Buble sort

 

 Jedna z metod, jak uspořádat položky v počítači se jmenuje bubble sort. Porovnávají se jenom dvě položky a ta vyšší se dá dopředu, pak se vezmou další dvě položky a udělá se totéž. Primitivní metoda. Počítač to ale umí provést velmi rychle. 

   S bublinami, do kterých se tak nějak samoorganizují lidé na internetu, a nejen tam, je to horší. Někdy se těm skupinám (bublinám) říká "kabinet ozvěn". Lidé se cítí lépe v ve skupině, ve které většina nebo všichni s jeho názory souhlasí, kde mají  "souhlasnou ozvěnu". Když se do takové skupiny zapojíte, chvíli se rozhlížíte, než zjistíte, které bubliny jsou největší - protože ten proces probíhá i v tak malých skupinách. Jaká je tam hlavní souhlasná myšlenka. Až to zjistíte, máte na vybranou - buď se snažíte být největší bublinkou a zaujmout pozici někde nahoře, nebo jste renegát, odpadlík od místní víry.

   Pak opět máte na vybranou - smířit se s tím, že vaše názory budou odpadlické a vegetovat někde uprostřed nebo až na konci, nebo z té bubliny vystoupit. A buď si hledat jinou bublinu, kde budete více konformní nebo si udělat svoji vlastní bublinku, kde nebudete v rozporu s nikým jiným, nanejvýš sami se sebou. 

   K tomu ještě za nějakou dobu poznáte povahy. Hlasatelé a vlastníci místní pravdy, jejich suita, která souhlasí, oponenty, kteří si vytvářejí svoji skupinu souhlasících, věčné rebely, kteří jsou zásadně proti čemukoliv, lidi "nepevné ve víře" kteří mění názory podle situace a momentální potřeby  a taky samolibé hlupáky, kteří cizí argumenty nejen nepřijmou, ale ani nehodlají poslouchat. 

   Když je jejich množství větší než malé, přestáv se vám v takové bublině líbit. Buď se jim pokoušíte vysvětlovat svůj názor, argumentovat, dodávat důkazy, což je většinou marné, všelikých důkazů a citací je na internetu snad nekonečné množství, a tím  se s nimi pustíte do nekonečného sporu končícího nakonec osobními urážkami. 

   To je stav ve většině diskuzí na internetu v Čechách, v Polsku na Slovensku i v Rusku. Jestli se některé blogy "dají číst", diskuze většinou ne. Tam se zaťatí diskutéři vzájemně posílají "omýt si přirození vlažnou vodou" nebo se "přihlásit u ošetřovatele pro prášky". Pro ty, kteří se té slovní rvačky neúčastní je to nudné čtení. Už dopředu víte, jak se který diskutující postaví k tomu nebo onomu problému a tudíž i tušíte nebo přímo víte, se kterým dalším se dostanou do sporu, který nemá řešení. Příkladů je hodně - třeba waxeři a antiwaxeři. Nebo "proruští švábi" a obdivovatelé USA a Západu obecně. Když se takoví lidé s neslučitelnými názory objeví, pochopitelně s patřičnými hesly nebo rekvizitami na demonstraci, je o zábavu postaráno. Protože oni slyší jen sami sebe, o jiných názorech než o těch svých se s nikým bavit nehodlají. Dokonce ani nehodlají cizí názor třeba jen strpět. Někdy se i fyzicky napadají v marné snaze vnutit svůj názor protivníkovi.

   Pokud vás opravdu nebaví se na to dívat nebo to poslouchat nutně se od takových seskupení isolujete. "Vylezete na sloupek." Je to sebezáchovné počínání, pokud se nechcete zaplést do sporu Tlustokoncových nebo Tenkokncových (J.Swift: Gulliverovy cesty). Jednak nemusíte svůj názor, ať už jste k němu přišli jakkoliv, stále obhajovat, nemusíte se zapojit do sporů a jednak je tam lépe vidět okolí a pohled je tedy komplexnější. 

   Nevýhoda je, že jste tam osamocený. Co se mě týče, nějak moc mi to nevadí. Aspoň mám více času si o jakémkoliv problému popřemýšlet, něco si o něm přečíst, poslechnout.  Nežiju na světě proto, abych za něco bojoval, natož bojoval za cizí myšlenky, ideje. A obejdu se bez toho, že bych ze sebe stále sundával nálepky, kterými mnozí jednodušší diskutéři nešetří. Lepí je rychle a bez rozmyslu. Je jim jasno i z několika málo slov objektu jejich kritiky - a někdy i bez nich.

   Odešel jsem už několika blogů - hlavně kvůli diskuzi. Přečtu si článek, podívám se na pár reakcí - a myslím si svoje. Ani se nesnažím něco glosovat. Bublina je mi známá, moc se nemění tak vlastně není co. Jedině se zapojit do sporu a to (pro mě) nemá smysl.  

   Takže si  vedu tento vlastní blog, kde si brblám ty svoje myšlenky, občas tam někdo něco napíše a já propouštím všechny jejich názory na obrazovku, jenom tapetáři, flammeři a trollové se tam nedostanou. 

  Mezi lidmi nevidím mnoho tolerance. Nechat žít někoho, kdo jinak vypadá, jinak mluví, uctívá nějakého toho svého Boha nebo ideu. Pokud tím neohrožuje nebo neomezuje nebo nekomplikuje můj život, mé plány, tak by mi to mělo být jedno. Tohle ve světě bohužel neplatí. Když je někdo jiný, hned se na něj soustředí pozornost, nalepí se na něj nějaká nálepka - a neštěstí je hotovo. Jemu se to pochopitelně nelíbí a začíná se bránit. To je pak boj jakýchkoliv menšin za uznání své jinakosti. Třeba LGBT+. A jejich úsilí je vidět, pořádají Pochody hrdosti" (není na co být hrdý, takhle to prostě geny zařídily), většinu to tím pádem popuzuje a snaží se menšinu "umravnit". A situace tak eskaluje.

   Když si zásady tolerance představíte jako funkční, nebyla by válka na Ukrajině, nebyly by excesy skupin které se snaží zachránit zeměkouli přilepováním se k vozovce nebo k obrazům v galerii atd., atp. Snaha přesvědčit většinu o své pravdě všemi prostředky. Nechutné.

   S Marianem Kechlibarem, který je můj občasný zaměstnavatel jsme dobří známí, možná trochu i přátelé. Občas se sejdeme na kafi, podiskutujeme o světě na který máme v hodně ohledech odlišný názor, ale neznamená to, že by jeden druhého nějak nenáviděl, perzekuoval nebo přesvědčoval. Prostě - máme každý jiný názor, protože každý máme jiné životní zkušenosti, jiné vzdělání, jiné přátele i jinou povahu. Kdybychom se shodli na všem, znamenalo by to, že jeden z nás (nebo oba dva) podvádí. A to se mezi dobrými známými nedělá. K napsání tohotomalého článečku mě vlastně popostrčil jeden diskutér který o Kechlibarovi píše: On to tak pise zamerne, jsme prece ve valce, a jeho zbrani je klavesnice. Nic vic vedet netreba. 

   Nehledě na absenci diakritiky (beru to tak trochu jako pohrdání čtenářem) dokázal ve čtyřech slovech vyjádřit svoji domnělou nadřazenost. A náfukové mě iritují bezpečně. Herci jsou často hodně sebestřední, protože se uvědomují svoji malou potřebnost a dokonce nahraditelnost - herců je poměrně hodně na potřeby společnosti a sebevědomí, byť přehnané, potřebují k udržení sebedůvěry. Netýká se to pochopitelně většiny herců, spíše těch mladých. Ti staří už vědí, že jsou dělníky jeviště (a mikrofonu) a že herectví je řemeslo jako každé jiné a je třeba se stát  mistrem, aby o něj byl zájem  a on mohl dělat, co umí.