Augenblicky a "vaprósy"

 V úterý v Sudetech poprchávalo. Nebylo zima, ale bylo mokro, nebe zatažené, foukal vítr. Ráno jsem zajel dolů do obchodu pro proviant, zavezl svou "motoběžku" pod střechu do stodoly  a pak jsem už jenom seděl na zápraží, popíjel kafe s mlíkem a nechával hlavu "na volnoběh". 

   Den předtím jsem poslouchal rádio, pak chvíli českou a slovenskou televizi a dumal, kdo z nich si nejvíce upravuje situaci podle svých představ. Tedy naštěstí ne situaci - jen zprávy o ní. Zpravodajské hry v médiích i na internetu jsou už džunglí poněkud nepřehlednou. Prakticky už nikde nelze narazit na neutrální zprávu. Ke každé skutečnosti dodává něco i zpravodaj - a většinou se brzy pozná, "za koho kope" - a zprávu tím dokonale znevěrohodní. Během dne následují komentáře všech možných komentátorů - kvalitních i těch ostatních. Takže před večerním zpravodajstvím už vlastně víte, že...  Co vlastně víte?

  Myslím, že inflace slov je dnes už tak daleko, že se na každou zprávu najde v médiích tolik rozličných názorů, že je vlastně nemůžete jakkoliv verifikovat, ověřit. Nejen, že nejste události přítomni, ale ani analýzou toho, co bylo řečeno nebo napsáno. Nicméně je tu jeden způsob, jak se dozvědět "lepší pravdu". Jsou to obrazové materiály. Na netu se často najdou syrové materiály ještě před tím, než je redaktoři začnou sestřihávat, vystřihávat části, které se nehodí do jejich "angažovaného" postoje ke skutečnosti. Nebo fotografie ze stejné události, pořízené někým jiným. Někým, kdo nedostal šanci se protlačit do mainstreamových médií. Je však třeba se dívat i na to, co něčemu bezprostředně předcházelo nebo co se dělo v tzv. "druhém plánu". Na to jsem upozorňoval ve svém  posledním podoteku. A indicie jsou k dispozici stále nové. Do vlaku, kterým chtěly chorvatské úřady zabránit městnání uprchlíků u hranic a podsunout problém sousedům (Maďarům a Slovincům) se narvali mladí a silní, starší lidé a matky z dětmi většinou zůstali na peronu. Tedy to naše evropské "zachraňte děti a ženy" v téhle kultuře prostě neplatí. Jistě, dav v pohybu bývá vždy egoistický podle hesla "zachraň se, kdo můžeš", ale tady je to setrvalý stav. Chybí tady lodní důstojník z Titanicu, který by chlapa, deroucího se do záchranného člunu pro děti a ženy prostě odstřelil jako psa.

Na druhé straně se děti používají jako živé štíty při útocích mladých utečenců na ploty, bariéry a kordony. To, co hrubě odsuzujeme u zločinců nějak nevnímáme u ubohých imigrantů. Prostě jak se nám to hodí.  

   Nebo poněkud smutný rozhovor TV reportéra se starším Syřanem se dvěma dětmi - asi vnuky. Seděl na zemi, opřený o zeď a vypadal na rozdíl od mladíků, skandujících opodál  "Freedom, freedom!!" opravdu hodně vyčerpaně. 

"Proč jste tady zůstal, proč jste neodjel s ostatními?" 

"Taxík stojí pro jednu osobu asi 300 €, lístek do autobusu 10 €. Já těch třicet Euro už prostě nemám. Tak jsme tady. Až si odpočineme, zkusíme těch třicet kilometrů dojít pěšky." 

Napadá mě, proč nepožádal o půjčku / dar někoho z těch, kteří měli dost peněz i na toho taxíka. Spolutrpících utečenců  tam přece byly tisíce. Možná to zkusil a byl několikrát odmítnut. Nebo měl strach to jen zkusit. 

Desetitisíce lidí, ke kterým máme cítit solidaritu. Jak, když nejsou solidární ani sami mezi sebou?

   Média si pochvalují dobrovolníky, kteří utečence vítají potleskem a transparenty a zásobují je jídlem, oblečením i hračkami pro jejich děti. Jak to ale často s jejich pomocí dopadne? Nebylo by lepší ty naše "milodary" hodit rovnou do popelnic - ušetřila by se aspoň práce úklidovým četám.

    Pár vět z jiného webu. Ruského. Pochopitelně - ve výsledku je to stejná propaganda, jakou zažíváme od našich hlavních médií - jen zaměřena opačným směrem. 

Ale aspoň kousek pohledu odjinud:

...U stanice za zastaví několik autobusů, zcela naplněných mladými muži. Vycházejí na ulici a okamžitě začínají telefonovat a připojovat k internetu své moderní gadgety.
Jakoby mimochodem, aniž by si povšimli rozrušených, zardělých "dobrovolnic", si berou láhve s vodou, sendviče, talíře s polévkou. Dokonce neřeknou ani "Děkuji!"
"Jsou to bláznivé stařeny" dělí se o své dojmy Džunet z Pákistánu. "Proč na ně děti nebo vnuci nedávají pozor? Proč je pouštějí jen tak na ulici? Všude, kam jsme přišli, nás vítaly tyto bláznivé ženy."

Vztek mi vyrazí dech a vybuchnu: "Dělají to z dobročinnosti! Aby vám pomohly! " Džunet se trochu zastydí: "Vždyť já vím, že jsou dobré. Ale kde mají muže? Copak se to patří, aby se staré ženy toulaly večer po ulicích a stýkaly se s mladými muži? Prošli jsme přes celou Evropu, a jsou zde opravdu divní lidé...

   Tak tohle píše Darja Aslamová, válečná reportérka s více než dvacetiletými novinářskými zkušenostmi. Pokud se ve světě rozhoří válečný konflikt, tato nebojácná žena tam cestuje, aby zprávy pro své čtenáře mohla přinést z první ruky. A pokračuje:

   Park v Bělehradě u autobusového nádraží. Vypadá tak, jak nyní vypadají parky v mnoha evropských městech. Muži, umývající se ve fontánách, celé rodiny, sedící na trávě. Jakmile vstoupím na území parku,  jde mi naproti skupina mladíků.

"Nemůžete tady fotografovat.", - Prohlašuje jeden z nich slušnou angličtinou a ukazuje na můj fotoaparát. "A to proč?", - zvolám a založím ruce v bok. "Park je veřejné místo, já jsem novinářka a dělám si svou práci." "Zde jsou naše ženy!" "No a co? Vaše ženy jsou všechny v hidžáb a zahalené od hlavy k patě. Pokud se jim nelíbí zdejší pravidla, mohou se vrátit.

   Víte, že Bělehrad je hlavním městem pravoslavného křesťanského státu? A ženy tu chodí s odhalenými tvářemi? Kolik hodin jste v Bělehradě? "" Tři dny. ", - Odpovídá můj zmatený oponent. "A už tady zavádíte svá pravidla? Toto není vaše země. "

   V tom okamžiku oba snižujeme hlas a uzavíráme příměří. Můj nový známý se jmenuje Chálid, je z Damašku, má 21 let. "Jsem skutečný Syřan.", - říká s hrdostí. "Ne jako všichni tito ...", - pohrdavě ukazuje na lidi, kteří obsadili náměstí. "Proč je to důležité?", - divím se. "Všichni tady lžou, že jsou ze Sýrie. Jednoduše Sýrie je nyní v módě. Píší o ní ve všech novinách. Nikoho nezajímají uprchlíci z Iráku, Afghánistánu, Libyi, Tunisu. Už i Afghánci se začaly vydávat za Syřany. " Chalid a jeho kamarádi utekli ze Sýrie, aby je nepovolali do armády. "Proč mám bojovat za Assada? Raději půjdu do Německa. "

" A proč nepožádáš o azyl v Řecku, Makedonii nebo ačkoli zde, v Srbsku? "" To jsou žebrácké země. ", - Pohrdavě krčí nos Chalid. "Netušil jsem, že Evropa je tak chudá. My v Sýrii jsme před válkou byli mnohem bohatší. " 

   Jen za cestu do Bělehradu jsem zaplatil převaděčům 3000 dolarů. A za cestu do Německa ještě třeba zaplatit půldruhého tisíce. Mám peníze. Mohu si zaplatit pětihvězdičkový hotel v Bělehradě, ale nepustí mě tam, protože místní úřady nám dají jen 72 hodin na pobyt v zemi.    A moje registrace se dnes skončila. Dokonce i zde, v parku, platím za sprchu a toaletu. Ale zato pak v Německu už bude všechno bezplatné: vzdělání, dávky, ubytování pro imigranty. Tam je dobře! Chci se přihlásit na ekonomickou fakultu. Jakmile se zabydlím, přivedu tam celou svou rodinu: dva bratry, otce, matku, babičku a tři sestry."

   Pokud máte žaludek na jinou než naši propagandu, odkaz je tady.  Ale jen na vlastní nebezpečí...

A vtírají se hloupé otázky:

   Když Francie postaví plot kolem vjezdu do tunelu v Calais a policisté rázným způsobem "pacifikují" běžence, kteří se snaží dostat do vysněné Británie jako černí pasažéři v projíždějících kamionech tak se nic neděje, EU nereaguje. Když Maďarsko postaví plot an=by zabránilo imigrantům ve vstupu do schengenského prostoru, snáším se na Orbána kritika ze všech stran. Surovost!! Zdá se, že Německo by uvítalo stav, kdy se přes vnitřní hranice už nikdo nedostane na jeho území. Má už běženců dost na to, aby vznikaly občanské nepokoje původního obyvatelstva - Němců. Ať si okolní země taky užijí, že ano... 

  Nebo: Iniciativa Hate Free Culture. Je to jen pár desítek lidí z "neziskovek", tedy vlastně placených státem pomocí grantů. Ale proč se nejmenují třeba "Bez nenávisti!" Buď je tahle iniciativa určena pouze pro propagaci v anglicky mluvících zemích nebo předpokládají, že to "englicky" lépe zní?

  Chorvatsko rezignovalo  na ochranu svých hranic, s velkým mediálním humbukem vpustilo do země uprchlickou tsunami - a teď vozí autobusy běžence k maďarským a slovinským hranicím, kteréžto země  na ochranu vnějších hranic nerezignovaly a dodržují pravidla EU. Zvláštní stav - vpustit běžence do schengenského prostoru se smí - ale propustit je dále tam kam doopravdy chtěji, to jest do Německa, nesmí. Pravidla jsou v EU vykládána tak, jak se velkým zemím hodí. Ty malé ovšem mají nezadatelné právo - držet hubu a krok.

Propaganda zkouší na NOVĚ nové způsoby přesvědčování. Říká se tomu "pracka v láhvi"  Zdá se, že to moc nefunguje. Benefity se zdají být menší, než rizika.


A tady obvyklý apendix: 

Výpověď člověka, který byl v Sýrii a dosud nestačil svá pozorování  sestylizovat podle přání "hlavního proudu" naší propagandy. Dost blízko k pravdě..