Antigony (protiklady)

Nedostavěná budova KVKSČ.

   Pořád se meleme v kotlíku politických hádek, sporů rozepří, manipulací, podvodů a podvůdků. Manipulativní zprávy všude, kde se podíváš. Už jsem tak otrávený, že hledám nějakou tu "politiku" i ve zprávách o počasí.

Některá tvrzení jsou neprůstřelná.

    Nemám dobrou detailní paměť. Věci si pamatuji přibližně, jako obrysy, které  se ale zjasňují novými informacemi. Proto vidím, jak se "politické postoje a ideje" věrchušky pomalu přelévají podle předpokládaného vývoje nálad. Přitom politici horečně zvažují, zda bude vhodnější se přimknout k tomu nebo onomu "mocnému dubisku" nebo bude  vhodnější "přiložit prst na tep doby" a "naslouchat hlasu lidu". Jsou ale asi hodně zmatení, protože všeobecná  nálada se neskrývá v pitomých diskuzích na internetu. U mnoha (většiny) portálů se prostě komentáře nedají číst, protože je to komunikace psychopatů a idiotů s trolly. Dokonce i u těch webů, kde je třeba se přihlásit pod vlastním jménem.

  Převládající náladu či názor nenajdou  ani v hlasitých proklamacích různých, z mého pohledu obskurních spolcích a názorových skupinách. Malých a hlučných. Kromě nesmyslné pozornosti médií však bezvýznamných.

Nenechat se semlít podhozenými "informacemi".

   Podle novinářů se řídit také nelze, protože ti jsou poplatní hlavně svému vydavateli nebo zadavateli reklamy. A nakonec - vlastní kariéra je pro novináře tou věci nejdůležitější. V kategorii "pravda-lež" případně "novinářská profesní čest" už z nich asi uvažuje málokdo.

  Kde najít "tepnu doby"? Těžko říct. Poznáme to, až se do ní trefíme. Pak nastane mela.

   Z toho světa lidských červíčků není jiného úniku, než ke knihám, starým dobrým filmům nebo zpátky k přírodě. V Ocelovém srdci republiky ale moc divoké přírody není. Pravda, parků a zeleně je tu asi víc než v kdekterém jiném městě, ale skutečná volná příroda spíše někde poblíž neexistuje. S rostlinkami - tedy stromy, trávou, květinami asi člověk moc nepokecá.

I ten havran se cítí v městě osamělý.

   Na chalupu to mám skoro sto kilometrů - to je na jeden den pobytu dost velká vzdálenost - tak relaxuji tím, že si chodím pokecat se zvířátky do ZOO. Trolejbusem jsem tam zadarmo za dvacet minut, zadarmo mám i vstup. Takže když mám málo práce nebo "blbou náladu" tak se seberu a jdu. A když už tam jsem, tak si projdu ZOO celou jako myslivec na šoulačce a tu a tam si zvířátka, pokud mají náladu, vyfotím. Do ZOO chodím hlavně když není moc hezké počasí, ale nikdy v pátek, sobotu nebo neděli. Protože tehdy je naplněná matkami s malými dětmi, matkami, které stále něco řeší po telefonu a otci, kteří i ze ZOO kontinuálně řídí své firmy nebo aspoň své podřízené.

Když jsou to děcka s babičkami a dědečky, to jest během týdne, je situace o dost lepší. Taková babička - vychovatelka, když neumí na všetečné otázku  robátek odpovědět, tak si informaci přečte na popisce nebo své vnuky donutí, aby se takto poučili sami. Nevtlouká jim z pohodlnosti klíny do hlavy jako jejich mladší, zcela zaměstnaní rodiče. A dětičky taky méně řvou, méně často přelézají nebo podlézají zábradlí a dokonce si zřídkakdy rozbíjejí kolena. Babičky a dědečkové používají k ovládání drobotiny klidného hlasu, příkaz klidně opakují i několikrát - a jsou mnohem úspěšnější, než ječící matinky. V nejhorším je tam vyhrůžka lepancem. Funguje - vnukové asi mají vlastní zkušenosti. Prostě ovládání je jemně odstupňováno. 

Slůně se raduje ze sněhu. Ve své domovině by ho nepoznalo.

   Protože jedině když jsem v ZOO skoro sám, zvířáci se přijdou podívat na toho tvora za sklem nebo sítem. A jsou ochotni komunikovat - a to je jediný moment, kdy se dají pořídit slušné fotky. Problémy s focením zná každý, kdo se pokusil udělat nějakou fotky vězněného zvířete. Jsou zhruba tři: objektiv musí být "nalepený na mříž i sklo - obojí musí dostat totálně mimo rovinu ostrosti. Mříž proto, že nechci prvoplánově "přiznat", že je zvířátko v kleci. Na skle se zase projevují odrazy a třeba zaschlé kapičky vody. Proto nosím i do ZOO maskovací vojenské tričko a čepici. A hadřík, když je sklo špinavé zvenku. Když se tam v nějaké míře rozostřenosti objevím, nejsem tak patrný, jako když si za mě stoupne klučík nebo pán v pruhovaném námořnickém tričku. Ten je tam potom v celé, byť rozostřené kráse, a nemá smysl mačkat čudlík spouště. Podmínkou je tedy delší sklo a fotografované zvíře od skla poněkud vzdálené. Jenže - některá zvířata jsou nesmírně zvědavá a družná, nalepí se na přepážku a zase se nedá fotit. Takže je třeba u ubikace postát, až obyvatele přestanete příliš zajímat, jenom vás berou na vědomí a pak čekat. Tenhle problém mám s bratry, krkavci bělokrkými. Imitují, že jsou (homosexuální) pár, ale jedná se ve skutečnosti o bratry z jedné snůšky. Ti si mě tak oblíbili, že mě poznávají na desítky metrů daleko a vítají pokřikem. Pak se navěsí na síto a komunikují se mnou. Jejich ošetřovatelka, pokud je poblíž, silně  a viditelně žárlí a zlým hlasem mě pokaždé upozorňuje že šlapu po trávě  - která tam ovšem roste jen v její fantazii.  Z lidského hlediska ji chápu. Ona je krmí, čistí jim voliéru a oni? Hlásí se nadšeně k jednomu dědkovi. 

Panda červená. Nehajluje, jen se protahuje.

   Druhý problém je pozadí. Ve starších expozicích jsou třeba kachlíky, které se jako pozadí také většinou moc nehodí. Nebo mříže na vzdálenější straně expozice. Někdo pozadí vymazává a dává tam hladkou plochu. Ten způsob se mi nelíbí, zvíře je moc "akademické." A už vůbec nechci podvádět tím, že tam budu dávat jiné pozadí, i když rozostřené jak to dělají někteří profesionálové.

   Třetí problém je chování zvířátka. Spící nebo laxně ležící tvor není fotograficky moc zajímavý. Zvíře musí něco dělat, nějak se "tvářit", aby bylo možno zachytit jeho dušičku. A když něco dělá, tak často pobíhá. Stále se mění pozadí, osvětlení nebo se objekt skrývá za kousky nainstalované "přírody" - keře stromy, kameny. S dlouhým sklem to znamená neustále doostřovat, když jsou v  expozici místa se sluncem a ve stínu i měnit expoziční dobu - objektiv bývá otevřený na plnou díru právě proto, aby měl malou hloubku ostrosti a na snímku nebyly vidět mříže nebo nečistoty na skle. Nebo odrazy - pokud je expozice ve stínu a prostor před ní osvícen sluncem, bývá snaha o jejich eliminaci marná - jedině mít asistenta či dva s kusem černého sametu  a fotit dírkou v tom sametu. Ale ty téměř nikdy nemám k dispozici. Ba ani samet nenosím. Ale sleduji, jak jde slunce po obloze a různá zvířátka fotím tehdy, kdy to má naději na úspěch. Podle hodinek. Něco ráno, něco před polednem a něco zase pozdě odpoledně. 

Krkavec bělokrký. S bráchou mí nejvěrnější kámóši v ZOO.

   Takže máme odstraněnou mříž, pozadí je nerušivé, máme i zaostřeno a nezbývá než počkat,  až na to místo dorazí i model. Někdy je to za pár minut. jindy si pobíhá po kleci a místu vhodnému pro focení se zásadně vyhýbá. Protože před expozicemi bývají ohrádky, aby dětičky neprostrkovaly prstíčky do klece a ty jim nebyly následně ukousnuty, odbývá se focení nejčastěji v hlubokém předklonu a za několik (desítek) minut začínají bolet záda. Tedy mě, staříka, začínají. Takže se krátce narovnám - a přesně v tom okamžiku zvířátko naběhne do přednastavené scény, zapózuje a než stačím cokoliv udělat, vydá se znova na zevrubnou obhlídku svého panství. A situace se opakuje. Specialistou na to je taková malá šelmička, která se jmenuje jaguarundi. Tu se mi za patnáct let povedlo slušně vyfotit asi pětkrát.  Pobíhá po kleci a nervózně si cosi pobrukuje. A chrčí.  Zastaví se celkem tak na 10 sekund během půl hodiny. A téměř vždy jindy a jinde, než čekám. Druhým takovým je malá opička, zvaná tamarín pinčí. Myslím, že to byla právě ona, která inspirovala Briana Wilsona Aldisse k napsání románu "NONSTOP". Pokud by někdo chtěl popsat chování tlupy hyperaktivních neurotiků, stačí, když si na pár minut stoupne před jejich  klec.

Ibis skalní. Ač se to nezdá, je to mrchožrout.

    Od doby, kdy mám digitální aparáty, fotím sérií. Protože kdy už se povede všechno dostat tam, kam to chci mít se často stane, že zvířátko neudělá aspoň malinké "štronzo", jak by se mi hodilo, ale třeba škubne hlavou a snímek je pokažený. A půl hodiny v předklonu je   ...v nenávratnu.  Při odpálení třech až pěti expozic těsně za sebou je naděje, že aspoň jeden nebo dva záběry budou v pořádku.

V zoologické zahradě trávím mnoho desítek, možná i stovky hodin ročně. Při čtyř - osmihodinové anabázi udělám kolem dvou set expozic. Když je pak doma prohlížím, tak asi pětina z nich má nějakou technickou chybu - špatné zostření, rozhýbání, odraz ve skle, špatně zvolená expozice atd. Po vymazání těchhle zmetků jdou v druhém kole pryč nepodarky kompoziční a takové, kde se zvíře netváří způsobem, jakým ho vidím obvykle já. Nakonec zůstane tak deset snímků, které uložím do své fotobanky.  A jeden nebo dva obrázky zpracuji k vyvěšení a nabídce. 

Vážný rozhovor šimpanzího samce a samice. Jde o sex. "Balení "jako u lidí...

   Výtěžnost neboli efektivita je malá - kolem 2-3 % pořízených snímků Nanejvýš tři obrázky za jeden den. Asi bych se s tím neuživil - to bych je musel prodávat do National Geographic. Ovšem - zatím neprojevili zájem. Ale je taky pravda, že jsem, jim je nenabídl. (Myslím, že to není přehnaná skromnost, ale reálné zhodnocení situace.) Navíc - už ho několik let neodebírám. Časopis plný zajímavostí ze světa a nádherných fotek se stal symbolem, že jeho předplatitel je z "high society", (což nejsem) a dorazil to nekritickým příklonem k zelenému a multikulturnímu náboženství.  

Takže jsem prozradil něco málo ze své fotografické kuchyně ohledně focení v ZOO. Pokud to někomu pomůže, dávám ty zkušenosti zdarma, pokud to někoho pobavilo, tak je taky dobře.

Samice geparda obláčkového cítí jaro...

Pokud nikoliv, má smůlu -  ztratil pár minut svého vzácného času.