U nás v Kotlince...

  ...je to vždycky stejné. Jakmile se někdo stane "celebritou", dostane funkci, vyhraje nějakou soutěž prostě vybočí z řady, okamžitě se zvedne vlna kritiky, pomluv a "nepříjemných skutečností".  A tak se dovídáme, kdy dotyčný napsal na Facebook nějaký vtip o Cikánech, kdy překotně uveřejnil nějaká pravidla nebo se vyjádří, podle mě obdivně, o obyvatelích Bruntálska, že jsou zvyklí chodit k lékaři, když si zlomí nohu nebo s průstřelem. A myslím, že se brzy objeví "zaručené zprávy" třeba o tom, že opisovala ve škole nebo donášela učitelům.  Ano, jde o doktorku Svrčinovou, která má v polovině měsíce nastoupit jako hlavní hygienička  ČR.

   O nějaké Pavle Svrčinové jsem do dneška slyšel jenom jednou, když byla loni zmíněna na jakási demonstraci proti zpřísnění protiepidemickým opatřením v kraji. Nemám žádnou tendenci ji osobně obhajovat nebo naopak. Je tu jenom jako příklad, kterých najdete na netu i jinde spoustu. Říká se, že třeba Američané i jiné národy (jsou Američané vůbec národ?) v případě, že někdo "utrpí" výraznější úspěch danému člověku poblahopřejí a dále se o něj moc nestarají. Vlastně až poslední dobou se začali chovat podobně, jako Evropané. Tedy závidět a dehonestovat každého, kdo je na tom lépe než vy. Žárlí třeba i kocouři - když pohladím jednoho, hned je tu druhý a domáhá se pohlazení taky. Ale kdyby se mělo brát takto, tak po místě hlavní hygieničky republiky šilhalo spousta lidí.  Takže mě zajímá, proč ta kanonáda. Jestli je to opravdu základní  lidská vlastnost novinářů nebo jsou jako obvykle jen námezdními pisálky, kteří spustili hnojomety na něčí příkaz. Ale na čí? Je v tom nějak namočená stávající hlavní hygienička? Nebo je to práce ministra Blatného, aby do úřadu nastoupila už "poněkud potřísněná osoba" a moc si k ministrovi nedovolovala? Nevím, do Prahy nedovidím. Ale pokud bych to chtěl jedním slovem komentovat, tak je o česká nepřejícnost.

   Každý člověk udělá za život spoustu chyb a chybiček. Některé nepatrné, některé závažné a je-li řidičem, pilotem nebo pyrotechnikem i fatální. Kdysi jsem požádal kamaráda, který se mnou jel autem, aby dával pozor a zapamatoval si  všechny mé prohřešky proti pravidlům silničního provozu, kterých jsem se za cestu dopustil a pak v cíli mi je řekl.  Bylo jich opravdu dost, cca každých 15-20 km jedna. Přitom jezdím sice poměrně rychle, ale velmi obezřetně. Tím chci říct, že člověk je tvor chybující a "nikdo není dokonalý". 

Téměř všechny chyby jsou však neškodné a z toho zbytku je většina beze zbytku napravitelná. Taky se říká, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. A všichni kritici těch, kteří se vyhoupli nad průměr by si měli uvědomit, že kdyby to byli jiní lidé, měli by taky chyby, jenom jiné. A lehce "zazpytovat svědomí" a zeptat se ho na vlastní chyby. Ale pravda to dokáže málokdo a má neblahý pocit, že z politiků nikdo. Ti se veřejně kají jenom tehdy, když jim hrozí ztráta pozice. Ztráta "dobrého jména" se dneska tak nebere. 

Lidé přece zapomenou...

   Při hodnocení bližních používám taky jedno podobenství, příhodu která se nestala mi, ale kolegovi. Měl jít na závažnou břišní operaci. Bylo o už dnes, za dnešního režimu a měl šanci si vybrat svého operatéra. Jeden byl mladý chirurg, velice ctižádostivý, který měl za sebou několik stáží na Západě. Druhý byl starý primář, o němž všichni věděli, že je komunista a je velmi nepříjemný na svého zástupce, onoho mladého doktora a požaduje po něm, aby mu zdůvodnil všechny své neúspěšné operace. A navíc proháněl sálové sestry, jak samy říkaly, jako nadmuté kozy. Kolega je pravičák, obdivovatel anarcho-kapitalismu. Předpokládali jsme, že dá přednost onomu mladému, nadějnému. Nedal. 

Život mu zachránil starý komunista. 

   A tak je to se vším. Jsme zásadoví, když nejde o nás, o náš život. Ale když jde o nás samotné nebo o naše blízké, přestává být zásadovost tím hlavním kritériem. Důležité je přežít a ve zdraví.

   Hypertrofovaná korektnost  (u Svrčinové kritizovaný fórek o Ferovi) je zhoubou zdravého rozumu a přímé zkušeností. Když jsem kdysi natáčel CDA v Heřmanické věznici, kapela měla z 80% cikánské obsazení. V pauzách mezi natáčením jsme "kecali". A tam jsem slyšel od jednoho dost starého Roma větu: "My jsme Cigáni. My někdy krademe. Pro dávky si chodí ale hlavně ti, kteří si říkají Romové."  

Ještě dlouho po tom natáčení mě na ulici poznávali již mezitím  propuštění chovanci nápravně-výchvného ústavu a zvali mě na pivo, že pokecáme. Jen jednou jsem podlehl - a měl jsem v té cikánské hospodě dost pocit VIP-a. 

   Nicméně asi za dva roky poté se mě jeden z mých cikánských kamarádů pokusil podvést. Nepovedlo se mu to, vynadal jsem mu a on se snad tenkrát doopravdy zastyděl. Někteří z kapely Heřmánek mě zdraví dodnes - k mé nelibosti. "Majoritní etnikum" gádžové z toho totiž usoudí, že jsem buď bílý mafián nebo bachař či snad dokonce policajt.  

 

   Ale abych dokončil úvahu o hlavní hygieničce. Je bezesporu ctižádostivou osobou, už se o místo hlavní hygieničky jednou ucházela. Ale nezvládá dobře nová média -  Tweeter nebo Facebook. Co se tam jednou uveřejní, stane se navždy veřejným. Extroverti to tak mají rádi. S novináři po těch několika útocích Svrčinová nekomunikuje. Prý je jako uražená princezna. Po té spršce exkrementů, které se jí dostalo se ji ani nedivím. Ale toužila po tom místě a asi ho dostane. Bude to pak její soutěž. Ale nenávisti to vzbudilo opravdu hodně. Hlavně u lidovců. 

 

Proč lidovci? To se časem ozřejmí. 

A obvyklý dodatek: 

Nepřejícnost Čechů. Když to porovnám s dnešními protivládními demonstracemi v Praze, je tu jakýsi rozpor, nezdá se vám? A co na to bývalý dvojpresident Klaus? 
Opravdu chtějí být v jednom šiku s těmito mentály?