"Vyřčené slovo ani párem volů nevrátíš!"

   

To úsloví/přísloví/rčení je pravdivé až běda a je naprosto nestranné. 

Ono totiž hlavně záleží na okolí toho, kdo něco prohlásil. Je-li to přítel nebo nepřítel.  Bylo-li to "slovo" správně pochopeno, správně interpretováno.

Slovo je takový zvláštní artefakt. Dá se totiž na něj pohlížet ze všech představitelných i těžko představitených úhlů. Slovo může být zbraň i cíl útoku. Nebo štít.

   Interpretace záleží na přesvědčení posluchače - komentátora. Rusofoba nepřesvědčí žádné slovo, žádná fakta o tom, že by mohl mít Rus třeba v něčem pravdu. A naopak. A platí to i o židech a jiných etnicky nebo kulturně jiných skupinách. Třeba o umělcích jakéhokoliv oboru. Anně Netrebko jsme zakázali koncert v Praze. Ale ve Vídni vystupovala s velkým úspěchem. Důvod? Je to Ruska a odmítla se pejorativně vyjádřit k Putinovi. Rakušáci si na tom netrvali.

   Jiří Lábus se účastnil nějakého politického boje  o místo presidenta pomocí šílené "pohádky", určené pro hlupáky. Nevím, jestli si ji napsal sám nebo jenom přečetl, v každém případě se u "chcimírů" naprosto odepsal. To že dlouhá léta bavil děti jako "Jů" bez jakéhokoliv politického podtextu je navždy zapomento, role, divadelní i filmové rovněž. Prostě vyřkl "toxické slovo" a jistá skupina ho definitivně "zašlapala do země". 

   Herec je interpret. Říká předepsaný text a dostává za to zaplaceno. Když hraje úkladného vraha neznamená to, že jím je, nebo by chtěl být. Když hraje vznešeného císaře rovněž. Tam záleží na tom, jak dobře se své role zhostí, ne na tom, koho ta role představuje. To je věc spisovatele - dramatika a někdy i režiséra, který může posunout význění role do jiného směru. 

   Když se však herec, vědom si své popularity, začne míchat do politiky a stane se hlasatelem nějakého politického názoru, už ho nelze považovat za herce, ale za politika. Ta hranice je sice dost tenká, ale její překročení se dá přece jen docela  dobře vysledovat.

   A platí to i ostatních oborech. Výtvarník David Černý je považován mezi ostatními výtvarníky za sochaře dost mizerného, ale díky své politické angažovanosti se stále drží na výsluní. A kdyby (když) se situace někdy změní, začne i u již hotových artefaktech vysvětlovat, jak je má divák chápat. Čili opět pružné až beztvaré slovo.

   Opravdu dost dobře nechápu tu příšernou jednostrannost, rozpolcenost publika. Vždy si vzpomenu na "Tenkokoncové" a "Tlustokoncové" v textech Jonathana Swifta. Gulliverovy cesty byly napsány už před mnoha lety a Swift velmi přesně popisuje nálady v tehdejší společnosti. Je to ve skutečnosti společenská neboli politická satira. Je zajímavé, že když se začtete, zjstíte přesné analogie s dneškem. Lidi se příliš nemění, jen používají jiná slova, jinak se oblékají a bojují jinými zbraněmi. Třeba pomocí internetu a médií.

   Nijak jim asi nevadí, že se "odkopou" nejvíc oni sami. V jejich názorové bublině se cení "věrnost a zásadovost", nikoliv inteligence) a ti, kteří do té bubliny nepatří jsou nepodstatní nebo, hůř, jsou zásadní nepřátelé.

   Měli jsme tady mistrovství světa v hokeji. Takové "polotučné", chybělo Rusko, Bělorusko a možná ještě někdo jiný. Takže ty medaile jsou taky takové "polotučné". Nejsme nejlepší na světě, ale jenom na západní polovině světa. Naše zlaté medaile nejsou zlaté, ale jenom "polozlaté". 

Ale pochvalujeme si, jací jsme pašáci.

   Jsou sporty, kde je prvenství tak nějak znehodnocené tím, že vyhrává stále jeden a týž subjekt. Proto byla tiše zrušena soutěž o nejlepšího hráče na foukací harmoniku. Prostě léta neměl Lubomír Pleva soupeře a jaksi dopředu se předpokládalo, že bude mistrem světa do smrti. Dtto bratři Pospíšilové v kolové. Jak to celé dopadlo nevím, sport mě moc nezajímá.

    Ale kdybychom si dali tu práci a vyhledali starší výroky slavných, vždy tam najdeme něco, co nám osobně nebude líbit. Museli bychom srazit z piedestalu tolik osobnstí, že by tam možná nezůstal nikdo. A dopadlo by to jako na Ukrajině - bouráním soch, které neměly žádný vztah k dnešku, jenom byly ruské. 

   Přejmenovávání ulic, výrobků a odstraňování soch, muzeí a obrazů naštěstí u nás nedosáhlo takového věhlasu jako na Ukrajině. Tam bude, až se situace obrátí, volné pole pro kopisty bývalých soch a nové autory oslavující současný režim. U nás jsme sochu maršála Koněva jen deinstalovali a šetrně někam odvezli do ústraní. A z obalu ruské zmrzliny zmizelo slovo "ruská". Ale lidé ji stejně kupují pod původním názvem a mimo jiné - tato smetanová zmrzlina se vyrábí i u nás a s obalem, psaným azbukou se do RF stále vyváží. Čili je to opět o slovech. Když přijdete do "Lahůdek" a požádáte o ruské vejce, dostane se vám, místo pokárání za nesrozumitelnou objednávku právě takové laskominy, jakou očekáváte. 

   Vždy se snažím dívat širokoúhle a s vědomím, že to, co bylo považováno za dobré, může se dneska jevit jako špatné - a naopak. Naštěstí nejsou kolem nás jen samí Kolářové, Černochové a jiní fanatici jako v Praze a Brně. (U nás na severovýchodě jsou tihle hlasatelé "jediné pravdy" naštěstí naprostou výjimkou.) A dokonce tu nemáme ani moc "herců", politických korouhviček. I v internetových diskuzích, které si čtu nejsou fanatici ze Severní Moravy a Slezska v převaze. To jediné mě těší. Tady se vždycky mísily různé národnosti - Poláci, Slováci, Rumumi, Rusové, kteří utekli před komunisty, dokonce i Řekové, kteří utekli před nekomunisty. Valná většina z nich se naučila dobře česky, koupili si tu domky a místo na hřbitově a "změnili národnost". Ne však svoji kulturu. Jsou tu jejich diaspory - ale ty ostatní neprudí.

=========================

Naučení:

Nikdy nikomu veřejně nesdělujte přímo, co si tom či onom myslíte. Internet má dlouhou paměť, nic nezapomíná, ani když to vzápětí, ohromeni svou odvahou, vymažete. Nikdy nevíte, kdy to někdo ve vhodné chvíli použje proti vám.

Není to nakonec zosobněné Rusko, které zneškodňují Liliputáni?