Pilotem snadno a rychle, aneb „EVENT“ století!

Po věku postmoderním je tu doba zážitková

 

 

   Každý z nás si jistě vzpomene, jak odpovídal v dětském věku dospělákům na jejich dotěrné otázky, čím jednou bude.

   Pokud si dobře vzpomínám, převažovali kosmonauti, popeláři a náčelníci indiánů. Občas se někdo spokojil s pilotem či doktorem, holčičky chtěly být princeznami a učitelkami. Mezi příslušníky budoucí dekadence se ovšem našli i zedníci, hrobníci či natěrači. Obzvláště dobře si pak pamatuji prohlášení mého spolužáka ve třetí třídě, že prezident je hovno funkce (ano, oba jsme po celý život výjimeční sprosťáci již od raného dětství).

   Doba ovšem pokročila a dnešní děti nesní o dobrodružné jízdě na stupačce kuka-vozu. Do popředí se derou povolání influencerů, hodnotitelů restauračních služeb a podobných individuí, jejichž pracovní zaměření se soustřeďuje na buzení touhy zbytku světa zažít něco zvláštního, ohromujícího, výjimečného, čemuž se nově říká „event“. Takže se drápeme do asijských velehor, afrických pralesů a jihoamerických pamp, do hlubin oceánů, na obě točny a pořád je to málo. Skáčeme z útesů a z mostů, létáme čímkoli, co nás aspoň trochu a na chvíli unese, jezdíme na všem, co má i nemá kola, a to vše pro prchavý pocit vzniklý přílivem adrenalinu.

   Je pravdou, že občas to prostě nevyjde, a to nejen individuím závislým na opakovaných přílivech hormonů, vybízejících tělo k boji či úprku. Kupříkladu takový počítačem řízený pád letadla, který lze prožít ve zdrcující většině případů jen jednou, asi není naprostým ideálem naplnění našich životních snů, který bychom si s chutí objednávali v Čedoku třikrát do roka.

   Proto neměl Americký úřad pro letectví vůbec pochopení pro jednorázovou zábavu cestujících a pilotů v letounech Boeing 737 MAX a tyto svým příkazem v roce 20109 na rok a půl uzemnil z prostého důvodu, že po povelu pilota k nabrání výšky zařídil palubní počítač přesný opak, to znamená rychlé přistání na místě vybraném samotným kompjůtrem, nikoli jeho posádkou či dokonce jásajícími pasažéry.

   Pro všechny adrenalinové nadšence je ovšem skvělou zprávou, že naprosto stejný zážitek mohou prožít i bez nutnosti kupovat si drahou letenku. Americká firma Paccar již několik let úspěšně dodává prostřednictvím firmy DAF na trh nákladní auta, jejichž počítačem řízené systémy s poměrně solidní spolehlivostí kolabují za jízdy, aniž by dali řidiči sebemenší šanci bezpečně zastavit.

NO NEKUPTE TO!

   Abych byl konkrétní, nyní v květnu to bude rok, co jsem si mohl vychutnat pocity pilota Boeingu737 MAX, který se řítí čumákem do ornice, aniž by na tom byl schopen jakkoli cokoli v následujících sekundách změnit.

   Konkrétně mi za poměrně svižné jízdy ze svahu (ano, na tachometru bylo skoro devadesát) automat vyřadil rychlost a nechal mne vychutnávat zákonem zakázanou jízdu plachtěním. Rychle jsem přeříkal všechna sprostá slova, na která jsem si zrovna vzpomněl a pak jsem si vyhlédl místo k zastavení pomocí klasických brzd, což nebyl při jízdě naloženého kamionu z prudkého kopce ten úplně nejlepší nápad, protože počítač se poctivě snažil i o vyřazení brzdového systému a rychlost takřka padesátitunové soupravy poměrně záhy po kolapsu elektroniky atakovala stovku. Pak došlo k razantnímu umocnění eventu – pardon – zážitku. Když rychlost autovlaku poklesla mým přičiněním na 50 km/h, palubní počítač usoudil, že je ten nejvhodnější čas k vypnutí motoru. To by mi ani moc nevadilo, pokud by na jeho chodu nebyl závislý posilovač řízení. Takto se stal náklaďák již zcela neovladatelným, protože moderním volantem v moderním autě bez hydraulické dopomoci prostě nehne ani profesionální vzpěrač, ať je on sám rovněž moderní, jak chce.

   Tento „event“ (zážitek) proběhl krátce před pátou hodinou ranní, kdy byla silnice ještě relativně prázdná a navíc vše proběhlo na skoro přímém úseku, takže se mi podařilo neskončit na střeše v příkopu, ale zůstal jsem způsobně stát na kraji silnice. Když mi adrenalin v krvi klesl na úroveň, která mi dovolovala srozumitelně artikulovat ústy a nevyrážet pouhé pralesní skřeky, začal jsem žhavit servisní telefonní linky, abych po půlhodině pochopil, že nejbližší pomoc se nachází na konci mé paže. Tudíž jsem palubní elektroniku zresetoval a zrestartoval, načež jsem pokračoval v krasojízdě původní trasou, neb na ní sídlil značkový servis.

   Po třech hodinách se situace zopakovala s jedinou malou změnou. Se zážitkovým opáčkem jsem už předem počítal a místo dalšího pokusu o přistání jsem měl vyhlédnuté již v druhé sekundě neřízeného plachtění, tudíž adrenalinový šok se sice opakoval, avšak byl výrazně slabší.

   Z mechanika, který mi přijel vyměnit zešílevší jednotku přímo na silnici, jsem nedostal ani slovo, což pochopitelně podnítilo mou zvědavost. Stačilo pár telefonátů a bylo jasno. Kolapsy řídících bazmeků v autech zn. DAF (a nejen těch) jsou na – dejme tomu – týdenním pořádku. Servisy se snaží držet na skladě vždy několik potřebných řídících jednotek a (teď budu vulgární) nikoho nic NESERE!!!

   Jako rozeného šťourala mne zajímalo, jak je možné, že soudruzi, kterým leží na srdci blaho všech lopat na světě a zejména pak eurolopat v Čechistánu, se o takové EVENTY nezajímají. I nažhavil jsem znova svůj kecafon a během několika hodin jsem měl pohromadě seznam firem se seznamem tahačů, které za jízdy zkolabovaly úplně stejně, jako ten, ve kterém jsem seděl já. Takže jsem sesmolil pár dopisů. Tu na ministerstvo dopravy, onde zas na firmu zajišťující certifikaci vozidel pro provoz na veřejných komunikacích (fa DEKRA CZ, a. s.) a ono nic. Nic ani v případě, písemného doložení, že se jedná o závadu fatální, životy lidí ohrožující a navíc velmi často opakovanou.

   Finále, jak správně tušíte, se odehrálo podáním trestního oznámení na neznámého pachatele z důvodu neřešení JEDNÉ OPAKOVANÉ a přesně diagnostikované závady, která významným způsobem ohrožuje bezpečnost silničního provozu.

   A jak rovněž správně tušíte, státní organizace KSPPPACHL, neboli Komická Společnost Pro Předstírání Pomoci A Chránění Lopat – pardon, trapně jsem se spletl – Policie České republiky, neshledala na pohodovém klídečku soudruhů ve vedení firem DAF, DEKRA, jakož i na ministerstvu dopravy nic závadného, byť závěrečná zpráva Pomáhacích soudruhů konstatovala, že výše popsaná závada se opakuje na zhruba TŘETINĚ vozidel.

   Když kdokoli namontuje na kamion jedno světýlko navíc, použije necertifikovanou součástku typu nosič kol, anebo si jen položí na palubní desku jakýkoli předmět, je stíhán stejnou mašinérií, jako masový vrah a terorista.

   Když koncern ze zámoří prodává v Ojropě desítky tisíc aut, z nichž se jedna třetina pravidelně mění v nejvyšších rychlostech v neřiditelná torpéda, vše se poctivě zamete pod koberec.

Vítejte v Čechistánu, vítejte ve Čtvrté Říši. Tak tu prostě žijem. Ještě zatím.

Poznámka pro šťoury. Kdyby vás napadlo něco okolo poškozování dobrého jména, je vám k dispozici ještě před podáním žaloby můj bohatý archív.

 Sepsal  TARGUS

Už teď se můžete těšit na názor na AI od jiných profesí. Třeba policie. 

(StK)