Mýtus starého mocnářství

Napsala Informace 

   V článku pana Frýborta “Zamlčená slavnost“ v  Neviditelném Psu 16. května 2013 mne zaujal předposlední odstavec, kde říká: „To jen Rakousko, žlutočerný prapor, pochod Radeckého, fedrpuše, kaiserbarty budí nostalgické reminiscence, v nichž se paradoxně naplňuje závěr hymny někdejšího mocnářství – říše rakouská nepomine, sláva vlasti, císaři. A ona nepominula, na rozdíl od jiných. Aspoň ve vzpomínce ne, v zasmušilých úvahách, jestli jsme tenkrát, v roce 1918, přece jen neztratili víc, nežli jsme získali.“ 

   Není snad tato otázka, se kterou se můžeme občas setkat projevech intelektuálů – emigrantů, vyjádřením jakéhosi pocitu dezorientace v nynějším světě, poznamenaném rychlým vývojem událostí, nadvládou techniky, překotným růstem ekonomie, konsumizmu,  techno-nihilismu, jak nazývá tuto situaci filozof Václav Bělohradský v článku „ Masarykovo dvacáté století“ ? 

Nejedná se o idealizaci minulosti ve chvíli, kdy se intelektuál ocitá v krizi z neutěšené přítomnosti a o hledání cesty, jak obnovit staré zlaté časy glorifikované minulosti? 

Není ta idealizace jakousi obdobou "zpětné utopie", obracející se do minulosti jako k říši míru, jistoty a pořádku? 

   Mýtus mocnářství nevznikl v posledních desetiletích minulého století jako reakce na historické zkušenosti II světové války, nadvlády komunizmu anebo neurovnané situace po pádu Berlínské zdi. Mýtus tak zvaný Austria felix (Šťastného Rakouska) byl pěstován již v 19.stol jako idealizovaný obraz nadnárodního státu, jako mírumilovné soužití národů ve velkém svobodném státním útvaru, kde císař František Josef I se otcovsky obrací ke svým národům slovy „Meine Voelker“. Jako obraz harmonického světa hojnosti, kultivovanosti, dobromyslnosti, bezstarostné zábavy Strausova valčíku a vídeňské Sachertorte. 

Je to mýtus mimočasový, zcela oddělený od historické situace, ale přes to přeživší celých sto let po pádu a roztříštění Habsburské říše. 

Byl udržován za R-U oficiální propagandou, a to zvlášť kult císaře. Zároveň k jeho šíření napomáhala i literatura. „Habsburský mýtus je pokusem najít vedoucí nit dějin za účelem vytvoření ideálu celistvého světa, neroztříštěného na změť událostí a jevů, píše v úvodu ke své knize "Mitteleuropa primo amore"  italský germanista Claudio Magris (1996). Jde o záměnu, a to totální, jedné reality jinou, iluzorní, která ve skutečnosti neexistovala a neexistuje. 

Mýtus přežil i zánik skutečné říše, snad právě proto, že je nadstavbou, která se s historickou skutečností nijak neporovnávala. 

Jak píše britský historik Lewis B. Namier ve svých esejích, věnovaných dějinám střední Evropy v 19. stol., habsburský stát byl vážně rozviklaný ve svých základech již dávno před začátkem I. světové války. Byl v podstatě rozdírán dvěma centrifugálními, odstředivými silami – národnostní a sociálně politickou. (LB.N: 1948 The Revolution of the Intelectuals, Personalities and Powers, 1955) 

V r. 1848 situace dochází k jednomu z kulminačních bodů této trvající krize, kdy je na jedné straně tlak jednotícího se Německa, na druhé protestní manifestace a neklid ve Vídni, Praze, Maďarsku, Lombardii a Benátsku hrozí dezintegrací státu. Namier ukazuje na řadě dokumentů, nakolik byla situace nekontrolovatelná, spletitá, kdy politikové kuli pikle proti domu Habsburků a proti soudržnosti říše. 

Již před 1848 započíná tažení Němců, píše Namier, k získání vedoucí pozice v Evropě s heslem: Einheit, Freiheit und Macht. 

   V Rakouské říši je to právě dynastický princip, co má svazovat národy jazykově a zájmově odlišné. „Rakouské národy … ve svém šťastném státě jsou sjednoceny právem dědičným, historicky platným, rodu Habsbursko-lotrinského ve velkém mohutném státu rakouském“, cituje z rakouských dokumentů Namier (str.44) 

   V r. 1848 se rakouská říše nerozpadla, i když tomu moc nechybělo. K jeho dělení dochází po I. světové válce dohodou vítězných mocností na základě principu vytvořit ve středu a na jihu Evropy středně velké státy, pokud možno etnicky a jazykově příbuzné při respektování historických hranic. 

   „Můžeme se každý dle svého osobního zaujetí přít o to, kolik prozíravosti bylo v převratu roku osmnáctého a co dobrého přinesl nám Čechům - ponecháme-li už stranou jiné národy, začleněné do státního útvaru jménem Československo, aniž by se jich někdo ptal, zda o to stojí čili nic,“ říká Frýbort. Mělo se snad v tom poválečném zmatku uspořádat všelidové referendum? Zeptala bych se na oplátku pana Frýborta. Jenže tím bych otevřela zas jiné téma polemiky. 

   Vítězné mocnosti svým řízeným zásahem předešly nepředstavitelným zmatkům a násilí, ke kterým by došlo, kdyby se bylo dělení odehrávalo spontánně. Za to jim mohou národy jen poděkovat. 

   Václav Bělohradský ale kritizuje tento akt jako „účelovou konstrukci vítězů, neudržitelnou vlastními silami“. Kritizuje také Masaryka , že přecenil význam nového státního útvaru, vytvořeného pro cíle spojenců, že nepochopil cestu, jakou se budou dál vyvíjet dějiny, neuměl vidět nástup nové světové revoluce techno-nihilizmu, vedoucí k přehodnocení všech hodnot ve znamení „techno-bio moci“. 

Tato tvrzení vzbuzují podezření, že pro Bělohradského je filozof nějakou moderní obdobou velkého kouzelníka – jasnovidce, který na desetiletí nebo snad i století dopředu dokáže odhadnout vývoj lidského dění nebo spíš hemžení a zvolit tu pravou cestu. Někdy, bohužel, ani filozof není schopen rozpoznat a pochopit ani tu historickou cestu, kterou společnost už prošla. 

==II==

Apendix:

   Kdo si dnes ještě pamatuje staré Rakousko-Uhersko? Ani naši dědečkové a babičky. Jenže se dochovaly dokumenty, známe práce historiků, kteří nám na jejich základě podávají dost přesný obraz doby. Nemám na mysli práce infikované ideologií, buď komunistickou anebo nacionalistickou, ale práce, které se dívají na tehdejší situaci pokud možno objektivně.

   Národnostní a sociálně politické rozpory, které vyvrcholily v r. 1848 a již tehdy R-U div nerozložily (vzpomeňme jen na křížení zájmů rakouských Němců, Maďarů, Poláků a Čechů kolem frankfurtského Vor-parlamentu), nebyly ani vyřešeny a visely dál jako kámen na krku rakouské monarchii, která se je sice pokouší řešit, ale tím spíš zhoršuje situaci místo aby ji napravovala. Hovořím tu o různých vyrovnáních, v první řadě Rakousko-Uherském v r. 1860, ke kterému je vláda donucena okolnostmi (uherská revoluce 1848-49, prohraná italská válka 1859), kdy se říše dělí na dva samostatné celky, které mají společná jen některá ministerstva jako zahraničí a hlavu státu - císaře. Další vyrovnání Chorvatsko - Uherské jen vede k zvětšení závislosti na Maďarsku, pokusy o vyrovnání s Čechy se prakticky omezují jen na otázky jazyka a tedy jednání ztroskotají, dojde do přístavu moravské vyrovnání v 1905, kde se jedná o kompromisní jazykové zrovnoprávnění a o úpravu volebního řádu na základě jazyka a cenzu. Právě toto moravské urovnání (Mährischer Ausgleich) připomíná ve svém pohovoru s italským novinářem Otto Habsburský několik let před svou smrtí jako příklad snahy rakouských úřadů k optimálnímu řešení národnostních sporů.

   O rok později v r. 1906 skupina politiků, soustředěná kolem arcivévody Františka Ferdinanda Habsburského-Este, pracuje nad projektem přeměny Rakouska-Uherska ve federalizovaný stát Spojených států velkého Rakouska (Vereinigte Staaten von Groß-Österreich), složený z poloautonomních států, formovaných na jazykovém základě.

Jak můžete vidět na mapě , české země jsou redukovány jen na území, kde převládal český jazykový živel.Tento návrh se setkal s velkým odporem rakouských politických kruhů a tak se s tím neudělalo nic.

   Otto Habsburský připomíná ještě, že rakouské kruhy už po válce, někdy v r. 1921, přicházejí s návrhem vytvoření tzv. Panevropské unie, která měla sjednotit všechny národy Evropy do jednoho nadnárodního celku. Organizace měla pobočky v různých státech Evropy, ale žádných podstatných výsledků se nedobyla.

   Když se člověk podívá na situaci s větším odstupem, musí konstatovat, že se problémy za těch takových sto padesát let podstatně nezměnily. Tytéž národnostní třenice, stále stejné rozdíly v ekonomickém vývoji jednotlivých částí Evropy, stále tatáž bezmocnost. 

Vracet se k minulosti? A proč, když ta se nám tu pořád vrací v novější obdobě?

Jen na závěr bych se zeptala těch různých nostalgiků po rakouské říši, 

jak funguje skupina Visegrad IV, 

založená po rozpadu socialistického tábora?