Informer (udavač)

Jo jo, Astro, 
udávalo se, udává se a udávat bude! 

To, co mi je na tom našem českém udavači nejprotivnější, je jeho malost, uprděnost. U nás se málokdy udává z ideologických důvodů. Vždy je to nějaká upocená pomstička za něco úplně jiného. Nebo z důvodu předpokládaného zisku a nemusí být jen finanční. Někdy dokonce jen tak, ze zlé vůle.

   Jistě, musíme s tím žít. Jeden soused, hned z vedlejšího bytu našich, který se vydával za domovního důvěrníka (byl ve skutečnosti dokonce placený agent StB) pravidelně mlátil svoji ženu a oslovoval ji "soudružko", mlátil i syna, který se odstěhoval z domova už v patnácti - šel raději kamsi na internát - měl zlaté časy po osmašedesátém. Vodil po Ostravě turisty z CCCP a mluvil s nimi "rusky", kontroloval praporky v oknech na 1. a 9. máje a VŘSR, kádroval naši rodinu takovým způsobem, že jsem se nikdy nedostal za hranice jinak, než pracovně s Ústavem (a i tam se pokoušel zasahovat, naštěstí náš tehdejší ředitel, komunista(!) byl navíc férový člověk a na jeho dopisy o mé nespolehlivosti reagoval tak, že je posílal přímo na KV KSČ a odtamtud našeho udavače vždycky pokárali, takže dal na chvíli pokoj.  

   Ale stejně se postaral o lecjaká svinstva. Přitom neustále požadoval po mém tátovi různé službičky, tu opravu rádia, pojistek nebo si půjčoval menší částky peněz které nevracel - a na druhé straně se snažil škodit. Nakonec táta, aby odpoutal jeho pozornost od naší rodiny vstoupil do Svazu protifašistických bojovníků - teď se to jmenuje jinak, ale organizace je to stejně špinavá, jako byla dřív. Protože táta málem nepřežil pobyt v německém koncentráku (byl tam za sabotáž proti Říši), tak ho v SPB přivítali s otevřenou náručí. Ale nevydržel tam dlouho. Začali za ním chodit různí soudruzi s tím, aby jim dosvědčil, že taky byli v koncentráku, což můj táta, protože byl sice člověk smířlivý, ale pravdomluvný, striktně odmítal. Jenže tlak soudruhů se stupňoval - až táta jednoho dne praštil legitimací o stůl a z SPB vystopupil. Pak za ním chodili domů, omlouvali se za příliš aktivní soudruhy spolubojovníky, dokonce dokázali umravnit i našeho souseda, ale táta se zatvrdil. Ani na nabídku nějaké pravidelné částky za "odboj" nereagoval. 

   Táta se ale kupodivu nezatvrdil proti Němcům, kteří ho zavřeli do lágru, kde, zmlácený, s přeraženými žebry a vytlučenými zuby málem umřel. Zachránilo ho jenom to, že byl elektronik a bylo třeba montovat do německých stíhaček elektrické vybavení - vysílačky, počítače vystřelených nábojů a podobně. Potřebovali ho. Jednou mi řekl, když jsem se ho jako kluk ptal, jak může normálně sousedsky vycházet se sudetskými Němci ve vsi, kde jsme měli chalupu, větu, kterou se řídím dodnes. "Tihleti Němci to nebyli!" 

   Ale falešné "odbojáře", kariéristy a komunistické podvodníky prostě nezkousl. Režim se mu "pomstil" tím, že ho bezmála ve čtyřiceti povolali na náhradní vojenskou službu - protože v řádném termínu ji nemohl absolvovat, byv zavřen v koncentráku. Nicméně těch pár měsíců prožil v pohodě - velitelé na letišti, kde byl přidělen, s nadšením přivítali, že umí sekat kosou a tak obsekával přistávací světla na dráze, aby je letadla dobře viděla. Odjížděl do Mošnova ráno kolem sedmé a vracel se na oběd. A protože byl tak trochu blázen jako já, večer chodil normálně pracovat do našeho Ústavu. Zadarmo.

   Abych nezapomněl na udavače. V sedmdesátém šestém jsem se odstěhoval do svého bytu a pan P., onen soused, o kterém tu byla řeč, si nakonec od osudu vytrpěl své. Syn už žil jinde, s otcem se odmítal setkávat a jeho žena, "soudružka", hodná malá kulatá ušlápnutá paní mu umřela. Žil v bytě sám, byl už starý a pro soudruhy snad i poněkud nebezpečný, na každého něco věděl, a tak ho přestali navštěvovat. V devadesátém dostal rakovinu, nějakou hnusnou, pomalou, která mu žrala ústa a hlasivky. Nakonec už jen sípal a psal na papírky. A nakonec to byla moje máma, která mu chodila na nákupy a občas mu něco uvařila. Považoval to za spravedlivé a většinou ani nepoděkoval. Umřel úplně sám, v nemocnici a neměl žádné příbuzné, kteří by po něm chtěli dědit. Ono taky nebylo co. Měl starý nábytek, nějako sošky, které dostal za službu straně, pár knížek. Sešity, kde měl své poznámky mu moje máma, když mu chodila trochu poklidit, prostě ukradla a spálila je na chalupě. Nesměli jsme se do nich podívat, ani táta nesměl. A máma o tom, co tam bylo do své smrti nepromluvila. Jenom, že psal německy. Když do bytu došli pánové z STB už nic podstatného nenašli.

   Tak to je historie jednoho mého udavače. Přitom v kolektivu jsem měl několik roků šikovného mladého kluka, vesničana. Zveleboval dům, který měl podědit, stavěl si na zahradě bazén a tenisový kurt, občas donesl nějaké nahrávky přednášek od "bytových filosofů", které bylo třeba namnožit a rozeslat, roznášel záznamy písniček Karla Kryla, které nazpíval ještě v Praze, ale už se nedaly vydat, měl přístup k literatuře, která se půjčovala jen na jeden - dva dni a pak se musela vrátit. Farma zvířat, 1984, eseje Jana Patočky. Bylo to psáno na průklepovém papíře a při čtení se musela stránka podkládat čistým listem papíru, aby se to vůbec dalo číst. 

Budova KV KSČ.   Postavena byla v roce
1988, letos na podzim ji začali dostavovat.

  Po "sameťáku" se onen kolega stal velmi aktivním činovníkem Občanského fóra, poslancem NS, odešel z Ústavu a začal podnikat. Najednou byl spolumajitelem obrovské rozestavěné budovy KV KSČ a nikdo nevěděl, jak k tomu majetku v řádu stamiliónů přišel. Ale pak se objevil v seznamech spolupracovníků STB. Z OF byl velmi rychle vyexpedován, na poslaneckou funkci rezignoval, už jsme se ani nepotkávali a až po letech jsem zjistil, že provozuje velkou autoškolu. Ale přesto, že o nás v Ústavu věděl prakticky všechno, v archivech není o nikom jiném, než o něm, vedeno nic. Jako bychom neexistovali. Vykládám si to tak, že u nás měl skvělé krytí, které si nechtěl nějak "poškodit" nebo že jsme byli z pohledu STB naprosto nedůležití, pominutelní. 

   To je v krátkosti historie mého druhého udavače. Ještě bych možná vydoloval z paměti i jiné případy, herce, režiséry, zpěváky, ale k čemu by to bylo. Někteří už jsou mrtví, jiní staří - co si na nich kdo vezme. A některé jsem měl rád a nijak to nehodlám přehodnocovat poté, co na hladinu vyplavalo to svinstvo. Kdo ví, co bych dělal já, kdybych se dostal pod opravdu velký tlak. Já to prostě nevím. Nedělám tedy žádnou tlustou čáru. Jen příhody pomalu mizí v šeru zapomění. 

A tak je to správné, tak to má být.  

Vida, co za téma nakousl EK tím svým odkazem. 

Dodatek:

   A jak to tak vypadá, Svaz protifašistických bojovníků, přejmenovaný na Svaz bojovníků za svobodu je prohnilý i dnes.  Možná víc, než v době, kdy tam byl členem můj táta. Inu "neziskovka".