Já, umělec!

  Začnu citátem z jedné ne příliš známé a úspěšné opery "Bratr Žak". (Opravdu se to tak píše.) Je to o potulných umělcích, komediantech, kteří se jen těžko protloukají v předminulém století Čechami a okolím. A tam principál (roli si už nepamatuji, ale zpíval ji pan Čep) má text: "Já, umělec, mám škrábat brambory?!" A v té větě je o umělcích dost pravdy.

   Kdybych měl poctivě  popsat živočišný druh "umělec obecný", potřeboval bych na to nejméně jednu knihu a to několikadílnou. Zkusím to zkratkou. Moje matinka byla operní zpěvačkou a já sám se mezi umělci pohybuji od šestnácti. Napřed si mě platili ochotníci, pak vojáci a už třiapadesát let jsem v profesionálním divadle. Vlastně celý jeden život. 

   Umělec musí mít talent. Bez talentu je to neskutečná dřina bez potěšení. Cesta nastoupená v prchavém okamžiku vzbouřené mladické pýchy. Ti, kteří obdařeni talentem byli (to je položka, která se nedá koupit a dokonce ani není dědičná) dost často vynechají odborné středoškolské či dokonce vysokoškolské vzdělání a hned začnou tačit zpívat nebo hrát.      

   Později ovšem mají problém s gáží - úředníci (čti byrokrati) po nich požadují nějaké papíry o odborném vzdělání, aby je mohli zařadit do odpovídající platové třídy, přestože oni už několik let plní hlediště divadla. Byrokrati to tak prostě dělají a tak se musí nalézat boční cestičky, jak to nařízení obelstít. Já takhle prošel celým aktivním pracovním životem. Docela úspěšně.

  Vývoj umělce v čase bývá docela pravidelný. Má-li talent a dostane tak příležitost, kterou využije, stává se "mladým nadějným umělcem". Starší kolegové mu to přejí a v kavárnách či vinárnách bývá po představení obklopen svými fanynkami či fandy - umělci většinou nemají problém s vlastní pohlavní identitou, spíše naopak.

   Pak dostanou druhou příležitost a pak další, začínají být hodně sebejistí a začínají se hádat s režiséry, dirigenty a pohrdat staršími kolegy, které považují za "fosilky". Jsou z nich "mladí nadutí umělci". Ale u obecenstava jsou už jen "mlaďoši". V kavárnách už kolem nich nával nebývá. Obecenstvo je nesmlouvavý kritik.

   Takže nastává údobí, kdy dostávají jen vedlejší role, často pak změní působiště, ale to nepomůže. Nastává údobí, kdy pochopí, že skromnost je mnohem lepší pro kariéru než nadutost a začnou se chovat normálně. "Dělníci jeviště" nebo před kamerou. Už se netváří, že "sežrali Šalamounovo lejno" a začnou na sobě pracovat, okoukávat od starších kolegů finty a jdou, tentokrát pomaleji, umělecky nahoru. Pořídí si hlasové poradce. Po letech na jevišti a na baletním sále nebo zkušebně se zařadí mezi "spolehlivé hráče" a pokud byly talent a píle dostatečně velké, jsou z nich "mistři". Operní sólisté, činoherní bardi nebo primabaleríny. Případně první hráči v orchestru. Vyznačují se spolehlivostí a přiměřenou dávkou skromnosti.

   Ale k jádru problému. Profese, umělecká profese z nich neudělá lepší lidi nebo lidi s větším rozhledem. Sice vyučují své mladší kolegy svůj obor, ale ve světě jsou vlastně normálními občany. V Hollywooodu i známí herci, pokud nemají roli, vykonávají nějaké občanské povolání. Taxíkáře, číšníky nebo tesaře. A nemají přitom  pocit, že zrazují své umění. Prostě čekají, až ji někdo nabídne dobrou roli. V době covidové jeden  známý sólista muzikály dělal pokrývače - svoji původní profesi. A říkal mi, že si aspoň dokonale vyčistil hlavu. Jiný zase udělal ve vesnici, kde bydlí, konkurs na hrobníka a kopal hroby. A už tu příležitostnou práci na hřbitově dělá pořád. Jako protiváhu divadla. 

   Pokud získají umělci dojem, že jsou něco víc, tak se někdy začnou míchat do politiky v domnění, že to nějak vylepší jejich odbrné postavení a stávají se opět nepříjemnými. Začnou se pohybovat ve světě, kde nazzáležína tom, kolik tohoumíš a kolik z toho, co umíš dokážeš "prodat", ale ve světě, kde záleží hlavně na konexích. Takže když se začnou vyjadřovat na siociákních sítích nebo demonstracích jejich umělecké zásluhy brzy vyblednou. Až na to přijdou, tak ve svých projevech často přitvrdí. 

   Uměleckých příležitostí jim obvykle ubývá. Kolegové se s nimi o politice nechtějí moc bavit, nevědí, co by se mohlo stát, kdyby se podřekli a tak se mimo jeviště baví nanejvýš o počasí nebo o dětech. A je to oboustranné - ti s politickými ambicemi také mají strach mluvit o politice. Politiku považují za "hermetickou" osobní záležitost. Takovým se raději vyhýbám, rozhovor s nimi bývá křečovitý a nikdo vlastně neví, co z toho, co bylo řečeno, může být zneužito. 

   Navíc oscilují mezi komunistickým postojem k životu - společnost mi musí vytviřit dobré podmínky k mé práci a já jim ji všechno odevzdám a kapitalistickým - JÁ něco přece umím a chci za to peníze, hodně peněz, tolik, o kolik si dokážu říct.  Ale většinou začínají na té komunistické bázi.    

   Takže ačkoliv jsou to všichni umělci, nejsou vůbec stejní. Jenže veřejnost je stále považuje za umělce, lidi políbené múzou. A tak hází všechny kumštýře do jednoho pytle. Přitom dobrý kumštýř dokáže zahrát jakoukoliv roli. Od doktora Mengeleho přes Hodného pana doktora nebo revolucionáře až po sériového vraha Mrázka. To je jeho profese. Jenže přitom nesmí prezentovat své politické přesvědčení. To ať zůstane raději hermetické.

   Četl jsem dneska několik příspěvků na jednom blogu, kde píší rozhořčení diskutéři, že umění nepotřebují a nebudou je platit, protože umění je zbytečné. Prosím, je to jejich věc. Ke "konzumaci" umění je přece nikdo nedonutí. Ale jsou i jiní lidé, kterým fotbal, hokej a pivo s bůčkem ke štěstí nestačí. A je jich poměrně dost. I popík v rádiu nebo seriály v TV dělají umělci. Nezáleží na oboru ba ani na vrcholné kvalitě. Někdo rád dechovku, někdo hard metal a někdo zase Brahmse nebo Labutí jezero. 

   Zkuste si představit svět úplně bez umění... Ale můžete si v něm klidně žít a nepodporovat umělce. Svět ani ty umělce tím nezměníte. Jedině vy si budete žít podle svého. 

Vaše volba