Kdysi dávno, koncem minulého tisíciletí, jsme s prvotními muzikály jezdili po vlastech českých. Protože skoro žádná divadla nebyla pro tento druh lidové zábavy vybavena, sedávali zvukaři mezi obecenstvem. Obsadilo se šest míst, tam se instaloval mixážní pult a ostatní potřebné a člověk, zodpovědný za to, jak to celé zní, seděl tam. Diváci seděli hned vedle. A tu a tam se našel nějaký, který "tomu rozuměl" a radil zvukaři, kterého zpěváka má přidat a kterého ubrat. Byla to doba, kdy ještě dozníval "fonoamatérismus" a kdekdo měl doma své "Hi-Fi".
Jednou, na štaci kdesi v Jižních Čechách takový znalec oblažoval zvukaře celé jednání.
O pauze zvukař vstal, naklonil se k onomu radílkovi a sdělil mu, že věří, že druhé jednání "Nejkrásnější války" odmanipuluje divák sám, protože ví nejlíp, jak se to má dělat. Ukázal mu mu režijní knihu a jak jsou popsané dotáčky a pravil, že to přijde na konci vypnout a mezitím si půjde do města něco nakoupit.
Když se ke konci pauzy zvukař vrátil ke svému pracovišti, pán už tam nebyl a do konce představení se neobjevil. Dotazem u šatnářky bylo zjištěno, že během pauzy si dva, poněkud vzrušení diváci, asi manželé, vyzvedli své kabáty a spěšně odešli. Hádali se prý dost nahlas i venku.
Poslední dobou se vyrojily spousty odborníků na pandemii. Někteří maj zcela jasno jak by se to mělo podchytit lékařsky, jiní zase hodnotí ekonomické dopady. Valnou většinou tihle odborníci míní, že to, co se proti epidemii koronaviru dělá se dělá úplně špatně. S karanténou a rouškami se mělo začít mnohem dříve, protože informace už byly k dospozici <-> s karanténou se nemělo začínat vůbec, protože nemá význam - nejsme přece v Číně, zastavit cestování se mělo hned a nepoštět do republiky nikoho z ciziny <-> uzavření hranic ničemu nepomůžem, jedině zlikviduje cestovní kanceláře a dopravce atd, atp. Nemá smysl tu vypisovat všechny názory, jsou opravdu pestré, přepestré. Je na nioch zřetelně vidět z jakéhookruhun pisatel pochází. Jestli je to drobný živnostník nebo OSVČ, jenomž karanténa zastavila možnost výdělku, nebo restauratér, který musel zavřít svou hospodu, případne automobilový dopravce, který ještě před měsícem zoufale "nestíhal" a sháněl řidiře kde se dalo. Práci přerušuje i Škoda Auto - jenže to je rozhidnutí majitele, koncernu Volkswagen. Že musí zavřít i tuzemští subdodavatele koncern pochopitelně nezajímá. Majitelé lyžařskýžch areálů dostali po zcela nepřesvědčivé zimě "ránu z milosti".
Leckde ve světě se to dělá jinak, někde přísnějí, někde sofistikovaněji, někde ledabyle až laxně s tím, že "ztráty budou". Někde má úspěch to, jincde zase ono. Ozývají se hlasy, že jsme roušky, respirátory a podobně neměli brát z Číny, protože to není náš přítel a stejně nám dodali jen "čínský šunt". Je to stejně hloupé, jako říkat, že se nenechám operovat chirurgem, který - je komunista, - je gay, - je Ukrajinec. To je ovšem moje osobní rozhodnutí a když na to doplatím, je to můj problém. Volil jsem.
Pestrost názorů je v principu docela dobrá. Jsou to různé úhly pohledu na totéž. Co zdaleka není dobré je ta neuvěřitelná sebejistta všelikých komentátorů, že jejich pravda je ta nejlepší nebo dokonce jediná možná.
Třeba pan Tomský se na NP rozčiluje, že vláda "vystrašila národ" a uvádí argument že "V nejpostiženější Itálii je průměrný věk zemřelých 78.5 roků, zatímco pravděpodobnost dožití činí 82.5 let..." Tedy v průměru čtyři roky života.
Bylo by zajímavé pozorovat, co by to udělalo s psychikou pana Tomského, kdyby mu "něco" zkrátilo život o čtyři roky - proti průměru.
Možná by se tomu "bojovníkovi proti vystrašení českého národa" rozsvítilo, kdyby se koronavirem nakazil on sám a jeho nemoc by měla těžký průběh. Týden na "železných plících" s nejistou prognózou by mu zcela určitě zpřeházel životní proiority.
Zajímavé je, že proti karanténním a vůbec protioepidemiologickým opatřením se hlasitě vymezují lidé jak z podnikaltelské sféry, tedy principiálně pravičáci, tak z řad "(ne)pracující inteligence" tedy principiálně ultraliberálové, liberální demokraté, potažmo levičáci. Ba dokonce se k opatřením tvrdě vyjadřují i národovci typu SPD.
Vyjadřují se totiž lidé, kteří nenesou žádnou odpovědnost za chod věcí budoucích. Nebyli zvoleni, nebyli jmenováni, nezastávají žádné pozice, ze kterých by mohli nějak ovlivňovat dění a tudíž nenesou faktickou odpovědnost. Na jejich názoru nezáleží, moho jenom "otravovat vzduch". Že to dělá politická opozice je celkem, pochopuitelné - snaží se tak získat nějaké body pro následující volby. Co by to byla za opozice, kdyby souhlasila s vládou, že ano. Mám ovšem dojem, že tím právě vládě nahánějím kladném body.
Dalšími ostrými kritiky jsou ti, jimž protiepidemická opatření zkřížila plány v podnikání. Jistě, je to smutné, ale měli mít nějaký plán "B". Když měli nastavené příjmy z podnikání a výdaje, např. hypotéky tak těsně, že si nemohli udělat finanční rezervu aspoň na půl roku dá se konstatovat, že jsou to hazardéři. Mohlo nastat cokoliv jiného než epidemie a byli by na tom stejně. Člověk by měl plánovat s jistou rezervou. Pokud svobodná matka (těch je poslední dobou čím dál tím víc), dopřává svým potomkům tolik kroužků a jiných benefitů v míře, která ji znemožňuje něco uspořit "na horší časy" je to lehkomyslnost, kvůli které se vlastně dostaly i do role svobodné matky. "Žij teď, následky řeš potom!" Spoléhaly na alimenty, na stát, na rodinu a když jedna z těch cest z libovolného důvodu nevyjde, pláčí nad svým "těžkým údělem".
Pozdě bycha honit - to jsem si říkal, když jsem na kole spěchal domů a abych se nezdržoval, najel jsem velkou rychlostí a v příliš ostrém úhlu do tramvajových kolejí v dlažbě. Když jsem pak seděl na zemi a z hlavy mi crčela krev mi bylo jasné, že těch ušetřených pár sekund mi nestálo za to. A hned další týden jsem si šel koupit (nepovinnou) přilbu na kolo. Jenže to dopadlo dobře - deseti stehy na hlavě. Ti, kteří spěchali a přejeli v autě plnou čáru, aby se políbíli s protějším kamionem obvykle už nemají příležitost toho litovat.
Že zkrachují mnohé cestovky je jasné. Také dopravci, průvodci cizinců, hotely, hlavně ty drahé. Jenže - ono je to právě "rziko podnikání", jak se říká. Ti životaschopnější si najdou něco jiného, ti méně živiotaschoní se budou muset smířit s pozicí zaměstnance a poněkud se uskrovnit. A v nejhorším se přihlásit na pracovním úřadě jako nezaměstnaní. Že ledacos bude jiné než před koronavirem jsem už psal minule. Je to třeba vzít na vědomí a zařídit se podle toho.
Že to vláda dělá někdy ne dost dobře je jisté. Že jsou kompetenční spory mnazi věrchuškou je suice nechutném, ale co se dá dělat. Ovšem globálně odmítat všechno, co bylo uděláno je přinejmenším namyšlenost.
K tomu se dá říct jen to, co je v nadpisu článku.
Praha - V polovině dubna bude v Česku podle modelů zdravotnických statistiků kolem 8000 laboratorně potvrzených případů nemoci COVID-19. Na konci měsíce 14.200. Podíl nakažených seniorů může stoupnout zhruba na 40 procent. Novinářům to řekl ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek.
Vidím, Kocoure, že už i na tebe dolehlo vzpomínání, v tomhle očistci se nedivím. Každý dělá, co dovede. Já zase - co nedovedu.
OdpovědětVymazatDnes ráno, při takovém tom dosnívání jsem se rozhodla, že v tomhle prostoji asi napíšu knihu. Promptně jsem vymyslela titul "Svět oběžnice" (to mi připadlo naprosto geniální), potom mám už vizi titulní strany - to nesdělím,aby mi to někdo neukrad, potom jsem si konečně vzpomněla, jak se jmenovala jedna ze dvou sester mojí mámy - byla to vedle Anežky (druhé sestry) pro mě naprosto tajuplná ...hehe je tu se mnou Lojza (ALZHEIMER) - mám okno jako výkladní skříň Komerční banky. Jmenovala se taknějak hezky - snad mě to časem doběhne. Pro děj to není podstatné. A když jsem tak byla v tom rozumování, oka zavřená a snění teklo jako Vltava k moři- znovu jsem si zchrupla, nikam nespěchám. Probrala jsem se do slunce, co lítá po nebi jako bláznivý, a řekla jsem si, rouška nerouška, udělala jsem si opulentní snídani a napsala vám tuhletu blbinu.
Kdeže ale všichni jsou - Schu? Dráčku? Ještě že sem tuatam zajde Eko!
Tak hola hej, trpaslíčkové. Hej hou!
Ono to ani není tak vzpomínání.
OdpovědětVymazatAle jsou to věci, které jsem opravdu zažil, které mi nikdo nevyprávěl a které jsou tedy co nejvíc pravdivé. A musím konstatovat, že lidi jsou daleko míň soudržní než byli před šedesáti lety. Nedovedu si řeba představit,že by se v jedné malé dřevěnici snesly tři rodiny s dětmi, aniž by za začaly nenávidět. Lidi byli schopni se vzájemně snést, aniž...
Co se týče "blbu na jména" ten mám už asi dvacet roků. Ono to jméno nakonec vyplave třeba po dvou hodinách jen tak, když se holím. Všechno v té hlavě je, jenom v tom "bordeklu" to nemůže tená výkonná část mozku hned najít. Schumi mi slíbil, že cosi napíše aspoň do KO-TE-KU, ale asi zatím nemá čas nebo i chuť. Taky ledacos odkládám a nemusel bych - času mám relaivně víc, než než bez "korunové víry".
Knížku nepúíšu, i když mě několik kamrádů poňouká, abych tak učinil. Vím, kolik je to práce napsat dvě stránky textu do blogu. A taky - kdo by ji koupil? Tři lidé? Nebo pět?
Já bych tvých knih koupila hned víc, měla bych dárečky pro další kamarády.
OdpovědětVymazatCo se týká jména mojí tety, ještě se nedostavilo. A to jsem už prohlížela dlouhatánské seznamy ženských jmen.Bohudík se neholím, takže tudy mi to vytanout nemůže.
Hezkej den, v Praze je nádherně, je hřích být doma,ale v tom hadru na puse nemůžu dýchat,takže jsem tady uvězněná a princ nikde.
Milá Astro,snad pomůže seznam mých tetiček,narozených na přelomu 19 a 20 století.
VymazatTedy Anděla, Ema, Hedvika, Marta, Jenny (tedy Genia, nebo také Zeňa), Helena,Olga,babička byla Františka, prababička Antonie, druhá Veronika, třetí Rozalie,čtvrtá Hermína.
Mnohá z těch jmen jsou už zapomenuta, některá jsou znovuobjevena našimi potomky.
Nejstarší známá moje praprababička z dokladu z r. 1746 se jmenovala Ludmilla. se dvěma l.
Ahooooj, milý Mildo. Dnes nad ránem jsem si vzpomněla - moje záhadná tetička, co mám její jedinou fotku, kde sedí na skruži pod pumpou na návsi, má nožku přes nožku a kouří cigaretu v dlouhé špičce - se jmenovala ALBÍNA. S takovým jménem se prý odebrala ze vsi někam do světa, kde skončila jistě neblaze. Nikdo už o ní nikdy neslyšel. Nevím proč, nikdy jsem s ní do styku nepřišla, ale připadá mi tajuplná a často na ni vzpomenu. Jakož i na vás. Mějte se v Mnichově krásně, chaloupka čeká, kdy vyrazíte!? Až přejdou roušky?
VymazatTak vidíte, vše tam ještě je, jenom zasypáno tím množstvím dat, která došla později. Ještě důležitější však je, že tady jako pamětníci ještě strašíme, že si ti mlaďoši nemohou jen tak vymýšlet.
OdpovědětVymazatJá jdu vždy rád do detailů, ty bývají vlastně to nejpodstatnější. Vaše teta Albína tedy seděla na skruži asi jako Marlénka Dietrichová, pokuřovala z dlouhé špičky a odebrala se kamsi, nejspíš do Ameriky. Tam mají seznamy z lodí, možná by se tam našla. Zajímá mne i ta ves, moji předkové byli z Pejřimova, přesněji vsi Ondřejova a Nemojova u Pejřimova, ti druzí zase z Kluk u Čáslavi, Olšan a Malešova, babička Antonie byla ze Starkoče.
Pražáci zpravidla nebyli k ničemu, dostrkat je k nějaké námaze bylo bez vyhlídky na úspěch.
Chlapci a dívky z venkova naproti tomu neměli na vybranou- buď zabrat, něco se naučit a něco dobýt, nebo skončit pod mostem- případně ve fabrice u pásu.
Nezodpověděl jsem tu otázku kolem mé hájovny v Sedlici na Kamenici. Ta se najde na každé mapě Čech, už za Radeckého sloužila vojákům jako orientační bod. V současné podobě byla prý postavena na starých kamenných základech nešťastným knížetem Lobkowiczem, který se zabil při automobilových závodech.
OdpovědětVymazatZatím nevidím dost jasně, zda tam mohu dorazit bez nějaké karantény, ale na zahrádce je už jistě plno práce. Takže ještě počkám, co nám Hamáček & Co. sdělí.
Za dva- tři týdny tam ale musím.
Tady v našem okrese ještě nemáme žádné mrtvé, asi 191 nakažených. Nebydlíme v centru Mnichova, ale v sousedním okrese Ebersberg, tady žádní nomádi nepobíhají. Skoro neuvěřitelné, ale nákaza se soustřeďuje kolem hlavního nádraží a v chudinských čtvrtích.
Moje nepoznaná teta Albína, Mildo, asi skončila někde neslavně. Byla prý taková dost do světa, a nakonec v něm kdesi zhebla, jak mi líčila maminka. Jinak další sourozenci mojí mámy byli Václav a Matěj a tři sestry Anežka, Albína a moje máma Marie. Všichni se narodili moji babičce Barboře a dědovi Josefovi ve vesnici Hořepník, takže by se dalo říct, že jsme - vy i já - byli už dávno započati poměrně blízko sebe, skoro v sousedství.Píšu o větvi z maminčiny strany, o té otcově nemám žádnou vědomost, asi proto, že to byl poněkud lotr, který se vždycky vrátil ze světa, udělal ženě dítě a zase někam utekl. Albína asi byla hodně po něm. Moje babička Barbora všechny děti vychovala až do jejich puberty a potom tiše skonala na tuberu.
OdpovědětVymazatDěti si rozebrali sousedi - jak se tenkrát říkalo "na vychování", a moje máma skončila u "tety" Hupkový. Byla to hodná žena, maminka sice musela dost pracovat, ale to mládeži neškodí. Nakonec se máma v patnácti dostala do Prahy, našla si i práci, roznášela po ránu do domácností pečivo. Byla to moc pěkná holka, hezká a dobře udělaná.Šikovná a pracovitá. Ve dvaceti se šťastně zamilovala, porodila mě U Apolináře a tak jsem se dostala na svět já, která vás teď zdraví. A už se těším, jak zase budete psát o chaloupce a o tom,co se kolem děje!
Tak Apolinář nás opět spojuje, narodila se tam moje milovaná Kateřinka,1967. Dnes vede oddělení pro předčasně narozená miminka v katolické klinice v Nizozemí. Za pár dní má to moje děvčátko 53 narozeniny, jak ten čas letí!
VymazatAle Kateřina má také dceru, Aničku, už 15 a ta se zrovna pustila do fotografování, posílal jsem jí minulý týden zvětšovák.
Tak to je velmi hezký hepyend našeho vyprávění, Mildo. Jsem ráda, že jsem vás poznala, že vás znám. Mějte se dobře, ať se vám všechno daří!
OdpovědětVymazatDěkuji za hezké přání. Také hlavně to zdravíčko ať slouží!
OdpovědětVymazatAl Kocour zde stále něco připomíná, co je mi také blízké. Jako student 1. PŠE v Ječné ulici jsem také měl praktikum v tónovém studiu na Barrandově. Tam se ozvučovaly filmy takovým úzkým páskem hned vedle perforace. Bylo to někdy v roce 1955, tehdy se tomu studiu říkalo nějak německy, ale to jméno mi už vypadlo z paměti. Zřejmě pozůstatek německé pobočky UFI (v Berlíně to byla UFA). Tam měli také ty mikrofony v půllitrovém formátu.
Svět se mi zdá, nebýval až tak moc veliký, všichni jsme se pohybovali v dost omezeném prostoru. To se hodně změnilo, zda to je dobře, nemohu posoudit.