Jak se snadno stát „ruským švábem“.

  Někdo má rád holky, někdo zase vdolky. 

To je pravda, lidi „jsou různí“. Ale tohle zjednodušení je přílišné. Protože jsou tu lidé kteří mají rádi české buchty. Vdolky i holky. Ale taky ti, kteří nemají sice nemají rádi vdolky, ale neznamená to, že by museli milovat holky. V našem podobenství třeba gay, který chce zůstat štíhlý a žádoucí.

   Počínání Západu, naší „západní kultury“ se mi už delší dobu čím dál tím více zajídá. Myšlenky, ideály, které mě na Západu v mládí tak fascinovaly jako svoboda, rovnost příležitostí se časem mění. Terminologie sama se mění jen nepatrně, ale zato slova dostávají zcela jiný obsah. Rovnost příležitostí se zavedením „pozitivní diskriminace“ mění ve frašku. A je jedno, jestli je to (ne)rovnost černochů, hispánců a bělochů v USA nebo rovnost Cikánů a ostatních v Česku. Nebo rovnost žen a mužů v různých profesích. Nemyslím tím třeba platy – ty za stejnou práci mají být stejné. Ale třeba obsazování míst. Je-li to pozice, která vyžaduje, aby se pracovník zapracoval, dobře seznámil s prostředím a je-li v mém podniku takových míst jen málo, budu radši, když tohle místo nebude zastávat mladá žena, u které se dá předpokládat, že bude mít děti, které budou obřas nemocné, že nebude schopná ani občas pracovat přes čas, protože se o ty děti bude muset postarat. Takže přesto, že bude kvalifikačně - vzděláním i vědomostmi - s mužským kandidátem naprosto srovnatelná, bude pro můj podnik o dost hůře použitelná a budu se snažit, třeba i ne zcela čistými argumenty preferovat na tohle místo chlapa. To, že až se na místě zapracuje a osvědčí začne šilhat po lepším je velmi pravděpodobné. Ale až za určitou dobu, zatímco děti v případě mladé ženy jsou téměř jistotou. Bylo by naopak nepřirozené, kdyby nebyly.

   Nebo ze zcela jiného soudku: Postavení Ameriky a Západu vůbec a Ruska nebo Číny na straně druhé. Ještě dneska si vybavuji karikatury v Dikobraze, kde imperialista vyhrožuje našemu táboru míru a socialismu raketami a jak u nich doma vykořisťuje pracující lid, hlavně pak černochy. Černochy proto, že se to dobře kreslilo a každý tak poznal, kdo je vykořisťovatel a kdo vykořisťovaný. (Vykořisťovatel z „volstrýtu“ měl obvykle na hlavě cylindr s americkou vlajkou.) Takže se všechno bylo jasné. Když jsme se po „sametce“ (nějak se mi příčí používat slova revoluce, to bylo spíše jen nenásilné a částečné předání moci) přimkli k Západu, zdálo se mnohým, že konečně nastává doba, kdy „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

   Nenastala. Jednak se u nás k moci dostali lidé „se zkušenostmi“ z minulého režimu, protože správu státu nelze svěřit někomu, kdo v tom nemá žádnou praxi. Což je sice pravda, ministr, kovář z fabriky, sice uměl ukovat použitelný majzlík, ale jinak byl naivní loutkou v rukou zbylého managementu ministerstva, protože „správu státu nelze svěřit…“ Viz skvělý TV seriál „Jistě pane ministře!“

   Za druhé jsme se z důvodů ryze pragmatických přimkli k Západu tak těsně, že jsme začali kopírovat úplně všechno, jak se říká i s chlupama. Ale prostředí Západu se poměrně rychle měnilo. Z liberálního na protekcionistické. Ze svobodné společnosti na prostředí svázané mnoha zákony, které nedovolují, aby kdokoli vyjádřil veřejně svůj názor. Černoch už je Afroameričan, běloch je „kavkazan“ atd. Vymýšlíme třetí a další pohlaví. Podržet ženě dveře je už teď „sexuální harašení“. Na druhé straně se stárnoucí herečky rozpomínají na noci plné „vášní“ které strávily s producenty či jinými filmovými potentáty a chtějí ještě "další plnění". Patrně „držhubné“, protože obvinění jsou pánové sice poněkud prasáckého chování, ale vždy vlivní a bohatí. Ono – s chudým nebo bezvýznamným by tenkrát do postele ta dnešní chudinka ani nešla, že? Co mě fascinuje je, že ti pánové se většinou omlouvají místo aby se takovému obvinění za tak dlouhou dobu postavili jako chlapi a řekli „Dokaž!“ Nějací chlapi mezi nimi jsou – ale je jich málo. Ti ostatní jsou sice možná trochu čuňáci – ale jinak zbabělci. Nebo opravdu mají máslo na hlavě. A bude je to stát nemálo peněz. Přímo nebo nepřímo.

   Když se Americe podařilo hospodářsky „uzbrojit CCCP“ a opilec Jelcin ho tak nějak rozpustil, zdálo se, že zmizí i bipolární svět dvou zhruba stejně silných velmocí, které se drží pod krkem a paradoxně je tím pádem vlastně mír. Ale už se zase „haraší zbraněmi“. Hospodářské sankce, vypovídání diplomatů, plané raketové útoky na (neexistující) cíle. A odpovídající „ideologická dělostřelba“ před i po akci, kterážto stejně bývá proti tomu všemu humbuku jen slaboučká.

   Pokud to všechno vidíte a sledujete nestranně, nastane zajímavá situace. Prozápadní, proevropská strana internetových diskutérů vás nazve fašistou, komunistou, hlupákem nebo dokonce ruským švábem nebo placeným proruským trollem. A snaží se vás urážkami vypudit s diskuze, což je v mém případě docela snadné. S takovými diskutovat neumím a ani nechci. Ztráta času.

   Druhá strana bývá o něco uvážlivější. Dostanete nálepku hlupáčka, naivního člověka, který si už nepamatuje, co bylo před vítězstvím liberalismu nebo si to pamatovat nemůže, protože ještě nebyl na světě. Bez ohledu na rto,. Že jste v tom světě prožil prakticky tři čtvrtiny svého života a znáte ho snad až příliš důvěrně.

   Přitom nemusíte ani náznakem podporovat tu nebo onu stranu, stačí, že upozorníte na lži, které se jedna nebo druhá dopouští.

   Říká s tomu dneska polarizace společnosti, ale zdá se mi, že to je naprosto obvyklý stav. Když se cokoliv rozhoduje v referendu, bývají výsledky velmi těsné. Ať už je to přesun nádraží v Brně, umístění úložiště jaderného odpadu nebo stavba přehrady v Heřminovech či nějaká fabrika nebo silnice blízko majetečků voličů. „Jen ne na mém dvorku!“ říká jedno anglické úsloví a je v těch pěti slovech postiženo vše. Jme pro dobré společné věci – pokud nás to ovšem nějak neomezí.

   Ale proč vlastně cítím, že se stávám pro režim nevhodnou osobou, nepřizpůsobivým občanem EU, ruským švábem. Ne proto, že bych měl jakékoliv citové vazby na režim „báťušky Putina“ i když uznávám, že dal pevnou rukou do pořádku ten nevýslovný [cenzurováno] který nastal v nástupnických státech po rozpadu Sovětského svazu. Ale proto, že jsem stále našimi sdělovacími prostředky denně přesvědčován o různých „nutnostech“. O tom, že obyčejní Rusové nevědí, co chtějí*, když ve svobodných volbách masově podporují svého „Cara Vladimíra“. O tom, že zasahovat do občanské války v Sýrii či bývalé Jugoslávii byla povinnost západního světa, nutná pro jakési „dobro“ napadených zemí. Podpora protivládních hnutí během „arabského jara“ valnou většinou skončila tím, že vládu převzali náboženští fanatici nebo že reálná vláda vlastně neexistuje – Libyje. A občanské války pokračují (ne)vesele dál.

   Že podporovat „Majdan“ na Ukrajině a pak nechat zemi v latentní občanské válce všude a „zamrzlé“ na východě země. Že zpochybňovat svobodné volby na Krymu je správné, protože to odporuje mezinárodním smlouvám – tedy smlouvám mezi členským státem již neexistujícího Sovětského svazu a jeho centrálním vedením. A tak dále a tak podobně.

   Adorace roztodivných menšin (sexuálních, náboženských, národnostních) a různých „nevládních organizací“, které ovšem prostředky na svou činnost čerpají od státu nebo od nadnárodních společností nebo dokonce mezinárodních organizací (EU, OSN atd.) a pokoušejí se demonstracemi a desinformacemi zvrátit stávající stav je ze strany řádně zvolených vlád (ale ano, i takové jsou!) nepochopitelná. Místo podpory by měly být postaveny mimo zákon – bez ohledu na obrovský mediální povyk, který se vzápětí od nich a jejich loutkovodičů strhne.

   Jednoduše – jakmile nesouhlasíte s politiky a mainstreamovými médii předkládaným obrazem Západu, jste okamžitě onálepkován. Dobrá tedy. Je-li člověk, který slepě nevěří poddaným médiím a hledá si své informace různě jinde a do získaných informací navíc vloží i trochu té selské logiky „ruským švábem“, hlásím se k tomu titulu hrdě. I když - požaduji změnu názvu. Šváb se mi jako zvířátko moc nelíbí, i když je to nesmírně odolný hmyzák - a ruského na něm nic není.  Vymyslete pro mě něco přiléhavějšího!

   Ale i názory skeptika se mohou změnit. Když jsem sledoval presidentské volby v USA, říkal jsem si „jen ne Clintonová“. Jednak ji považuji za skalní pragmatičku - viz aféra Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou. Billa nejen neopustila, ale raději mu „odpustila“ protože odejít z presidentského úřadu by byla ztráta prestiže i peněz. Za druhé – velmi si jako bývalá ministryně zahraničí notovala s americkými „jestřáby“ - kruhy kolem zbrojního průmyslu. Nakonec o prsa (baletky) vyhrál blonďatý velkohubý Donald Trump. Zdálo se mi, že je to pro svět o něco lepší volba, protože před volbami razil heslo“ America first!“ - jako že se bude starat hlavně o Ameriku samotnou. Sliboval zeštíhlení amerických vojenských kontingentů v celém světě. Jenže dneska se ukazuje, že jestli by byla Hillary „řízenou střelou“ zbrojní lobby, tak Donald je střelou poněkud neřízenou. A jako člověk „upřímný“ se na nějaké sociální síti odkopal, když prohlásil, že Rusko musí počítat s tím, že Amerika za neprokázaný plynový útok armády Bašára Asada na povstalce v Dúmá u Damašku pošle na Sýrii „krásné, nové a chytré střely“. V tom prohlášení je všechno. Střely jsou nové – kdyby se nepoužily a jen ležely někde ve skladech nebo v podpalubí vojenských lodí byly by z nich za čas střely staré, nespolehlivé. A chytrost autonomních řízených střel se nedá fakticky vyzkoušet jinak, než jejich nasazením proti nepříteli. A jestli jsou krásné nebo ne – to je otázka osobního vkusu. Třeba mi nijak sexy nepřipadají. Ovšem hlavně – zbrojní průmysl potřebuje vyrábět „nové překrásné“ zbraně a tak žene stát do jejich spotřeby. Nejlépe na polygonu reálné války. Hillary Clintonová by už možná namočila Ameriku do více konfliktů, tam se to dalo předpokládat, Donald Trump zatím jenom selhal, nedodržel slib.

   V každém případě zoufalá snaha příznivců Hillary Clintonové, kteří dnes vyvolávají právní, politické spory a demonstrace (často pod záminkou imigrace nebo práv různých menšin) svědčí o tom, že se Amerika přes velkohubá prohlášení opět stává tím, čím ji označovali již naši komunisté před šedesáti lety – samozvaným světovým četníkem.

   Poučení, které z toho vyplývá je poněkud tristní. Demokracie v původním smyslu slova, tedy jako vláda svobodně volené většiny vlastně nefunguje. Vždy se jedná o boj o moc a na mínění jakékoliv většiny se nehledí. Kdo má v rukou sdělovací prostředky (a také informace) bojuje o to, aby se stal neomezeným vládcem. Hegemonem. Což nese nejen pocit sebeuspokojení (Jak chutná moc - Ladislav Mňačko),  ale hlavně peníze. Které jsou jednak cílem, jednak prostředkem moci. Proto také lépe funguje Rusko s režimem „voleného diktátora“ nebo i jiné diktátorské režimy, než systémy, které se snaží "demokracii" používat. 

Což je, aspoň pro mě, doopravdy smutné zjištění.


*/  Tenhle rozhovor přesně odpovídá i mému miniprůzkumu mezi Rusy, zde usazenými. Čili to, co se vydává jako "boj proti Putinovi" je vlastně bojem proti většinové ruské populaci. Toihle by si měl každý, kdo nadává na Rusko a "Cara Putina" uvědomit. Napoleon a Hitler si to nepřipouštěli. Jak dopadli víme.

=====================

Pár postřehů z netu:

Spojené státy poděkovaly České republice za vyjádření podpory po úderu, který USA, Velká Británie a Francie podnikly na syrské cíle. Ministerstvo zahraničí o tom v neděli informovalo s odkazem na telefonát, který měl ministr Martin Stropnický (ANO) americkým protějškem Johnem Sullivanem.

Nicméně, na vše se lze dívat i z jiného než jen regionálního pohledu. Pokud chtěl „kdosi“ filmíky a fotografiemi z „chemického útoku v Dúmě“ posunout svět blíž k třetí světové válce, nepochodil. Stejně jako loni po „chemickém útoku v Chán Šajchúnu“. A k tomu bylo znovu zapotřebí shody všech zúčastněných, především ale Trumpa a Putina... 

A to je vlastně vynikající zpráva, ne?

Tereza Spencerová


   Pokud máte zájem o výron čisté neředěné nenávisti  jinak inteligentního člověka, přečtěte si na Neviditelném psu Astonův úvodník.  Já jeho názor nerozporuji - ale ta míra nenávisti mě na Astona hodně mrzí. Láska ale i nenávist jsou totiž slepé.