O zakázaných slovech a čtverečcích na obrazovce

Sympatická holka!

  Tak nám Ester Ledecká vyhrála, co se dalo. Říkám nám, protože  většina Kotlinky se cítí tak nějak spoluzodpovědná za její úspěch. Čili jako obvykle: Když je někdo úspěšný, je to náš takřka celonárodní úspěch. Ne pouze jeho a jeho týmu.

Když ale nevyhraje tak jak jsme předpokládali, je to jen vina protagonisty. Málo se snažil. Není to přece náš neúspěch. Prostě to zkazil a my mu přece tak fandili...

  Nicméně Ester Ledecká v žádném rozhovoru nezapomene připomenout, že za jejím vítězstvím je i perfektní práce jejího týmu. 

Páriové mezi námi

   V Americe se zase střílelo ve škole. Snad sedmnáct mrtvých. Je to obvyklý příběh: Někdo se začne cítit nějak vyčleněný, neoblíbený, nikdo se s ním nebaví, pak ho třeba ještě vyloučí ze školy a on zahořkne ještě víc. Neuvědomuje si, že v kolektivu obvykle uspějí jen ti, kteří mají shodné nebo aspoň kompatibilní názory s většinou. Případně jsou dost pokrytečtí (rozumní?), aby své názory neříkali nahlas. Jinak se stanou v očích většiny vyvrheli, štvanci. Dokonce ani ti „trochu jiní“ jej nechtěli mezi se sebou. A blízcí mu předpovídali špatný konec – dokonce ho udali i na policii Jak se tam mezi lidmi tradovalo: "Všichni věděli, že se to stane! A jenom čekali, kdy se to stane."  Taková nenávist k okolnímu světu kupodivu není ani příliš neobvyklá. Se stejnými pocity najela Olga Hepnarová naklaďákem do lidi na zastávce. Nebo pálil střelec Kovář v hospodě v Uherském Brodě. 

Nemyslím si, že je takové chování čímkoliv omluvitelné – ale pochopitelné určitě je.

   Zajímavá je standardní reakce věrchušky: Zakázat zbraně mezi obyvatelstvem. Tohle se mi nezdá normální. Kdo chce vraždit, nepotřebuje zrovna automatickou pušku. Pravda, nezabije najednou tolik lidí, ale zabije jich poměrně dost. Třeba Kevin Dahlghren. Takže v existenci nebo neexistenci střelných zbraní mezi obyvatelstvem to zřejmě nebude. Spíš se kloním k názoru, že každý, kdo je ohrožen by měl mít možnost se adekvátně bránit. Jak za starých časů. Policie nemůže být všude – a navíc je vázána tolika předpisy, že raději nezasáhne, aby nebyla obviněna z neadekvátnosti svého počínání. Americký president Donald Trump včera navrhl, aby byli učitelé ve školách ozbrojení a prošli nějakým základním výcvikem, což učitelé prý velkou většinou odmítli. Asi by je to příliš zavazovalo k tomu být statečný. Raději utečou nebo se schovají a budou doufat, že štěstí bude na jejich straně. Že mezitím šílenec postřílí spoustu jejich žáků vadí asi jen některým.

GDPR 

aneb co všechno se nebude smět

   Je to soubor jakýchsi pravidel o shromažďování a používání informací víceméně osobního rázu, kde nakonec jako vždy bude záležet na jejich právním výkladu. Tohle taky není zrovna jednoduchá záležitost. Na jedné straně si různé instituce a obchodní společnosti typují své potencionální zákazníky (viz třeba cokies ve vašem počítači) a pak na vás útočí cílenou reklamou. Stát i EU jsou rovněž připraveni sbírat o vás všeliká data aby se „předešlo“ problémům, které by jste eventuálně mohli způsobit - jako ve filmu Minority Report - a patrně se to už částečně dělá.

  Ovšem na druhé straně, jak říká moje oblíbená postava ze Šumaře na střeše, židovský mlíkaŕ Tovje, tahle nařízení při jejich doslovné interpretaci zamezí jakémukoliv smysluplnému informování o čemkoliv. Už dlouho jsou „prvními vlaštovkami“ jsou ony čtverečky nebo mlhovinky v TV zprávách. Obrazová část se zakrytými obličeji mrtvých i živých, krvavými ránami a třeba pohlavními orgány se stávají naprosto nesmyslným počínáním. Zvláště pak, když obrazový materiál chybí, protože jej nemohl nikdo natočit neb nebyl na místě v době spáchání činu  je nahrazen dotáčkou s figuranty, kteří více či méně přesvědčivě napodobují předpokládaný děj události. K tomu "dramatická" hudba a – a je to vůbec zpráva? S tak malou mírou reálných informací se dá natočit vlastně cokoliv. Jakákoliv smyšlenost. Zprávy se tak stávají ideologií, která slouží majiteli média nebo jeho přátelům.

   Zvlášť krásným nesmyslem je zakrývání nápisů na obchodech, čepicích a tričkách, aby zpravodajci nebyli obviněni z „product placementu“ či jen náhodné reklamy. Tohle je boj obchodníků mezi sebou a TV v tom jednoduše lítá. On se nikdo nechce vystavovat žalobě nějaké velké a mocné firmy, zastupované hordou těch nejlepších advokátů.

   Maně tak vzpomínám třeba na případ firmy Diag Human pana Šťávy, který není dodnes vyřešen. Nebo na JUDr. Altnera a jeho lítý právnický boj o Lidový dům. On sice předmětnou kauzu pro ČSSD vyhrál, ale zaplacení domluvené částky se nedožil. Jeho dědici se o tu nemalou částku s ČSSD soudí dodnes a živí tak další a další advokáty, soudce a prokurátory. O novinářích nemluvě.

   Nejhezčím na tom všem ale je, že se už dokonce zakrývají "nevhodné záběry" i v hraných filmech. Když maskéři pracně vyrobí realisticky vypadající zranění nebo dokonce mrtvolu, přejemnělá autocenzura v TV jejich práci naprosto znehodnotí "rozčtverečkováním".  Děje se třeba v US seriálu "Sběratelé kostí" - jak mi hlásila žena. 

   Teď ještě dostane náhubek i mikrofon a klávesnice. Novináři skuhrají, že nebudou moci informovat vlastně vůbec o ničem konkrétním. Zpráva o střelbě v Uherském Brodě bude možná znít „jedna osoba zastřelila v nějaké restauraci v menším městě několik dalších osob“.

   Možná se dočkáme v TV i toho, že masivní proud reklam, přerušovaný jen sportovními přenosy, reality show a všelikými soutěžemi bude (jen zřídkakdy) vystřídán  záběry do "news-roomu", kde nějaký člověk přečte nějakou zprávu o nějaké události, kterou mu někdo napsal podle nějakých neověřitelných informací. Záběry z těchto událostí by se mohly ve vysílání nakonec  rozčtverečkovat celé. Protože - co kdyby...  

A bude jich stačit méně, protože často budou vzájemně záměnné.

   Nevím, GDPR nemám prostudované, ale novináři snad měli burcovat politiky a veřejnost vůbec už dávno před přijetím tohoto předpisu. Jinak se stanou naprosto směšnými deklamátory nesmyslných, nic neříkajících informací.

   Takže informace se budou šířit jinými cestami (Facebook, Twitter atd.), kde je jejich věrohodnost ještě o několik řádů menší, než u oficiálních médií. A dokonce ani kritiky tohoto stavu nakonec nebude slyšet, takže nepravdivým zprávám, dnes nazývanými „fake news“ se nedokáže běžný, ale dokonce ani neběžný občan vyhnout. Nerozpozná je.

   Pomalu se tak naše civilizace dostává do světa popsaného v Orwelově románu 1984. Naději zůstává. že si lidé nějaké informační kanály, které budou informovat o realitě kolem nich stejně najdou. Zatím to tak vždycky bylo.Nebezpečím naopak je, že ověřování jakékoliv informace v našem „přeinformovaném světě“ bude čím dál tím obtížnější - právě v záplavě informací neověřitelných, hrubě tendenčních, falešných. Už se dokonce pokoušíme přepisovat dějiny jako u Orwella. Zatím nespěšně. Kim Čong-un v Severní Koreji je už o kus dál. Kam se na něj hrabe multikulturní Západ s jeho "neodčinitelnou vinou bílého heterosexuálního muže"? Stejně je dost deprimující dívat se, jak se vize antiutopie "1984" nezadržitelně naplňují. 

  Protože sběr osobních informací a preferencí bude pokračovat dál, tajně, dokonce se myslím značně zintenzivní až do té míry, že vlády (ty skutečné, nikoliv oficiální) budou znát soukromé názory svých občanů a dopředu zvolí takovou taktiku, aby jejich avataři, loutky, byly "svobodně" zvoleni celým národem. Stejně jako "na zavolanou" budou přicházet nabídky obchodníků - což je už docela dost děje. 

   Dneska už přece nefrčí hláška „vždyť to říkali v televizi“ ale „bylo to na Facebooku“. Stát zavedením cenzury (protože GDPR vlastně tvrdou cenzurou je, ne že ne) dobrovolně pouští ze zřetele možnost skutečně ovlivňovat své obyvatelstvo. Lidé pochopitelně někým ovlivňováni budou, ale nelze dopředu určit, kým vlastně...

Velký bratr se dívá... 
Neohlížej se!