Proč fotit?

Základní otázky moderní fotografie

Ondřej Neff mi  asi před půl rokem nasadil brouka do hlavy a uvědomil jsem si, že nejsem sám, kdo pochází z ryze nefilosofického patra, ale přesto často přemýšlí o smyslu fotografování.

   Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý bylo úspěchem, když člověk zvládl vlastní techniku fotografie – tedy když na negativu bylo to, co tam chtěl mít, bylo to ostré, nepřeexponované, nerozhýbané a s přijatelným zrnem. To všechno jsem se časem naučil – nebo přesněji řečeno byl jsem naučen - u nás fotil děda i táta. Děda mi nakonec ke dvanáctým narozeninám věnoval deskový aparát 6x9 cm - na skleněné desky. 

   Každá expozice byla dobrodružstvím. Už jenom nastavit aparát na stativu, zaostřit, odhadnout expozici podle tabulek (expozimetry byly jen pro profesionály), pak odejmout matnici, dát tam kazetu s deskou, přepnout z „B“ do „momentek“, vytáhnout plechovou clonu, pomocí drátěné spouště exponovat, zandat plechovou stěnu zpátky a dát kazetu do pouzdra s nápisem „EXPONOVANÉ“. To bylo dost důležité – jinak měl člověk na skleněném negativu třeba krajinku v obličejích rodiny. Málokdy to dávalo smysl a hlavně – tehdy to nikdo nepovažoval za „umělecký záměr“ – to prostě byla manipulační chyba a basta. Vyvolávání byla rovněž docela zábava v temné komoře pod tmavě zeleným světlem – a i to se muselo zapínat jen občas, aby nebyl na desce závoj.

   Ovšem běžný fotoaparát jsem měl kinofilmový – Kodak Retina. Ten jsem dostal od táty, když jsem si dokázal sám vyvolat kinofilm a udělat zvětšeninu – to mi bylo osm nebo devět. Když jsem začal trochu pracovat, peníze jsem si šetřil a nakonec našetřil na Exaktu IIa.

Jo, to už byla jiná káva! Matnice, zaostřovací klín a taky výměnný teleobjektiv SONAR 180 mm. To se pak fotila zvířátka v ZOO. Taky jsem začal fotit divadlo, protože jsem k tomu měl každý den příležitost. Z počátku se mi divadlo velmi nedařilo. Tvrdé obrázky, rozmazaniny – s filmem 21°Din se moc zázraků dělat nedalo.

   Ale byli lidé, kteří to uměli – třeba František Krasl – náš divadelní fotograf. Tak jsem se začal vyptávat, jak na to. Nakonec jsme spolu udělali dohodu, já mu jako elektronik udělám přesné ohřívače lázní (tehdy už Franta dělal mimo divadlo na barvu a teplota lázní byla dost zásadní podmínkou úspěchu) a on mi řekne, kde dělám chyby. Já fotil jak zjednaný (kupoval jsem kinofilm na metráž a motal do kazet, tak mě film s 36 obrázky přišel na 2,70 Kčs a zkažené obrázky mě tak nemrzely) a on na ně koukal a říkal mi, na co si mám dát pozor. Z jednoho filmu byly tak asi dva negativy docela dobré. Když byly náhodou tři, měl jsem pocit, že jsem už na to kápl.

   Technická stránka věci se mi podařila vyřešit poměrně záhy – pro focení „na vážno“ jsem začal kupovat film ILFORD 27°DIN a ORWO 15°DIN a vyvolávat ho ve Windischově vyrovnávací vývojce (té jsem nakonec zůstal věrný až do konce analogové éry) která se ale nedala koupit, člověk si ji musel namíchat do zásobních roztoků zcela sám, naučil se odhadovat, co herec nebo tanečník (nebo člověk či zvíře obecně) udělá asi tak za půl sekundy, protože v tom okamžiku musíte zmáčknout spoušť, aby na filmu bylo to, co tam chcete mít, jak používat parametru „hloubka ostrosti“, aby jeden nemusel zaostřovat na každý snímek zvlášť a tak dále.

   To hlavní přišlo potom. Když jsem tak jednou mladicky nevycválaně mudroval o focení, řekl mi Franta tzv. Kraslovu větu: „Když nemáš co říct, nech ho zastrčený!“

Přeložím: „Pokud nevíš, co chceš svou fotkou sdělit a komu, nech klidně fotoaparát v pouzdře a nefoť. Nemá to smysl.“

   Tenkrát to byla jen jedna věta Franty Krasla, až mnohem později jsem si začal uvědomovat, že je to stěžejní poučka pro veškeré focení. Amatérské i profesionální. (Profesionál – člověk, který něco dělá za peníze. Podle toho, kolik těch peněz dostane odhaduje, jak dobře to své řemeslo umí.) Pokud nechcete ukázat svůj pohled na svět, to, co  vás žere, baví, těší, irituje nebo rozesmutňuje – raději nefoťte.

   Fotit je dneska přece tak snadné. Foťák je vestavěný snad ve všem, co obsahuje baterii, kdekdo exponuje lecjak kdečím kdeco. Ale troufl bych si odhadnout, že 95% expozic nikomu nic neříká, za pár dnů (nebo i minut) ani fotografovi samotnému. On jen namíří a cvakne. Nemusí se starat o expozici, zaostření na to, co chce fotit ani se bát roztřesení obrázku. Vše vyřeší pokročilá elektronika ve foťáku. Trpaslíci. Pak už se jen obrázky pošlou jako MMS nebo se  přetáhnou do počítače, několik se jich pošle známým a kamarádům a všechny se vypálí na DVD, aby se dílo následně uložilo do police a už se na ně nikdo nikdy nepodíval.

   Pak je pár nadšenců, kteří si obrázky vystavují na webu – na specializovaných webech třeba pro makro – fotografy, milovníky krásných žen, letadel, starých aut nebo divokých zvířat či exotických krajů. Ovšem na webu, kde visí stovky technicky perfektně vyfocených vážek, dokonce i s latinským popisem se poměrně rychle začnu  nudit. Vážky, vážky a zase vážky. 

   Nebo se vyvěšují na fotoweby, kde by se fotografové měli vzájemně hodnotit, učit se od sebe navzájem a soutěžit.* Technicky jsou obrázky většinou docela dobré až výborné, žánrově pestré, ale...

   Jistěže se při takové záplavě fotek budou objevovat fotky prakticky stejné – není možné v takovém množství expozic být zcela objevný každý den v jakémkoliv žánru. S tím nikdo nic nenadělá.

   Co mě ale nebaví, je hodnocení fotek. Tedy „vkus odborného publika“. Objevují se vele-série fotek, které vypadají stejně – jsou prostě dost otrockou napodobeninou té primární „protofotky“. A vytvářejí se další a další.

• lavička pod lucernou v parku, na zemi spadané listí
• horské hřbety, jeden za druhým , v údolích mezi mlha (tomu říkám překližkové divadlo)
• stromořadí, pozvolna mizící v mlze
• cesta, mizící v mlze
• les v protisvětle, paprsky slunce kreslí cestičky v mlze
• koťátko / štěňátko / liščátko s provinilým výrazem
• špinavý vágus se špatnými zuby a pohledem opilce
• pes cosi aportující, teleobjektivem, v okamžiku, kdy má všechny tlapky ve vzduchu
• pták sedící na větvi v paprscích slunce. Je vidět každé pírko.
• pták letící směrem k fotografovi. Nejlépe dravý.
• nějaký stavební stroj dělaný krátkým sklem a upravený jako HDR
• ulička v historickém městě nebo průjezd upravený stejně
• jakkoliv nudný záběr hradu, města, kopce provedený jako napodobenina staré, zažloutlé, poškrábané a špatně ustálené fotky, kde jakoby odplavala část emulze ze skleněné desky
• detail kapiček vody na pírku, pavučině, silonové síťce nebo mechu

Průřez tvorbou jednoho oblíbeného a úspěšného autora.
Ať se snažím sebevíc, žádné poselství tam nenalézám.
Kapičky.

    Možná tak padesát – sto témat, která se tváří jako originální umění a je vlastně na stejné úrovni, jak ti pověstní „Jeleni v říji“ v oleji vyvedení, kteří viseli v každém druhém čtyřdomku v havířské kolonce, kde jsem vyrůstal. Všechny maloval můj vzdálený strýc – hornický invalida.  Ta témata se mění podle ročních období. A když se objeví první tři daného žánru, web se naplní podobnými.   Fotky to nejsou špatné, dokážu ocenit technickou kvalitu, dodržení základních kompozičních pravidel a výbornou barevnost (nebo černobílost). Ale jsou stejné, stejné, stejné! 

   Takže moderní amatérská fotografie je o schopnosti věrně napodobit jinou fotku? K čemu je to dobré? Co taková fotka říká? Inu totéž, co říkala ta první. Jen to opakuje jako náhle zešílevší Echolana.

   A ještě něco k tématu: Často se stává, že i u expresívní fotky se najde někdo, který ji vyčte „šum ve stínech“ nebo „přeostřenost“ a oblíbené jsou taky „přepaly“. Takže když fotka nešumí, nemá žádný přepal ani na lesku, je ostrá, ale ne přeostřená atd. je tím pádem dobrá? Neboli když má nějaký z kritizovaných parametrů „mimo toleranci“, je špatná?

   Tak se mi zdá, že jsem za bezmála kopu let, kdy občas zmáčknu spoušť, nic nepochopil. A nebožtík František Krasl taky ne, nemluvě o skutečných klasicích fotografie jako byl Sudek, Kuščinký, Benson.  Protože dneska, v době  se fotkama už nic neříká, neukazuje. Jsou to jen zdobné ornamenty. Ty jsou ceněny nejvíce, zvláště pak, když se k fotografii dopíše typ aparátu a počet drahých objektivů které určují movitost fotografa.

   Tyhle větičky jsou pochopitelně jenom o takzvané "umělecké fotografii". Je spousta jiných oborů, kde jsou důvody jiné. Třeba "produktovka"  - reklamní fotografie, která má ukázat předmět tak, aby byl pro potenciálního kupce co nejpřitažlivější, technická, které ukazuje předměty nebo děje tak, jak to očima nikdy nemůžeme vidět, mikrofotografie, které jde v detailu tak daleko,že pokud nemáte silný mikroskop, takové věci prostě neuvidíte - je zajímavé, že tahle kategorie se často samovolně přelije do fotografie umělecké, protože ty malilinkaté věci mají často obrovský výtvarný potenciál. Dokumentární/reportážní fotografie kde se také stává, že i nehezké snímky třeba z války, sportu nebo nějaké katastrofy zasáhne svým emočním obsahem a stává se, většinou bez toho, že by v ten okamžik fotograf myslel na výtvarno záběru poctivým uměním a tak dále. 

   Dokonce i to, čemu se pohrdavě říká "rodinná fotografie", většinou záběry typu "maminka a Lenička v ZOO před opičí klecí" nebo "tatínek na Karlštejně" se někdy "zvrhnou"  a vytvoří se opravdu zajímavá, fotka, aniž by se o to někdo snažil. Co se ovšem zvrhne málokdy jsou "selfie". Člověk nemůže dělat fotku sám se sebou a ještě se starat o něco jiného, než o svůj "neodolatelný výraz".     

*/ Tam se ukazuje, že i "umělecký fotograf" je jen člověk. V průměru tam panuje stejná nevraživost jako na jiných webech.  Politických a někdy i odborných.  Když se ti nelíbí moje fotka jsi hlupák, ničemu nerozumíš a já znectím ti tu tvoji. 

A naopak. Kamarádi, party, které se vzájemně  hodnotí daleko lépe, než někoho mimo partu, party krajinkářů, broučkářů, "wilďáků", kteří fotí výlučně volně pobíhající a poletující tvory, "skvrnografů", kteří v jakémkoliv fleku na zdi nebo na silnici "cosi" vidí a rozčilují se, když to tam někdo nevidí taky, výtvarní estéti, kteří stále fotí zlomené větvičky nebo ohnutá stébla trav, většinou černobíle, protože jen to je pravé fotografické umění, glamour, "fotiči hezkých holek" nebo aktů atd, atp.  Nenávisti, pohrdlivé komentáře i osobní napadání se kupodivu neodehrávají mezi jednotlivými skupinami, ale nejvíc uvnitř nich. Jistě, je to konkurence. protože jak porovnat velkolepé panoráma Alp s perfektně zaostřenou hlavou nějakého hmyzáka nebo lehce erotickou fotkou hezké holky, že? 

Takže mě napadá, že ten tradiční pozdrav fotografů "Dobré světlo!" má možná často zamlčovaný dodatek  "... a ať ti praskne čočka, nádivo!"