SOS čili setkání ostravských snobů

Foto z presentace koncertu na netu
Fotografku se mi nepodařilo dohledat.

Současnou elektronickou hudbu představíme společně s oceňovanými Genot Centre a Radiem Wave. Koncert soudobé hudby jako první z celoročního cyklu pro nás připravil polský dramaturg Daniel Brożek

...psala na netu programová manažerka PLATO Dita Eibenová.

   Tahle zpráva mě profesně docela zaujala. A protože jsem měl volný večer, vydal jsem se do bývalé prodejní haly Bauhausu. Protože experimentální hudbu jsem tu a tam  natáčel, těšil jsem se na nějaké nové postupy, "nové horizonty". Po zaplacení 80.- Kč jsem byl vybaven žlutým páskem na ruku, který nahrazoval vstupenku a mohl vstoupit.

   Prostor je to obrovský, v koutě se krčil funkční kavárenský pult, uprostřed stojí několik kovových regálů s knihami, před nimi asi padesát polstrovaných židliček, kolem nich čtyři otlučené rerosoustavy a za nimi cosi jako improvizovaná zvuková režie, kde byly kromě mixpultu, mikrofonů a dalších technikálií připravené různé perkusní nástroje, xylofon, tibetské mísy, akordeon…

   Do začátku ještě zbývalo pár desítek minut a mohl jsem tak v klidu obdivovat několik vystavených výtvarných děl, kterým jsem ovšem jako primitiv až na čestné výjimky moc nerozuměl. Betonová podlaha byla tu a tam polita tenkou vrstvou průhledné pryskyřice, ve které byly zality jakési artefakty. Pocit z toho byl takový, že té pryskyřice nebylo dost, takže se použila jen na dílčí vyspravení původní podlahy.

    Zakoupil jsem si plastový pohárek opravdu vynikajícího caffe laté a kolem sedmé večer se spořádaně odebral na jednu z židliček. Se mnou se na židličkách usadili posluchači, bylo jich tuším 37 nebo 39 – nevím to jistě, protože někteří patrně patřili k tvůrčímu týmu večera. Typově to byli lidé rozmanití: pánové mladšího středního věku se svými dámami, mladší dívky, většinou poněkud bledé, obtloustlé a vybavené dioptrickými brýlemi, mladší muži s dredy na hlavě nebo zcela bez vlasů, též jeden šedovlasý olezlý stařík (já) – prostě všehochuť. Vybavenost publika chytrými telefony byla ale prakticky stoprocentní i když selfie ten večer moc nefrčely. Známou tvář jsem nezaregistroval. Ale tolik umělců zase neznám.

   Úvod zařídil pán mluvící polsky – to v Ostravě není žádný problém, polsky tu umí většina starší populace i když pán poněkud koktal, což se ovšem také stává. Sdělil nám, že koncert či performance bude mít tři části, ve kterých se hostující umělci pokusí tvůrčím způsobem využít obrovského prázdného prostoru haly Bauhaus.

   Po dalším kratším anglickém úvodu samotného umělce začala s čtvrthodinovým zpožděním vlastní show. Autor odešel dozadu za diváky a ze svého laptopu spustil čtyřkanálový šum. Jeho asistent mezitím zprovoznil hlavní vizuální atrakci – tři héliem napuštěné, na proscéniu upoutané balony, pod nimiž visely větráčky z PC. Pozapínal všechny baterie a balonky se začaly pohupovat ze strany na stranu. Mezitím růžový šum z reproduktorů sílil. Pak se ustálil a v ozvaly se sinusové kmitočty 40, 500, 800 a 1 000 Hz, které se postupně vloudily do šumového pozadí a zase zmizely, aby se za čas objevily v jiném kanálu.

   Zvukový objekt se víceméně nijak neměnil v kvalitě ani kvantitě, reproduktory šuměly a občas se tam objevil nějaký jemný tón, tu v souzvuku s jiným, tu v disonanci. Zvukový objekt to byl docela nudný. "Esoterická" či "meditační" hudba je daleko zajímavější, byť její smysl je téměř shodný. Vyplnit ticho.  

   Prohlížel jsem si tedy ostatní posluchače, zajímalo mě, jak se tváří, co jim ten šum přináší. A podivil jsem se převelice. Všichni tiše seděli, oči přivřené, někteří sledovali kymácející se balonky a poslouchali ten konstantní šum a v očích se jim zračil hluboký umělecký zážitek. Občas se po očku podívali na souseda, který se tvářil podobně zasvěceně - a seděli dál.

   Po pětatřiceti minutách jsem pochopil, že tohle vystoupení pro mě není, že jsem takovému umění doposud nedorostl a že raději nebudu riskovat druhý a třetí díl koncertu. Zvedl jsem se (seděl jsem docela na kraji, takže jsem nikomu neporušil jeho nirvánu) a chtěl nepozorovaně odejít. Slečny u pokladny ale mezitím zavřely vchodové dveře, které tak nereagovaly na fotobuňku a musely mě vypustit do podvečerní Ostravy stiskem několika tajných tlačítek na dveřích.

   Když jsem vyšel ven, začal se mnou pozvolna lomcovat vztek. Ne proto, že jsem vyhodil 80.- Kč za zážitek nepochybně srovnatelný s hučením nekvalitní klimatizace, ani proto, že jsem ten večer mohl věnovat třeba nějaké knížce. Nakonec – caffe laté bylo opravdu vynikající a celková cena, včetně vstupného nebyla tak velká.

   To, co mě rozlítilo bylo publikum. Jak tam téměř tři čtvrtě hodiny posluchači seděli a předstírali, že něco zajímavého či krásného zažívají, Nikdo neměl odvahu sám sobě přiznat, že slyší jen elektronický šum v prázdné hale. A to předstírání zážitku se nedá pojmenovat jinak než čiré snobství.

   Jak praví wiki-slovník: Snob je poněkud hanlivé označení pro člověka, často zbohatlíka, který disponuje větším finančním obnosem a své peníze utrácí za módní věci. Nečiní tak z nějakého hlubšího zájmu, ale jenom proto, aby byl "in", aby zapadl do své společenské vrstvy.

   Tady se ale nedá hovořit o nějakých zbohatlících. Nejvyšší cena vstupného byla 100.- Kč což je dnes částka téměř zanedbatelná. Nešlo o peníze, ale o zdání příslušnosti k intelektuálům, k umělecké avantgardě. Ta necelá čtyřicítka posluchačů se projevila jako dokonalí snobové. Jak jsem si všiml, „koučování“ snobů je docela jednoduchá záležitost. Používá se způsobu, uvedeného v pohádce „Císařovy nové šaty“.

   Jistě, do našeho Ústavu chodí také nemálo snobů. Představení je ve skutečnosti nezajímá, nic jim nedává, starají se hlavně o to, aby je tam bylo vidět. Hodnocení si dovolí až poté, co se doslechnou, co o tom říkají jiní, erudovanější. Guruové.

   Ale nikdy jich není celé hlediště, jsou promíchaní s běžnými diváky, s milovníky divadla a nadšenci. Docela by mě zajímalo, zda byly na konci tohoto „díla“ v Platu nějaké ovace. Ani by nemusely být „ve stoje“ což bývá, vzhledem k okolnostem často průměrného výkonu projev snobárny v divadle. Ale neměl jsem dost trpělivosti / drzosti čekat až do konce.

   Tenhle můj docela smutný zážitek ale úzce souvisí s dnešním způsobem nazírání na život. S oním obecným předstíráním čehosi, souhlasu s preferovaným postojem, vytvářeným politiky a novináři – ze strachu vybočit z řady, říct jednoduchou pravdu a být za o „vyloučen ze slušné společnosti“. (Na tomhle principu vlastně funguje celá kampaň #metoo nebo nyní útok na síť kaváren Starbucks.)

   Nálepkování lidí jako „rasisty“, „fašisty“, „komunisty“ nebo „levicové liberály“, jak to učinil nedávno pan ředitel Liberálního institutu Roman Joch. (Mimořádně hloupý článek...)

   Ano, to předstírání, tedy vlastně snobismus je poslední dobou víceméně stabilní stav, který si myslící člověk nutně musí uvědomit bez ohledu na míru jeho vzdělání. Právě proto, že je to stav stabilní, nevnímáme, že se pozvolna zhoršuje. Polička knihovny, kde mám „postkatastrofickou“ není ani moc zaprášená. Tu a tam si vytáhnu některou oblíbenou knížku a přečtu si pár stránek, abych opět konstatoval, že jsou knížky vizionářské, že popisují nejen dnešek, ale i zítřek a dokonce pozítřek našeho známého světa

=======================

   Koncert v Platu (nebo „na Platu“?) mi jenom fyzicky připomněl, jak to vlastně s námi lidmi je. Připomenutí to bylo dost nepříjemné.

   O tom, kdo takové akce financuje mám jen velmi matné povědomí. Údajně je to Město Ostrava a majitelem galerie je někdo z vedení města. Patrně výnosná záležitost, protože z odhadnuté tržby (maximálně 3 500.- ) se nedá financovat prakticky skoro nic. Čili dotace. 

 Ale o to mi přece vůbec nešlo.

Kavárenský koutek v PLATU. Funkční.

===============

=======

===

Poznámka: 

   Protože natáčet koncert mě jednak nenapadlo, jednak se to přece nedělá, ale přesto bych rád čtenářům  předvedl to, o čem píši, napodobil jsem prezentovaný objekt na svém editoru. Je jenom o mnoho kratší ale pochybuji, že by někdo z tehdy přítomných poznal rozdíl od originálu. Nicméně sestava zvukových ploch je naprosto náhodná a vyjadřovat nemá vůbec nic.

Takhle to vypadá na počítači a takhle to zní.