Slova, slova, jenom slova

To, co obvykle vidíme je jen nejasný, zkreslený odraz reality

    Když tak člověk čte a poslouchá, co se děje ve světě, který jsme schopni aspoň trochu pochopit, tak brzy zjistí, že informace, které dostává  jsou většinou jen zprostředkované. Ne, co se opravdu stalo, ale co tomu nebo onou řekl ten nebo onen. I když se to nejmenuje komentář tak to vlastně komentář je. Jenom není náš.

   Ono je složité, těžké až nemožné dostat skutečnou zprávu o události samé. Novinář v době, kdy událost probíhá obvykle není přítomen na místě, V nejlepším případě pořídí snímky následků a rozhovor s očitým svědkem. Ale většinou ani to neproběhne. Dostaneme informaci, rozhovor s někým, komu o události vyprávěl očitý svědek. Ani to není tak špatné. 

  Většinu informací (a už by se to mělo psát "informací") totiž obdržíme od různých mluvčích, šéfů, komentátorů a podobných. Čili jako informaci několikrát zprostředkovanou lidmi, kteří do informace vloží svůj úhel pohledu. Nemohou nevložit, je to lidská přirozenost. 

   Na vyšších úrovních to už není ani osobní úhel pohledu, ale zpracovaná verze, jak má ta zmíněná událost působit na diváka, posluchače nebo čtenáře. Čili událost sama je jenom impulzem k vypracování zprávy o ní. A někdy si tu událost dokonce novináři vymyslí. To je většinou informace, kterou obdržíme. Už se téměř neliší od propagandy.

   Různá fóra, diskuze na netu nebo diskuzní pořady v rozhlase či televizi právě většinou vycházejí z  takto  upravených informací. Dalo by se to přirovnat jako diskuze několika lidí, kteří ani nejsou odborníci v oboru o něčem, o čem slyšeli nebo to viděli v TV jiní lidé. Třeba o invazi Ruska na Ukrajinu, Německa  do SSSR nebo o shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Máme o těch událostech spoustu informací, které sice vycházejí z téže reality, které proběhla, ale zpráva, informace i ní prošla mnoha různými kanály, které původní informaci pozměnily natolik, že si vzájemně odporují nebo spolu vůbec nesouvisí. Někdy se dá původní událost poněkud rekonstruovat, někdy ani to není možné i když třeba máme k dispozici zvukové či filmové záznamy a vzpomínky žijících pamětníků. 

   Zamyslete se třeba, co ve skutečnosti víme o "balónové invazi" Číny do USA. A to existuje spousta videozáznamů a svědectví. Nic opravdu jistého. Kdy byl ten první balon objeven, kdy vydal Joe Biden rozkaz k jeho sestřelení, proč nebyl sestřelen hned po vydání rozkazu, co bylo nalezeno v moři v místě, kde byl sestřelen. Místo toho se dozvídáme o dalších balónech které letí nad USA, jejich původ je nejasný, osud také. Kauza nejspíš nebude nikdy došetřena. A o vlaku, který těžce havaroval v USA s cisternami plnými nějakých chemikálií, které následně museli zapálit, aby zabránili výbuchu a zasažení celého okolí jedovatými látkami toho víme málo, informace jsou nepřesné atd. A vnucuje se myšlenka, že celá ta "balónová aféra" byla vyrobena proto, aby se pozornost lidí soustředila jinam než na ten nešťastný vlak.

   Proto přikládám docela malou váhu všem těm rozborům odborníků, politologů, epidemiologů a bůhví koho ještě a jejich následným diskuzím před TV kamerami a hodnocením jejich odborných názorů laickou veřejnosti na netu.

   V těch diskuzích se navíc účastníci rozdělí na sekty, jedni věří takovým a jiní onakým zprávám a do nekonečna spolu diskutují. Vyhrát nemůže ani jedna, protože tra druhá vždy najde někde na netu další informační zdroj, který podpoří zrovna jejich teorii. Bezcílná hra, hraje se pro hru samotnou a nemá cenu ji přisuzovat jinou roli. Má své hrdiny, kteří "hodí do diskuze" něco tuze zajímavého, bojovníky, kteří silou své argumentace nebo vytrvalostí v replikách porážejí názory z druhé strany aby za několik replik dalších byli poraženi názorem třetího proudu.

    Taková hra se hraje téměř všude. I mezi divadelními nebo hudebními kritiky, mezi místními politiky a nejvíce snad mezi politiky mezinárodními. Bylo by to zábavné, kdyby ta hra na pravdu nebyla ve vyšších patrech tak životu nebezpečná,. Tu a tam nějaký politik vypadne z okna nebo balkonu (Rusko) nebo se zjistí, že někdy něco ukradl nebo znásilnil svou sekretářku, která si na to vzpomněla po patnácti letech, když už ji nikdo, ale opravdu nikdo znásilnit nechce. (USA)

   Jenže v mezinárodním prostředí se takovým způsobem, pomocí lží a ideologických nepravd začínají války. A hrozí se i válkou jadernou. A v tom případě se mi ta "mizerná  informovanost" velmi nelíbí. Protože zmanipulovat zkreslenými informacemi celé národy lze, kupodivu docela snadno. Německo, Maova Čína, Sovětský svaz, arabské barevné revoluce, Irák a Irán, Palestina a Izrael atd. Celé národy po celé generace si vytvářejí své nenávisti, snaží se prosadit svá "práva", která ta druhá strana neuznává atd. Swiftovy "Gulliverovy cesty" to popisují v několika povídkách. 

   Je to neřešitelné. Lidé jsou už takoví. A když přistanou "Příchozí", "Arriival", tak lidé nejsou dlouho schopni pochopit, co znamená předvídavost a schopnost pochopit toho druhého. Jenže žádní "příchozí" nepřijdou a tak nám nezbude se pálit o kamna dále, možná až do do jaderného konce. 

Přitom prý "Člověk, to zní hrdě!" No jak komu...