Kdo má právo... ...na vlastní názor?

Tlačenice                                                      foto Mária Smoleňová

    Blog Šamanovo doupě s podtitulem Hospůdka U hřbitova byla Honzou Kovanicem založena proto, že se vydavatelství MAFRA rozhodlo potlačit "výkřiky ze tmy", které byly čím dál tím víc patrné v diskuzích pod články uveřejněné na portálu Neviditelný pes. A Šaman Jan, který ctí svobodu názoru se s tímto administrativním opatřením nechtěl smířit. Přemýšlel totiž i o tom, že by podepsané příspěvky, uveřejněné na Neviditelném psu a s obsahem ne zcela standardním mohly být návodem k šikanování buď státnímu orgány, s čímž my starší máme každý své, většinou velmi nedobré zkušenosti nebo naopak nějakou zájmovou skupinou, třeba neonacistů či komunistů. Zdálo se mi to tehdy dost přehnané, ale za určitý čas jsem musel uznat, že je to, bohužel, realistický pohled na společnost. Možná bych raději měl použít slova "sešlost", protože se jedná jen o část, "internetový segment" společnosti. 

    Zanedlouho se ukázalo, že se do Hospůdky přestěhovalo několik přispěvatelů ze Psa. Byli to lidé rozličné letory i různého vzdělání. Naprostá většina z nich si začala vyměňovat názory, někdy spolu nesouhlasila, někdy dokonce nastal ten zvláštní stav, kdy "nikdo nebyl proti". 

   Zatím na Neviditelném psu hodně poklesl zájem o "registrované komentování", ale zanedlouho si registraci mnozí vyřídili, hlavně ti, kteří nemohli bez sdělení svých názorů veřejnosti dosáhnout vnitřního uspokojení  a opět se rozběhla čilá diskuze. Zajímavým zjištěním pro mě bylo, že se téměř vždy jedná o víceméně uzavřenou skupinu lidí, která se schází k diskuzi pod určitými tématy a vzájemně se dost podrobně zná. A druhé, méně příjemné zjištění bylo to, že registrace podle jmen nezabránila nesmyslnému vzájemnému napadání diskutujících. Pro některé je internetová diskuze prostředím, kde si mohou "ulevit" ze své frustrace způsobem, který by byl při jiném způsobu komunikace naprosto nepřijatelný. Takže časem jsem přestal diskuze číst vůbec, protože tam spolu diskutovali jen sami alkoholici, hlupáci, skalní komouši, neonáckové, duševně choří a jim podobní. Pro člověka, nezvyklého takovým individuím dost nepříjemné prostředí. ***

   Tu a tam moderátor Wagner někoho, kdo napsal cosi opravdu nepřijatelného vyřadil z diskuze, jmenovaný dostal BAN, ale diskuzi to "zkulturnilo" jen nakrátko a někdy jen neznatelně.  Pak byly změněny podmínky registrace, přibyla možnost se registrovat bez uvedení svého skutečného jména, kdy heslo pro vstup do diskuze přišlo na určité mobilní telefonní číslo. Pokud diskutér diskutující pod tímto heslem porušil pravidla, bylo heslo zablokováno a s ním i telefonní číslo, ze kterého bylo žádáno o přístup. To ovšem pro postižené není překážkou - půjčí si mobil od známého, počkají, až jim na něj dojde heslo a s takto nově nabytou  identitou sprosťačí v diskuzích vesele dál. Pokud jsou to v běžném životě slušní lidé, což se domnívám, že jsou, zaplatí majiteli mobilu cenu přihlašovací SMS. A když opět přeženou svém "defrustrační aktivity" a jsou opět "vyřazeni ze slosování", seženou si jiného známého s mobilem a postup opakují do té doby, než jim dojdou známí s mobilem.

Ta možnost někomu nadávat, pošklebovat se nebo se mu vysmívat je asi po Homo Sapiens nesmírně lákavá. V běžném životě by si vysloužili buď "jednu přes držku" nebo žalobu pro "nactiutrhání", asi se to dneska jmenuje jinak, ale princip je stejný - nelze nikoho beztrestně veřejně pomlouvat. 

   Pošklebování a provokace je asi opravdu elementární lidská potřeba, vybavují se mi děti před klecí v ZOO. Pošklebují se a smějí bezmocným zvířatům téměř všechny - do doby, než se zvíře, spíše náhodou než proto, že by mu ty pošklebky malých zmrdíků vadily, vrhne proti sklu nebo mřížím. Pak se malý Homo Sapiens třeba i počůrá strachy.  A rodiče takového si pak stěžují  "na direkci", že v ZOO jsou "nebezpečná, agresívní zvířata". Ale měli by tomu tygrovi nebo gepardovi spíše poděkovat za to, že místo nich trošku "vaspitál" jejich ratolest.

   V Hospůdce byl vývoj trochu jiný. Zpočátku převládali diskutéři, kteří nebyli zaměřeni na určitá témata, byli slušní a spíš se tak vzájemně oťukávali. To byly zlaté časy. Pak začali někteří používat ironie a sarkasmu. Zdálo se, že to bude vítané zpestření diskuzního potenciálu, ti "ironici a sarkastici" totiž vůbec nebyli hloupí, ale časem jejich ironie přerostla do osobního napadání a začali se chovat tak, jak byli zvyklí se chovat na Neviditelném psovi za dob pře povinnou registrací. Šaman některé z nich varoval a já se jich zastával, protože "přidaná hodnota" k jejich agresi byly zajímavém postřehy, ale nepomohlo to. Agrese a nadutost dvou diskutérů převážila nade vším ostatním. Ostatní reagovali každý podle své letory: někteří popuzeně, někteří z diskuze odešli s bouchnutím dveřmi a jiní se tiše vytratili. Zůstalo pár skalních, kteří si chtěli povídat nad článkem, který tam vyvěsil Šaman nebo i mimo nastolená téma. Jenže ingerence těch dvou byly čím dál tím horší. Nakonec diskutovat znamenalo přeskakovat "exkrementózní příspěvky", které už nebyly vůbec vtipné, snažily se jenom o to vyprovokovat někoho jiného k reakci. Zato jich byla spousta. Od té doby používám upraveného přísloví: Troll nikdy nespí! ****

   Po několika pokusech umravnit taková individua musel Jan Šaman přistoupit k moderování diskuzí - to jest, že každý příspěvek se nejdříve objeví v poště správci (majiteli) bloku a ten rozhodne, zda ho uveřejní nebo odhodí do spamového koše. Problém s trolly a jinými prudiči to sice rázem vyřešilo, diskuze se zklidnila, dokonce se vrátili i někteří přispěvatelé, kteří pravděpodobně články četli, ale diskuzi v zájmu své duševní rovnováhy vynechávali. Začalo to zase vypadat nadějně, potíž ovšem spočívá v  tom, že diskuze je pak závislá na volném času majitele blogu. Znamenalo by to  mít "službu" 24 hodin denně, 365 dní do roka. To si nemůže dovolit ani 100% penzista, natož aktivní člověk, který má spoustu dalších aktivit a Šamana to začalo zmáhat. Tak se po delším váhání rozhodl zastavit diskuzi pod články na svém blogu úplně.  

   A jak řekl, tak i udělal. Mezi tím jsem dumal, jak udržet komunikaci s lidmi, které jsem měl rád. Nenapadlo mě nic jiného, než si založit vlastní osobní blog. Měl jsem takovou naivní představu, že tady bude možno diskutovat o článcích, které bude v Hospůdce vyvěšovat Šaman a že (velmi občas) podotknu něco i já. Ale netrval jsem si na tom. Přebírat jeho články se mi zdálo zbytečné, protože moji čtenáři byli i jeho čtenáři, i když naopak to asi tak docela neplatí.

Hned na začátku jsem pochopil, že se svobodou vyjadřování pro všechny to nepůjde. Za první dva dni existence tohoto blogu tady jeden troll na... ...psal tolik diskuzních příspěvků, že jsem měl dvě možnosti - nechat to tady zaneřádit jako neudržovaný veřejný záchodek nebo blog vymazat a zrušit. Jsem po mamince dost tvrdohlavý člověk a nechtěl jsem, aby troll slavil vítězství, tak jsem zvolil třetí možnost - moderovaný provoz. To ale znamená  aspoň několikrát denně zkontrolovat došlou poštu a všechny příspěvky vyjma trollení propustit ke zveřejnění do diskuze. A fungovalo  to. Pár hostů z Hospůdky se přišlo podívat i do Útulny starého kocoura, někteří dávní diskutéři se dokonce vrátili do diskuzí a troll to po několika týdnech vzdal, když zjistil, že se opravdu "nepropasíruje". Druhý z trollů, ten chytřejší, pochopil, že by byl v případě napadání ostatních také nemilosrdně mazán a už se tady neukázal - i když občas nakoukne aby zjistil, co se tu děje. 

   Protože  ještě pracuji v Ústavu na poloviční úvazek a mám i svého velkého koníčka - focení tak na správu blogu mi nezbývá moc času. Na to abych byl "literárně činný" ještě méně. Takže jsem požádal o spolupráci zdejší diskutéry. Dva z nich přispěli, Informace dvěma většími články a Žibřid několika menšími, ale to je na "provoz" blogu asi málo. Jakub naznačil, že by třeba - ale zatím nic. Začal jsem tedy spisovat i já, ačkoliv k tomu nemám to správné "puzení". Nebo aspoň dost časté. A aprobaci.  Jsou to většinou úvahy a o těch se snadněji přemýšlí než píše. A jeden se může nakonec pohádat i sám se sebou a nenaseká tak překlepy a špatně umístěné čárky. No ale blog tu je a zatím funguje.

   Vznikají ale nové otázky: Kdo má právo, myslím tím morální právo, se vyjadřovat k tomu nebo onomu tématu. Každé téma má svoji obecnou rovinu, kde může napsat každý, co si o tom myslí a pak rovinu odbornou. A tady je jakýsi rozpor. Pokud se začnou o tématu vyjadřovat profesionálové (jsou-li mezi diskutujícími alespoň dva takoví) začne se diskuze všem ostatním poněkud vzdalovat, přestávají mít možnost ji sledovat. Odborné argumenty se kříží nebo vrství - a laici jen zírají. Pokud se pokusí něco podotknout, jsou blahosklonně odkázáni "za čáru", laskavě, jako v Čapkově Matce: "Maminko, tomu ty nerozumíš...!". To za předpokladu, že odborník není náfuka, pak je většinou ten, kdo se pokusil něco neodborného namítnout, odbyt podstatně chladněji. 
   Takže tu je otázka: Měli by o odborných problémech na nespecializovaném blogu diskutovati i lidé obyčejní, kteří říkají svůj názor, často po odborné stránce nesprávný, nebo by se debaty měli účastnit jen ti, kteří na to mají patřičné vzdělání? A co by měli dělat ti ostatní? Dívat se, jak odborníci argumentují v oblastech, kde oni jen tuší, oč se jedná a způsobně mlčet? Nebo prostě kliknou a přejít někam jinam, kde si nebudou připadat tak nevzdělaní?
   Když člověk pracuje ve "vícenárodním" prostředí, je dobrým zvykem komunikovat ve řeči převládající nebo v řeči hostitele - majitele. Pokud si v německém prostředí povídají dva-tři lidé třeba česky nebo rusky, je to vnímáno jako  tajnůstkářství, separace. Ale nikde se o takovém zákazu pochopitelně nedozvíte - patří to jen k bontonu.  
   V případě diskuze odborníků ve všeobecném plénu se obvykle dodržuje pravidlo, že by tomu, o čem je řeč, měla rozumět většina "přítomných". Protože "ti ostatní"...  ale o tom už je zmínka o pár řádků výše.

Přemýšlení o ženách                                                                                                                     foto StK

   Takže se docela nezáludně ptám, jak si myslíte, že by to mělo v poklidné diskuzi vypadat. Jestli by se k ryze odborným otázkám měli vyjadřovat, třeba neobratně nebo zcela chybně i ti, kteří k tomu "nemají aprobaci" nebo mlčet a nechat odborné otázky odborníkům. Právě tady totiž často vznikne rozpor -  někteří odborníci, kteří jsou "zapouzdřeni" ve své odbornosti, poněkud odtržení od reality života už nejsou schopni s "neprofesionálem" diskutovat. Oprávněně jej považují za člověka, který o problému skoro nic neví a jenom o něm hloupě žvaní. Zažil jsem to na odborných webech nebo i prezentacích třeba o studiové technice. A tady, právě v pozici člověka, který o tom "přece jenom něco málo" po bezmála půlstoletí praxe ví jsem si uvědomil, jak je tenhle postoj "poněkud vzatého odborníka" ošidný. Stále mele tu svou, pohybuje se v oblasti, kde zná "každý kámen" a najednou zjistí, že "tam venku"  se vlastně baví o úplně jiných věcech. Jednodušších, ale podstatně důležitějších. Takže technika či snad dokonce jen technologie jak něčeho dosáhnout není tím, o co lidem většinou  jde. 
Vezměme takový muzikál. V dnešní době je kompletně ozvučovaný, mikroport má na sobě kdejaký čičmunda, který v jedné  sborové scéně dvakrát zazpívá "Král, jede král!". U levnějších produkcí je základ orchestru (ta hráčsky drahá část - smyčce, dechy) předtočená a pouští se ze záznamu a dohrávají ji kytary a jiné sólové nástroje) nebo, u větších slavnějších a dražších produkcí je ozvučen, nástroj po nástroji, celý orchestr, který pak ovšem může být umístěn i mimo prostor jeviště*.

   V optimálním případě má divák, když na chvilku zavře oči pocit, že poslouchá dobře natočené cédéčko. V tom horším případě, že poslouchá CD natočené špatně. Tam, kde je amplifikovaná i próza a pokud si nezapamatuje hlasy sólistů divák obvykle ani neví, kdo v daném okamžiků mluví a odhaduje to z obsahu replik. 
Odborníci budou diskutovat o tom, zdali byl vyvážený "vrch a spodek", tedy hlasy zpěváků a orchestr, jaký dozvuk měl být použit, jestli nebylo v hledišti příliš slyšet odposlechy z jeviště a zdali byly kompresory dynamiky použity uměřeně nebo ne. 
Divák se zase bude starat o to, kdo zpíval hlavní tenorovou roli, zda působil mužně nebo zženštile a jak slušely šaty Lucii Bílé, případně jiné slavné sólistce. A taky za kolik kdo sehnal vstupenku. 
Pro mě jako pro vytrvalého provokatéra je zásadní jiná otázka - jestli se neměl pouštět zvuk z playbacku komplet celý a herci by jen otevírali pusinky. Dá se to nacvičit, v nejhorším se skrytým dirigentem. 
   Vypadá to šíleně, ale zkusil jsem to před lety a nikdo z diváků  na tento  velepodvod  nepřišel. Jenom zpěváci z toho měli "velmi špatný pocit**" a tak se tenhle způsob ve větších produkcích neujal, používá se jenom u podřadných vystoupení většinou bývalých hvězdiček z oblasti popu. Vesnická tancovačka nebo koncert pro oběti z vybuchlého frýdlantského paneláku a Yveta Bartošová atd. Výhodou toho celého je, že celá záležitost je násobně levnější. A kde je podvod? Jen když je taková věc udělaná špatně je to podvod. Protože zpívat naživo a slyšet výsledek stejně jako se záznamu je přece kontraproduktivní. Možná mi namítnete, že je to pokaždé, na každém představení, stejné. Je. Ale dobře secvičené představení je vlastně pokaždé standardní, stejné. Málokdo chodí na jednu inscenaci několikrát za sebou, aby tuhle fintu odhalil.  A pokud si divák opravdu ničeho nevšimne, nebyl na něm spáchán podvod. Dostal, co chtěl. Oponovat tomu názoru je stejné, jako žádat, aby Tybald Merkucia zapíchl doopravdy. Že jinak je to podvod. 

   Nicméně takto argumentovat při rozhovoru s inscenátory i sólisty jakékoliv muzikálové  "company" je žádat si o přesdržku nebo aspoň o hluboké, doživotní opovržení. Jde tu přece o jejich prachy, o jejich živnost, vůbec nejde o to, co vidí a slyší divák,  ty debile!    
Přece "Divák, ten sedí ve tmě..."

===III=== 

Až na dno duše                               foto Michal Katriňák

   Podobné je to i u fotografování. Vystavuji na několika fotografických webech - a až na čestné výjimky  se tam vždy najdou kolegové, kteří spadají do kategorie "troll" nebo "slovutný mistr". Troll hodnotí práce těch druhých zásadně negativně, výsměšně a své fotky, které jsou u všech webů, které znám - kromě "úložny" Rajče - povinné  prezentuje jako "to jediné pravé umění" i když jsou to jen formální pokusy o fotografii. Provokace, výsměch. 
A na každém webu se najde také "guru", který kdysi vyfotil několik dobrých fotek a tím pádem se stal naprostým expertem na to, jak se má fotografovat. Ke každé vystavené fotografii má několik faktických připomínek, nikdy nezapomene dát odkaz na své fotografie, které tam vystavuje a celkem dobrosrdečně každému vysvětlí, že pokud na sobě bude opravdu hodně pracovat, nakonec se jeho, guruově  fotografické úrovni trochu přiblíží. Fotografie má obvykle velmi dobré - a pořád stejné. Desítky studií téhož. Pokud se na ně podívá obyčejný člověk, "nefotograf", vidí sice pěknou fotku - ale takových je přece kolem nás fůra...

Zátiší    foto Lubomír Jůrka

   A tihle pánové, v civilním životě třeba i vyučující fotografování na uměleckých školách už pro estetické normy zapomínají na hlavní (podle mě a několika dalších podivínů) poslání fotografie - něco sdělovat. Ať už je to dokumentární fotka z bojů na Blízkém východě nebo ze ZOO. Tyto by měly bez zkreslování popsat realitu a nějak citově ovlivnit svého diváka. Těch slavných je spousta a spousta z nich jsou podvrhy, montáže, zásadní retuše, inscenované fotografie... 

Ráno na Lysé                                        foto Pierre Pierre

   Pak je další druh fotografování, kterému se, nevím proč, říká umělecké. Tam spadají všechny ty akty, zátiší,  a krajinky. Fotky s vtipem a estetickým cítěním nebo jen estetizující záběry, na kterých člověk vidí krásné linie, ale někdy ani nepozná, co vlastně bylo vyfotografováno - což nemusí zrovna být nějaká chyba. Zážitek bývá často jen estetický - a zase: spousta zcela záměnných fotek. Kapka dopadající do vody osvícená barevnými světýlky na tisíc způsobů. Nebo akt, kde se už snad nedá vymyslet něco nového a kdo to dokáže, je opravdový mistr. Nebo několik horských hřebenů v ranní mlze jen v siluetě. (Těm říkám posměšně "překližkové divadlo".) Dramatická obloha při slunce západu. Nebo hrůza všech hrůz: strom bez listí a lavička v parku, v mlze, v noci, pod lucernou. Na cestičce pár spadaných listů, které se ve světle lucerny lesknou. Nostalgía osobně! 

Noční chodec
 foto Z. Zaplaetal

    Ona už je složitá byť jen definice kýče. Někteří intelektuálové považují za kýč jakoukoliv fotografii, která se líbí "prostým lidem", těm bez odpovídajícího výtvarného vzdělání. A za "kumšt" naopak to, čemu nikdo nerozumí, ale zachovává to těch několik "zlatých pravidel" fotografování. Kompozice, tonalita, vztahy uvnitř i mimo fotografovaný obraz. A nad těmi pracemi se rozněžňují.  Že to 95% (a to jsem optimista) diváků považuje  za "cosi"  je nevzrušuje. Jsou to přece blbci, kteří o focení nemají ani páru. 
   A tady jsme znova u "jádra pudla". Fotografie stejně jako jiné umělecké i "umělecké"  disciplíny má cosi sdělovat. Zřetelně, protože proto byla vytvořena. Pokud to dokáže, osloví dělníka od pásu ve Škodovce i profesora estetiky na vysoké škole stejným hlasem. Můj neplacený, ale vážený učitel fotografování Franta Krasl (Už dlouho fotí tam nahoře) mi řekl kouzelnou větu, kterou jsem tu už určitě napsal, ale klidně ji zopakuji. Řekl mi před čtyřiceti roky:"Když nevíš, co říct, nech ho raději zasunutý." Přeložím: říct fotkou a zasunutý fotoaparát v pouzdře. To jenom, aby někdo nepovažoval Frantu za sprosťáka. No a "vo tom to fšecko je". 
   O jednoduchých věcech se dá mluvit nesmírně složitě, vědecky, tak že tomu bude málokdo rozumět. Nebo o věcech složitějších můžeme diskutovat laicky, povrchně, takže nedokážeme postihnout zákonitosti v předmětu naší diskuze.  Nebudeme o nich ani vědět.

A teď - co z toho je větší chyba?

===III===

*/ např. jedna z prvních muzikálových produkcí Jesus Krist Super Star v divadle Spirála v Praze. A byla to tehdy "bomba"!

**/ řekl bych, že na špatné nebo dobré pocity herců by se nemělo zas tak hledět. Spíše myslím, že si "zpěváci" náhle uvědomili, že kdyby onemocněli, stačil by kdosi obdobné postavy (aby se nemusel přešívat kostým) který by celý den pilně cvičil roli a večer by záměnu poznali jen kolegové na jevišti. Diváci ne. Čili by se stali snadno nahraditelnými. Třeba, kdyby chtěli větší honorář. Jak říkával někdejší ředitel našeho Ústavu: "Divák, ten sedí ve tmě, cucá bonbony a má rád hezké barvy." Konec citátu.

***/ na portály typu iDnes a podobné chodím jen opravdu velmi zřídka a nikdy, opakuji nikdy nečtu diskuze. Protože pak bych si musel pomyslet, že to s Hobity v naší Kotlince nedopadne špatně, ale že to s nimi už dávno špatně dopadlo a místo nich jsou tu jen samí Skřeti. Ale v reálném životě jednám převážně s takovými sebestřednými typy. Takže na síti už je "nemusím".

****/ Kromě trollů obyčejných jsou trollové, kteří prostě vědí všechno. Říkám jim Lord of Google.  Ať diskutér napíše cokoliv, troll ho vždy opraví a znectí za to, jak je hloupý. Dlouho jsem se nestačil divit, jak je troll vzdělaný, jak obrovský záběr přes všechny obory má. Za čas mě napadlo, že ani kdyby měl doma ty nejlepší encyklopedie, nestačil by v nich potřebnou informaci tak rychle najít. Ale je je zdroj, který to umí: Google a Wikipedie. Vždy, když mě trollík opravil, hned jsem dal dotaz do vyhledávače - a hleďme, přesně totéž, co tvrdil troll mi z vyhledávače vypadlo na některém z prvních míst. A přehnaná úcta k "nejchytřejšímu trollovi Kotlinky" mě přešla. 

/  Aby nenastala mýlka: Vůbec mi nevadí fotky laviček v mlze pod kandelábrem. Poněkud mě iritují až desítky fotek laviček v mlze pod kandelábrem. [;>)) 

===III===

Dodatek:
Informace tu docela podrobně psala o komikovi Grillovi, který zamíchal svým populismem italskými kartami. .Kupodivu jsou na něj i jiné názory - a dokonce z Česka. Ale ona už to uvede na pravou míru. Z Italska to všechno asi bude vypadat jinak.

Apendix 2:
Zajímavý článek na Psu. Netřeba mít rád Františka Matějku, tentokrát je i diskuze pod článkem velmi podnětná. 

Přívěšek 3:
Kypr bude zdaňovat všechny vklady ve svých  bankách. Pokud k tomu opravdu dojde, po téhle zkušenosti bych se nedivil, kdyby tamní banky začaly hromadně krachovat a nakonec místo toho, aby pomohly EU, tak by pomoc vyžadovaly. Další možnost je, že se virtuální penízky odstěhují mimo Kypr nebo se postupně změní ve zlaté cihličky. Obojí Kypr poškodí hospodářsky i politicky. Jó, Kypr je pro EU jen malá, zbytná země. 
A co Česká Kotlinka?