Na perském trhu

   Když chodívám fotit do ZOO naše předky, bratrance šimpanze, všímám si, jak na ně působí  příliš velký výběr potravy, kterou dostávají ve dvě hodiny odpoledne. Zmocní se nějakého košťálu, ale ještě než ho začnou ohlodávat uvidí, že na zemi ještě leží nějak zelenější. Odhodí ten svůj a vrhne se na něj. Jenže zatím se ho zmocnila jiná opice a tak se o tu zeleninu trochu tahají. Ta druhá opice ovšem mezitím uvidí ten odhozený košťál, zapomene na ten svůj a přenechá ho klidně kolegovi a s pocitem vítězství se zmocní hoho odhozeného. Nakonec  se každá obklopí několika kousky, které se jí zdají být nejlepší a pustí se do jídla. Hodně těch kousků nedojí a nechá tak. Někdy se k nim vrátí, jindy zjistí, že byly nanejvýš žádoucí pro její družky a byly zkonzumovány. Zdá se, že u lidí to funguje velmi podobně.  

    Na perském trhu jsem nikdy nebyl. Dokonce ani v Persii ne. Ale dovedu si ho docela dobře představit. Křik trhovců, snaha upoutat návštěvníka na své zboží. Na zboží, které je stejné jako to, které tu prodává soused. Zákazník je omráčen pestrými barvičkami a neví, co si má koupit. Takže podle povahy buď se zastaví u někoho na začátku rychle něco koupí a zmizí, nebo naopak si s gustem projde celé tržiště aby zjistil, že zboží je víceméně stejné. Spíš více stejné než méně. Trhovci na něj pokřikují mávají svými šátky, koberečku nebo miskami. Někomu to dělá dobře. Mně ne. 

     A přesto že jsme ve středu Evropy, můžeme si tu atmosféru  zažít každý den v supermarketu. I jinde - na netu. Do hypermarketu vstupuji jen nerad a vždy s jasným úmyslem (nebo papírkem) co je potřeba koupit. Když se orientuji a tabulích, které oznamují VE SLEVĚ nebo AKCE či POSLEDNÍ PŘÍLEŽITOST případně jiných informacích, které neříkají nic o tom, co v tom regálu vlastně je a dorazím ke kýženému sortimentu, začíná právě to martýrium. Deset druhů vakuované kávy v podobných cenách. Spousty vodiček na desinfekci všeho možného: na nádobí, na kuchyně, na trouby (tak to asi není pro mě, vždyť mě neznají) na podlahy, na vany, na parkety a na bůhví co - ale na ruce, abych si je mohl desinfikovat nic. Projdu tu dlouho řadu regálů znova, po patrech - nic. Jdu tedy do "TĚLOVÉ HYGIENY". Intimní sprej nehledám, pomádu na vlasy taky ne, ba ani šampón na vlasy, vonné mýdlo, hydratační gel - to taky není ono... 

Nakonec to vzdávám a když vidím nějakou doplňovačku regálů" tak se pokorně zeptám. Obvykle se usměje a řekne - někde tam asi bude. Nebylo. Skončilo to tak, že jsem koupil litrovku Alpy Francovky a nalévám ji do dávkovače. 

Ten převis nabídky nad poptávkou neboli potřebou je dneska obrovský,. Kdejaký výrobce a dovozce dodává na trh vlastně věci stejné, nepatrně modifikované a stěží rozeznatelné a snaží se zaujmout nějakou pofiderní odlišností od konkurence. Nebo se nám snaží prodat jako nezbytné věci opravdu docela zbytné. 

   Survival, věci a dovednosti potřebné k přežití v případě nějaké apokalypsy jsou dnes obchodním artiklem pro bohaté. Tedy na prodej jsou všeliké sady k přežití a přitom se při každé apokalypse budou podmínky pro přežití docela zásadně lišit. 

Ale hlavně sebedražší a sebe vymakanější souprava nikomu nepomůže, pokud nemá potřebné znalosti jak přežít. Konají se i kurzy přežití, ale je jich málo - daleko méně než těch propriet, které se za tím účelem nakupují. A hlavně - o ty kurzy mají zájem jen ti, kteří očekávají nějaký "soudný den". Třeba že na Evropu spadne velký meteorit, vybuchne kaldera pod Neapolí, nastane atomová válka nebo aspoň že přežijí pád airbusu na trase Praha - Peking. Kdyby něco z toho nastalo, budou mít konečně příležitost zazářit. Domnívám se, že nebudou. Podle zákona schválnosti nastane přesně ta situace, na kterou připraveni nebyli. Takže přežijí lidé s kreativním  myšlením. MacGyver-ové dneška. 

   Když jsme ještě byli docela mladí, věděli jsme, že je třeba sebou nosit tzv. KPZ, krabičku poslední záchrany. Jehla s nití, žiletka, spínací špendlík, špagátek a desetikoruna. A taky kapesní nůž a sirky zatavené v nepromokavém silonovém pytlíku. A můžeme ten seznam rozšiřovat a vždy se najde něco, co bude chybět. Nebo situace bude zcela jiná, než předpokládáme. Ani batoh plný takových věci nás nezachrání. Jenom ta kreativita a slušná fyzická kondice. Takže v pětasedmdesáti už je šance na přežití celkem malá. 

   Ale o tom jsem psát nechtěl. Spíše o věcech nezbytných, kterých je v té obrovské nabídce zboží jen docela malinko. Opravdu vám v pustině nepomůže chytrý mobil se čtyřmi fotoaparáty, když budete mít vybitou baterii nebo budete mimo dosah signálu. A ani největší  powerbanka vám nic nepomůže, když tam budete déle. Když budete chtít přežít ve městě, které postihla neznámá smrtelná epidemie nebo rozpad sítí, bude dobré mít kromě zásoby vody a potravin nějakou zbraň, abyste se ubránili jiným lidem, kteří jsou v podobné situaci jako vy. O tom je spousta literatury i postkatastrofických filmů. Pokud si představíte takové situace, zjistíte, že nevíte, co byste měli mít. Co opravdu potřebujete.

   A dokonce i když se "nic neděje" je spousta předmětů zbytečných. Nemusíte mít  ten největší TVP, abyste "byli v obraze". Stačí vám pračka, netřeba mít pračku se sušičkou, ovládanou umělou inteligencí. Kuchyňský robot se dvěma motory, ledničku, která vám nahlásí chybějící potraviny ani domácí pekárnu na chleba.  Když začnete uvažovat o tom, co opravdu potřebujete zjistíte, že toho není zas tak moc. Stačí mít suché a teplé obydlí, vodu, přístup k potravinám a třeba k lékařské péči. 

   Ano, je to málo, ale našim předkům to většinou stačilo k tomu, aby přežili a rozmnožili se. Oni se dokonce množili, i když něco z toho neměli. Jinak bychom tu nebyli.   

   Informace, tedy kromě rádia, internetu a snad i TV jsou dobré. Když jsou. Pokud vám zbude volný čas nebo budete potřebovat nějaké informace, můžete si číst knihy. Čtečka se jednou vybije, ale papírová kniha se dá číst i v případě, že elektřina nepůjde celé měsíce. Sice jen ve dne, ale dá. Při rozhovorech bývalo zvykem pokládat zpovídanému otázku, které tři knihy byste si vzali na opuštěný ostrov. Nikdo mi ji nikdy nepoložil a tak jsem si ji položil sám. Nedospěl jsem k žádnému rozumnému názoru. Snad nějakou příručku o přežití. Švejk, Bible ani Marxův Kapitál by to v mém případě nebyly. 

   Někdy si nostalgicky vzpomenu na socialistický obchod. Bylo tam máslo stolní a výběrové. Mohli jste si vybrat  - a  stačilo to. Dva druhy vepřových masových konzerv a jeden druh konzervy hovězí, "lančmít", ve dvou velikostech. Asi čtyři druhy zubní pasty, několik druhů toaletního mýdla. Šampon byl březový, ořechový a kopřivový. Nakoupit nebyl problém - tedy pokud nechybělo nějaké základní zboží. Třeba brambory. Nebo sádlo. Ale buď to měli vedle v sámošce nebo ve vedlejší vesnici, Nebo městě. Jezdíval jsem autem Slovensko pro fazole. (To ale stál benzín tuším 2,40 na litr a Žilina nebyla tak daleko.) 

 

   Nebylo třeba procházet kolem regálů a vybírat z deseti i více druhů téhož zboží.  Prostě jsem šel a koupil, co bylo třeba - tedy pokud to bylo. Některé, tzv. "nedostatkové" zboží se obvykle  nakupovalo v době, kdy bylo k dostání. Luštěniny třeba. Nebo mák. Tedy nebylo tolik druhů. Sezónní ovoce bylo ke koupi v době, kdy se urodilo. Ale jablka nebyly dvakrát tak dražší než banány. Byl čas třešní, čas jablek, čas melounů i švestek. Pomeranče, fíky, datle a ořechy se kupovalo, když byly k dostání. Měli jsme se co se toho týče mnohem hůř, než dneska.

   V rádiu bylo možno chytit Československo a Prahu, Warszawu, Bratislavu  a Hlas Ameriky, když se povedlo. V televizi jen náš IK. a II. program a Katowice. U jižních hranic nějaké ty Němce a Rakušáky. Z novin vycházelo jen Rudé právo, Mladá Fronta a Lidové noviny a pár časopisů - Amatérské rádio, Svět motorů a Křídla vlasti a nějaké časopisy pro ženy - Tuším Žena a móde nebo tak nějak. Pro děti Mateřídouška, ABC a Mladý svět. Internet nebyl vůbec. 

Informace se sháněly poslechem zakázaných stanic nebo "čtením mezi řádky" u stanic našich. Takže byl i hlad po informacích, protože to, co se linulo ze socialistického rozhlasu a TV nebylo ani ke koukání - natož k věření.  

   Jak říkávala moje milovaná babča, jdeme "od rantlu k rantlu". Všeho je moc, vnucuje se zboží, informace, požitky. I na dluh. Místo Národní fronty - komunisté - socialisté a lidovci máme politických stran jak nasr...   naseto. Volební seznamy  jsou velké jako bylo kdysi Rudé právo. Máme se bezesporu mnohem líp. Materiálně, informačně, mírou svobody.

  Připadám si ale dneska jako na perském trhu. Nejsem si vůbec jist, zda ty pravicové "koberečky" jsou zas tak jiné, lepší, než byly ty předchozí. Je jich jenom mnohem víc. Nejen u nás v Kotlince nebo na Západě. Všude. 

Takže jsme v pozici té opice, která neví, co by. 

Muka volby s možností, že nezvolíme ideálně.

Buridanovi osli. 

P.S.: Ta Opice se vyfotila sama, když v ZOO  někomu vytrhla fotoaparát a odnesla si ho do expozice a tam si náhodou vyrobila selfíčko. Ten foťák kupodivu přežil i následné pohazování než to opičky přestalo bavit. Ale výsledek na paměťové kartě stál za to! Už jenom proto, že tohle je asi třetí koláž s toutéž fotkou. Dědek se asi sám nefotil...