obvyklý smrad jako z naftových polí ještě nedolehl. Asi je jiný vítr než obvyklý severovýchodní...
*/ Nám se propadl celý švestkový sad - 48 stromů švestek a nějaké ty jabloně a hrušně. Ponořily se asi pět metrů pod spodní vodu, čouhaly jen vršky korun.
Tak ho od mě VOKD odkoupilo - pochopitelně za hubičku. Ale před několika lety odvezli hořící haldu (mezitím ji ale uhasili) na stavbu dálnice (možná proto je tak hrbatá) a zahrada i s rybníkem opět vystoupala nahoru. Nejbližší voda je teď dva kilometry daleko. Ale už ji nechci. Je tam jednak sucho a přestal jsem navíc mít rád švestky čili slivky, jak jim tu říkáme.
Jojo, draku, máte pravdu ve všem. Nedávno jsem si přečetla doktorský článek o tom, jak je nebezpečné u silného kuřáka přestat naráz. Je to prý pro organismus děsná rána. Takže jsem pracovala asi proti sobě, protože ten absťák bez pomoci nějakých medikamentů stál za to! Tenkrát před těmi 25. lety nebylo nic než Nikorety - žvýkačky, ty mi ale moc nepomáhaly. No, je to za mnou. Místo toho jsem se dopracovala přes počítač ke karpálnímu tunelu, další závislost. :-)
OdpovědětVymazatTo mě nenapadlo, kocoure, že jsem se zapojila k tunelářům. Vida, jak je to snadné. Smrduté laguny tady zatím nemáme, ale něco tady asi taky bude. Pobývala jsem před několika lety na léčení v krásné Karlově studánce, kde o smrdutých lagunách ani o tunelech nikdy neslyšeli. Vzduch jak víno, ale já jsem tam zmírala. Moje pošramocené plíce v jiné nadmořské výšce a v lahodě povětří silně kolabovaly. Myslela jsem, že tam skončí můj život.Ale - jakmile jsem se dostala zpátky do Prahy, byla jsem okamžitě uzdravená. Cítila jsem se jako ptáček jarabáček.
OdpovědětVymazatVáš propadlý a znovu objevený švestkový sad, to je opravdu kuriózní situace. Ale chápu, že už se vám vracet nechce. Všude je země nějak poznamenaná, ale obávám se, že bude hůř. Nejen s tunely a sady. Tuhle se mi zdál sen o tom, že Hradčany vyletěly do povětří!
Hezký příběh ze života.
OdpovědětVymazatMám výbornou plicní lékařku, je empatická, milá a profesionální. Pokud nepotřebuju nějaké vyšetření, posílám do ordinace dopis s prosbou o recept na léky. Přikládám vždycky obálku se svojí adresou a s nalepenou známkou. Posledně mě napadlo, že jsem přilepila k prosbě obrázek medvídka. Naivní pitomost. A s recepty mi přišlo nazpátek i psaníčko: Moc zdravíme. Mařenka (doktorka) a Kristýnka (sestra) ! Pobavila jsem se a uvědomila si, co dokáže maličkost! I takhle může vypadat zdravotnictví. Hned by všechno fungovalo líp. I to zdraví...
Jsem nešťastná. Odpověděla jsem kocourovi na jeho přírodní reportáž, která se mi velice líbila, a nešlo mi to odeslat. Nakonec jsem se dopracovala někam k vařicímu koutku a to bylo tak asi všechno. Ach jo.....
OdpovědětVymazatTo Astra:
OdpovědětVymazatZkoušel jsem, šlo to, Axina tam dokonce cosi napsala. Je to úplně stejné, jako tady.
Zvolte identitu - Název / Adresa URL, Do Název vepsat svůj nick a klik na Publikujte svůj...
Ale hlavně, že Vám to líbilo, že to pobavilo. [;>))
Zářivé září přeju, a připadá mi, jako byste vůbec nic neprožívali. Tedy určitě prožíváte, ale tohleto malé společenství vám nestojí za sdílení. Škoda. Pořád se něco děje. Okolo nás i v našich životech. Znám se s vámi zatím dost málo, takže se nemůžu adresně poptat, jako bych se poptala kamaráda či kamarádky.
OdpovědětVymazatNo nic. Nepsala jsem proto, že si teprve dnes jdu pro nové brejle, skrze které snad uvidím radostněji.
Všimli jste si (já už dávno), že v září jsou obzory tak čisté, jakoby nám příroda naposledy před tím, než začne shazoval listy chtěla ukázat, jak je krásná ? Že měsíc na záříjovém nebi je monumentálně obrovský? Jo a přišla jsem na geniální myšlenku. Víte, proč byly ty hicy? Proto, aby ty statisíce migrantů z Blízkého Východu netrpěli velkou změnou klimatu. Tak je příroda ohleduplná. :-)
Ulevilo se myslím nejen mi, Astro.
OdpovědětVymazatVedra snad už skončila, i když dneska (jak se tak dívám na obrazovku tak vlastně včera) tady na konci světa, v "kraju razovitem" ještě bylo docela horko. Ale už se tam konečně sbírají mraky a teď v noci se oteplilo - takže bez ohledu na internetové předpovědi to vypadá, že bude pršet.
Je to už opravdu třeba, země je suchá, tráva žlutá, ze stromů padá listí n´jak na začátku listopadu. Takže asi se neprojedu na své opravené motoběžce. Pochopitelně, sv. Petr mi to dělá naschvál. ¨
Nikdo nic nepodotýká k článkům, které jsem napsal. Já vím, že se opakuji, ale snaha našich "sdělovacích" prostředků je také pořád stejná. Vymýt nám všem hlavu. Lidé už jsou z toho dost unavení a někteří (třeba já), i dost naštvaní. Nějak se mi nelíbí, že mě považují za blbce.
Už se začíná rozbíhat sezona, prakticky denně musím do Ústavu, sice jen drobnosti, ale musí být hotové hned, nejlépe včera. Budu si muset vynutit ještě týden v druhé půlce září abych mohl zajet na houby.
Takže... Takže nic. Dobrou noc.
Mám sice nová skla v brejlích, ale nemám náladu. Prvotní euforie z toho, že zase můžu hledět jako člověk, už je fuč. Dělám pro svoje niterný blaho dost - kupuju si i kytky, naposledy chryzantémy - čili astry malokvěté, vařím dobroty, ale nenaskakuje optimismus a nenaskakuje. S podzimem to není, na to si nehraju, a navíc podzim miluju, tak z čeho?......
OdpovědětVymazatPro Astru:
OdpovědětVymazatTož ani se nedivím, situace kolem nás (hlavně těch keců a lží!) je neveselá. Já se z toho snažím vypsat na blogu a dělám v Ústavu i věci, které bych jinak odmítal. Jednom nepropadnout pocitu beznaděje a zbytečnosti. PPP - pravdivě pojmenovat průšvihy - už i to pomůže.
Dokonce jsem se přihlásil do spolku, který se bude pokoušet formulovat nějaký pozitivní "národní plán" - tedy ne ostře nacionalistický, ale taky ne poddanský "EU mutikulti". Ale hlavně vychýázející z reality - ne z hyperkorektních žvástů politiků a žurnalistů. Uvidím, jestli to bude k něčemu a jestli jim budu (se svou profesí) něco platný. Stařík se snaží jít do politiky. Che che che...
Jinak si taky "dělám radost". V neděli vyjedu na pět dní do svých Sudet - snad fotit mlhu nebo jinovatku, budu muset topit a k tomu si naštípat dřevo, vařit... Prostě se nějak zaměstnat.
A u toho kupování: Včera jsem si z Číny objednal elektronický hledáček k zrcadlovce. Aktuýlně ho nepotřebuji, ale třeba se s ním budou líp fotit zvířátka nebo divadlo. Za 1 200.- i s dopravou z Kitáje.
No - nekup to!!
Hmm. Člověk si má dělat radosti, v tom to je.
OdpovědětVymazatKocoure, na houby jít není na houby, prej rostou! Já to dělávala tak, že jsem nejdřív oběhla svoje místečka, kde jsem se ujistila, že je to pravda, potom omrkla kapradiny a mechy, našla si v mechu scenérii maličkých hříbečků, vyřízla nožem čtverec patnáct na patnáct, aby se výřez dal vložit do krabičky od polárkovýho dortu a naplnila koš těmi nejkrásnějšími, které jsem našla a juchala do chalupy do tepla. Když jsem potom v pondělí v redakci položila na psací stůl to romantický zákoutí, všichni áchali a těšili se z toho. Samozřejmě jsem do práce nosila i ty velké hřiby. To bylo nadšení. Teď se už do lesa nedostanu. To mě mrzí, jako málo co. Ale v paměti si nosím to všechno, co jsem v lesích vídala. To mám v hlavě vymalovaný do detailu, Ať žije babí léto!
Ještě ke kocourovým úvahám - k tomu "plánování národního plánu", Dnes jsem se doopravdy detailně rozzuřila a rozhodla se sama bojovat s místní radnici - Praha 2 - Královské Vinohrady.
OdpovědětVymazatUž je to pět týdnů, co jsem tam napsala podání o tom, že je třeba vrátit zpátky dvě lavičky na jistou stanici tramvají tady poblíž. Radnice je zrušila, protože na nich sedávali též bezdomovci. Je to místo, kde ty lavičky jsou fakt zapotřebí pro spoustu starých lidí, kteří tam čekají na tramvaj. Už jsem tady myslím o tom i psala. Neopověděli mi dodnes.
Dnes jsem si projela tramvají kousek Nuslí a Vršovic, což jsou čtvrti těsně sousedící s Vinohrady. Tam mají laviček na každém rohu hafo. Zřejmě si s bezdomovci dovedou poradit. Takže jsem se namíchla oznámila radnici, že tam nejsou pro lidi, že boj o lavičky nevzdám, že jsem ochotna sponzorovat aspoň jednu, pokud na to nemají těch pár tisíc, a pakliže "to nepůjde", udělám jim s radostí ostudu v televizi. Takže jsem to vyhrotila a nechám se překvapit. Nedělám si iluze, ale hodlám věc dotáhnout do konce a to vítězného!
To byly kecy před volbami, je to tady, jako všude. Fuj!
Dost nedávno jsem tady někde psala o jistém Vváďovi Hvuškovi, takto moderátorovi televize , o tom, jak se tempem dokázal zbavit svého hendykepu a naučil se mluvit jako člověk. Sice mu ještě trochu vázne eŠ, ale jistě na tom pracuje.
OdpovědětVymazatDnes jsem se podívala na jeho nový pořad Vychytávky Ládi Hrušky a těší mě Láďův rozvoj. Proč to ale píšu - hned v první reportáži použil úsloví "jak vám dupou králíci". Na tom nic není, hovořilo se potom o králících, jak se dají vycvičit. Připomněl mi ale jeden můj pracovní lapsus.
Kdysi jsme vysílali ŽIVĚ nějaký pořad pro mládež - z Prahy do Ostravy a naopak. Praha zahajovala. Byla jsem s dlouholetou kolegyní na drátě, rozuměly jsme si a v reportáži, která posléze následovala byla též zmínka o králících. Takže jsem zahájila - jak jinak - zdravím do Ostravy a mám dotaz - jak vám dupou králíci? Bylo mi divné, že kolegyně nereaguje nijak radostně, spíš rozpačitě cosi sděluje, bylo jasné, že je úplně paf. Takže hned v první hudbě, která se rozjela se ozvala ve studiu Ostrava a kolegyně Věra, která křičela - co blbneš, cos to řekla? Já se zblázním... a začala mi vysvětlovat, co to na Ostravsku znamená. Že totiž je to velice vulgární označení kopulace, při které králíci prostě dupají. No jiný kraj,jiný mrav. Tady u nás se to tak nebere...
Že naše další vysílání probíhalo veleúsměvně je jasné. Ta vzpomínka byla už úplně zapadlá, ale připomněla se. Skoro ani nevím, proč vám to sděluju, ale možná proto, aby řeč nestála. Jistě by odpověděl kocour jestli je to pořád pravda, ale tento je právě, jak anoncoval, bez PC, v lůně přírody, kde ho králíci nejspíš až tak moc neberou. Má - jako my všichni - nad sebou a v sobě krásné babí léto, které konečně přišlo. Přichází vždycky, protože jsem polovinu života užívala svoji dovolenou v září, takže to důvěrně znám.
Králíci / Astře:
OdpovědětVymazatMyslíte, že se na Ostravsku a ledaskde jinde Vláďovi zachechtali? Ony prý totiž lokální nářečí mizí ze světa a jazyk se tak nějak normalisuje.
Draku, tenkrát nešlo o nářečí, nýbrž o různý význam slov "králičí dupání" tam a tady. No nic, je to jen blbovina.
OdpovědětVymazatMějte se fajnově! Já zase na chvíli zmlknu, lidem se nechce plkat o nesmrtelnosti chrousta a mně zase o politice. Nechce se mi trávit dny louskáním slov - migranti a dalšími podobnými.Hodlám si zbytek žití projt v pohodě, bez žaludečních vředů a bolavého žlučníku, který už navíc ani nemám, protože mě o něj připravila předchozí vlna kruté nepohody v letech padesát až osmdesát.
Vale
Králíci / Astře:
OdpovědětVymazatNejasně jsem se vyjádřil, ale měl jsem na mysli, zda se ten různý význam slov zachoval dodnes a zda se tomu tudíž někdo zasmál, nebo na to nějak reagoval i v dnešní době.
Plkání o nesmrtelnosti chrousta / Astře:
Nenamítám zhola nic proti diskusím o nesmrtelnosti chrousta. Za určitých velmi příznivých okolností je dokonce zbožňuji, zejména je-li kolem dost dobrého jídla a pití, jenže poslední dobou je těch příznivých okolností nějak poskrovnu.
Migranti = okupační armáda / Astře:
Nejraději ze všeho bych to téma jednou provždy a navždy potlačil, vynechal, zazdil a definitivně pohřbil, ale žijeme ve světě, kdy ta svinsky dobře organisovaná okupace Evropy začala nabírat natolik hektická tempa, že začíná být reálné, že již poměrně brzy to budeme muset nějak ošklivě a rasantně řešit a že nás to během velmi brzy dohledné doby prostě nemine. Zejména ne, bude-li se Německo chovat tak kontraproduktivně a protismyslně, jako dosud. To samé Francie.
Jo, draku, nacházet řešení a dovádět je ke skutečnosti, to je drama. Každý má dělat to, na co má sílu, jakou vládne mocí. My jsme si na to "velké konání" zvolili zástupce, kteří to mají dělat za nás. Já tedy dělám to, na co mám sílu já. Nevzdala jsem boj o lavičky na stanici tramvaje a do čtrnácti dnů budou opět na místě. Život se skládá z velkých, ale i z malých činů.
OdpovědětVymazatMigranty vy ani já nezastavíme. Je to peklo, co z toho bude. Na to máme všichni malou fantazii. A ani můj oblíbený Star trek by a to nestačil - myslím na předpovď zkázy jedné zeměkoule. Páchat sebevraždy jistě nebudeme. Jak by budoucnost pojmenovaly hlavy pomazané, to nevím. Ale apokalypsa už nastala. Všechno kolem dokola je časovaná bomba. Vzpomínáme na jedenácté září v NY. Za pár? let už nebude na nějakou panychidu ani pomyšlení. To bychom nedělali asi nic jiného.
Možná, že ta nesmrtelnost chrousta není jako téma zase až tak od věci. Takové malé hmyzátko, a jak to má od přírody nádherně vymyšlené. Čtyři roky se larví někde pod zemi, potom vyletí, pitomě jak éro šíleně bzučí, naráží do všeho a naklade zase malé larvičky. Dospělec zajde a opět čtyři roky ve tmě.Je to taková zvláštní reinkarnce, ta pro lidi vhodná není. Ale při chroustím plkání si člověk aspoň odpočine a chvíli ho netíží to, co se děje kolem.
Tak se radujme z toho, že třeba zrovna neprší. Tady aspoň ne. A kdyby jo, taky dobře.
Mějme se krásně a rádi, dokud to jde!
Jakou kdo vládne silou a mocí / Astře:
OdpovědětVymazatAno, není zrovna chytré pokoušet se zvládnout něco, co je mimo naše možnosti.
Migranti:
Nejsou to obyčejní migranti, je to invazní armáda. Nacházíme se totiž už delší dobu v plíživé válce s islámem o dominanci nad celým světem a zatímco islám bojuje na plné obrátky, tak jeho pátá kolona v našich řadách nás oblbuje blafy, že se nic neděje. Až se ale začne dít něco mnohem viditelnějšího, možná už bude pozdě.
Chroustí hovory:
Chroustí hovory jsou takový hezký únik z frustrující reality, zatím ještě je něco takového možné a je velice dobře, že to pořád ještě možné je.
Co říkáte této zprávě:
OdpovědětVymazatAngola je první země na světě, která zákonem zcela zakázala muslimské náboženství. Oznámil to 31.8. prezident Angoly José Eduardo dos Santos. Vystoupil s provoláním o přijetí zákona, který nařizuje zavřít všechny mešity v zemi. Ministr kultury prohlásil, že tento zákaz je nutný, protože islám je sekta...
Pokud to není kachna, je to velice zajímavá zpráva. Celé znění článku mám v emailu, ale nedovedu to sem dát.
Migranti si prý už stěžují, že je jim tady zima. Co asi budou říkat, až přijde zima doopravdy.
ANGOLA / Astře:
OdpovědětVymazatNení to zase až tak „horké“, jak by to z titulků mohlo vypadat:
Odkaz k Angole
Podle mého názoru ale, dokud se chování islámu k čemukoliv odlišnému asi tak o 1000% nezlepší, tak by se zakázat měl a mělo by se proti nběmu postupovat tvrději, nežli svého času proti Hitlerovi.
Zima:
Výborně, čím větší kosa, krut a klenra, tím méně vozembouchů, to je celkem výborná nepřímá úměra. Já tu klendru přežiji rád, když to tyhle okupanty vyžene do pryč :-)
Odkaz k Angole:
OdpovědětVymazathttp://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/afrika/sen-antiislamistu-angola-zatocila-s-muslimy-fakticky-zakaz_291036.html
Oni prý islám nidky nezakazovali, ono ho totiž nikdy před tím nepovolili :-)
Draku, váš odkaz není funkční, ale to snad nevadí. Už Je tolik názorů na situaci, co je lidí na světě. Mně jenom vadí, až bude frédo, že to odskáčou ty nevinné děti a jejich matky. Chapi a chlapci to vydrží.
OdpovědětVymazatNaši "vůdcové" sdělují, že mají pro uprchlíky 4 tisíce volných pracovních míst. Už je vidím, jak uprchlíci usilovně někde kopají nebo přidávají na stavbě. Na tom celým je jedině strašné to, že v mase lidí se snadno ztratí a tudíž se sem dostane spousta živlů. Fanatiků. A to je hrozba, která se zastavit nedá. Nedivím se státům, které se brání zubynehty. Vášniví Maďaři a celé to okolí tam.
No nic. Vrátím se k chroustům. Dnes jsem si dopoledne užila minuty svojí slávy. Zistila jsem, že lavičky, o které jsem bojovala s radnicí měsíce - jsou znovu na svém místě. Málem mě to na ulici položilo. Celá mašinerie se překonala a firma instalovala lavičky ještě o 14 dní dřív, než slíbila. Všem už jsem poděkovala. Lavičky jsem si dopoledne vyfotila nejdřív prázdné a potom lidmi osazené. Snad si to nechám zarámovat. Ráda bych vám je předvedla, ale jako obvykle nedovedu to přehodit z foťáku. Včera mi šéf firmy, která lavičky instaluje a vyrábí, půl hodiny vysvětloval do telefonu tu strašlivou práci, kterou ta instalace vyžaduje. Tak jsem si to detailně zkoukla. Každá lavička je přišroubovaná mezi dláždění chodníku čtyřmi šrouby. Tak to bych zmákla i já. No nic. Seděla jsem tam jako přibitá a vychutnávala si v dopoledním slunci úspěch. Přisedávali lidi, pochvalovali si, já byla v duchu pyšná jak pávice. Nechala jsem ujet tři tramvaje - mám nádhernej pocit, že jsem pomohla starým lidem. A tolika lidem!
Maďarsko:
OdpovědětVymazatSoucítím s nimi a držím jim palce, jsou jedni z mála, kdo v této podivné válce, ve které už dávno jsme, projevují racionální přístup a obyčejný zdravý rozum, na rozdíl od unijních Quislingů, kteří spolupracují s nepřítelem. Maďarský přístup je jediný správný.
Současná situace v Praze / Astře:
Jeden můj dobrý známý se se mnou podělil o pocit, že jen málokteré město tak úspěšně bojuje se svými obyvateli, jako Praha, ze které se její obyvatelé tak nějak vytrácejí, zatímco to uvolněné území obsazují všelijací prapodivní šíbři a živlové... Brno je prý na rozdíl od Prahy působí mnohem „obyvatelněji“ a „živěji”, zkrátka že není k lidem a životu tak lhostejné až vyloženě nepřátelské.
Vemte si například jen to rezidentní parkování, tzv. „zóny“. Nemám nic proti, aby se pro lidi, kteří v místě byslí, zajistilo parkování na noc, kdy ho opravdu potřebují, tedy na doby, která začíná ve všední dny mezi 16:00 a 18:00 a končí ráno, mezi 6:00 a 8:00. Proč by ale ta samá parkovací místa nemohla přes den a během víkendů posloužit jako placené stání návštěvníkům z jiných měst nebo částí Prahy. Všude jinde po Evropě mají kombinované parkovací zóny, na noc pro rezidenty, tedy ty, co tam bydlí a přes den placené pro kohokoliv, krom těch rezidentů. To jenom tady v tom našem Blbákově máme rezidentní parkovací zóny, které v během víkendů zejí prázdnotou, ale zaparkovat na nich nemůžete. Například zrovna v okolí Náplavky mi to silně pije krev. Většina pražských radnic by zasluhovala zapálit a to pokud možno s celým osazenstvem... A co Blanka? Místo aby se konečně dostavěl okruh, kolem Prahy, který opravdu potřeba je, postaví se tunel, který stejně vyústí na té nejucpanější křižovatce ze všech, takže je tak akorát na 2 věci... Řídí to tu v lepším případě břídilové v tom horším úmyslní záškodníci.
No, aspoň že vám „klaply“ ty lavičky :-)
Nesmrtelnost chroustů je opravdu asi tak to nejveselejší a nejlepší téma ze všech :-)
Gratulace Astro!
OdpovědětVymazatKauza "lavičky" je malý kamínek laviny - která tady bohužel není a které se říká občanská společnost. Tedy řešit věci, které nás otravují, nebo nevyhovují na nejnižší možné úrovni. Nenechávat / nepřipustit obvyklé řešení, kdy si nižší a vyšší úředníci přehazují tak dlouho problém, až se tak nějak vytratí.
Občanská společnost je přesně ta věc, které se věrchuška všech možných úrovní nejvíce bojí, protože jasně ukazuje, kolik darmožroutů se dokáže uživit na banálním problému, aniž by ho jakkoliv vyřešila.
Pozn.: Jsou i lékaři, kteří vaši chorobu udržují "pod kontrolou", ale bojí se spontánního vyléčení. Protože ztratí hlavu pro kapitační platbu. Měl jsem náběh na cukrovku - tu stařeckou. Když jsem na radu diabetologa zhubl a testy už ukazují léta normální hodnoty, dokonale jsem tím pana doktora otrávil. Rychle mi našel nedostatečnost štítné žlázy a dvakrát ročně musím přicházet do jeho ordinace, je mi vycucnuta trocha krve aby bylo vzápětí konstatováno, že je všechno v pořádku, jen mám každé ráno polknout lék, který zase nafasuji na další půlrok.
Ale jsem tak v páně doktorovic registru a dostává za mě kapitační platbu. Jak pravil profesor Klaus - "O peníze jde až v první řadě!"
Tož a tak podobně je to s tou naší VĚRCHUŠKOU. O "BRUSELI" nemluvě.
Občanská společnost / Astře a StK:
OdpovědětVymazatAno, jak správně říká Kocour, občanskou společnost tu nemáme, bohužel. To ale neznamená, že bychom měli přestat usilovat o to, aby nám tu vznikla. Sice se jí v lepším případě dočkají naše děti, pakliže tady vůbec zůstanou, ale moc bych si přál, aby se jí dočkala ta další generace, když už ta naše ne.
Nejen kocourovi i drakovi dohromady - zasílám svoje další chroustnutí.
OdpovědětVymazatMyslím si, že každý jedinec má něco dělat i pro blaho ostatních. A má na to použít svoje možnosti. Ať je to hospodyně v domácnosti nebo starosta nebo prezident. Kritizovat něco, nebo mlít pantem a dál nic, na to je škoda času a většinou je to i otrava.
V souvislosti s mým vítězným tažením za lavičkami jsem si vzpomněla, jak jsme za komančů museli hledat pro vysílání v rádiu témata, aby se vlk nažral a přitom bylo pomoženo lidem. Tak jsem se kdysi rozhodla ve vysílání pro mládež vyhlásit soutěž - staň se dárcem krve. Promyslela jsem si všechno důkladně, zjistila, kolik by mocipáni dali na odměny dárcům a potom jsem jednoho dne soutěž vyhlásila. Podmínky jednoduché - jdi darovat krev, napiš na lísteček - stal-a jsem se dárcem poprvé, svoje jméno, adresu, věk, a nech si ho v odběrové místnosti oštemplovat. Lístek nám poté pošli.
Zakoupila jsem hodnotné odměny - originály obrazů, tranzistorová rádia, knihy...A začalo dvouleté krvavé ródeo. První reportáž jsem točila sama s žílou poprvé nabodnutou - po levici mi ležela Jana plus a po pravici Jana minus (byly to jejich RH faktory), které jsem si v laboratoři našla jako parťačky. Povedlo se skvěle. Měla jsem s sebou zvukaře, neboť jsem netušila, co to se mnou bude dělat. A brzy nato začaly do rádia chodit lístečky. Zkrátím to. Dárců-prvniček se tenkrát dostavlo na 5 tisíc. První cenu získal mladý chlapec, nádražní dělník, přišel si ji vyzvednout osobně,v pracovním munduru, další vylosovaní dostávali dárky poštou.
To byla chroustí vzpomínka na minulost a nyní z dalších akcí chroustí současnosti. Tady, co bydlím, je hodně starých lidí. Většinou žen.(Z toho je vidět, jakou mají ženské výdrž, jedna vdova za druhou) :-) Už asi před patnácti lety jsem prostřednictvím jedné tiskoviny získala několik hodných lidí, kteří mi začali přinášet časopisy, které by normnálně vyhodili. Věděli, že se mým prostřednictvím dostanou do rukou důchodkyní, které na podobnou "literaturu" peníze nemají a přesto by si ji rády občas přečetly. Moje abonentky dostávají svazky časopisů a navzájem si je po přečtení předávají. Systém dobře funguje. Malér je jenom jeden, ubývají, protože stárneme všichni. Jsem si ale jistá, že jsem tímhle způsobem potěšila mnoho nenáročných čtenářek.
Konec ámen šmytec
Pánové, najděte si vpravo kocourův odkaz na song, který jsem ondyno poslala, a pokud jste si ho ještě nepustili, doporučuju. Je to krásné retro All about that bass. Jestli už je ho už jednou slyšeli, dvakrát nevadí. Dnes je na to den jako vymalovaný.....
OdpovědětVymazatJe to Astro pěkná, nic nepředstírající muzika. Žádné playbacky, žádné syntezátory.
OdpovědětVymazatAle mám kacířský nápad: Není to nakonec jako ten orchestr, který hrál na palubě pro první třídu i když už se Titanic potápěl? My se nemáme šanci zavrtat na čtyři roky pod zem.
[;>)
Pche, kocoure. Trocha optimizmu by vám neškodila. Asi jsem málo zvýraznila to, že já pod zemí zavrtaná nejsem. Dělám jen to, co dělat můžu. Na co moje síly stačí. Na všechno ostatní jsou jiný lidi, někteří o tom ale pouze planě filozofují a jakýkoliv skutek utek. No nic. Je mi líto, ale asi se sem nehodím. Dost pozdě jsem pochopila svoji naivitu. Pozdě, ale přece. Nic proti vám, jsem jenom hloupoučkej hmyzík, takže se odplazím do dáli. A pokud mě někdo nezašápne, vždycky polezu k nějakému cíli, jehož řešení bude k užitku aspoň několika lidem.
OdpovědětVymazatǍdyjémáryjé
No, jak myslíte, Astro.
OdpovědětVymazatPokud tu jen tak planě tlacháme - tak asi na nic víc nemáme. Ostatně v podtitulu tohohle blogu jsem napsal, že se tu nic nového nedozvíte. Jen staré recyklované PRAVDY. A o to se snažím. Patrně marně (a pořád dokola) upozorňovat, jak s námi mnozí manipulují.
Dělat s tím mohu jen to - a potom vhodit vhodný lístek do urny - pokud to bude mít smysl a pokud to ještě půjde.
To není ani pesimismus, ani politika, ani umění jako u Lucifera. Jen jakýsi "reflektor starých", pokud víte, co tím myslím.
Mimo jiné: Pesimista je jen lépe informovaný optimista. A pokud něco dopadne lépe než než úplně špatně, pesimista se raduje. Mohlo být i hůř. Optimista místo toho lituje, že to nedopadlo zrovna nejlíp.
To je o tom úhlu pohledu.
A pokud máte pocit, že se tu nudíte - co takhle napsat cosi podobného, jako jste psala u Lucifera. Vnést tady "trochu toho optimismu" - a jiná témata.
Ale nenutím Vás.
Axina taky jen nakoukla a odešla zpátky k Luciferovi. Asi je tam víc legrace. Umění. Nebo sporů - někdo potřebuje být s jiným v rozporu, aby měl pocit, že žije. Vyhrávat nad někým.
Prostě tohle je nudný blog, který ovšem neutáhnu sám - mám pořád zaměstnání, koníčky...
A netrpím pocitem, že bych mohl všem zjevovat "pravou cestu". Jen upozorňuji na lži a manipulace - což je moje profesionální deformace.
Křečovitý optimismus přenechávám jiným ale taktéž nenávisti všeho druhu.
Možná tenhle kousek kyberprostoru uvolním někomu jinému. Blogerů "srdcařů" je spousta. Ti mohou ostatním ukazovat Pravou Cestu. Já ne.
Špatně jste mě pochopil, kocoure. Nabyla jsem dojmu, že jsem na vaše osazenstvo příliš jednoduchá, že moje plky chlapy nezajímají. Chovám se a píšu všude stejně, a ani nepotřebuju ukazovat cestu. Jen mi přišlo, že se motám někde, kde na mě není nikdo zvědavý. Přirozeně mám témata ženská, to dá rozum, a mám ráda srandu a vtipnost, a mám ráda, když se lidí baví a umí pobavit ostatní. Je škoda, že zmizela Stella, ve dvou se to přece jen líp táhne. No nic. Asi jsem unavená. Jestli jste se namíchnul, pak zbytečně. Vím ale, že mi necháváte dveře otevřené....
OdpovědětVymazatNikoliv Astro,
OdpovědětVymazatnikdo tu není "jednoduchý", myslím že každý má svá témata. To, že se tady "řeší" politika neznamená, že bych se politikou zabýval 24/365.
Naopak, naštvu se, jak nás (ONI) zase oblbují - a odsunu téma, které zajímá možná jenom mě. Nebo možná ne - ale koho zajímá, že jsem se v sedmdesátém roce naučil perfektně balit?
Nemám literární střevo - knížku divadelních historek už píšu snad deset let a pochybuji, že ji kdy dopíšu. Taky "humorný" slovník divadelních výrazů jsem rozepsal. Jsem teprve u písmena "K" - kulisy, kulisa, KOPR atd.
Příhody, kterém mi připadají zajímavé nebo humorné musím ovšem "nedivadelníkům" většinou popsat s vysvětlkivkami a když se takto rozcancají, nejsou k ničemu.
Přebíral jsem kdysi novou aparaturu od Tesly Bratislava. Předával mi ji můj někdejší spolužák Jožka z Valašska. Když jsem se ho interkomem zeptal, zda stereofonní odposlechy ve světelné režii dostatečně "tnou", tak se vylekal a běžel se mě přes celé divadlo (a tři patra) zeptat, co jsem vlastně chtěl. A byla to přitom jen otázka v žargonu, zda je tam dostatečná hlasitost.
No řekněte, je na tom něco zajímavého?
Je. Je to pracovní žargon, slovník, který je v každé práci. Kdysi před lety jsem o tom napsala úvodník vedle u Patrika, kde jsem leta pobývala. Popsala jsem slovník rozhlasový. Dost jsme se na tom všichni v diskuzi vyřádili. Každej chvilku tahal pilku - byla to legrace i poučení v kostce. To "tnutí" je moc krásný. S tím mě štvou v televizi denodenně. Kolikrát bych jim s radostí taky jednu utnula.
OdpovědětVymazatProč nám nenabídnete některou ze svých rozepsaných divadelních historek a z humorného slovníku? Určitě bych to ráda četla. A myslím, že každý. Koho nebo co jste v sedmdesátém roce "balil"? To mě tedy fakt zajímá ! To je hodně let zpátky, byl jste v mužném rozpuku....pouštím fantazii na špacír!
Chroustnutí / Astře, StK a všem, koho by to zajímalo:
OdpovědětVymazatSdílím názor Astry, že je žádoucí dělat něco pro blaho ostatních. Mně dokonce i postačí, bude-li někdo neutrální a když už nedělá pro blaho ostatních nic, tak aby aspoň neškodil, vědomě, nebo třeba i jen z pouhé pohodlné z blbosti.
Obecné blaho:
Sám se také snažím přičinit o obecné blaho, když je vhodná příležitost. Dokonce se nenechám odradit ani těmi zaslouženými tresty, které za ty dobré skutky zákonitě přicházejí, chlap přece musí něco vydržet ne? :-)
Volby témat a jednoduchost:
Popovídám si celkem rád, o ledasčem, ale de mnou to není jednoduché, protože moje typická pracovní doba je mimoběžná s většinou lidí a tomu navrch, jako bonus, mám poslední dobou haldy problémů kolem sebe, které musím řešit a které mi obírají o spousty volného času. Nějakou dobu to tak ještě vydrží. Doufám, že to vydržím i já a že při tom budu mít aspoň občas aspoň nějaký ten čas na nějaký ten pokec o něčem...
Umění odpočinout si, draku, nepotřebuje zvláštní množství času. I starosti to zahání (kdo je nemá?) Kolikrát stačí, že člověk cítí soudržnost s ostatními, a hned je líp. Internet je pro to jak dělaný. Člověk tu pozná tolik lidí, tolik názorů, a jak jsme tak všichni navzájem neviditelní, je to docela zajímavé. Podněcuje to fantazii.
OdpovědětVymazatUž jsem to tu psal. Strčit si hlavu do písku bývá docela příjemné. "Necítím zlo, neslyším zlo." Zapomenout na všechno.
OdpovědětVymazatAle někteří z nás cítí, že něco není v pořádku. Znervózňuje je to a potřebují se s někým o tom poradit, pobavit. I když vědí, že jsou malí, téměř bezmocní. Ale když jich bude dost...
Myslím, že VŠICHNI cítíme, kocoure, že je všechno v nepořádku. Ale tím, že o tom jenom blafeme, tím to nespasíme. Opravdu bohužel se o tom dá jenom mluvit, psát. Ale je to tak dlouhodobá záležitost, že jenom mluvením a psaním nic nedokážeme. Nebo vám se snad uleví, když víte, že ti všichni kolem jsou s vámi na jedné lodi? Co je vám ta loď platná, když ji kormidluje neschopnej kormidelník? A když se navíc u toho kormidla střídá s ještě míň schopnými. K čemu by to asi bylo, kdyby se například Pražáci vydali do ulici jako jeden muž. Nebo Ostraváci, nebo kdekoliv kdkoliv. Na takovouhle polízanici je celá Evropa krátká. Státy kolem nás se brání vším možným, a to všechno možný je na nic. S přichzejícím podzimem a zimou přestanou jistě přichzet i ty masy lidí, ale pořád už jich je tady neskutečný množství a jestli jen jediné procento z nich jsou vrazi, tak to nám pomoz pámbu. Celá Evropa bude lítat do luftu. Když si doma dokážou vymýtit svoje památky, když vraždí na potkání, když to učí svoje děti - to nejsou mírumilovní holubkové.
OdpovědětVymazatZvedá se mi adrenalin. proto mi tak vadí o tom psát a číst. Protože opravdu - my to nevyřešíme. A rozhodně nejsem nějaká blbka, který je všechno jedno!
Nesouhlasil bych Astro,
OdpovědětVymazatže politici jsou na náladách / mínění svého lidu tak ZCELA nezávislí. Pootočit kormidlem musela i sama "Grossmutti Merkel" a kdyby nebyl takový internetový tlak, už by se dávno "poonďala" i naše ozubená pleš Slávek, zprostředkovaně ustupuje od svých šílených úřednických nápadů i Evropská komise atd.
Vězte, že nebýt T. Okamury a doc. Konvičky (jakkoliv je jejich rétorika primitivní a rozumný člověk s nimi může souhlasit jen z menší části) volila by naše vláda cestu menšího odporu - a zavděčení se VS - Velkému Sponzorovi, tedy EU.*
Odpor lidí roste a byť ho mainstreamová média úporně popírají, je cítit ve vzduchu. A to vede k alespoň nepatrnému zlepšení situace. V Německu i v Kotlince totiž budou volby.
===
Ale mi osobně ani nejde tak o politiku, ale o profesionální nepoctivost žurnalistů, jejich předpos*anost. Přesto, že Vy to nebudete číst tak se chystám trochu rozpitvat nedělní "Střepiny Speciál" na Nově. Na takové vymývání mozků jsem opravdu, ale opravdu vysazený.
K těm vybuchujícím zbrojním skladům. Jsem naivka, myslela jsem si, že tyhlety věci mají být pod kontrolou armády a majetkem státu, ne soukromých firem. Kdyby tomu tak bylo jistě by ostraha těch budov byla líp zajištěná. Takhle tam může vléz pomalu každý, kdo chce někomu škodit. Konkurence je v tomhle oboru jak tak průběžně zjišťuju docela velká.
OdpovědětVymazatAktuální situace a postoj k ní:
OdpovědětVymazatSouhlasím s Kocourem. Je třeba poděkovat těm, kdož nastolují aspoň čas od času ty správné otázky v ten správný okamžik a na tom správném místě. Jinak řečeno, chci poděkovat jak pánům Okamurovi, Konvičkovi a dalším u nás, tak i paní Le Penové, Geertu Wildersovi, lidem kolem hnutí PEGIDA a mnohým dalším v zahraničí za to, že dokopali ony politické padouchy, kteří za naše peníze pracují proti nám, aby těm našim nepřátelům nepomáhali tak okatě, tak moc a tak intensivně...
Nedělní Střepiny Speciál:
Chtěl jsem se podívat online, ale potřebuje to FlashPlayer a ten já považuji za nebezpečný pro mé stroje, takže z podívání se online nic nebude. Nicméně v noci se to nejspíš zopakuje (z toho blbého programu to není tak úplně k pochopení) tak to nechám nahrát a podívám se zítra a uvidíme.
Manipulací a vymývání mozků je kolem nás tolika, že kdyby za něco takového měl každý, kdo se toho dopustí dostat facku nebo pohlavek, tak by nás tu za chvíli moc nezbylo. Ne, že by se mi po těch prolhaných padouších nějak moc stýskalo :-)
Ty Střepiny jsem neviděla, kocoure, ale proč bych neměla číst, co vy napíšete. V tom mi nebraňte. Jsem tady ve vaší Útulně proto, že s valnou většinou vašich názorů souhlasím. Kdyby tomu tak nebylo, nebyla bych tu. Nesouhlasím jenom s jejich množstvím, protože život se neskládá jen z politiky.
OdpovědětVymazatJe teprve ani ne poledne, a já už jsem zažila několik zajímavých věcí. Po vyhotovení buřtového guláše, vám ten věcný guláš s radostí popíšu. :-)
OdpovědětVymazatTak kde jsou ty zajímavé příhody, Astro? Nebo se "bragul" nepovedl?
OdpovědětVymazatHmmm... Po požití brgula, který by velice dobrý, jsem v duchu usudila, že to stejně nikoho nezajímá a usnula jsem na vavřínech. Po probrání se mě čekaly jiné činy, takže snad dnes? Naznačím jen, že jsem zažila školu hrou a čubrněla jsem jak ten puk!
OdpovědětVymazatTak tady je to varieto.
OdpovědětVymazatVčera jsem dopoledne navštívila jeden hyoersupermárket, abych trochu osvěžila svůj špajz. Hned u vchodu jsem se dostala celkem do tlačenice, netušíc (sakriš, ty přechodníky mi dávají zabrat), co bude dál. Bylo tam asi deset dětí tak jedenáctdvanáctiletých, i o něco starších a jedna paní učitelka. Právě dětem po dvojicích rozdávala košíky, v každém byl nějaký papír. Děti ty papíry luštily, vykřikovaly, brzdily provoz. Stála jsem mezi tím chumlem a konečně mi to došlo. Byly to děti mongoloidní a paní učitelka je učila, jak se nakupuje. Každa dvojice měla na papíru napsáno, co má koupit a kolik toho má být. Zastavila jsem se a sledovala cvrkot.
Ty děti nejen nakupovaly,ale měly potom z nakoupeného s paní učitelkou i vařit.Zeleninovou polívku a buřtovej gulášek. Takže jsem sledovala nákup šesti mrkví, dvou celerů, dvou dvukilových pytlíků brambor, petržele a karfiólu, šesti cibulí.... Děti hledaly v regálech, počítaly kusy, ukazovaly paní učitelce úlovky. Ta je velice chválila. Sama vybrala jenom špekáčky. Šla jsem nakonec po svých nákupech, ale radost těch dětí z toho, co uměly dělat, byla úžasná. Tak jsem si vzpomněla na Komenského. Nechal tady dobré dědictví.
Doma jsem potom našla v emailech obrázky toho,jaký elent tady po sobě nechávají migranti. To byla sprcha, takový kontrast!
Jsem z té politiky už unavený, Astro.
OdpovědětVymazatStejně to dopadne tak, jak se dalo čekat. Sobotka se přejmenuje na Sralbotku a pojedeme dál, močálem černým, podle bílých skal.
Neboli bavíme se o číslech a úřednických fíglech bruselských plánovačů - a ono to je zatím o obyčejné hrdosti. Lidské, dokonce ani ne té národní.
Polsky se hrdost řekne "honor", víme? Proto zásadně používám slovo "věrchuška" a ne "honorace".
...nicméně Poláci začali chytračit a hlavně kupčit. To taky není moc hrdé jednání, že?
Brgul / Astře:
OdpovědětVymazatBr, jako: „Brr, to bylo dobrý!“?
Komenský:
Dědictví tu po sobě zanechal nejenom on, zůstalo tu i to nesmyslné, nevykořeněné a asi nevykořenitelné biflování se a memorování, byť pod tlakem moderních lenochů a jejich uřvaných rodičů zdá se čím dál tím víc na ústupu. Vše zlé je občas i k něčemu dobré.
Bohoušek:
Nic moc jsem od něj nečekal a on mi jako obvykle nezklamal. V době „hradní“ krize či puče mi mile překvapil, to je pravda, ale asi už na něj té statečnosti bylo na chudinku moc najednou...
V4:
Mnohdy taktizujeme a kupčíme my, jindy zase Maďaři a jindy Slováci, teď zrovna Poláci. V tomto uskupení je nevypočitatelnost poměrně častý jev. Je vidět, že Němci zastrašování, vyjednávání, taktizování a uplácení ovládají dobře. To si pište, že zadarmo to nebylo. A tahle váda v Polsku asi skončí.
Chapci, já vám odpovím oběm naráz. Jak se říká - z jedný vody na plot.
OdpovědětVymazatBrgul, když se uvaří dobře a chutně, je jedno z jídel, kterými lze i ohromit. Asi jste měli v životě na brgul smůlu. Ale jesli to bylo jen na něj, tak je to dobrý. Mám dnes v poledne ještě repete. Druhý den je nejlepší. :-)
Bohoušek je mekotablekota, nemá jiskru ani řádný názor. Poláci mě naštvali, jen bratři Slováci se držej.
Kdo by už nebyl z politiky unavený? A to bude mnohem mnohem hůř. Tohleto je teprve začátek. Proto mě netěší pořád to všechno pitvat, jitří to celýho člověka. Jako by se zapomnělo, že existují taky jiný siuace a věci a lidi, pro který je pěkný žít. Nezapomínám na to ani na hřbitově, kam chodím za svojí dcerou. Je tam ticho, povzneseně, a vznáší se tam jediná myšlenka - žijte blaze, vy, kteří zatím zůstáváte.
Jojo Astro,
OdpovědětVymazatna hřbitově je krásně - taky si tam chodím popovídat s bývalými kamarády. Nic pochmurného. Jakýmsi divným způsobem to uklidňuje.
Ale: patřím mezi lidi, kteří si nezakrývají oči, když se řítí do průseru. Ani v autě, ani v životě. Jakožto nevěřící pes musím mít dost síly unést realitu. A tak spolu s Rudolfem Hrušínským st. pravím: "Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš do čeho jdeš!" Ale nezabývám se tím celý den. Vypíšu se ze svého vzteku / smutku a funguji dál. Život mě teď na stará kolena baví víc, než kdy jindy.
Brgul: U nás se to píše "bragul" (bramborový guláš - poznámka pro Draka) a protože oba naši byli zaměstnáni v uměleckém "Ústavu", tak pár dnů před výplatou bývalo dost hluboko do kapsy. A oblíbil jsem si jednoduchá, tehdy levná jídla. Takže fazole na husto, čočku s vejci, bramborové placky s česnekem a zbytkem "točeňáku" nebo vařené brambory, zcela zasypané do zlatova osmaženou cibulí na uzeném špeku a vychlazená kyška jsou jídla, které mám raději, než všelijaké mazané výdobytky kulinářského umění.
Taky jsem se naučil umění improvizace. Když mi posledně v Sudetech došel chleba, vzal jsem hrubou mouku, udělal těsto a přisypal zbytky burisonů a bramborových lupínků. Co dům dal. Na špeku jsem s toho osmažil tlustou placku a báječně jsem si pochutnal. Dala se jíst i po studenu. A nemusel jsem do deště a do obchodu - to je dva kilometry tam a dva zase zpátky a do kopce.
No nic, pokecal jsem si a zase budu muset pracovat. V neděli mám mít hotovo.
Vůbec před tím vším oči nezavírám, naopak, jsem vykulená, jak taras. Ale správně jste pointoval, kocoure, že vás život na stará kolena baví víc, než kdy jindy. Mě totiž taky a proto si ho střežím ze všech sil a ze všech stran. Tomu se říká pud sebezáchovy. Komu už nezbývá tolik času, kolik si ho odžil, má mít v hlavě váhy a když převažuje jedna strana, musí se fofrem přihodit na tu druhou, aby bylo vyváženo. Věnujme se lásce, ke všemu. Závidím tu placku, co jste stvořil.Tomu říkám umění milovat (sebe) :-)
OdpovědětVymazatBrgul, bragul, buřtguláš a dostupná jídla obecně:
OdpovědětVymazatV zásadě nenamítám nic proti cenově dostupným jídlům, pakliže jsou k jídlu, z kvalitních surovin a zároveň neničí zdraví lidem se sedavým zaměstnáním. Zkrátka nesmí to být to, čemu se ve Spojených Státech říká junk-food. Jenže toto skončilo někdy v šedesátých letech a od té doby je cenově dostupný, chcete-li levný, prakticky už jen ten junk-food. Ostatní jídla se posunula cenově výš. Zkuste třeba zeleninové lečo levně. Buď to bude levné, nebo dobré, obojí najednou prostě nepůjde, bohužel. Rajčata s vůní a chutí se už dnes levně prostě pořídit už nedají. Slušné uzeniny a maso jsou k mání, ale zrovna zadarmo to také není. Sehnat slušné brambory je docela problém. Sehnat slušné zelí je problém. Když člověk chce a pídí se, nakonec to nějak jde a zvládne se, ale je to čím dál tím složitější a náročné na postřeh a inteligenci. Naletět padouchům s jejich vylevněnými náhražkami je zase naopak velice snadné. Nevyhledávám jídla složitá, drahá a rafinovaná, proč také? Jíme abychom žili, jakmile to začne být naopak, pravděpodobně není cosi v pořádku. Tím ale rozhodně nechci rezignovat na jídlo, které bych jedl s chutí a rád. Postačí mi jídla jednoduchá, jen je mám rád z kvalitních surovin a to bývá mnohdy problém, chcete-li to sehnat za rozumné peníze. Dá se, ale není to úplně triviální úloha. Ještě že tu jsou ty luštěniny, taková stálice :-)
Poláci:
Poláci mají vítr z Ruska a z Putina. Z nějaké části asi právem. Pravděpodobně stačilo pohrozit jim, že dodávky zbrani a jejich financování začne váznout a bylo po solidaritě se zbytkem V4. Za chvíli jsou v Polsku volby a tak mohli soudruhy politiky uplatit korýtky v evropských strukturách. A tak se jim nedivme. Na druhou stranu, invazních vozembouchů uvnitř bych se já osobně bál víc, než Putina s celým Ruskem dohromady.
K surovinám na vaření:
OdpovědětVymazatRajčata a jinou zeleninu mi dodává sestra, brambory kupuji na Jesenicku "u silnice", špek a maso beru od soukromého řezníka asi 30 km od Ostravy. Musím tam občas zajet, v zimě to obstará sestra.
Protože je svatá pravda, že kvalitní jídlo je dobré i když je "jednoduché". To ale neznamená levné - spíše naopak.
No a - nepřežírat se.
Kupoval bych i "bio" mléko - ale 35 Kč za litr se mi už zdá moc. Takže krabicové - i když z něho kyšku neuděláš. Ale kyška se dá koupit hotová v kelímku a kupodivu kvalitní. Jsou výrobci, kteří na kvalitu své produkce ještě hledí. Jinak chleba a rohlíky se dají kupovat i v supermarketu. Jen je třeba vědět, kterým dodavatelům je lepší se vyhnout. Ale nebývají to vždy ti nejlevnější.
Je to stejné, jako u průmyslového zboží. Know how, was sonst!
Někdy si jen tak z legrace vypočítám, co mě stálo jídlo, které mám na talíři. Takový krásně dočervena osmažený brambůrky na másle na velké pánvi plus jedno volský očko - cca 12 korun.Je to moje vůbec nejoblíbenější jídlo. Druhé nejmilejší - maso na houbách s jakoukoliv přílohou. To je poněkud dražší špás,ale jde to. Houby z lesa nemám, takže hnědé žampióny, vepřovou plec a kousek libového bůčku - všecho dohromady i s cibulí a kořením - dejme tomu 4 porce každá se třemi knedlíky . Jedna porce vyjde +- na 36 korun, nepočítám elektřinu, na které musím vařit. Vařit se dá výborně a levně. I přes to, že jsou potraviny čím dál dražší.
OdpovědětVymazatTo bylo jen pro laskominy! Jak čtu vaše slova, pánové, vidím, že to máte ještě levnější. Já ubožka odkázaná na šílené marže v obchodě a na ještě šílenější ceny na trzích jsem na tom hůř. Ale nestěžuju si. Bio potraviny nevyhledávám, to bych přišla na buben. Nikoho s vlastními výpěstky taky nemám, ale přesto se mám dobře a ráda. Občas si hupsnu tady za roh k Číňanům a donesu si domů třeba kung pao, když jsem líná vařit a nebo mám chuť na změnu, Zaplatím tam 80 korun. Kdybych tutéž porci udělala sama doma - vyšlo by mě to na cca 30 korun.
Konec potravinového zákoutí :-)
Ke kocourově příspěvku zde vpravo "Jak vzniká rasová nenávist" - chci napsat něco tady, protože nevím, jak se dostat pod příspěvek.
OdpovědětVymazatCo je svět světem byly ženy znásilňovány muži všech ras i kultur. Tomuto "sportu" se věnují primitivové všech barev pleti i barev vlasů. Čím tmavší kůže a vlasy, tím více násilníků. Proč asi? Pro primitivy je to jako honba za zvířetem, čím víc se zvíře brání, tím hůř dopadne. Je jen málo slov na to, která by obsáhla pocity násilněných žen. Nedokážu to popsat. Bude se to dít určitě i tady, u nás doma, v současně ještě klidné vlasti, kterou dostali do chomoutu Evropské unie nenažranci z našich řad. Až i tady budou plakat rodiče znásilněných děvčat, bude už pozdě. A to určitě v celém světě nepůjde jenom o násilnění, přidají se k tomu pohromy, které nemá cenu popisovat, všichni o nich víme. Já jenom nevím, a je nás moc, jak tomu můžu zabránit. Pořád jen psát o tom, co bude vůbec nemá cenu. MUSÍ SE DÍT NĚCO S TÍM, CO JE! Ale bojím se, že už je dost pozdě. Podhoubí je jako dřevomorka, už je k nezastavení. Nedá se najít v dějinách paralela, která by tomu zabránila?
Paralela / Astře:
OdpovědětVymazatŘíká se, že historie je nauka s tím nejblbějším možným žactvem. Kdo propadne, musí opakovat ročník, takže jednou už tu byla kupříkladu Reconquista a později zase musel ruská car pomoci. A co si budeme povídat, stejně jako mi mrazilo při čtení těch záležitostí z role Britského impéria při tom všem, stejně tak mi děsí role současné Zaprodané EU a Zaprodaných Spokojených Států při tom dnešním neblahém dění. Takže se zdá, že si budeme muset několik ročníků historie zopakovat. Ve válce už jsme, invaze už začala, jen oficiální propaganda je úrpti nám a našim zájmům a odmítá tu skutečnost přiznat a náležitě na ní reagovat.
Můj milý deníčku, kocour nazval tohleto svoje prostředí ÚTULNA, hezký. Ale moc se tady k sobě netulíme. Všechny stránky jsou plné obav z budoucnosti, a nikdo nepřidává pár slov pro legraci nebo pro vzpomínku nebo pro zážitek, který ho krásně oslovil. Že by tu byli jenom lidi, co neprožívají jiné emoce, než je migrace nevítaných bytostí z východu na západ? To se mi nechce věřit. No nic, deníčku, jdu si číst básničky, třeba to bude hezčí..
OdpovědětVymazatA hele, tady je něco k podzimu.... a v lese dalekém, mezi břízami, orosená, září jeřabina v řízách ranních mlh...
Nevíte někdo, kdo to napsal? Báseň se jmenuje Podzim, je zamilovaná a trochu podzimně smutná...To byla nápověda.
Dobrou noc!
Útulna, tulení / Astře:
OdpovědětVymazatJak to, že je tu neútulno? A co třeba to krásné popovídání o papů? Kdo nám tu ukončil potravinové zákoutí, navíc dobrovolně a bez nucení :-) ?
K básním tu máme Jakuba, ale ten má poslední dobou nějak málo času. Ne že by mi poezie nebavila nebo byla vyloženě protivná, to ne, ale řekněme, že není smyslem mého života, ale čas od času si přečtu či poslechnu něco poetického docela rád.
Zkusil jsem pohledat, nalezl jsem:
(Úryvek z balady A.Sovy. Přepsáno jinou formou kvůli délce…)…
…Vyjdi mi vstříc, zaprosí do dálky. A utíkej rychle. Já nic snad nezmeškal, v leknutí rozevře oči, rozpřáhne náruč, vysype sen. Vydechne potokem lesem, a stromy. Už jsem zas tady. Vracím se rád. A rukama, slovy začne hrát na její tělo.Promluví a ono vzepne se. Dotkne se, jí se chce umírat. To takhle nejde, vílo. Co by mi z tebe zbylo? Co z tebe zůstane než vyjde slunce? Zůstaneš ze mne ty a moje ruce tě provázet budou. Zůstane ze mne tvůj stín.Polož teď hlavu do mého klínu, dryáda jsem a s jitrem hynu. Tak polož si hlavu, pospíchej, noci je namále, já změním se v jeřabinu. Udělal to, co si přál. Položil hlavu a rukama promlouval. Mučil ji až vykřikla nakonec – rosa už padá, pospěš si. Jen lakomec přemýšlí o svém daru. Chci tě mít ráda. Milenče lesní víly, ty změnil ses v satyra, a dryáda před tebou tělo své rozvírá. Běsi v nich nemají nad sebou vládu, oba se mění v změť. Z lásky v hlad, v lásku z hladu. Už jenom naposled satyr zapíská, svou píšťalou rozehrá pevnosti skal. Z posledních sil znásobí ozvěnu jejich. A pak se zřítí. Už není noc, už přišel den, už slunce svítí. Z očí mu slzy kanou. Stranou se stočí a kradmým pohybem stírá z nich sen. A v lese dalekém, mezi břízami, orosená, září jeřabina v řízách ranních mlh. On nespí již, ač tolik teď zas chtělo by spát se. On musí pryč, on musí vyptávat se na svoji jeřabinu, každého stromu, každého jeho stínu. Najde ji mezi všemi…
Nalezeno zde:
Fórum vzniklé jako reakce na povinnou registraci k diskusím na NP
A já si tady pojedu svou.
OdpovědětVymazatDnes jsem uspořádala čtyřhodinový dopolední pochoďák Prahou Víceméně vynucený, ale Praha byla tak krásná v podzimním slunci, že jsem pajdala ráda. Praha je plná halasících turistů, takže i tramvaje narvané. Tou třetí po dvou přestupech jsem dojela k Národní třídě, kde hned vedle My čili Máje vystavěli obrovský skleněný komplex všeho. Jmenuje se od Q, ale dál mi to v závitech vyzmizíkovaly zážitky.
Když jsem tu stavbu sledovávala při čekání na zastávce, tramvaje hned naproti, fascinovala mě souhra dělníků, hlavně ovladačů těch obrovských mašin, co skrývají zeminu. Jelo to jako na drátku, ovšem trvalo to několik let. Randál, prach a špína. Dnes vymydlené stavení, Ale!
Prošla jsem se jenom přízemím. Spousta krámů - boty, kabelky, šaty, klenoty, koblihy, kafe, čaj a rumbum. Nikde ani noha, kromě prodavačů. Tak bych si bývala ráda sedla, ale představa, že bych za skleničku vody zahodila padesát korun mi přišla fakt děsná.Paráda ve výlohách na ženské tak do padesáti kil i s botama, a nikde jsem nenašla ve výlohách u zboží cenovky. Což bylo asi dobře. protože by se mi udělalo špatně.
Vyběhla jsem ven, na slunce. Opodál stála skupina děvčat. Jak jsem je spočítala, bylo jich šestnáct. Uprostřed průvodkyně německy děvčata informovala, kde jsou a co vidí. Já jsem mezi nimi viděla ČTYŘI ČÁDORNICE. Nebyly to Evropanky, které z pomýlenosti konvertovaly, byly to echt černovlasé černooké krásky. Protože všechny holky poslouchaly pozorně, byly to asi studentky z Německa. ČTVRTINA ČÁDORNIC. A to máme teprve rok patnáctý v tomto století. Kdo umí počítat, násobit a dělit a všelijak to křížit, snadno se dopočítá, kdy v podobném hloučku bude jen ČTVRTINA EVROPANEK.
Nicméně dopoledne kráčelo dál svým líným tempem. I já jsem popošla za svý cílem, kterým byla injekce vakcíny proti chřipce. To se musí napřed na příslušné oddělení, kde se léčí plicní choroby pro recept na vakcínu, s receptem potom oběhnout dvě lékárny, protože v té nejbližší to neměli, a potom hned zpátky k paní doktorce, neb vakcína vyndaná z lednice by neměla setrvávat v teple. V lékárně jsem vyklopila cca 180 korun, ale to mi nevadilo, ušetřila jsem za tu vodu :-)
Velice laskavá sestřička mi musela nejdřív ošetřit předloktí, protože při vstupu do ordinace jsem si o ten zobáček, co je u kliky dveří strhla škáru na ruce až tak, že krev tryskala. Zavázaná a zalepená jsem doteď, jsem i bodnutá a teď už budu jen do jara čekat, jestli na mně skoči bacil nebo ne. Zatím to drží fest už asi 6 let.
A když jsem u toho jara - při zpáteční jízdě tramvají jsem zahlídla v jednom krámě velikánskou ceduli - VELKÉ JARNÍ SLEVY. Buď to tam mají od jara, nebo jsou v půlročním předstihu. Nebylo by to marný.
Tak pěkné jaro přeju. V Praze dnes opravdu je.
Kocoure, to jsi našel ty, ten Soliterův úvodník?. To byly časy! To jsem byla ještě Luna. Ale takhle si představuju diskuzi k úvodníku. Tenkrát jsem jich tam zanechala asi 59. Byl tam jiný systém. Kdo chtěl, napsal tzv. úvodník. O čemkoliv. Debata se potom rozhořela podle toho, kteří lidi byli zrovna u stroje a měli náladu.
OdpovědětVymazatRovnání těch příspěvků tam bylo praktické, lidi mohli okamžitě odpovědět přesně pod toho, komu psali. Je to jasné z toho, co jsi nabídnul.Někdy se samozřejmě taky stalo, že debata odběhla od tématu, ale to bylo jedno. V tomhletom zvoleném příkladu je to ale všechno v cajku. Čtyři dlouhatánské stránky pěkných řečí. Myslím,že jsme si u toho všichni nádherně odpočinuli. Taky to tam zvadlo na politiku, kdykoliv se podívám, pořád totéž. Už to vůbec není ta rajsá zahrada, kde jsme se mohli vyřádit. Ty stovky úvodníků, co tam má Patrik uložené, jsou místy nádherné doklady o tom, jak se lidi dokážou dát dohromady.Taky jsme se víc poznávali při líčení příhod, co nás potkaly.
Pamatuju, jak jsem
jednou napsala Líbací úvodník. Bylo to na Den polibků. Dlouho předtím jsem si dělala poznámky o mužích tam přítomných, psala jsem si jejich charakteristiky a ten úvodník potom vypadal tak, že chlapi byli zjíhlí jak koťata,když je hladíš pod bradičkou, každému z nich jsem napsala, jakým způsobem ho písemně líbám. Bylo jich myslím snad až třicet, těch mužských, tedy fakt fuška. Ale velká zábava pro všechny.
Tady to tak udělat nejde, Astro.
OdpovědětVymazatAle stačí mi poslat článek ("úvodník") a já ho vyvěsím. Tak půjde změnit téma. Ale nehodlám nějak "moderovat" diskuzi - kromě velmi občasného otevření propadla pro trolly a flamery.
Jsem pro svobodu projevu.
A pro ST navrhuji nový nick - Nova. Z ledasčeho se člověk dokáže "vypsat". Mám to vyzkoušené.
ST. děkuje, uvidíme!
OdpovědětVymazatSt. Kocoure, závažný dotaz: ty bramborové placky - to myslíte bramboráky?
Druhý neméně závažný dotaz: jak nesou kocouři doma vaši nepřítomnost? Trucují po návratu?
Astře: budeš holt muset najít jiný způsob, jak vyjádřit sympatie... Psát umíš jak málokdo, vzpomínat máš na co!
Qadrio - bláhově jsem tam chtěla něco koupit. Zvenku honosné, na výborném místě, uvnitř minimum zboží, které by vůbec stálo za řeč, nakoupit vyloučeno. Trochu lepší tržnice, která si na něco hraje. Nebo něco zakrývá.
Ztracená příležitost, neslouží - li ten baráček k něčemu úplně jinému.
Jakože docela určitě, viz a slyš přízvuk personálu. Už mě tam neuvidí.
Pro ST.:
OdpovědětVymazatBramborový placek čili bramborová placka je asi správně česky bramborák. Ale je placatý. (Bramboračja je jednak polévka s houbami a nebo smetanou a vajíčkem - nebo taky mizerná nahrávka.
Nastrouhané brambory, trochu brezlí (čti strouhanky), sůl, pepř, česnek, hodně majoránky, jedno celé vajíčko a trochu nadrobno nakrájeného uzeného špeku nebo i masa. Salám raději ne, ten by to zkazil.
A tence rozestřít na pánvi s rozpuštěným sádlem a smažit po obou stranách do zhnědnutí okrajů, které musí KŘUPAT. Dává se na velký porcelánový talíř, aby rychle vystydla, ale většinou to strávníci nevydrží - a pálí si ruce i hubu. Trhá se to a jí rukama!!
K zapití (kupodivu) silný, sladký čaj. Jídlo, které považuji za manu nebeskou. Hlavně od té doby, kdy máme doma robota (bohužel jenom na strouhání těch brambor). [;>)
Kocouři - pokud je žena doma, tak trochu trucují, dělají, že mě nevidí, ale ne dlouho. Tak půl hodiny. Když žena zrovna doma není, tak se ženou do předsíně s nadějí v očičkách - "určitě nám něco dobrého přinesl". Takže i kdybych nic neměl, musím hned do ledničky, protože nechci vidět ten strašný smutek v kočičích očích. Protože já jsem pro ně ten nejlepší lovec, který jim nosí chutnou kořist už zabalenou v sáčcích a krabičkách. Nemůžu je přece zklamat.
A první noc se mi obvykle nasáčkují do postele oba a postrkují se a hádají, že je nakonec musím vykázat. Oba. Ale ráno už tam "ten můj" spí jako obvykle, přitisknutý ke stehnu. Ten mladý zase oblažuje ženu.
A to jsme měli kdysi předsevzetí, že do pokoje v noci kocour nesmí a do postele už vůbec ne.
Jo, jo, cesta do pekla je vydlážděna na několikrát.
Jo, cmunda? Skvělá potravina, ale musí křupat, jak píše kocour.Jináč je nechutná. U nás doma se pila s bílým kafem z melty. Moje máma ji uměla brilantně, jako všechno, co vařila. Na cmundu k nám chodil pan Pištěk, Theodor, herec. Bydleli jsme v jednom domě a vůně cmundy se nedala zastřít ničím. Šel po čuchu, zabušil na dveře a volal - Máňo, otevři, nebo tě zabiju! Potom se posadil v kuchyni, za chvíli měl bradu mastnou. Máma nestačila smažit. Jeho Máňa (paní Pištěková) se potom vždycky zlobila, že to táta nesmí jíst, že je tlustej a že je to nezdravý. ...Tenkrát se všem Mariím říkalo Máňo, to jen abyste věděli. :-)
OdpovědětVymazatST.
OdpovědětVymazatKOCOUROVI
Děkuju za odpověď. Já si myslela, že to bude bramborák (škrobovou vodu slít, místo strouhanky hl. mouku, nevadí pepř, ani nadrcený kmín - moje verze), ale zeptala jsem se, protože zdejší Němky hodně smažily skutečné bramborové placky, a já je neumím. Asi proto, že jsem to nezkusila. Velmi souhlasím, že k bramboráku je nejlepší dobrý teplý čaj. Být mladá a šikovná, pořídím si bufet s podobnou nabídkou - škvarkové placky atd.. A mekdonald by se odmetkal!
Kocouři už jsou taky zvěř nové doby... A je dobře, že ženu oblažuje ten mladý.
ASTŘE
Láďa Hruška je mi hodně sympatický, že je bez hvězdných manýr (Tady jsem, hurá!) a krásně reagoval např., když dělal inspektora v marketech. To každý nedovede. Nevážili si ho, a kam se na něj ti další hrabou.
Astro, jak se ti líbí intonace hlasatelek na ČT 1? To už se dnes na konci věty neklesá hlasem? Někdo je to divně učí, protože i ty "normální" už k tomu přecházejí.
Je výjimečně krásný den, přeji všem, aby mohli vyjít pod širé nebe!
Pro ST
OdpovědětVymazatNa hlasatelky ČT 1 se nekoukám, protože se mi na téhle televizi dost málo věcí líbí, přinejmenším to, že musí lidi platit poplatky za její vysílání. Je to anachronismus z doby komančů. Právě tak, jako poplatky za vysílání Českého rozhlasu. Obě instituce si vydělávají na reklamách milióny, navíc ty reklamy nestojí za nic, a ani nějaký významný tvůrčí posun ve vysílaných pořadech jsem celkem nezaznamenala.
Sleduju někdy s úsměvem holčičky, co přednášejí počasí na jiných televizích. Nepamatuju si jejich jména, ale jedna má zřejmě vykloubený ramenní kloub, protože neustále rukou mává, druhá zase pumpuje - což je ruka uprostřed těla pumpující v rytmu řeči na břiše. Těžko se ten pohyb popisuje. Ty pořady snad mají taky nějakou režii, ale té to je asi jedno. Jsou to prvotřídní diletantské výkony.
Láďa Hruška je sypmatický chlapec, líbí se mi, jak svoji práci dělá a mám taky radost, že dokáže inteligentně válcovat konkurenci. Dívám se teď na jeho nový pořad a v kontextu s jinými pořady tohoto typu vychází jako jednička.
Kočky a kocoury mám ráda, a vůbec se nedivím kocourově paní,lépe řečeno jejímu mladému kocourovi, že v ní hledá ochranitelku. Ví, co se sluší a patří. :-)
A bramborový placky? Ty zbožnuju! Ale od té doby, co musím vařit na elektrickémn sporáku nejsem schopná je dobře udělat.
Ty zveš na procházku slunným dnem, ST, tak já zase na procházku večerní. Je tam pořád ještě patnáct stupňů, ubývající měsíc dokreslí okolnosti, co víc si přát. Mějte se pěkně večerně....
Pro ST.:
OdpovědětVymazatNa bufetu s bramborovými plackami se etabloval jeden náš operetní umělec, který kdysi dávno utekl do Rakouska. Zpívat zas tak moc neuměl, byl spíš komik (a vůbec ne špatný) - ale s přízvukem ho ve Vídni v žádném divadle nechtěli. Aby nezůstal na krku své dceři, která se do Rakous provdala už předtím, otevřel si kdesi poblíž Mariahilfer Strasse kiosek s čerstvě pečenými bramborovými plackami s uzeným špekem. Do roka si vydělal na auto a pak dokonce i na byt. Ve Vídni!!! ¨¨On, Umělec škrábal brambory a smažil placky...
Občas se na nás přijel podívat, jak se v Ústavu pinožíme s Uměním. Říkali jsme mu Östereicher, i když se jmenoval Ota Viktorin.
ST
OdpovědětVymazatNáhodou, to je krásný příběh. Každá tvorba má něco do sebe! A ta, která voní a chutná, vždycky stojí za to.
Člověk v sobě může najít netušené!
Čádor / Astře:
OdpovědětVymazatČádor se rýmuje se slovem nádor a podle mého názoru, je asi tak stejně žádoucí a prospěšný jako ten nádor. Dokonce bych řekl, že obyčejných nádorů se bojím míň, na ty už máme aspoň chirurgy, ozařování a „chemošky“, na ty čádory zatím leda tak starou bačkoru ve smyslu ochrany.
Quadrio:
V podstatě spíš podprůměrná stavba na nadprůměrném místě. Nechodím tam rád. Navíc, jakožto bonus, zmizel kvůli té mizerné barabizně parčík mezi domy a v Purkyňově polovina placených parkovacích míst a to aniž by byla nahrazena či vylepšena kapacitou podzemních garáží té barabizny. Kanceláří je nadbytek a prodejen s unifikovaným průmyslovým odpadem také, není tam v tom a ni na tom baráky nic originálního, co by nebylo k mání v kterémkoliv jiném globálním „hangáru“.
Bramboráky:
Úplně obyčejné a jinak naprosto úžasné papů, mám je rád od dětství dodteď, beze změny pořád stejně. A k opravdu dobrým bramborákům dobře chutná i sklenka piva, když pak člověk nemusí jít kroutit volantem... Ale obyčejná studená voda, jablečný mošt se hodí také, v postatě cokoliv jednoduchého a chutného.
Láďa Hruška:
Láďa Hruška je docela fajn člověk, aspoň mně, který ho zná jen z obrazovky, se to jeví tak, že je vcelku přirozený a příjemný, prostě si na nic si nehraje a je sám sebou. Mimo jiné i proto ho nejspíš lidi mají rádi a to víte, úspěch toť neodpustitelné provinění se na méně obdařených bližních, zejména těch, co si tu sníženou míru obdaření nechtějí připustit... Ale svět už takový dost nepřejícný bohužel je.
ČT:
Po krásných devadesátých, kdy vznikaly pořady jako Česká soda a podobné skvosty, se to zase fofrem vrátilo k normalisačnímu normálu a je z toho zase jen poddajná a prodejná propagandistická trouba. Návrat ke starým dobrým tradicím, dalo by se říci. Škoda, chvíli to aspoň vypadalo nadějně. Poplatky by mi nevadily, vadí mi ten hnus co se z té ČT line. Já propagandu nerad, jakoukoliv, ani tu, co s ní mohu souznít, tím méně pak tu, o které jsem přesvědčen, že jde proti mě i mým spoluobčanům.
ST.
OdpovědětVymazatMálokdy souhlasím doslova se vším, Draku Pražský.
ST:
OdpovědětVymazatAspoň že občas ano :-) A je dobře, že jen občas, kdybychom byly všichni stejní, byli bychom jako mravenci, včely, vosy, čmeláci či termiti, prostě jako sociální nebo eusociální hmyz a to by asi bylo tragické. To by se mi nelíbilo. Ne, že by ten individualismus neměl své mouchy, ale za všechno se nějak, někdy a něčím platí.
Dnes je 5.října. Jeden z mých slavných dnů, které je třeba vzpomenout. S dovolením si tady ohřeju svoji polívčičku...
OdpovědětVymazatPřed mnoha a mnoha roky jsem tento den poprvé vstoupila na půdu Československého rozhlasu, jako zaměstnanec. Ten den mám v sobě namalovaný jako obraz. Každý detail vidím, skoro každé slovo slyším. Tenkrát jsem nemohla ještě ani tušit, kolik nádherných dnů s ještě nádhernejší prací mě čeká, kolik potkám lidí, důležitých pro moje vzdělání, co se naučím, co budu všechno umět dělat... Kdyby mě po čtyřiceti úžasných letech neskolila zlá choroba, kterou jsem úspěšně rozehnala, snad bych tam byla celá štěstím bez sebe dodnes.
Tím chci jen říct, že když se někomu povede prožít celý život v jednom zaměstnání, které je tak mnohotvárné a tvůrčí, že je to radost pro člověka největší. Já si toho velice vážím! A přála bych poznat ten pocit každému...
Celý život v jednom zaměstnání / Astře:
OdpovědětVymazatPo spokojeném a naplněném životě v jednom zaměstnání jsem samozřejmě toužil svého času také. No ale nakonec se to vyvinulo tak, že to, co bych dělal ze všeho nejraději jsem nakonec ani nevystudoval ani to nedělám, je z toho jen koníček co leze do peněz. Doba mi „přihrála“ do vínku počítadla a z počátku programování. To už dnes nedělám, ale o sítě počítadel se starám dodnes. Není to ošklivá práce, jsou horší, ale když jeden vidí, jak se to šine ke kybertotalitě a nikdo s tím nedělá nic a ani dělat nehodlá, nemohu ani říci, že bych se bůh ví jak cítil naplněn štěstím, když vidím kam to všechno kráčí a jak se to vyvíjí.
To je mi líto, draku, že se vám to nepovedlo tak, jak jste si představoval. Já doopravdy mám z naplnění svého pracovního života nádherný pocit.
OdpovědětVymazatAstře:
OdpovědětVymazatJistěže, moc dobře rozumím. Já vstoupil do našeho Ústavu 21. srpna 1970. Byly prázdniny, paní s personálního jsem musel shánět doma - a byl to pro mě významný den. Před dvěma roky, v roce 1968 dostaly moje mladické ideály strašnou facku. S tím jsem se už nikdy dokonale nevyrovnal a od té doby jsem skeptikem a pesimistou. Když facku očekáváš, tak tě nevykolejí. Slovy klasika Zelenky: "Smyk který čekáš, snadno vyrovnáš!"
Nastoupil jsem - a hned jsem dostal týden neplaceného volna - nebyl totiž nikdo, kdo by mě uvedl mezi kolegy. Ale od té doby táhnu Thespidovu káru spolu se všemi chovanci Ústavu vlastně dodnes.
I když to nebylo moje první setkání s divadlem - ani nemohlo být. Máma zpívala v opeře a táta dělal "osvětlovače s povinností pouštět gramofón" jak je psáno na jeho pracovní smlouvě. Vlastně byl prvním zvukařem v divadle.
Večery jsem jako kluk trávil buď doma s malou sestrou, nebo když byla sestra "uklizena" k babičce, tak mě máma nebo táta brali do divadla. Trávil jsem čas v dámské šatně a tak pro mě nebylo ženské tělo takovou hádankou jako pro mé vrstevníky - v šatně nebylo dost místa na to, aby se před malým klukem mohly dámy stydět - ale myslím, že mě to nijak nepoznamenalo.
Tátův "kutloch" byl na levé straně v portálu u jeviště, byly tam dva gramofony, rycí stroj na šelakové desky a dokonce magnetofony s rychlostí 76 cm/sec - ale jen na 500 metrů pásku. Deset minut a dost. Když bylo něco delšího, muselo se prolínat. Reproduktory se pokaždé nosily na jeviště a schovávaly za dekorace. Prostě doba kamenná - ale mi se to jako klukovi strašně líbilo. Maminka ze mě chtěla mít dirigenta nebo aspoň klavíristu a postarala se, abych se učil hrát na klavír, ale táta - táta uměl sestrojit magnetogfon i doma. Ten první si pamatuji dodnes. Byl na kusu blankytně modré překližky, motorek měl z gramofonu, elektronika byla postavena ve skříni od starého rádia a umělo to nahrát i přehrát zvuk. Dokonce i zpomalit a zrychlit. Magnetofon bylo na rozdíl od gramofonu mezi lidmi naprosto neznámé slovo.
Takže jsem od druhé třídy začal stavět rádia - napřed krystalku, pak audion, pak jednoduchý superhet, k tomu jsem vášnivě drandil po okolí města na starém pánském kole, které mi věnoval můj strejda, od třetí třídy jsem chodil do turisticko-horolezeckého oddílu SLOVAN MCHZ - a na piano bylo čím dál tím méně času - a přitom bylo třeba s postupujícím vzděláváním čím dál víc cvičit. Několik hodin denně. Nakonec mi profesorka klavíru ve čtrnácti řekla, že si budu muset vybrat. Tak jsem si vybral. Nejsem pianistou ani dirigentem.
[;>)
1. Z koho čeho. Pardon
OdpovědětVymazat2. Ladě B. naměřili 0,2 promile. Někde po Evropě by ještě mohla řídit.
Nojo, co mi osud dopřál v práci, vzal mi v rodině. V současné době jsem na světě jen se svými dvěma vnuky a moc hodným zetěm. A tak jsem si přála mít sourozence a víc dětí... člověk nemůže mít všechno.
OdpovědětVymazatVzpomínat na dobu kamennou v práci, to by byly příběhy...Myslím, že by přispěl každý!
Ke smutku či lítosti není důvod / Astře:
OdpovědětVymazatKe smutku ani lítosti není v mém případě jediný důvod. Moje představy byly svého času mladicky naivní a romantické. Při střetu s realitou by to nejspíš stejně nakonec dopadlo tak, že bych musel volit mezi profesí a rodinou. Takhle, když se to nějak samo všechno nakonec samospádem přirozeně vyvinulo jinak, zatímco já byl tak nějak více, či méně pasivně stavěn před hotovou věc, musím s odstupem let konstatovat, že všechno to nakonec bylo k lepšímu. A až na to, že peněz na hračky a koníčky není nikdy dost, mi nic podstatného k životu nechybí. A ony i ty náročné a neskromné koníčky si v porovnání s obvyklým průměrem přijdou docela na své, takže by jim neuškodilo trochu víc skromnosti :-)
Doba kamenná:
OdpovědětVymazatDObu kamennou jsme mívali nejenom v práci, Ona se nám v mnoha podobách vrací v dnešních dnes zase zapět.
ST.
OdpovědětVymazatDrakovi:
moudrá slova i mravencích... Dokonalost znamená - konec.
A práce snů? Málokomu se v životě podaří. Měla jsem své povolání ráda, a nikdy by mě nenapadlo, že budu odcházet jako opotřebovaný, zpráskaný pes. Taky to se stává. Důvody - podobné, jako ty, o nichž píše ST. Kocour.
Doba kamenná - štíři lezou z děr, viz diskuse, např. na Seznamu - k herečce a 120 hodinám. Cítí čerstvý vítr (pro sebe) vát. Uvolněnou širou cestu.
Astře, Kocourovi:
Je zajímavé, že první den v zaměstnání si taky pamatuju do detailu. A určitě byl ten den stejně dlouhý jako jiný.
Tvůrčí práce - to je od života dar.
KOCOURE! Důrazné napomenutí z vyšších míst. (Smajlíky tady neumím.) Já jsem už mockrát psala, že plýtváte, že máte ty úžasné vzpomínky sepsat! Co by za to kdo dal!
Můj ranní skvostný zážitek.
OdpovědětVymazatJsem u VZP. Každoročně se dávám očkovat proti chřipce. I letos k tomu došlo. Vakcina stojí cca 180 korun. Paní magistra v lékárně mě poučila, že mi VZP vakcinu proplatí. Zavolala jsem do VZP. Po větším než malém množství hudby se ozval robot, který mě navigoval - když chcete tohle, zmáčkněte jedničku atd, znáte to. Domačkala jsem se kamsi a opět jsem slyšela rozkošnou hudbu. Douho - ozvala se slečna. Vysvětlila jsem jí, co potřebuju. Prohlásla - moment, zeptám se. A poslouchala jsem hudbu. Dlouho. Tiše jsem si mezitím prozpěvovala a z dlouhé chvíle jsem počítala, kolik asi prozpívám.
Slečna se vrátila a dlouze vysvětlovala, jakže by to muselo být, abych ten poplatek dostala zpátky. Byla to přednáška na dva doktoráty a navrch na státní cenu. Řekla jsem jí, že jsem právě provolala asi tolik, co stála ta vakcína, aby laskavě vyřídila svým nadřízeným, aby šli do háje.
Jistě znáte tu scénku, kde Iva Janžurová v kase kina vysvětluje prodávání lístků na film V sobotu večer, v neděli ráno.Tak se to neslo.
Stejný kabaret!
Vám, kteří nejste očkovaní, přeju hezký pršlavý den a kupte si za sedmnáct kaček dezinfekční mýdlo. Vyplácí se bytelně si mýt ruce, už je to tady. Co? Všechno možný - nikdy nevíte, kdo na co sahal. Checht
Jakmile narazím na "hudbu v telefonu",
OdpovědětVymazatokamžitě vypínám. To, že je tam nějaký robot mě uráží - asi jim nestojí zákazník za to, aby se mu věnoval živý člověk.
Jinak - setkání s robotem většinou dopadne přesně tak, jak popisuje Astra. Kvůli telerobotovi jsem změnil pojišťovnu. Kupodivu, když jsem jim poslal mailem výpověď, dokonce mi sami zavolali. Ale opět zvolili špatnou taktiku - začali mi tak trochu vyhrožovat - že prý dělám hroznou chybu. Myslím, že ne. [;>))
Já se na nějaký výpovědi vykašlu, kocoure, byla by to další lapálie, řekla bych, že všude je to stejný, jen někde trochu jiný :-)
OdpovědětVymazatNejsem příliš exaktně uvažující člověk, Astro!
OdpovědětVymazatKdyž "nevím", dám na instinkt. A nevím dost často. Jedna příhoda: Po převratu jsem tu trochu peněz, co jsme měli naškudleno, dal do jedné investiční společnosti. Inflace tehdy běžela, tak ať moc netratíme. Slušné podmínky, pěkná prezentace na kříďáku, k Novému roku přání poštou, podepsané ručně, průpiskou "panem generálním". Na účtu přibývalo tolik, kolik slibovali. Až jeden rok se omlouvali, že se nedaří a že nemohou připsat tolik zisků, kolik bylo domluveno. No nedaří se, nedaří, pořád to bylo víc, než ve spořitelně.
Pak jsem tam cosi šel vyřizovat a viděl jsem, že se přestěhovali do horších kanceláří, ubylo počítačů i lidí - a tak jsem neváhal a okamžitě jsem si vybral veškeré peníze bez ohledu na "smluvní pokutu".
Doma jsem si pak nadával, že jsem hysterik a že je škoda těch pár tisíc - a za týden se v rádiu objevila zpráva, že milá investiční společnost zkrachovala a že nebyla pojištěná. Instinkt mě včas varoval a já přišel jen o těch pár tisíc smluvní pokuty. Ti ostatní přišli prakticky o všechny vložené peníze - pochopitelně kromě nejužšího vedení oné italské společnosti, které bleskem vymizelo z republiky a nechali tu jen pár úřednic, které za nic nemohly.
A možná bych si vzpomněl i na další příhody, kdy jsem se nerozhodoval zrovna podle "zdravého rozumu" a přesto správně.
[;>)
Ále co, kocoure, v mém případku nejde o žádné peníze, jen jsem naivně myslela, že se to vyúřaduje jednoduše. Zatím mě VZP nijak nezklamala, bacodím zatáhla za mě asi 35 tisíc za lázně. Ale v tom tvém případě mi došlo, že mám taky nějakou cukaturu stran České spořitelny. Půjdu raději osobně něco přezkoumat, abych nedopadla natvrdo. Moc tam nemám, ale i o to málo bych přišla nerada. Člověk má dát na tušení. Dík za upozornění. Nepodlehnu lenoře a vyrazím na výzkum.
OdpovědětVymazatA to byl komentář 11111. Pěkné číslo...
OdpovědětVymazatInstinkty:
OdpovědětVymazatJe to cosi docela zvláštního. Z vlastní zkušenosti dobře vím, že bývá lepší řídit se tím, co nám našeptávají. Zajímavé je, že se to našeptávání děje v emoční rovině. Chystáme se něco udělat a nemáme z toho dobrý pocit. V ten moment je lepší to nedělat. Nebo naopak, objeví se pocit, že chceme udělat cosi nebvyklého, je dobré ho poslechnout.
Mně se před již delší dobou přihodilo, že jsem jel po hlavní. Měl jsem toho na ten den hodně, chvátal jsem, měl jsem i trochu zpoždění, Praha je pořád někde aspoň trochu přecpaná dík pitomcům co si myslí, že umí jezdit a opak je obvykle pravdou. No a jak jsem se tak blížil k té křižovatce s tou vedlejší, měl jsem dost intensivní pocit, že bych měl tomu příčnému směru bliknout a nechat je projet. Pod tlakem racionálního uvažování, stylu, že na charitu se najde čas ve vhodnější moment, kdy nebudu tak spěchat, jsem je dál a prásk ho, do pravého boku se mi narvala korporátní zdivočelá čůza, co měla pocit, že tam stojí zbytečně dlouho a bylo po spěchu... Kdybych osel stará poslechl tenkrát ten instinkt, tak by se to nepochybně nestalo. Stálo mi to všechno poté dost času a energie, takže jsem si to zapamatoval a od té doby už na pocity dám, včetně těch, kdy mě to vyloženě ponouká k lenoře a nečinnosti. Řeším to tím, že začnu dělat něco jiného a tu věc, kvůli které se tak stalo jen odložím na jindy. To aby si padouch mozek nezvykal flákat se :-) Osvědčilo se to. Ne vždy mám možnost to ověřit objektivními údaji a daty, ale tam kde ta možnost je, konstatuji, že se to víc než osvědčilo. Já myslím, že ten dar má ve větší či menší míře každý z nás, ale zdaleka ne každý z nás umí naslouchat sám sobě a zacházet s tím co slyší jak náleží, ke své vlastní škodě samozřejmě. Kdyby ano, svět by asi byl mnohem lepším místem než zrovna je.
Komentář č.: 11111
OdpovědětVymazatZajímavé, v číselnících mívá VZP číslo 111 a zrovna byla řeč o ní :-)
Dám na instinkty a na pocity. Jenže jsem poněkud uspěchaná, takže, když ve mně naskočí můj rapl, jednám kolikrát překotně a to není zas až tak dobrá vlastnost. Ve vteřině vypálím nějakou nesmyslnost, a když to potom zpětně analyzuju, divím se, cože jsem to zase provedla. Dokladem toho jsou tady například moje komentáře, kolikrát ještě ani nedočtu, co tím chtěl básník říci a už mydlím svoji odpověď. Kdybych aspoň uměla psát na klávesnici pomalu, mohla bych spíš volit slova. Takhle si to halt musíte odtrpět! :-) V "civilu" spíš mlčím, tam tak řečná nejsem. Ovšem tady mlčet nelze. A ta čísla komentářů někde naskakují? Vodím jen počet návštěvníků 150,285
OdpovědětVymazatAstře:
OdpovědětVymazatZase tak moc netrpíme, nebojte :-) Stejně jako nebereme příliš vážně klasickou hospodu kam jde člověk s kamarády na kus řeči a na pivo, tak analogicky vnímáme i virtuální Útulnu. Je to svého druhu zábava a je blbost nechat se nějak příliš deptat zábavou, v takových případech je radno najít si jinou :-)
Mezi instinktem a raplem je rozdíl. Oba působí v emocionální rovině, proto je poměrně snadné je zaměnit. Z mé zkušenosti bych řekl, že instinkt se pozná podle toho, že se spíš projevuje v klidu, zatímco rapl během nějakého vypětí nebo vzrušení. Když to situace dovolí, je dobré se zklidnit, nadechnout se, napočítat aspoň do deseti, odehnat z mozku myšlenky a tím udělat prostor pocitům, zažít je, vyhodnotit je a něco udělat, nebo se naopak činnosti zdržet. V tom klidnějším rozpoložení ducha je to pak s mnohem větší pravděpodobností instinkt. Rapl je svého druhu spíš generátor chaosu a toho je i tak nadbytek, takže je žádoucí ho potlačovat kde to jen jde a kdy to jen jde. Rapl se ale poměrně bezpečně pozná podle toho, že nutí člověka chvátat a spěchat. Spěch jen velmi málokdy vede k něčemu smysluplnému a žádoucímu. Je to špatně uchopitelný nástroj, ale tak jako s každým jiným nástrojem, dá se s ním naučit pracovat.
Draku, myslím, že na nějaké změny v povaze už mám zmeškáno, vidím, že vy ve svojí laskavé, klidné povaze nemáte vůbec ánunk, co je to, když je člověk rapl :-) Už jsem na to svoje jednání tak zvyklá, že bych se cítila poškozená, kdybych se měla nějak násilně usměrňovat. Je lepší, aspoň myslím, když je člověk energický. Panenka v koutě tedy opravdu nejsem :-)
OdpovědětVymazatAstře:
OdpovědětVymazatUrčitě netřeba být panenkou v koutě, to je kolikrát víc ke škodě jak k užitku. A také určitě netřeba měnit povahu jen proto, aby se něco měnilo. Jen si myslím, že není od věci pospíchat co nejpomaleji, nebo se o to aspoň snažit :-)
Všichni jste zřejmě zaujati podzimem, protože tady ani noha.Zabezpečujete a opouštíte pravděpodobně svoje chaloupky na zimu, nastražujete různá varovná zařízení pro zloděje. Tak se ptám - jak ve městě? Doma, v bytech.Jak na to? Jen jednou jsem zažila lupiče, který se dobýval do bytu. Nikdy nezapomenu.
OdpovědětVymazatDopoledne, sama doma, četla jsem si - tedy bylo ticho. Od té doby mám ze zlodějů takový strach, že bych snad raději vzala pavouka do ruky, a že se jich bojím...
Čtu si, když tu najednou slyším za dveřmi šátrání. Věděla jsem, že nikdo z těch, kdo mají klíče od bytu nemůže přjít. Potichoučku, pokud srdce není slyšet, když buší o závod, připlížila jsem se ke dveřím a poslouchala. Za dveřmi bylo slyšet funění a štrachání kolem zámku. Byla jsem v totálním šoku. A padnul na mě běs. Zařvala jsem nahlas - hajzlééééé, volám policiííííí!!!! To byl úprk, že tomu týpkovi schody nestačily. Vím, měla jsem se chovat racionálně, jít do pokoje a tu policii doopravdy volat. Ale to by se mezitím ten chlap do bytu jistě dostal. A kdybychom stáli najednou proti sobě? Třeba bych tady už nebyla. Prát se nedovedu a pistolku taky nemám.
Takže - s kamarádkou děláme teď to, že na noc, pokud jsme samy v bytě, dáváme za dveře předměty, které dělají randál, když spadnou - například se hodí různé kuchyňské náčiní, sběračky, obracečky, příbory - to všecno narovnáme třeba na židli nebo na stolek. Je to sice dost otravná práce, ale nedá se svítit. Zajímalo by mě ale, jestli bych v takovém případě stihla tu policii volat. Asi taky ne.
Bytaři, zabezpečení a pod:
OdpovědětVymazatNeznám statistiky kriminality do detailu, ale nabývám pocitu, že k někomu ne zrovna „zazobanému“, může vlézt do bytu leda tak debil. Co by z toho měl? Většinou si neodnese nic, co by stálo za řeč a dalo se prodat za víc jak pár šupů. Flastr je i v tomhle případě dlouhý, takže podniknout to může jen někdo, kdo touží po tom dlouhém flastru. Dost ustalo i nabourávání se do aut. Způsobil to pokles cen bazarové elektroniky. V autech je většinou technologický odpad, za který nikdo nic nedá a i když někdo náhodou obere „fajnšmekra“, stejně za to nic nedostane, protože jiný „fajnšmekr“ je držgrešle a nic za to nedá. k tomu navrch přibylo i elektronické značkování a vyhledatelnost, jak Intel, tak Apple toho umožňují docela dosti, takže další čára přes rozpočet pro chmatáky. Zkrátka chodit někam naslepo je prostě blbost. Lidi jako Ráth a jemu podobní vykukové, mají zase najaté schránky po bankách, různě po světě a když už mají něco doma, tak tam také mají pořádné zabezpečení napojené na pult ochranky, když vypadne spojení, nebo se děje něco divného, tak do pár minut přijede auto plné ozbrojených halamů, méně chytrých než ti policajti, ale o to tvrdších. Musí se za to něco platit, ale funguje to docela dobře. Prostor pro jouzy se významně zúžil a už jim nezbývá, než se pokoušet o nějaké ty kovy. Výkupní ceny surovin k tomu dost ponoukají. Proto ty hřbitovy, pamětní desky a další. Možná se ještě relativně dobře kradou kola, nevím. A občas a za pár hodin přímo na ulici ukradnou a rozeberou nějaké vyloženě staré a odložené auto na kov.
Kdyby mi šlo o život, policie mi připadne dost v rozkladu, aspoň podle toho co vidím v dopravě a tak různě po městě, asi bych je nezkoušel volat, kdyby mi šlo o život. Dávám přednost vlastní zbrani. Po zkušenosti, kdy jsem na vlastní oči viděl, jak se šetří na výcviku například celníků, si myslím, že dělám dobře. A na to není zapotřebí ano zbrojní průkaz, malorážka se dá koupit na občanku a z blízka to poslouží víc než dobře. Když se s tím trefí krční tepna, hned má padouch plné ruce práce aby do minuty nevykrvácel a na cokoliv dalšího už nebude mít ani myšlenku, ani čas.
Jako dobré zabezpečení by asi dobře posloužila železa na medvěda :-)
Dík, draku, to jsem se zachechtala. Železa na medvěda? Železa na kohokoliv? Nesmysl. Železa sklapnou, jakmile do nich něco bouchne. V tomto případě by to byly dveře. To je fakt rada nad zlato. Nebo si představuju, jak ráno jdu, rozespalá, odstraňovat železa a chytím se sama. No jo, vidím, že kdo neprožil, nepochopí. Tady bych vás ráda viděla s nějakou pistolí, jak neohroženě míříte na tepnu. Já jsem sice jednou vyhrála soutěž ve střelbě z malorážky na terče, ale to jsem jen zaskakovala do počtu v družstvu za nepřítomného člena, takže to byla evidentně náhoda, ale mířit na člověka, byť zloděje? Jak znám justici, dostala bych se do lochu nakonec já. Za nepřiměřenou obranu nebo něco takového.
OdpovědětVymazatMůj vztah k jouzům / Astře
OdpovědětVymazatMůj vztah k jouzům je stejně „vřelý“ jako u legionáře Lergaina, kterého úžasně zahrál Jean Gabin ve filmu Tetovaný. A můj respekt jejich tělesné schránce a její integritě je ještě menší, nežli jejich k mým právům kdyby se případně rozhodli ke mně vlézt a něco mi zcizit, případně mi praštit, kdybych je načapal. Zkrátka zavřít můžou, pustit musej a pořád lepší kriminál, nežli očuchávat kytky odspodu. To čuchání ke kytkám odspoda rád přenechám těm, kdož budou tak blbí, aby ke mně lezli.
Nepřiměřená obrana už dávno neplatí, navíc zákon říká, že obrana za určitých okolností může být i silnější, nežli útok a obecně ty okolnosti znamenají, že šlo o krk. To se dámám vůči nějakému lamželezovi prokazuje poměrně snadno, takže by ani následné kvílení nad nenahraditelnou ztrátou nějakého zatraceného jouzy a vyšetřování kolem nemuselo být až tak nesnesitelné a zdlouhavé. Bude-li to Cikán, bude to samozřejmě mnohem horší, ale i to se dá ustát. Když zmetek, nedej bože přežije, bez advokáta neříkat nic, a obstarat si opravdu dobrého přes trestní věci.
Nepodceňoval bych malorážky. Dají se vybrat ty, co střílí municí se zvýšenou energií střely a to už je docela účinná věc a s takovou netřeba mířit na tepnu, stačí hlava jako celek, nebo místa, kde to hodně bolí a krvácí, například slabiny.
Jouzu, co někam leze krást nebo i zabíjet, já osobně považuji za škodnou, před kterou je třeba se důsledně bránit. Jakékoliv přílišné ohledy vůči nim naprosto nejsou na místě a z hlediska ochrany vlastního života a zdraví jsou vyloženě nežádoucí. Ti hajzli na to spoléhají a když zjistí, že tomu tak není, překvapí je to a hledí zmizet.
Bránit se dá všelijak. Je-li po ruce hrnek či pánev s větším množstvím rozpáleného oleje, výborně, funguje to spolehlivě, zejména když se to chrstne na oblečení a projde to skrz, zasažený už jen strhává hadry a řve jak tur. Stačí ho pak praštit hrncem po palici a je vyřízeno. To samé s hrncem vařící vody. Pohrabáč, cokoliv pádného, lahev vína, výborné do ruky a pádné. Po rozbití o hlavu ještě zbývají střepy pro proříznutí tepny, bude-li třeba. Improvizovaný plamenomet z laku na vlasy a zapalovače, překvapivě účinné. Rozehnalo to svého času několik Cikánů. Na chvíli, ale postačilo to k nalezení cesty kudy zmizet aby oni nevěděli.
Draku, vážím si vašeho přehledu a kabrňáctví stran zlodějů. Tak vyčerpávající odpověď jsem nečekala, a musím říct, že jste mě nezklamal. Díky. Riskujete ovšem značně ( vaše znalosti mají zkušenost a hlubinu), že bych se na vás mohla někdy obrátit i v jiné prekérní situaci a žádat o radu.
OdpovědětVymazatPokusím se nějak zařídit, abych měla každou noc dosti rozpáleného oleje na kamnech. Plamenomet z laku na vlasy nejdříve vyzkouším na ulici, ale musím si koupit zapalovač, neb nekouřím. Sirkou by to asi bylo dost nebezpečné, myslím pro mě. Doufám, že mě při pokusu nebudou atakovat policajti nebo skrytí fízlové, hledající neustále nebohé migranty, kteří k nám hodně dlouho teď nepolezou, protože udeřila zima.To zase až tak v červnu.Hlavní věc je, že už máme konečně zabezpečené přechody na hranicích, aspoň si tam teď půl roku vojsko bude moci drobátko odpočívat.
Tak - ještě jednou díky, draku. V nouzi poznáš přítele! :-)
V nouzi poznáš přítele / Astře:
OdpovědětVymazatAno v nouzi se pozná, kdo je přítel či ne poměrně dobře i když spíš by se dalo řící, že se jen pozná kdo je padouch a cynik a kdo ne. Jak jsem tak prošel životem, opravdový přítel se pozná podle toho, že když se člověku „zadaří“, nezkouší ho „dojit“ a „vysávat“ a podle toho, že nezačne závidět, nepřít a neodvrátí se. Prostě jen zůstane jaký byl, jakoby s nic nezměnilo. Ta druhá zkouška ta je mnohem těžší. Skoro neznám lidi, co by v ní obstáli. A ty co znám, spočítám na prstech.
Přehled přes zloděje:
Neřekl bych, že je to „kabrňáctví“, vůbec ne. Je to kombinace víc faktorů, instinkty mi dobře napovídají a chrání mě. Sleduji své okolí skoro vždy, Njak křečovitě, spíš nenápadně. Určitě si například nevlezu do vagónu metra či tramvaje, vidím-li hlouček Cikánů, kteří mohou být kapsářským gangem. Oni také nemuí být, ale já si stoupnu kus dál a zásadně vlezu do dopravy jinými dveřmi. Věci zabezpečuji o něco důkladněji než okolí. Je-li například standardem mít v autě centrálmí zamykání bez mechanických zámků, které otevře šroubovákem každý debil, já si vybírám mechanicky pevnější auta, kterým se blbě ohýbají rámy kolem oken a vybavuji je navíc i zámkem převodovky. Ne tím srandovním, ale Konstruktem. Dveře do bytu vybírám podle přiměřené bezpečnostní třídy, nevím z hlavy, ale asi 3., nebo 4. Proti krumpáči dostatečné, zbytek už se musí řešit jinak. Dnešní elektronika skýtý mraky úžasných možností a láce sítí stejně tak.
Rvačky a střelba:
Babička mi dobře krmila, tak jsem hezky narostl. Pral jsem se dobře odmalička, přirozeně, šlo to samo. Líbil jsem se trenérům kdečeho, rugby, řeckého i římského zápasu, karate, tae-kwon-da. Něčím z toho jsem se i docela rád zabýval. Později i jako už skoro jako „veterán”, spolu s náctiletými dětmi, když rostly věnoval jsem se jim a chodili jsme blbnout a učit se prát se do oddílu spolu. Svého času, když jsem byl menší, naučil mi sebeobranu táta, který měl za sebou výsadkářský výcvik. Jeho ještě učili lidi, které za války cvičili britští Commandos. Mě připadne, že ho vycvičili slušně. Viděl jsem ho v „akci“ asi jen 2 x za život a bylo to vždy rázné, svižné, drtivé a rychle skončené. Střílení mi šlo vždycky dobře. Dobře vidím, dobře dýchám a mám slušnou motoriku a dovedu zůstat v klidu, když je toho potřeba a nestrhnout hlaveň někam do háje... To se u focení hodí taky, jeden aspoň nemusí sahat pro stativ kvůli každé kravině, když kdeco „udrží“ v ruce :-)
Ještě k jouzům:
Nemyslím, že bych riskoval zbytečně a za každou cenu. Nejlepší ze všeho je prevence. Chovat se tiše, slušně a nenápadně, vyhýbat se místům a časům, kam by vědomě mohl jít jen sebevrah a doma zase svítit i když tam nejsem a tak různě, předcházet kdečemu a zbytečně nelákat jouzy, „nevystavovat“ nic, co by mohlo přilákat jejich „stračí“ oči. Nicméně vlezou-li mi do bytu a budu-li mít důvod cítit se ohrožen na zdraví či životě, klidně z nich vyrazím duši a ani trochu mi to nebude mrzet. Někdy to život sehraje tak, že je to kdo z koho a pak je dobré neváhat a nenechat se zbytečně zmrzačit nebo zabít nějakým zmetkem. Zmetka žádná škoda, slušného člověka ano ;-)
Už jsem to někde vyprávěl, možná ji znáte, ale historka je to pěkná a hlavně pravdivá
OdpovědětVymazatJsem člověk poněkud již sklerotický - už léta. Když přicházím domů, mám nacvičeno pořadí úkonů - rozsvítit v předsíni, zout se, vlézt dovnitř, dát boty na rohož, vytáhnout klíče ze zámku a pověsit je na háček, sundat kabát, pověsit, obout si trepky...
Jen se na mě nesmí promluvit. Pak třeba jeden krok vynechám a je zle.
Jednou se mě žena na něco zeptala -a nechal jsem klíče trčet ze zámku zvenčí. Bydleli jsme tenkrát ještě ve "věži" ve městě, v posledním patře a byl tam jediný byt. Takže tam málokdo zavítal - schody vypadaly jako na půdu. No a ráno, když jsem chtěl odejít do Ústavu a sáhl na háček pro klíče, tak tam nebyly. Ani v kapsách nebyly a do bytu jsem se přece musel nějak dostat. Tak jsem si uvědomil, že zůstaly v zámku a někdo je v noci vzal.
Já jsem do Ústavu jít musel i bez klíčů, ale žena měla volno, tak jsem ji řekl, že až uslyší nějaký šramot za dveřmi, tak ať klidně otevře dveře a nabídne tomu člověku tisícovku za to, že klíče vrátí. Bankovku jsem ji pochopitelně dal. A ať poprosí sousedku o patro níž, herečku se školeným hlasem, aby ji pomohla při vyjednávání. Na svazku totiž byly i klíče od různých prostor v Ústavu a výměna speciálních zámků + výroba bezpečnostních klíčů by přišla na násobek té částky. A muselo by se to udělat, protože tam byly věci za desítky milionů.
Můj odhad byl správný. Kolem jedenácté dopoledne přišel. Žena tiše zavolala mobilem sousedku o patro níž a ta chlápkovi zastoupila cestu. A začalo vyjednávání. Chlapík se kupodivu na nabídku chytil, ale zdálo se mu, že by mohl vytřískat víc - tak pravil, že se musí poradit s kamarádem, který na něj čeká dole. Sousedka mu řekla, že má dvě minuty a pak volá policii a dá ji na něj přesný popis. Chlápek sestoupil do pátého patra a imitoval "rozhovor s kamarádem". Moc to ale neuměl. Ale vidina tisícovky bez rizika ho nakonec přivedla zpátky. Jednou rukou si vzal bankovku, klíče hodil na zem a prchal.
Stálo mě to večerní opomenutí tisícovku, ale na druhé straně jsem byl na sebe docela hrdý, že jsem celou situaci odhadl úplně přesně. Chlápek udělal přesně to, co jsem předpokládal, že udělá.
A navíc mám pěknou a pravdivou historku.
No toto, kocoure? Dvě ženy, z toho jednu zcela vlastní, jsi vystavil strašlivému nebezpečí. Zloději by stačila jedna kudlička v ruce a mohl být i masakr. Někteří zloději bývají neurotičtí a nějaká tisícovka je nerozhodí. Nevím, co bych na to řekla svému muži. Musela bych se asi zeptat, jestli se mě nechtěl snadno zbavit :-) No, nicméně to dopadlo dobře. Ale radila bych neopakovat. doba přitvrdila.
OdpovědětVymazatAle kdeže, Astro!
OdpovědětVymazatBytaři nejsou vrahové. Bytař chce něco ukrást, aby to mohl někde "střelit" a koupit si chlast, "sníh" nebo "perník". Nebo něco jiného. Agrese se u nich projeví jenom tehdy, když jsou přistiženi a nemají únikovou cestu. Jinak neriskují. Vezmi už jenom to, že předpokládanou kořist (on nevěděl, co je v bytě) vyměnil za tisícovku. Ta byla bez rizika - věřil proto raději nabídce.
ST.
OdpovědětVymazatZ kocouřího příběhu mi jde mráz po zádech. St. Kocour i obě ženy zvládli situaci obdivuhodně. Jenže bych dnes na velkorysost bytaře nespoléhala, zvlášť, pokud má třeba absťák, nebo není úplně duševně v pořádku, což je klidně možné.
Ono hledat v jejich počínání logiku se někdy nedá. A vím o bytařích - gymnazistech, kteří stihli mockrát udělat pár bytů během přestávky před odpoledním vyučováním. Jen tak, ze sportu. Lidi jsou různí.
Taky já jsem zažila podobného, když ukradli ráno mužovi v práci klíče, mladý muž přišel už dopoledne. Koktal, jestli tam bydlí kuchařka ta a ta. I když měl na dveřích vizitku jak vrata. Už jsme měli vyměněnou fabku.
Veselé pršení!
Kocourův příběh s klíči:
OdpovědětVymazatJak Kocour říká, bytař chce něco odnést. Pokus možno něco, co se dá snadno, rychle a dobře zpeněžit, nebo rovnou odnést co nejvíc hotovosti. Průšvih je zakletý v tom, proč tak činí a on tak činí proto, že buď má velkou žížu, na chlast samozřejmě, nebo velký absťák, na perník třeba. A všichni víme, že závislost jak na chlastu tak na narkotikách rozkládá osobnost a drolí mozek. Čím déle se v tom dotyčný plácá, tím horší jsou následky onoho rozkladu mozku a osobnosti a tím horších skutků bez ohledu na jejich následky, je dotyčný schopen. Dámy, navíc neškolené a neozbrojené, bych takovému riziku raději nevystavoval. To, že to v tomto konkrétním případě dobře dopadlo, je spíš velká klika, než cokoliv jiného. I klika je v životě zapotřebí. Nicméně je dobré spoléhat se víc na zdravý rozum, prevenci a opatrnost, aby chudák malá neměla tolika práce.
ST:
Máte pravdu, že ztráty klíčů je třeba nepodceňovat a případně rovnou mít doma náhradní kvalitní vložku a rovnou s potřebným počtem klíčů.
Zámky od práce nebo něčeho cenného:
Zámky od práce, nebo něčeho cenného, které musí mít víc lidí, je zase lépe dělat biometrické, nebo třeba čipové a jediné, co by dotyčný v případě jejich ztráty musel, by bylo okamžitě hlásit ztráty, aby se dal čip v systému zablokovat, čip skoro nic nestojí, na rozdíl od vložky, navíc kvalitní a bezpečnostní.
Také není od věci mít svazky klíčů například od práce, od bytu a od auta oddělené, to aby se neztratily všechny najednou. Stejně tak doklady a peníze a peníze a platební karty. Zkrátka mít to dobře promyšlené a těm hajzlům nenechavým kolem, to jejich ošklivé živobytí nikterak neulehčovat.
Ještě ke Kocourovu příběhu s klíči:
OdpovědětVymazatJe třeba vzít v potaz kdy se to stalo. Za 1. republiky nebyl prakticky problém s narkotiky, až na pár volů co blbnuli po příkladu Sherlocka Holmese už nevím s čím, tak tu prakticky až sem tam na poctivé alkoholiky žádných viditělnějších problémů nebylo. A agresivita v té době byla minimální. To se v čase zhoršuje a jinak tomu bylo v sedmdesátých letech, jinak v osmdesátých, hůř v devadesátých a hodně špatně nyní. A horší se to. Hulí a chlastají i fetují v podstatě náctileté děti, které to poškozuje ve vývoji, tělesném i duševním. Nechápu jejich rodiče a nechápu ani odpovědné mamlasy z daní placené, kteří jakoby ani nečinili. Činí-li, tak zoufale málo a zoufale blbě. těm rodičům to ale mám za zlé mnohem víc a čím dál tím víc jsem přesvědčen, že děti by si neměl mít možnost pořídit si každý blbec a zejména ne ten, který na ně pak srdečně kašle.
Dvakrát v životě jsem nechala svazek svých klíčů v zámku dvířek, která vedou k popelnicím. Vždycky se našly, ale než k tomu došlo, bylo mi fakt ouzko. A o zlodějích, loupajících se do bytů, už vůbec nemluvím. Kocour je hoooodně bezstarostný.
OdpovědětVymazatJeště jednou k vykrádáni našeho bytu.
OdpovědětVymazatTaky už jsem to někde psal - ale kdybych věděl, kam...
V době předmobilové jednou seděla moje žena doma v kuchyni a četla si knížku. Zazvonil telefon, vzal ho záznamník - ale bylo ticho. Totéž se stalo za půl hodiny.
Po dalších několika minutách se ozvala rána - někdo vykopl dveře od bytu. Sportovně oděný, mladý chlápek, kšiltovka, botičky NIKÉ.
Moje ženuška se příšerně lekla, když se týpek zjevil v předsíni. Seděla přímo proti dveřím. Vyskočila od stolu a zaječela. A sama neví, co ji napadlo se postavit do pozice, která asi připomínala karatistický postoj a s dalším zaječením vyskočila oběma nohama do výšky. Týpka už asi vyděsil ten fakt, že byl někdo doma. Pak drobná paní, která umí ječet a asi umí i karate. Tak se otočil a prchal.
Do našeho patra vedly z pátého poschodí od výtahu jen točité schody. Už se dlouho nemalovalo a tak v každé zatáčce byly v prachu vidět otisky rukou, jak se chlapík vždycky pokoušel co nejrychleji zatočit. Mezi šestým a pátým patrem k otiskům dlaní přibyly i kapičky krve - v šestém patře se nestihl "odplácnout" od stěny a narazil do ní obličejem.
===
Žena mi zavolala do Ústavu a taky na policii, že bylo provedeno vloupání. Když po půl hodince došla "úřední osoba" (bývalý okrsek VB byl přes park, tak pět minut pomalé chůze) to už jsem zjišťoval škody a ba stole vonělo kafe. Kupodivu tím jediným kopem rozbil jen tzv. střelku, takové heblo, co zalézá do zárubně. Jinak nic, nebylo zamčeno. Ta litinová věc se roztříštila na malé kousíčky - musela to být strašná síla kopnutí. Škoda nepatrná, ale musel se koupit celý nový zámek.
Postarší policista poctivě popsal příhodu do protokolu, zjistil, že ze zaprášené stěny otisku dlaní asi sejmout nepůjdou a že popis, který mu dala moje žena je bohužel příliš obecný. Na rovinu řekl, že se to asi nikdy nevyšetří. Šel jsem do železářství pro nový zámek a policajt na odchodu mi povídá - schválně spočítejte, kolik na ulici potkáte mladíků. kteří odpovídají popisu vaší paní. Do železářství to bylo asi dvě stě metrů. Jen po cestě tam a zpátky jsem potkal dva. Takže jsem dodatečně dal policistovi za pravdu. Zámek stál ani ne stovku a ženušce jsem koupil velkou čokoládu za osmdesát korun, aby se dostala ze stresu.
Opět musím konstatovat, že jsme děti štěstěny. Následná škoda byla jen ve vystresovaném kocourovi, který, když šel na misku, pořád nervózně koukal na vstupní dveře. Naštěstí na tu misku nepřestal chodit.
===
Nicméně od té doby žena na noc zamyká, i když jsme oba doma. Když nejsme, tak oba dva zámky. Cítí se prý tak bezpečněji. Od doby "zapomenutých klíčů" nás ještě ani nevyloupili, ani nevykradli. Pravda, není to tu jako ve Švýcarsku, ale rozhodně by to mohlo být horší. Hodná sousedka ze šestého patra, herečka, nechávala klíče v zámku velmi často. Chodila si pro ně k nám téměř pravidelně. Ale nikdy ji nikdo nevykradl. A naše nynější sousedka ve věžáku to dělá několikrát ročně. Mám už dokonce předepsanou cedulku, kterou ji dáváme za dveře: "Klíče jsou u nás!"
Ale pořád si říkám, že ten zloděj byl pitomec. Kdyby byl býval zazvonil a ptal se po panu Novákovi...
[;>)
Milý kocoure, tvoje žena je srdnatá paní.
OdpovědětVymazatČlověk ve vypjaté situaci dokáže ledacos. Mě kdysi zachránilo jediné slovo. Šla jsem po nábřeží ke Karlovým lázním, kde jsou podchody, kudy se člověk dostane ke Karlovu mostu. Šla jsem z redakční oslavy, která se odehrávala v Mánesu, půlnoc. Pršelo, takže paraple nad hlavou, pohoda, nikde nikdo. V tom podchodu jsem si opřela paraple o rameno. Najednou mi něco řeklo - otoč se! Za mnou stál chlap jako hora, ruce rozpřažené, jak mě chtěl chytit za ramena, ale to paraple mu překáželo, tak nedokončil pohyb. Zařvala jsem strašlivým hlasem - HAJZLÉÉÉÉ - chlap odskočil a dal se na úprk - musela jsem ho vyděsit děsně, a v tom podchodu se to nádherně rozléhalo. Ještě zdáli na mě volal - babo jedna babo jedna! Doma si z úleku určitě musel vyměnit trenky. Ale to nebylo všechno. Byla to zřejmě noc násilí. Když jsem poměrně ještě roztřesená došla domů, seděla v předsíni úplně zhroucená moje švagrová. Blůzu rozervanou, polonahá. Tu zase odchytil chlap, co čekal v domě na nějakou oběť. Už je to dávno, ale takové příhody se nezapomínají.
Dnes na Novinkách jsem našla tuto reportáž:
OdpovědětVymazathttps://www.stream.cz/gebrianvs/10007736-quadrio-narodni#nejnovejsi
No co bychom si počali, kdybychom Gebriana neměli.
OdpovědětVymazatJe dobře (?), že mi někdo natlačí do hlavy, co si mám myslet. Někdo "ne-oficiální", "ne-mainstreamový". Jen ne vlastní, "nemoderovaný" názor! Vzpomněl jsem si, že tenhle vševěd a normál vkusu něco povídal o "Nové Karolině" tedy jak se jí tu lidově říká "Fukušimě". Už jsem o ní něco psal - procházím skrze ni obvykle dvakrát denně do Ústavu a do-mů, takže mám docela čerstvý přehled o provozu uvnitř i kolem.
Na DOV - Dolní oblast Vítkovic zase koukám z okna kuchyně. Směji se nám, prý "Ostravská Hradčana". O té něco napíšu, až mě zase někdo napomene, ať pořád nepolitizuji. Ostatně právem - o politických hrátkách se již skoro nedá říct nic nového.
V kocourových Vzkazech zde vpravo mě ta zpívajcí madam tak rozhodila, že jsem jí musela zavřít pusinku už po lištíčkách a taštíčkách. Jako mučicí nástroj je to ale vymakaný vynález. Ta madam, co se kouše s pejsky je taky dobrá. Tyhlety dvě dát dohromady,byly by to hitovky světového charakteru. Pouštěla bych to v kriminálech a v zasedáních parlamentu, hodilo by se to leckde.
OdpovědětVymazatToho pána Gebriána, kocoure, neznám, ale zdálo se mi, že má na Q docela shodný názor s mým. Tak proto. Ty jsi na něj naštvaný? Protože to neumím poslat tak, aby to bylo funkční, stejně to lidi nebudou vidět. A nezlob se na mě, že jsem psala o politizování, doznáváš sám , že už se mele jen sláma. Na světě je tolik legračních věcí.
Třeba dneska dopoledne - kráčím trhem na Tyláku a slyším ženský smích, šla skpina Mongolů, kluci, holky. Někteří měli mobily zasazené do asi půlmetrových tyček tak, aby foťák mohl zabrat zdálky. Něco jako mívali celníci - zrcátka na tyčích, aby mohli prohlídnout spodky aut. Mongolíci si dělali selfíčka, holky se hihňaly, když tu najednou jeden z chlapců položil ten foťák na zem, rovnou pod sukni mongolský holce. Tak jenom vypískla a dala mu facku jak hrom. Oni se v těch jurtách asi spolu moc nemazlí. Kluk se chytil za tvář a všichni kolem se váleli smíchy. Mají zřejmě zajímavé zvyky.
Ale proboha proč naštvaný, Astro. [;>)
OdpovědětVymazatNení důvod. Jenom mám takový pocit, že ten pan Gerbian je arbiter elegantiarum - lidově řečeno, že zkonzumoval Šalamounův exkrement.
Ale takových je. V rádiu jste přece také museli mít pár takových "určovatelů vkusu". U nás v Ústavu je jich taky pár. I kdyžý tak neexhibují.
Jinak ta budova Q. je mnohem hezčí, než naše Fukušima. A možná bude i lépe využitá. U nás mají z toho majitelé poněkud bobky - butiky se stěhují pryč, zůstávají jen ty nejdražší a tam valnou většinou vidím krásné prostory se skvělým zbožím - a krásnými, nudícími se prodavačkami.
Repelent se jmenuje cena. Knihkupectví má ceny o třetinu až polovinu vyšší, než Dům knihy u našeho Ústavu. Repertoár stejný. Tak hádej, kde nakupuji...
Takže v křeči se tam pořádají módní přehlídky, baletní ukázky, koncerty Janáčkovy filharmonie na schodech atd. Minulou sobotu uspořádali mezi budovami Bierfest. Publikum samí "teens" - jestli jim nalévali nevím, zpívala tam (dost falešně a dost nahlas) Anetta Langer a kolem desáté se odtamtud vyvalila vlna přiožralých děcek.
Jediné co bylo na výši byl závěrečný ohňostroj na hudbu z "Pána prstenů". Skvělý, perfektně synchronizovaný - a v optimální vzdálenosti od mého balkonu. Bral jsem to jako odměnu za dva večery plné kraválu od kapel 2. a 3. ligy. Musel stát pěkné prachy - v Rakousích jsme kdysi měli na závěr "Kouzelné flétny" (na hradě) asi třetinový a stál skoro čtvrt milionu. Každý večer! Tolik, kolik zbytek představení.
Kocoure, znáš tolik věcí kolem muziky, prosím tě, jak se říká těm produkcím, kdy třeba v nádražní hale nebo v nákupním středisku, prostě ve větším prostoru, kde se shromažďují lidi,se najednou vynoří člověk a začne hrát třeba na housle (většinou tam hrají klasicikou hudbu). Po chvíli se k němu připojují další a další muzikanti, až hraje celý orchestr. A třeba i sbor. Lidí poslouchají s nadšením a je krásné pozorovat to všechno kolem a poslouchat. Mně se to moc líbí, a vím, že to má nějaký název. Znáš ho? A nemáte někdo na skladě v emailech tyhlety prezentace?
OdpovědětVymazatPro Astru
OdpovědětVymazatŘíká se tomu obvykle fash-mob (asi blesková mobilizace?) a v ostravské "Fukušimě" se to dělá poměrně často. Náš ústav to dělá několikrát do roka se střídavými (ne)úspěchy. Jako obvykle to musí mít nápad a nesmí to být často. Jinak to nudí. Je to (poměrně zoufalý) pokus o zpopularizování prostoru i vystupujících.
Ty nejlepší ze světa nejdeš TADY.
Děkuju, kocoure.
OdpovědětVymazatGebrian:
OdpovědětVymazatPoslouchám ho celkem rád. Ne vždy s ním souhlasím, ale když už jsme tu zmiňovali Quadrium, tak jakkoliv je ten barák ne zrovna krásný, tak, prostoru je před ním dost, jak na čekání na tramvaj, tak na projití kolem. To se o dříve postaveném Máji říct rozhodně nedá a ten chodník je svinsky úzký a když se tam motá víc lidí, buď jdete pomalu a velmi opatrně, nebo taky riskujete zachycení tramvají. jeho postřeh se kryje s mým, a myslím si o tomto konkrétním detailu obou staveb to samé co on.
Mám pocit, že když se začínal objevovat v médiích býval skromnější. Potom, co se v nich „ustálil“, „narostla“ mu křidélka. Nicméně je to relativně mladý tvor, třeba se ještě vzpamatuje. Doufám, že potenciál k tomu má. Podle příjmení soudím, že patří původem k Arménům a ti mají obrovitánskou kavkazskou hrdost (velké ego) tak nějak v genech. No a spolu s tou medializací to mohlo vykonat své. Na druhou stranu nežije ve vakuu, mnohé z toho, co říká zní rozumně a tak doufejme, že zdravý rozum mu pomůže ty ne úplně prospěšné emoce potlačit a zvládnout. Na to, mimo jiné, člověk ten rozum má, když už ho tedy má.
V zásadě mi nevadí a když vystupuje věcně a jakž takž skromně, rád si ho poslechnu. Když mám pocit, že mi něco vnucuje proti mé vůli, přestanu ho brát vážně a neposlouchám to.
Architekty v médiích vnímám většinou positivně, ale i mezi nimi se najdou čas od času pěkní vykukové, „dárečkové“ a šiřitelé blbých nálad.
Drak - Gebrian
OdpovědětVymazatNevím, jak dalece stojí ten pán Gebrián za pozornost, protože se ale o Q vyjádřil (a o všem co tam je okolo) docela přesně, aspoň i já to tak cítím, tak mě zaujal.Předtím jsem neměla tu čest. Kritik se ale nikdy nezalíbí všem.
Ještě dost nedávno byla před Májem prohlubeň v chodníku těsně před vchodem ze strany Q. Byla vlastně neviditelná, protože dláždění to opticky skrylo. Byla vidět jen když lilo, protože se v ní udělala louže. Každý tam chodí s hlavou vztyčenou a kouká, co kde vidí.Sama jsem kolikrát chytala rovnováhu, než jsem se naučila to obcházet. Psala jsem do Máje, aby to spravili, než je bude někdo žalovat, že si něco zlomil před jejich vchodem. Už to tam není.
A dole v té kavárničce jsem jednou spočinula, abych načerpala sílu k dalšímu pochodu. Dala jsem si ovocný čaj. Hezky naservírováno, pytlíček s neidentifikovatelným obsahem, horká voda, cukr. Šedesát kaček.Co tam bylo zadarmo - pohled z oken na lidi, jak chodí kolem, co jich je, jak se tváří, co si nesou, co mají na sobě. Jedna slečna šla pomaličku, telefonovala a tvářila se tak blaženě, že jsem jí to záviděla. Byl to čaj s biografem.
Mějte hezký den bez louží
Astro,
OdpovědětVymazatty jsi vážně zapomněla, jak jsme se bavili a bavily i s Kocourem o takové bleskové mobilizaci, kde byl záběr na Kocoura a my jsme měly tipovat, který on to je? Ani jedna jsme neuhodly! Bylo nutné najít ho úplně jinde než na mobilizaci.
Kritikové. Baví mě jeden, převážně literární, který zepsuje autora, a když se s ním osobně skamarádí, začne zjišťovat, že jeho dílo má přece jen jisté dobré stránky.
Aj tak sa može. Běžně. Teď se ten chlapec pustil do známého výtvarníka. Těším se na vývoj.
Mongoloidní selfíčka: podobný příběh mi vyprávěl už hodně dávno profesionální fotograf. Takhle vyfotili v práci kolegyni. Měl z toho obrovskou radost. Nemám smysl pro humor!
ST.
Víte už, pokud vás to zajímá, Česká spořitelna už není česká, nýbrž ji zbaštil nějaký koncern v Rakousích. Mých pět českých švestek se teď máčí ve Vídni v nějakém nechutném ekl špiritusu. Dotklo se mě to na nejvyšší míru. Česká spořitelna, to bylo vždycky jméno, záruka. Moje vlastenectví urazili do hloubi duše. Všechno se prodává cizincům, za chvíli nám nebude patřit už nic. Migranti k tomu navrch a je vymalováno. FUUUUJ! KOMU MÁM JÍT DÁT KOPANEC DO ZADELE?
OdpovědětVymazatJo, tak to jsem zapomněla, ST. Já už si stihnu pamatovat jen nejdůležitější věci. A i to občas selže. Kocoura si "nějak" představuju a myslím , že je to tak dobře. Mě spíš zajímá, co píše. Mám to tak se všemi několika tady. Bylo by docela pěkné a legrační, kdybychom si popsali,jak si představujeme, že vypadáme. Když někdo začne, budu pokračovat....
OdpovědětVymazatObávám se, Astro,
OdpovědětVymazatže "nakopat" si budeme muset sami. Připravuji článeček na obhajobu islámu a ob. Téma už tu bylo, zůstalo ale nepochopeno a tak to zkusím znova. Více polopaticky. Více protičesky.
ST.
OdpovědětVymazatJá doufám, ST, Kocoure že máte na mysli úctu ke kořenům, k rodině, absenci pochybností o věcech jasných, ba i daných jednou provždy apod..
Astro!
Spořitelna je v kolébce monarchie, nač lkát. To, co v ní mám já, ať se klidně ráchá i v polévce z vlaštovčího hnízda - jako že už asi ano. Stejně je to tam nedohledatelné.
Odjinud. Včera jsem v autobuse byla nucena poslouchat hovor mladé dvojice, on a ona, za mnou. (Výjimečně nebyli vulgární.) Bavili se o tom, kdo s kým chodí. O jedné dívce, že je dobrá, pokud jde o kluky, atd. atd.. Ta a ta je taky dobrá, pořád s někým chodí. A úplně normálně rozebírali, že XY pořád chodila s klukama, pak zjistila, že je na holky, tak měla dvě známosti, teď se s tou druhou dívkou rozešla a rozhodla se zase chodit s klukama.
Časy se mění. Budu muset jezdit častěji, aby mi doba neunikla!
To se vám, zdejší koťata, jistě neděje!
S tím mým puritánstvím je to ST takové divné.
OdpovědětVymazatV našem Ústavu se to tak nebere. Tedy tam je velmi brzy jasno, kdo je na co a ostatní to jenom respektují. Případně, pokud jsou s postiženým v dobrém kontaktu tak na to téma i žertují. Spíše než do postele se kouká, jestli je ten člověk jinak solidní. Jestli není podrazák, jestli uvádí dobrou práci atd. Jsou gayové, u nichž jejich založení nepoznáte ale jsou i takoví, kteří se pitvoří oblečením, pohyby i řečí a jsou protivní i těm ostatním čtyřprocentním. Něco jako když se do běžné sešlosti dostane žena, které se u nás říká "froc", jinde obvykle diblík. V padesáti třeba si hraje na sotva odrostlou puberťačku. Prostě trapná situace, jejíž trapnost si uvědomuje každý - kromě ní samé.
Kořeny - zvyky - danosti. Všechno se pořád mění. Když srovnám svůj světonázor a třeba postoj mé polské babičky, tak i když mě vychovala, na některé věci už prostě koukám jinak. Zrovna tak jako můj syn má jiné názory na věci než já. Ale u něj pozoruji (s překvapením) některé postoje shodné s mou babičkou - ač se prakticky s prababičkou minuli v čase.
To je ta pravá vlastní tradice, kultura. I když se i ona mění, tak pomalu a jaksi dobrovolně. A o tu dobrovolnost a pozvolnost máme být připraveni? Já nechci. Nedávno použil Aston v úvodníku přesné slovo: flagelanti. Naše kultura se má "bičovat" za viny svých dědů, za viny, které se často jeví vinami až dnes, z dnešního pohledu, nebo vůbec vinami nejsou. Nebo - a to je zvlášť pikantní - jsou hlavně viny těch, kteří nás dneska vyzývají k flagelantství. A máme je "odčiňovat" ne oni, ale my všichni. To je právě ten "sluníčkářský" nesmysl. Popírání reality u multikulturalistů. Je to vlastně jen mírnější "kulturní revoluce" jako v Číně, jen s jinými (opravdu jinými?) cíli.
A naše vina přitom tkví jen v neochotě či neschopnosti říkat pravdu.
Neschopnost říkat pravdu / StK:
OdpovědětVymazatAno, teď Kocour trefil hřebík na hlavičku. Ta zatracená neschopnost, nechtění, neochota rozeznat, uvidět a vyslovit pravdu je to, co je tou největší a nejzákladnější příčinou všech problémů, které máme a které narůstají. A dokud se toto nezmění k lepšímu, tak těch problémů bude pořád víc a ty stávající se budou prohlubovat. A bude se to dít do té doby, dokud se buď nenaučíme dívat se pravdě do očí a zařídit se podle ní, nebo dokud nám to její ignorování a neustálé lhaní a oblbování nezlomí vaz a nebudou nás stát celou naši podstatu a existenci.
Zatím se pořád mnohem víc držíme toho lhaní a oblbování, nežli naopak.
Jsem sem na chvíli zabloudila a k pravdě se přidávám. Pravda se mluvit má, za všech okolností. Bohužel to všichni neumíme.
OdpovědětVymazatKocoure - k těm kořenům bych jen dodala, že co jsme zasadili, to nám vyroste. Jeden můj vnuk svoji prababičku nepoznal, a má spoustu podobných vlastností, které měla ona. Vždycky to se mnou trhne, když ji slyším v jeho slovech, nebo když vidím, co udělal, tak přesně, jak by udělala ona.
ST - jezdi hodně autobusem! Naučíš se spoustu věcí. :-) Rozhodně jsi mě rozjařila těmi koťaty.
Jízdy veřejnou dopravou / ST:
OdpovědětVymazatPotřebuji-li přepravit sebe sama, případně přibrat jen nějaké to menší a lehké zavazadlo, rád jedu hromadnou dopravou. Ale když to situace jen trochu umožní, vyřídím si SMS-ky, mailíky a další volovinky v pořadí naléhavosti a když je vyřízeno, pustím se zpravidla do nějakého lehčího čtení. Tím pádem se zaberu do něčeho jiného a obvykle se nenechám rušit. Nedozvím se tak tím pádem nic nového ani zajímavého ze života mého okolí v v onom dopravním prostředku. Někdy se něco dozvím i proti mé vůli, to když se to opravdu nedá přeslechnout. Snažím se pak nejdřív v klidu a slušně požádat dotyčné o ztišení. Občas ale, jak dokazuje Váš zážitek, se dá dovědět se i něco docela zajímavého :-)
Pravda / Astře:
Jakkoliv někdy pravda může být nepříjemná, trpká až vyloženě zraňující či zdrcující, pořád je lepší reálně vědět na čem jeden je, než si malovat růžové zámečky, setrvávat v bludu a blbnout na kvadrát. Což nám předvádí většina unijních hlavounů spolu se sluníčkáři.
Stran pravdy - drakovi
OdpovědětVymazatČlověk má vědět, na čem je, to je pravda. Jenže vypořádat se s pravdou je většinou dost krutá skutečnost a zkušenost.
Stran pravdy / Astře:
OdpovědětVymazatJenže znát pravdu, to je jako řídit auto a vidět na cestu, neznat jí, je jako řídit ho nevidět na ní. Výsledky bývají obvykle smutné.
Můj milý draku Pražský, Je to dost problém - pravda.Znát či neznat, to je skoro jako být či nebýt. Já jsem před několika lety byla za hrdinku, a řekla jsem doktorce, která měla výsledky o zdraví mojí dcery před sebou na papíře, ať se mnou mluví narovinu. To, že jsem nad jejím životem vyslechla ortel, mi vůbec nepomohlo. V tu chvíli jsem "přestala být". A co potom bylo dva roky nejstrašnější, že jsem musela předstírat optimismus. Nikdy jsem netušila, že je to tak strašné - dělat jako by se nic nedělo, a jen lhát.
OdpovědětVymazatKdybych se hrdinně nerozhodla k pravdě, mohla jsem si ušetřit tisíce stresových chvil a zůstalo by mi přece jen něco víry, že možná, snad... Divím se, že o tom dokážu psát. Je to asi něco jako terapie, nadusit v sobě vzpomínky. Takže ano - je lhaní a lhaní, já vím...
Znát či neznat / Být či nebýt / Astře:
OdpovědětVymazatKaždé pravidlo má své výjimky, teď Jste možná zmínila jednu z nich. Ne každý umí pravdu „unést“, nebo se s ní smířit, zejména když jde o naše blízké, které máme rádi. Tam je každá rada dobrá, protože jednou vyřčené se už nedá vzít zpět. Na druhou stranu, nikdo z nás tu není napořád. Hypoteticky vzato, kdybych teď v tento okamžik věděl, že tu budu podstatně kratší dobu než si myslím a než by se dalo čekat, určitě bych si dal věci do pořádku a naložil se zbylým časem co nejrozumněji a nejlépe. Jenomže já v mém věku už jsem asi přeci jen jiný případ. Na jednu stranu, i takováto krutá informace, jakkoliv je devastující a nepříjemná, může být k užitku, navíc vše je jasné a dáno, takže to nezatěžuje vzájemné vztahy tak, jako když se to nesdělí, tají a „manévruje“ se, jak se jenom dá. Soucítím s Vámi, tohle není ani jednoduché zažít a tím méně pak smířit se s tím. A přesto to smíření se s tím je nezbytné k dalšímu životu, jinak by byl nesnesitelný. Netroufám si tvrdit, zda bylo, správné dceři nic neříkat, nebo naopak. Je dost možné, že ten Váš případ je výjimka z pravidla a že jste se v dané situaci zachovali správně a opravdu zvolili tu nejlepší variantu z nabízejících se možných. Sám nevím, jak bych se zachoval na Vašem místě, ale rozhodně bych o té výjimce z pravidla velmi vážně přemýšlel a nakonec se pro ní třeba i rozhodl.
Zažil jsem...
OdpovědětVymazatPechvogel / StK:
OdpovědětVymazatŽivot píše i smutné příběhy, kdyby je nepsal, neuměli bychom rozeznat ty veselejší a vážit si těch s dobrým koncem. A co si budeme povídat, jsem nesmírně rád když se mi ty smutné vyhnou a soucítím s těmi, kdož neměli tu kliku. Zachovali jste se k té paní moc hezky, na rozdíl od mnohých z jejího příbuzenstva.
ST
OdpovědětVymazatPravda
Zažila jsem... Chtělo se mi řvát: nevol zbytečnou, náročnou, devastující léčbu. Zvolil, věřil. Lhali jsme tedy nemocnému a vyplatilo se. Doktoři taky mají zásadu: nikdy nebrat naději.
Člověk od člověka.
Pravda má tu nepěknou vlastnost, že je pro každého jiná. Mluvit pravdu za všech okolností? Jen pokud to UMÍM. Jak říká Astra. Pokud to neumím, může jít o neomalenost, a snadno se ublíží. Pane, vy jste pablb a šereda, raději ani nevycházejte na ulici.
Pravda historická: pozná se s odstupem, a to je nebezpečné. Máme - li na mysli správnost rozhodování.
RYCHLE A ZBRKLE ZOBECŇUJEME. Ve vztahu k uprchlíkům. Co víme o jejich výchozí situaci? O tom, kým byli zpracováváni? Kolik měsíců pobývali v táborech - bez vyhlídek? A přijde verbíř a nabízí. Jaké iluze a možnost rychlého řešení jim byly vštípeny?
Roste u nás davová zlá nenávist.
Je krásné mít je k tomu, aby si vyřešili domácí situaci. Ale pokud se bombarduje (a včera ještě byl ve městě klid), najednou není, kam se schovat a co jíst, asi neuvažuju o příčinách konfliktu a snažím se zachránit holý život. Mezi statisíci určitě JSOU zločinci. A proto zavrhnu všechny?
Málo víme. Nesuďme.
Jak bychom se zachovali, kdyby přišel takový krysař s píšťalou?
Kořeny: prý k sobě mají blíž prarodiče a vnoučata, než rodiče a děti. Podobností povah.
ST.:
OdpovědětVymazatPravda: Ano, je to různé. Moje maminka VĚDĚLA (umírajici to vždy přesně vytuší), že je konec. Prosila mě, že jestli ji mám ještě rád, ať vytrhám všechny ty dreny z jejího těla, ať ji zabiju. Na to jsem neměl odvahu - ono to v nemocnici ani nejde. Naštěstí primář udělal, o co jsem ho prosil. Aby to všechno maminka do své smrti prospala. Dostatek opiátů. Druhý den ráno v pět hodin mi volali, že mamka ve spánku umřela. Do své smrti si budu myslet, že ji primář přes veškeré bezpečnostní opatření v nemocnici dopřál milosrdnou smrt. A v duchu mu děkovat.
I můj táta, který přežil rakovinu, tak po několika letech najednou věděl, že je konec. Doktoři mu nic neřekli, ani nic nevěděli, měl jenom nezastavitelnou škytavku, byl vyčerpany, já se mu snažil dodávat síly, ale táta do bezpečně VĚDĚL. Dal mi instrukce co udělat a požádal mě, abych ho oholil. Ten večer dostal siný zápal plic a druhý den umřel. Byl jsem se za ním podívat, už moc nevnímal, jenom dýchal jak o závod. Ten závod ale prohrál. Když jsem došel z nemocnice domů, zazvonil telefon.
============
Myslím, že ta primitivní nenávist je sekundární. Když někdo vyslovil třeba jen pochyby, poukázal na nějaká fakta, byl umlčen povýšeným mentorováním, nálepkováním a výsměchem z opačného tábora. Ono to celé uprchlictví a nakonec i občanská válka je pro jiné lidi obrovský kšeft. To je vlastně prapříčina.
Dopouštíme se zásadní chyby: Vinu hledáme všude jinde, než u sebe. Nedodržujeme zásadu: V hospodě se pije podle pravidel hostinského. To se přece obejde bez nenávisti. Stačí pevná ruka.
Kdo žádá o asyl, nemůže přece určovat pravidla hry. To se pak najednou z milosrdenství stává boj kdo s koho. Jako když se trosečníci hrnou do záchranných člunů, až je potopí. Utopí se všichni.
A z dálky se na všechno dalekohledem dívá kapitán ponorky, který tu velkou loď torpedoval.
Ještě k uprchlictví:
OdpovědětVymazatCelé to uprchlictví je především následkem toho, že některá etnika se pekelně množí. Pakliže se někdo tímto tempem množí, neměl by dostávat potravinovou pomoc a lékařskou péči, pak by se to velmi rychle zkorigovalo samo. Podívejte se například na demografická čísla Egypta, od roku 1985 je jich 5 x tolik. Jejich vlastní země je už dávno neuživí. S ostatními v regionu je to podobné. Země je neuživí, k tomu přidejte větší sucho a neúrodu z poslední doby, jakožto následek změn v klimatu. K tomu navíc „výbornou“ politiku bílého muže, která v tom regionu podělala co mohla, za posledních asi tak 20 - 30 let určitě. A jako bonus ještě přidejme marný, nesmyslný a příšerně drahý boj s kysličníkem uhličitým, kdy prachy letí doslova oknem na dluh a do kapes zlodějům jako o závod. Přitom za zlomek těchto nákladů by šlo zajistit, aby bylo dost vody a tento přirozený tlak aspoň o něco snížit. Jenže nic smysluplného už se těch 20 - 30 let nestalo, jen další lži a další zlodějiny a další ignorování fakt, takže se nedivme. Uprchlíci s mozky islámem vybrakovanými, jsou s místními nekompatibilní. Dřív či později to tu zkusí změnit k obrazu svému a bude z toho občanská válka.
Sportovní přenos v íránské televizi je doopravdický zážitek!!!! Za všechny prachy a strachy!
OdpovědětVymazatNavzdory záhadnému počasí, které vůbec, ale vůbec aspoň teď zrána v mlze Prahy - neinspiruje k nějakým jiskřivým úvahám, chci vám tady přesto připomenout, že podzimní čas je ten nejkrásnější z roku. Zkusme zanechat migranty a neštěstí chvíli stranou. Život máme jen jeden.
OdpovědětVymazatMigranti mě ani tak nežerou (pro |Astru: neiritují), ale naše "sdělovací" prostředky ano. I když po včerejšku nevymysleli žádnou novou lumpárničku, jistě se o to pokusí dneska. Nebo zítra.
OdpovědětVymazatZatím přeji krásné ráno do Stověžaté. Jdu fotit "průmyslovou mlhu". T.j. smog.
Smrdí to tu jako v kočičárně a na protější věžák nedohlédnu.
Udělala jsem si vyhlídkovou jízdu autobusem - už šestý měsíc tady zuří bitva o tramvajové koleje sáhodouhou Bělehradskou ulicí z Vinohrad až do Nuslí. Kdo to zná, ví, co je to za štreku.
OdpovědětVymazatČekala jsem na autobus, zrovna mi jeden ujel. Bloumám, koukám, na stanici stáli lidi několika národností. české, ukrajinské, japonské, vietnamské, ruské a ještě nějaké, to jsem nepoznala. Pravda, je poblíž dost hotelů, odkud mohli někteří z nich přijít, ale Češi v tu chvíli byli v absolutní menšině.
To jsem ti jen chtěla zahrát na strunu, KOCOURE :-) Migrant zatím žádný. Až to přijde, to už se do autobusů nepohrneme. Natož jinam. Takže užívejme se naší země, dokud to jde jakžtakž v klidu.Též tady máme smog, nemysli si, a jak čteš, nejen. Začínám shánět slovníky. Aspoň nějaká základní slova se vždycky šiknou. Myslím, že nejhorší to bude s arabštinou, japonština a vietnamština taky nejsou marný.
Tak ať ti smog dobře vyleze z aparátku!
Než jsem se dopravil na místo činu Astro,
OdpovědětVymazattak se mlha zvedla. Nasedl jsem tedy na tramvaj a jel domů. Zkusím zítra - přivstanu si a pojedu raději tramvají. Tedy pokud bude mlha.
Zatím pilně pracuji ve své domácí tkalcovně, zítra mám slavnostní Prodanku (akce trvá 7") ale hromada různých odposlechů a amplifikace "dramaturgického úvodu", kdy slečna z ředitelství povídá lidem ve foyer (tvrdému jádru operních diváků) o čem ta Prodanka vlastně je. A kdo ni napsal. Jsou to slušní lidé, takže ji nevypískají a někdy ji dokonce po projevu i zatleskají.
Prý se to tak v Praze dělá. Nevím, v Kapličce jsem na představení už nebyl léta. Ale možná že tam chodí cizinci, kteří klasický český operní repertoár neznají.
[;>)
Ani já jsem v Kapličce dlouho nebyla, ač ji mám skoro za rohem. Naposledy snad v roce 84 a to nikoliv na představení, ale nahoře na střeše u trig, když ND opravovali. Tenkrát novinářům umožnili exkursi, bylo to velké dobrodrůžo, poprvé mi tam došlo,jak strašnou mám závrať ve výšce. Stála jsem tam místo svatého nadšení jen v úděsu, jak se dostanu dolů. A takových nás tam bylo víc. Nahoru nás vyvezli zednickým výtahem, který byl na straně k Žofínu, jel pomaloučku, měl žbrdlení z pár fošen, kýval se na všechn strany. Děsběs. Dolů jsme naštěstí lezli vnitřkem, slovo lezli je namístě, protože tam byly sutiny, všelijaká propadliště, zkrátka blázinec. Měla jsem kozačky na kramfleku a úzkou sukni, byl to sportovní výkon Potom nás naštěstí ještě vzali do Nové scény, kde jsme to vydýchali.
OdpovědětVymazatA KOCOURE, neštvi mě :-) "nežerou-neiritují" (viz výše) - nedělej ze mě blbku netýkavku. To tedy doopravdy nejsem. Různá taková tamta slova jsou docela pěkná, jenže je nerada čtu. Napsaná působí hrozně. Ale to se studem nemá co dělat. Každý z nás cítí psané slovo jinak.To by nám určitě výborně vysvětlil JAKUB.
Zdar a sílu v mlze a smogu!
Kaplička:
OdpovědětVymazatByl jsem tam před několika lety na pozvání bankovního domu na jakési sponsorované představení. Byl to jakýsi spíš potrhlý a dosti neuspořádaný komediální původem francouzský kus, ale nelituji, že jsem ho viděl. Jídlo a pití o přestávkách byly dobré a herci odváděli dobrý výkon, tak jsem si příjemně odpočinul v nádherném prostředí. Mám z toho docela dobrý pocit ačkoliv si autora hry ani její název nepamatuji :-)
Na tu střechu bych se docela rád dostal s foťákem. Má to tak někdo kliku a neumí jí vyžít :-)
Napsané slovo:
Když slyšíme někoho něco vyslovit, je v tom náboj jeho emocí, které předal spolu s tím slovem. Když se něco napíše, je to jako kostra beze svalů a ty svaly si k tomu přidává čtenář sám. Ani zdaleka si tam nemusí přidat ty samé svaly, co tam měl autor textu. Spíš si tam přidá nějaké svoje, takové, jaké by mu té kostře sedly. Jenže ty mohou mít úplně jiný emoční náboj, než byl ten autorův. Proto se u toho psaní musí víc přemýšlet a dávat větší pozor. Jakub by nám to asi vysvětlil mnohem lépe a hezčím způsobem, ale myslím, že je teď tak trochu mimo civilisaci a když se pak dostane zase k počítadlu, bude to jako vždy, bude nám toho chtít sdělit hodně najednou, takže velice obsažná sdělení doslova „narve“ do minima slov a to se někdy docela složitě čte. Je báječné umět být stručný, ale je to náročné na čtenáře. Ten musí být odpočatý, pozorný a při smyslech, to já po probdělých nocích a nedostatečném spánku dost často nebývám.
O několika návštěvách Kapličky asi(?) něco napíšu. Hráli jsme tam (a nenáviděli nás), byli jsme tam na exkurzi před otevřením po rekonstrukci(a seděl jsem na prkénku pro Husáka) hostoval jsem tam (a zapomněli mi zaplatit) atd...
OdpovědětVymazatAle na představení, jako platící divák jsem tam byl jen jednou, v minulém tisíciletí.
Mám Jakuba ráda, Draku, a to ho znám jen chvíli.
OdpovědětVymazatJsme stejná krvinka, jak jsme říkaly doma s dcerou, kterou jsem dnes byla pozdravit na Olšanech. Jako obvykle tam bylo velebně, klapot kopyt koní, na kterých seděli policajti a hídali, kde co kdo krade, se rozléhal nad tím vším, co tam je. A ze sousedního hřbitova zněl v deset hodin temný zvon. Takové pomalé velebné zvuky. Atmosféra hodná filmu. Nad vším padající žluté listí..
..No nic. Vraťme se ke slovům vysloveným. Máte pravdu, je to rozdíl - číst anebo slyšet. Protože tady ale šlo o slovo psané (jinak zde nelze), vzniknul ve mně ten odpor. No, už jsme to vyřešili. Slovo vyslovené nahlas, je vždycky lepší. Člověk z toho pozná líp jeho význam.U čteného je to složitější.Můžeme si ho podkládat vším možným.
KOCOURE, to s tím prkýnkem je legrační až srandovní. Ten prominentní záchod nám ukazovali taky, pamatuju, že to bylo nějak všechno ve zlatě. Myslím po zdech a tak. Já byla tenkrát z té závrati tak vyjukaná, že jsem toho moc nevnímala. A ještě DRAKOVI i tobě dozajista - fotky odtamtud by byly jistě krásné, ale vlastně furt Hradčany a jen to nejbližší okolí. Trigy zblízka jsou stejné,jako zdaleka.
OdpovědětVymazatNa Žofíně - v tom paláci - se děly taneční, kam jsem chodila s dcerou jako garde(dáma). Tancmajstrem tam tenkrát byl můj švagr. Bývalo to moc krásné. Mezi pomocníky tanečního mistra byl mladík, který vypadal, jako vystřižený z filmů pro pamětníky. Dělší vlasy barvy mědi, ulízané dozadu, sošný postoj. Moc se mi líbil až tak,že snad i víc než dcera. :-) Při dámské volence, když byla prodloužená, jsem si pro něj došla. Byl to veselý taneček s kolouškem, oko v oko jsme pluli po parketu, že se mládež rozestupovala, byla jsem potom hodnocena jako odvážná školačka! Dost jsem se bavila.
Tak to by bylo asi tak všechno kolem Národního divadla. Jo ještě když tam bývala plovárna(to bylo někdy za France Józefa), nebo za Marie Terezie?... už mi ta pamět tak neslouží - naučila jsem se tam plout ve Vltavě. Plavčík mě zkraje vodil přivázanou provazem na tyči,taky to bylo jako ve filmu. A chodili jsme tam na lodičky. A ještě jsem tam zažila další a další krátké filmy, rande na Žofíně mívala vynikající atmosféru, i redakční srazy v Mánesu a posléze, a to už je poslední film, jsme loni zjara měli sraz na Žofíně, s partičkou starých bardů, to byl s námi naposledy Ludvík Vaculík, který na Žofín vodil kdysi svoje dvě malé děti, aby si tam hrály. Bydlel tenkrát naproti v činžáku a jeho blízký soused byl Havel.
Kaněc filma
Kaplička a regionální nevraživost:
OdpovědětVymazatNenávidět někoho jenom a pouze proto, že je odjinud, je hloupé a nedůstojné zároveň. Děje se to a děje se to plošně. Kolikrát mi bylo dáno najevo cokoliv mezi pouhým pasivním pohrdáním až zjevnou a aktivně projevenou agresivitou a nenávistí, někde jinde mimo Prahu, bych asi ani nespočítal. Rozhodně ale mnohem častěji (o několik řádů) tady u nás mimo Prahu, nežli místech v cizině, kterých jsem také navštívil poměrně dost. Zkrátka a dobře, nemyslím si že bychom si pražské opice s mimopražskými měly v tomto ohledy co vyčítat. Dokonce bych řekl, že ty pražské jsou přeci jenom o něco méně zabedněné, zarputilé a agresivní, nežli je celorepublikový průměr. Není to ale jejich zásluha, to vzniká pasivně, jakožto následek pohybu mnoha lidských opic odjinud a tím pádem jakési rezignaci na hašteření se s nimi, nebylo by pak na práci nic jiného. Obecně se dá říci, že tam, kde se pohybuje hodně lidí odjinud, je to přeci jen o něco lepší.
Kocoure, když to časem sepíšeš, budu rád. Mám-li kolem sebe burany v institucích činících si nároky na veřejné peníze, sice s tím nic nesvedu, ale budu o tom rád aspoň vědět o něco víc a bude-li někdy nějaká možnost, sehraje to i nějakou roli v mém případném rozhodování se o tom či onom.
Jakub / Astře:
Jakub ovládá češtinu a některé další jazyky tak dobře, jak mnohým z nás zde není dopřáno a má pro ně tak přirozený cit, jaký se hned tak nevidí. Já čtu jeho příspěvky rád.
Napsané a mluvené slovo:
Hovoříme-li s někým a vidíme ho i gestikulovat z očí do očí, je dorozumění se a vzájemné porozumění poměrně snadné. Prostřednictvím videokonference to ještě pořád jakž takž jde. Z TV či kina je to o dost horší a specificky horší to je i při kontaktu telefonem, tedy jen zvukem. Rozhlasem také a jakmile se píše, ať už na papír, nebo na web, to je celkem fuk, zase se to mění k horšímu. Dá se to do nějaké míry přirovnat k zúžení přenosového pásma v informatice. Proto je potřeba mí to při psaní na paměti a i za cenu většího vnikání do podrobností a tím pádem větší míře „ukecanosti”, přeci jen o něco víc vysvětlovat a předávat svůj názor a emoce, což činíme mimoslovně při tom fyzickém či audiovizuálním slovním kontaktu, zatímco při tom písemném na to máme jenom a pouze ta slovo a jejich konotace. Ty se mohou na druhé straně lišit a tak je dobré je mnohdy rovnou vymezit do správných mezí a nenechávat prostor pro omyly a pochyby.
Nemám moc času - jednak čekám na "Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila..." ale to bude až za dvě hodiny, koukám na fotky z demošky IVČRN - měl jsem poruchu v odposleších a na focení mi před představenám zbylo 20 minut. Pět minut tam, pět zpátky tak jen pár momentek, ma celek z nějakého baráku už nezbyl čas.
OdpovědětVymazatK "regionální nenávisti": Mám mezi pražáky poměrně dost známých a dokonce i přátel, ale ND Praha je podnik sám o sobě - tedy tehdy byl. Divadlo všech divadel, Zlatá Kaplička. Prostě jsme jim to tam svou přítomností znesvěcovali. Po přestvbě se to poněkud unormálnilo. A když je tom člověk poněkolikáte (na práci), tak už je jejich. Ale ta první hostovačka (cca 1972) tak ta stála za to!!