Svoboda?

Novoroční zamyšlení

   To slovo svoboda je totiž velmi tvárné. Gumové. Je totiž několik východisek svobody. 

Základ svobody je ve svobodné mysli. Mohu si myslet, co se mi zamane.

Pokud ovšem nechci své myšlenky někomu sdělit. Pak už je to svoboda slova, projevu. Tam už nastupují omezení – cenzura, autocenzura. A možné postihy, pokud mocnější s mými slovy nesouhlasí. Kdysi jsme říkali, že u nás je zaručená svoboda projevu, ale už není zaručena „svoboda po projevu“.

Poslední svobodou je svoboda konání. Ta bývá nejmenší, musíme totiž dbát na to, aby naše vlastní svoboda konání neomezovala svobodu ostatních. Tedy přizpůsobit se nějakému řádu, místně platnému.

   Je zajímavé pozorovat, jakým způsobem je svoboda omezována. Tu vnitřní, myšlenkovou, lze omezit jen těžko. Jde to jen „vymýváním mozku.“ Ta druhá, slovní, bývá omezována regulativy, které jsou stanoveny zákonem, třeba zákaz navádět někoho k vraždě nebo k jiným kriminálním činům, někoho veřejně dehonestovat pro jeho víru, rasu, pohlaví či jen jeho sexuální preference.

  Pokud je to stanoveno jasným, jednoznačným zákonem je to ještě jakžtakž pochopitelné, i když i tato svoboda by měla být omezována co nejméně. Problém je ale dneska v tom, že se ti, kteří mají jiný názor než ostatní snaží mermomocí umlčet ty názory ostatní. Neargumentují zákonem, ale pocitem, že jejich názor je správnější než ostatní názory. To jsou kampaně intelektuálů, umělců, homosexuálů, multikulturalistů, jinověrců.

   Většinou uslyšíme, že je naše názory urážejí a že jsou obecně škodlivé nebo hloupé. K tomu se nejčastěji používají posuny významu slov. Kdo si nepřeje být omezován ve víře, prohlašuje, že ostatní lidé urážejí jejich víru, jejich Boha. Kdo prosazuje multikulturalismus, nazývá své odpůrce xenofoby nebo nácky. Bez ohledu, co ta slova znamenají. Homosexuálové (mezi sebou) nazývají 96% zbylé populace„hetéráky“.

   Ve veřejném prostoru vyhrává ten, kdo má „silnější hlas“. Většinou ten, kdo má přístup ke sdělovacím prostředkům. Lidi jiného názoru označuje za primitivy, hlupáky nebo lháře a podvodníky. Za přisluhovače nějakého nepřítele, kterého si k tomu účelu slovně vyrobí. Tohle také známe – tahle situace tady byla do roku 1989.

   Pak se chvíli mohlo říkat cokoliv – což taky někdy nebylo příliš dobré. Ozývali se různí věrozvěstové, kteří tvrdili cokoliv. Bylo dost těžké každého z nich argumentačně porazit, protože jejich tvrzení nebyla natolik přesná, aby to bylo možné. Tím myslím všechny ty popírače holokaustu, šiřitele nesmyslů o desáté planetě i nositele alternativních dějinných událostí nebo pseudovědeckých poznatků. Škodlivost očkování, masa, radiovlny z mobilů nebo TV vysílačů a podobně.

  Říkám jim pábitelé. Vylezli z ilegality už v roce 1989 – vzpomínám si na pána, kterému jsme říkali „shnilé maso“. Když se koncem roku překlápěla politická situace a divadlech se místo představení pořádaly veřejné mítingy, na každém z nich si kromě komunistů, kteří už ale byli v defenzivě nebo právě odhazovali stranické průkazy a raději mlčeli a lidí, kteří komunismus neměli rádi, ale doposud si netroufli něco říkat se objevit tenhle starší pán a plamenně vyzýval k veganství. Nedodržoval domluvenou dobu projevu, ani po třech minutách se nechtěl vzdát mikrofonu. Doposud mi zní v uších to jeho „Nejezte mrtvoly, nejezte shnilé maso!“

   U podobných názorů nebylo v lidských silách dokázat, že to, co tvrdí oni není pravda. Nebo aspoň ne celá. Ale místo abychom argumentovali a přinášeli důkazy proti jejich tvrzení, začali jsme pomalu vrstvit různé zákazy. Fungovalo to až do doby, než se rozšířil internet. Tam věrozvěstové začali své myšlenky uveřejňovat, většinou anonymně, pod nějakým nickname a to je stav, který trvá dodnes.

   Na druhé straně je to jediný způsob, jak své myšlenky předat jiným lidem, veřejnosti. Doba samizdatu pomalu uplynula, už nebylo třeba vydávat „Cibulkovy seznamy“ v papírové podobě, stačilo je vyvěsit na netu. Protože do veřejných sdělovacích prostředků už neměl přístup každý. Těch se zmocnila skupina lidí stejného názoru, lidé okupující TV se spacáky a podobně. K mikrofonu nebo před kameru nepustili nikoho s jiným názorem, než je ten jejich, v podstatě neo-komunistický. Později se začala přizpůsobovat i tištěná média, hodně jich zaniklo z finančních důvodů, jiné byly financovány bohatými cizinci – snad vzpomenete na Fidelise Schlee. Tahle média patřila Německu, tahle zase někomu jinému. A novináři psali to, co si majitel přál i když tvrdili, že nejsou majitelem nijak omezování v tom, co píšou. Jen jejich výplata se odvíjela od výsledků jejich práce. A kdo nemá rád peníze, že? Elektronická média je následovala.

   Pak ale do hry vstoupila reklama, která přinášela jednotlivým médiím peníze. Poměrně dost peněz. A každá cizí fabrika nebo korporace měla jiné zájmy a proto podporovala jiné politické uspořádání. Média byla nucena svůj „nereklamní“ profil přizpůsobovat požadavkům zákazníka – zadavatele reklamy. Všechna soukromá rádia a TV dnes žijí z reklamy. Horší je to, že i tzv. veřejnoprávní média, která měla být původně placená z koncesionářských poplatků a být neutrální a nezávislá i na vládě začala vysílat placenou reklamu - a stala se tak na ní „provozně“ značně závislá. Takže o nezávislé novinařině si můžeme nechat jen zdát.

   Do toho všeho začaly jak houby po dešti vznikat různé „neziskové, veřejnoprávní“ instituce které ovšem zdaleka nejsou veřejnoprávní, vždy je v pozadí nějaká mocný sponzor, obvykle zahraniční a ty mají přístup do veřejnoprávního rozhlasu a TV volný – třeba proto, že jejich sponzor je zadavatelem reklamy nebo přímo majitelem onoho média. Podporováni státem vytvářejí politické tlaky – často i proti státu samému. To jsou všechny ty Evropské hodnoty, UNICEF, Lidé v tísni atd., atd.

   A tady se dostáváme k jádru věci. Pravidelným vymýváním mozku se snaží ovlivnit myšlení obyčejných lidí, kteří nemají čas na tom aby vyhledávali alternativní (jiné) zdroje informaci a myšlenek než jsou ty nejsnáze přístupné, veřejnoprávní.

   TV stanice vlastněné jiným vlastníkem občas vytvoří svůj politický profil odlišný od toho veřejnoprávního, ale většinou se starají jen o své přežití. Tedy jedou na kolotoči sponzorů, majitelů a zadavatelů reklam. Soukromá rádia se politikou a zpravodajstvím prakticky nezabývají. Většinou produkují nepřetržitý proud současných „největších hitů“, přerušovaných jen reklamami, stupidními soutěžemi pro posluchače a ultrakrátkými zpravodajstvími – hlavně o dopravní situaci a počasí. Případně rozhovory s pečlivě vybranými celebritami. Pro tyhle stanice je nejdůležitější „poslechovost“. Podle ní si totiž mohou účtovat, kolik za tu nebo onu reklamu od zadavatele dostanou. Soukromé rádio je komerční projekt. Nemá za úkol informovat nebo formovat publikum, ale „narvat“ do něj co nejvíce reklamy.

   Nejhorší je ale vymývání mozků, propaganda na školách. Do škol se vnucují všeliké neziskovky s přednáškami i tiskovinami pro žáky a studenty, které jsou vyráběny podle požadavků - ovšem nikoliv státu, ale jiných, politicky nátlakových skupin. Třeba EU nebo OSN, případně UNICEF.

   Děti a mladí totiž nemají zkušenost z bývalého režimu a nedovedou vytušit, natož rozeznat manipulaci a přestože se pohybují na internetu daleko svižněji než my, staří, preferují jiné zdroje informací. Mají své oblíbené vzory, youtubery a i když tuhle scénu nesleduji, tak předpokládám, že mnozí z nich jsou ochotni se zúčastnit roztodivných hnutí a trendů, které nejsou z jejich hlavy. Za peníze nebo jiné benefity. Takže mladí jsou buď značně apolitičtí nebo sledují své mladé vzory. Napodobením se snaží získat co nejvíce „lajků“ - tedy uznání či obdiv svých vrstevníků. Za „lajk“ se ale nedá pořídit ani zmrzlina. *)

   Tohle totiž zasahuje do svobod člověka nejvíc. Vymytý mozek má nastaveny jiné mantinely a trvá dlouho, než se vlastní životní praxí přesvědčí o tom, že „všechno je jinak“. Někdy mu na to nestačí ani celý jeho život. Tedy si snad ani neuvědomuje, že sám nesvobodný v myšlení nedopřává svobodu slova ani těm, kteří mají představu svobody nastavenou jinak, přirozeně. Považuje je za „Unter den Menschen“, vesnické hlupáky a intelektuální spodinu. 

   Tedy sebe sama logicky za opak. Takhle vznikají „lepšolidi“, kteří se domnívají, že jsou nositeli jediné možné pravdy. Neuvědomují si, že přesně tohle si mysleli i nacisté, fašisté, komunisté… Prostě všechny vládnoucí třídy všech totalitních režimů. A ti všichni chtěli konat dobro pro všechny, lid, národ, svět a měli pocit, že přesně ví, jak na to.

   Ostatně tohle „skupinové myšlení“ a pocit nositelů „jediné pravé pravdy“ se týká i sexuálních odchylek (LGBT komuninta) nebo práv žen (hnutí #metoo) a spousty dalších. Včetně cyklistů, myslivců, motorkářů nebo majitelů silných aut. A taky pejskařů.

*/ - Mladí se snaží studovat, aby byli lépe placení. Také aby jejich rodiče mohli říkat, že mají doma doktora nebo inženýra. Technické a použitelné humánní obory (lékaři atd.) houfně odcházejí „na lepší“ do ciziny, ti méně použitelní studenti různých sociologických oborů se snaží proniknout do státních služeb, ale hlavně získávají nepříliš dobře placená místa právě v oněch neziskových organizacích, které jsou financovány státem nebo podniky, které mají pocit, že by jim mohly pomoci při jejich P.R. Často jsou financovány (částečně nebo úplně) korporacemi mimo republiku a tedy propagují ideje, které vyhovují právě těmto korporacím.

   Četl jsem několik závěrečných diplomových prací z oboru sociologie a musím konstatovat, že všechny sice byly psány vysoce odborným jazykem, kterému jsem rozuměl až s pomocí wikipedie, měly spoustu normostran strojopisu, ale v podstatě žádný rozumný obsah. V tom lepší případě popisovaly reálnou situaci, vyjádřitelnou mnohem stručněji jazykem obyčejným, v tom horším se zabývaly budoucností z perspektivy člověka, který dosud nepoznal praktický život. Navíc na výrobu diplomových prací existuje celý „průmysl“.

   Navíc mám pocit, že počet vysokoškolsky vzdělaných lidí značně převyšuje jejich potřebu ve společnosti. Přitom o odborně vzdělané středoškoláky ze všech možných oborů je obrovský zájem. O dobře vyučené manuální pracovníky rovněž. A také ve všemožných oborech. Praxe potřebuje programátory, řidiče, elektrikáře, řezníky, pokrývače. O diplomované sociology moc zájem není. Pokud je nemohou finančně podporovat rodiče může se nezřídka stát, že vás v tramvaji poveze Bc. nebo PhDr., který nenašel uplatnění. Když mu pak ve voze vypadne pojistka, nezbývá mu než zavolat nějakého opraváře z podniku. Z vzdělancova pohledu téměř podčlověka bez titulu. Ale ten ví, kterou pojistku je třeba vyměnit. To je, myslím, také jedním z důvodů frustrace vzdělanců.

Tenhle text nepřináší nic nového. Ostatně motto tohoto blogu to uvádí přesně. 

Ale snažil jsem se "shrábnout" všeliké významy slova "svoboda."