Prohledat tento blog

středa 29. května 2024

Židi, sionisti, semité a jevrejové...

 V Kotlince je prakticky nemožné se s nějakým člověkem židovské víry nepotkat. Většinou si ani nevšimnete, že není bezvěrec nebo křesťan jako my. Nedává svoji víru, svůj způsob života nijak na odiv. 
O několika z nich jsem to dlouho nevěděl. Příšel jsem na to, až když došlo na řešení nějaké mezilidské situace nebo pracovního problému. Židé ho řeší jinak než my, gójim. Přiznávám, že většinou praktičtěji, lépe.

 
Nemohu tu popisovat nějaké obecnosti, nemám na to aprobaci. Ale spíše mám praktické zkušenosti, jak řeší problémy židé.


  Dlouho jsem se podivoval, jak přesvědčivěhraje roli mlíkaře Tovjeho v muzikálu Šumař na střeše pan Jan Filip. Hrál ho dokonce tak dobře, že mi do života implantoval větu "Ovšem na druhé straně..." - čemuž se ve filosofické hantýrce říká dialektismus. Možnost posoudit jednu věc dvěma nebo více způsoby, sice neslučitelnými, ale přesto správnými. Tohle je fakt, o kterém mohu povrdit jeho pravdivost. Možná by se tomu dalo říkat odlišný úhel pohledu. Až později jsem zjistil, že jeho civilní jméno je jiné a že je žid. 

   Jak řeší různé životní situace židé? Třeba jedna z nich: Chtěli jsme dávat americký muzikál, kteřý napsali dva američtí židé. Ale práva byla příliš drahá. Takže šéfka operety/muzikálu zašla za ředitelem, že ta práva zkusí dostat levněji, tak aby byla pro nás dostupná. Zaplatili ji (a kameramanovi) letenku do N.Y. a ona osobně zašla za oběma autory. Zpátky dovezla písemný slib, že práva nám budou darována s tím, že na poslední fázi zkoušek bude pozván autor, režisér a choreograf  prvního uvedení, aby dohlédli na to, jak se bude kus inscenovat. 
Tak se i stalo, vše proběhlo v pohodě a náklady na inscenaci byly asi čtvrtinové. Jak je to možné? Kromě režiséra byli všichni židé - a šéfka muzikálu taky. Jediný kdo nevydělal byl americký spolek pro ochranu autorských práv. Mimo jiné - podle mě ten muzikál z doby II. světové války nebyl nic moc. Ale možná je to tím, že nemám rád muzikály.

   Jiná situace. Dostal jsem státní byt a neměl v něm nábytek. To, co bylo bylo buď zoufale nemoderní a na to ostatní byl dlouhý pořadník. Slovo dalo slovo a jeden herec se zmínil, že by se požadovaná sedací souprava dla sehnat - ale že by to chtělo nějakou pozornost pro vedoucí "Nábytku". Slíbil jsem a za několik dní jsme si odvážel pěkná kožená křesla potažená vepřovicí i stolek. Za bomboniéru. 
Jak je to možné? Onen výborný herec (nebudu ho jmenovat) i ta vedoucí "Nábytku" byli židé. Mimo jiné hrál v tomtéž muzikálu postavu Tvjeho i v Praze a taky moc dobře. Inu - žid.  

   Zjistil jsem, že jsem schopen akceptovat tenhle židovský způsob jednání (něco za něco a žid má všude nějakého souvěrce) a nikdy jsem se židy neměl problém. Vždycky jsme se domluvili.

   Jedna židovská baletka mě naučila v Itálii, kde jsme byli několikrát na zájezdu s baletem, dobře smlouvat. Jak říst svoji cenu, kdy od jednání odejít a kdy se do kšeftu vrátit a tak dále. Pak si ale vzala jiného, bohatšího chlápka, než já, cizince. Žida, pochopitelně, a spolu s ním začali v Izraeli podnikat. Pokud vím, tak velmi úspěšně.

   Umění smlouvat jsem pak používal při jednání s dodavateli při velké rekonstrukci našeho Ústavu, kdy se mi podařilo dostat za domluvenou cenu (investopr byl pochopitelně kraj a stát) téměř dvojnásobek zařízení a materiálu, než bylo v původní nabídce. Bylo to o několik miliónů korun materiálu a prací navíc.

   A ještě jsem získal obchodní přátele. Sice už z toho nic nemám, jsem už jen pracující starodůchodce a o investice se nestarám, ale pověst o jednom starém kocourovi, který vyjednal dobré podmínky ještě žije. A s dodavatelem se setkáváme každé Vánoce (taky už je v důchodu, ale podniká dál) na kafi. A ten mi několikrát řekl, že se ode mě naučil obchodovat tak, aby zákazníkovi i obchodníkovi zůstal dobrý pocit, že ho ten druhý nevzal na hůl.  

  Trochu něco jiného je židovský stát, Izrael. Není jednolitý, jsou tam židé z celého světa s různým vztahem k víře - třeba takoví ultraortodoxní Židé jsou (z mého hlediska velmi nesnášenliví) a způsobují Izraeli spoustu problémů. Je tam dost ruských židů, kteří si tam tvoří své diaspory atd. Tyto skupiny proti sobě bojují ve volbách. Ale ať se hádají jak chtějí, musí když je zle a zle je tam často, vytvořit jednolitou hráz proti světu arabskému, jehož hlavní ideou je "zahnat Židy do moře" a zmocnit se jejich území.  A jejich majetku. 

   Jenže - i když je židů podstatně méně než Arabů nebo Palestinců, mají souvěrce v celé  světe a musí se snažit na tom svém nevelkém území udržet. Jinak by byli opět rozprášeni do celého světa. Národ, ve kterém je sice hodně bohatých a velmi bohatých lidí, talentovaných lidí (počet nositelů Nobelovy ceny je myslím nejvyšší na počet ostatních židů na světě), ale neměl nikdy v moderní historii svůj vlastní stát. A to přece není normální. Ano, území jim bylo přiděleno dohodou velmocí a oni se snaží pomalu, přikupováním okolních lokalit a budováním židovských osad ho rozšiřovat. A na začátku to byly dokonce atentáty a ozbrojený boj.  Ale ptám se - mají snad jinou možnost než svůj stát ubránit před zničením? Tak v Izraeli bojují zbraněmi a mimo Izrael lobováním. 

   Co mi na židech vadí? To, že začínají nahlas křičet, že se jim ubližuje  dřív, než se jim něco začne dít, nějaké příkoří. Ale chápu, proč. Staleté zkušenosti s pogromy na židy kdekoliv, kde byli usídleni (a byůli usídleni na mnohých místech světa, třeba i v Africe, Americe, Rusku ba i v Číně. 

   A tragická zkušenost s holokaustem během II. světové války, kdy se konal (téměř úspěšný) pokus židy odstranit z povrchu zemského. Naštěstí se to nepovedlo. Takže pochopitelné ten křik je, příjemný nikoliv. Měl jsem příležitost si o židovství jako o světonázoru v klidu promluvit s pozdějším pražským rabínem Karolem Sidonem. Napsal totiž hru, kterou jsme dávali snad ve světové premiéře - Shapira. Shapira. Dobrou hru, vysvětlující a "nefňukavou". Je výborné, když je na diskuzi dost času. Během zkoušek jsme ho měli. Dovysvětlili jsme si navzájem mnohé otázky, na které v jiných případech není dost času.

   A abych nezapomněl: Židovský humor - je spíše laskavý, moudrý a vždy ze života. Mám ho rád a divím se, že takový zůstal i přes ten tlak okolního světa. Neznám moudřejsí humor. 

   A osobních přátel jsem měl mezi židy poměrně dost. Jednoho blogera, který mě přiměl, abych si založil tento blog, jednoho filosofa a překladatele, který nedávno zesnul (R.I.P., doktore Ivane "Jakube" Dokulile!) a mnoho dalších. Ale abych byl spravedlivý: Našel jsem dobré lidi i mezi Sudeťáky, komunisty, ortodoxními křesťany, Rusy, Ukrajinci, Poláky, Italy, Rakušáky, Slováky ba i Čechy. Víra nebo původ jsou jen takové nepodstatné vnější znaky. 

Nedělají člověka!

   Tohle bych si dovolil doporučit k prozkoumání těm, kteří píší "russáci" nebo "ukroši", "židáci", komouši  nebo... nebo... 
Jeví se mi jako zuřiví hlupáci.

   Může se stát, že jim někdy zachrání život chirurg - komunista, jak se to stalo mi. Nebo jiná podobná příhoda. 
 





2 komentáře:

  1. To je i můj pohled, hodnocení, jednání. Mám to těžké. Pocit, že mezi proudy a proti všem.
    Holocaust byl průser daleko většího dosahu než jen pro ˇŽidy". Celoevropského, možná, že i globálního. Rozhodně co se týče "naší" kultury a civilizace.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)