O balení

    Musím se pochlubit - balit opravdu umím. Balím dobře, na několik způsobů, s profesionálními výsledky a dokonce snad i umělecky. Mých služeb z oblasti balení se celá léta dožadovali a stále dožadují nejen kolegové a přátelé, ale i kolegyně a rodinní příbuzníci. 

   Tomu, neváhám říct umění, jsem se naučil v sedmdesátých letech minulého století, kdy jsem sloužil v jedné (nyní) zahraniční armádní destinaci - v Liptovském Svatém Mikuláši. Podhorské městečko, průmysl veškerý žádný, jenom Kožiarské a Drevárské závody - rukavičkářství a výroba dýh. Chalani odjížděli za prací většinou do havírny v Ostravě a potenciálních ženichů nebylo dost. Jen velká vojenská posádka v městě a druhá v blízké vesnici Liptovský Peter.  

   A právě tam jsem sloužil jako mladičký důstojník ve funkci "pomocníka politruka" tedy oficiálně pomocníka zástupce velitele útvaru pro věci politické. Můj šéf, podplukovník,  byl Čech jako poleno kdesi od Domažlic - ostatně tenkrát byla kasárna více česká než slovenská. V Čechách to prý bylo právě naopak. Můj velitel byl, kromě toho,  že byl voják a komunista byl taky chytrý a vzdělaný člověk - na lampasáka až snad příliš. Takže jsme si brzy porozuměli - vojnu jsme brali jako zaměstnání, nikoliv povolání. On mi nedělal vojnu a já jemu potíže. Měli jsme služby rozděleny tak, že on přijel do kasáren ranním autobusem a byl v kanceláři už před sedmou, já jsem se přibatolil až kolem osmé - po poklidné snídani, kterou jsem konzumoval na svém pokoji. Naopak on nenápadně zmizel prvním vojenským autobusem ve 13:00, který jezdil do města do objektu B a tak nějak se ztratil domů. Já měl za úkol jeho neexistenci krýt před nadřízeným. Služba DVT na lampasáky přišla tak jednou za tři měsíce. Doufám, že jsem tím neprozradil nějaké vojenské tajemství - ostatně ČSLA už neexistuje, tak co. 

   Měli jsme ale dost práce - ve dvou objektech bylo několik tisíc záklaďáků, studentů vojenských odborných škol i "absíků" a ti potřebovali kromě PŠM také nějakou zábavu v době osobního volna. Fungovaly tam tři kapely, dvě beatové a jedna "country-westernová", dramatický kroužek, kde se angažovaly i místní dievčatá z Kožiárských závodov - krásná, mladá a vdavekchtivá, zorganizoval jsem tam i Divadlo hudby, kde nám z Prahy posílali každý týden nové gramodesky (i Beatles!) a dokonce jsem si prosadil i místní rozhlasovou stanici rozhlasu po drátě  (do éteru nás nepustili), která vysílala ráno a večer a v sobotu dopoledne nejen hudbu, ale i programy, které jsme sami napsali. Podmínkou velení bylo, že se každé úterý vysílala četba z jimi doporučené knihy. Začali jsme dílem gen. Ludvíka Svobody "Směr Praha". Vytáhl jsem si z absíků dva kluky, kteří nejen uměli číst, ale mluvili česky (tedy ne pražsky, brněnsky, plzeňsky nebo ostravsky) a měli na mikrofon příjemný hlas jeden byl baryton a druhý dokonce basbaryton. A s těmi jsem vždycky načetli pár relací dopředu a oni mohli jít místo do studia do Jamníku do krčmy. Pak už jsem zkusil Malaparteho "Kůži" a jakožto čistě protiválečnou literaturu jsem ji i prosadil u velitele TU. Byl to rodilý Ukrajinec, válečný hrdina a férový chlap.

   Kromě toho jsem měl "na triku" i dvě vojenská kina, která promítala denně filmy - kupodivu tenkrát ještě bez cenzury. I když přiznám - mnohem větší úspěch než "Démanty noci" Jana Němce měla třeba celá série "Angelik".  A taky jsme organizovali "přepady" - tedy ukázky vojenských taktických akcí, kdy se brzy ráno vydalo pár vojáků k některému z blízkých pionýrských táborů, před budíčkem naházelo do lesa pár dělobuchů, v návětří zapálilo dýmovnice a s cvičnými hlavněmi našroubovanými na samopaly SA-26 za velkého řvaní vystřílelo celou bedničku slepých. Nevím proč, ale měli představovat belgický výsadek ve vnitrozemí a od "našich" se lišili tím, že místo čepic měli na hlavách pirátské šátky. Pak tam vlítla druhá polovina určených a "Belgičany" vystřílela. Až vedoucí tábora zase sesbírali  dětičky z lesa, kam obvykle utekly, povídali jsme jim o tom, že svět je rozdělen na ty hodné, "naše" a na "nepřátele" z NATO. A že určitě vyhrajeme. 

   Abych ale abych nezapomněl, co jsem vlastně chtěl. Bohatý (ne)vojenský program vyžadoval nějakou motivaci pro vojáky - střelba slepými neuvěřitelně zasvinila celý samopal který se musel vycídit a taky snídaně už nebyla obvykle čerstvá. Takže vojáci dostávali od nás knihy. To jsem měl na starosti zase já. Ve "Slovenskej knihe" v Mikuláši byl tehdy dost velký výběr českých knížek - i když ve slovenštině vycházely dobré cizojazyčné knihy mnohem dříve než v češtině. Ty tam pochopitelně byly taky - a slovensky tehdy bez problémů četl snad každý.

Byl jsem v knihkupectví tak častým hostem, že na mě prodavačky pokřikovaly až na ulici, že mají nějakou novinku i když jsem jen šel kolem.  

   Knih bylo potřeba hodně a já si je chtěl přečíst a nechtělo se mi je všechny kupovat. Takže jsem nakupoval tu "krásnou literaturu" do zásoby. Každou knížku jsem opatrně rozbalil, přečetl a pak nastala nutnost knížku zase zabalit tak, aby se nic nepoznalo. Po několika pokusech jsem dosáhl toho, že všechny sklady a ohyby byly na svých místech, zálepky také - a knížka byla zabalená jako od profesionála. Tuhle zručnost jsem si odnesl i do civilu a "podváděl" jsem takto i svou budoucí ženu. Dostala ode mě občas knížku - ale já už ji měl přečtenou. Musel jsem ale dávat dobrý pozor, abych se neprozradil, že ji už znám. 

Pak jsem zvládl i jiné způsoby balení - našikmo, se záložkami. No a odborně zabalených knížek a dárků (zvládl jsem dobře zabalit i předměty hodně roztodivných tvarů) si všimli nejen rodinní příslušníci, ale i přátelé a kolegové a tak mám před vánoci spoustu práce. Dárek musí být krásně zabalený - to k dárku přece neodmyslitelně patří.

Ta moje mi občas říká, že ona vždycky balila spíše chlapy - a že já mám štěstí, že tak dobře umím balit jen ty dárky. Protože jinak...

Nicméně si myslím, že má spíš štěstí ona. No ni?

Vysvětlivky:

havírna - uhelné doly
chalani - chlapci
DVT - dozorčí vojskového tvaru
PŠM - politické školení mužstva Bylo povinné
záklaďák - voják základní služby
absík - absolvent vojenské nebo civilní střední školy. Budoucí nižší důstojník
TU - technické učiliště PVOS  - protivzdušné obrany státu
SA-26 - samopal na pistolové střelivo 7,65 se skládací pažbou, tzv. pumpička