Srpen 1968

Napsala Informace

"Once you get into this great stream of history, you can't get out." 

 (Richard M. Nixon)

   Čtenář, blíže neobeznámený se situací, vzniklou po druhé světové válce, kdy se svět dělí na dva tábory: tábor "socialismu" a tábor "kapitalismu", které proti sobě vedou studenou válku, musí být zmatený při čtení článků v českém tisku o srpnu 1968, o předcházejícím Pražském jaru a o hlavních postavách, vystupujících v těchto dramatických chvílích.

   Kdo byl tenkrát vlastně zbabělec a zrádce vlasti? Dubček a jeho skupina reformátorů anebo signatáři zvacího dopisu Brežněvovi, kterým žádali Sovětský svaz o zásah proti Československu všemi prostředky na záchranu socialismu?

   Dubček byl zrádcem, protože kapituloval před Brežněvem, stal se poslušným vykonavatelem jeho nařízení, včetně podpisu pendrekového zákona a to všechno proto, aby prý "zachránil vlastní kůži", tvrdí řada komentátorů (včetně nynější hlavy státu). 

    Pět signatářů dopisu se zase dopustili vlastizrady, protože žádali cizí stát o zásah, třeba i ozbrojený, aby se ČSSR dostalo ven z "hrozícího nebezpečí kontrarevoluce". 

   Brežněvova doktrína omezené suverenity, podle které Sovětský svaz byl oprávněn zasahovat do vnitřních záležitostí států Varšavské smlouvy pokaždé, kdy hrozilo, že by se některá "socialistická země odvrátila od socialismu ke kapitalismu" je sice poprvé jasně formulována na stránkách Pravdy až po intervenci v Československu, ale je v podstatě hlavní složkou sovětské zahraniční politiky po II. sv. válce. Stačí si připomenout data: 1953 potlačení protestních hnutí ve východním Německu, 1956 vojenská intervence v Maďarsku, r. 1980, kdy generál Jaruzelski zabrání intervenci v Polsku sovětských vojsk z východu a východoněmeckých ze západu vyhlášením výjimečného stavu a potlačením občanského kvasu, v jehož čele stála Solidarnosć.

   Sovětské vedení kontroluje své "spojence" nezávisle na vnitřní situaci v SSSR. Zásah v Maďarsku probíhá právě za destalinizace Chruščova, Pražskému jaru předcházelo v Sovětském svazu při příchodu k moci trojky Brežněv, Kosygin, Podgornyj období reforem, nebo spíš pokusů o reformy, hlavně v ekonomice - ve snaze uvolnit těsný krunýř plánovaného hospodářství a dát větší autonomii kolchozům - které ale pomalu uhasne pro obstrukce Brežněva, který se bojí sociálních nepokojů.

   Počátkem šedesátých let dochází také v Československu k probuzení reformních snah ekonomů jako Ota Šik nebo Radoslav Selucký. Můžeme říci, že další průběh událostí v Československu, iniciativy jako II., III. a pak IV. Sjezd československých spisovatelů pokračují v politice požadavků větší svobody ve vyjadřování, omezení ideologického nátlaku komunistické strany, pokračují v politice která má svůj původ právě v uvolnění vztahů mezi Sov. svazem a západem za dob Chruščova. Uvolnění, které končí krizí raket pro Kubu.

(Primavera di Praga, risveglio europeo, a cura di Francesco Caccamo,Pavel Helan,Massimo Tria, Firenze University Press, 2011)

   Sovětské vedení dává ultimatum Dubčekovi: Buď ten proces zastavíte sami, anebo vám v tom pomůžeme my.

   Mezi dokumenty polské generální prokuratury se nachází zápis z jedné chůze mezi československými zástupci a představiteli "bratrských" zemí, kde Podgornyj se obrací tvrdě k čs. delegaci s otázkou, jestli chtějí dojít až k prolévání krve.    Lidové noviny l’8/2/9

   Dokumenty o jednáních Dubčeka s Brežněvem a dalšími představiteli "spřátelených" zemí jsou k nalezení ne webu v "The Prague Spring '68", Compiled and edited by Jaromír Navrátil (chief editor), Central European University Press, 

   V Literárních novinách se o jednáních se Sovětským vedením o následujícím vynuceném procesu "normalizace" píše toto:

"Černík se potom spolu s prezidentem Svobodou, generálním tajemníkem KSČ A. Dubčekem a předsedou Národního shromáždění Smrkovským účastnil jednání s L. Brežněvem v Moskvě. V delegaci dále byli Vasil Biľak, František Barbírek, Jan Piller, Emil Rigo, Bohumil Šimon, Josef Špaček, Oldřich Švestka, Miloš Jakeš, Jozef Lenárt, Gustáv Husák, Alois Indra, Zdeněk Mlynář, Martin Dzúr, Bohumil Kučera a Vladimír Koucký.

Brežněv stanovil následující podmínky: Ustavení nové vlády z kolaborantů nebo přijetí okupační vlády. Další alternativa byla připojení ČSSR k SSSR. Za těchto okolností měl zájem pracovat v nové kolaborantské vládě pouze A. Indra, i ostatní kolaboranti couvli."

Mirko Raduševič: Normalizační občan Oldřich Černík, Literární noviny, 24. srpna 2013 

   Kolaboranti nechtěli s normalizací mít nic společného, alespoň oficielně, nechtěli se příliš vystavovat na oči občanům, veřejně se angažovat v okupační vládě. Další alternativa, i když podle mého dost nerealistická právě pro odezvy, které by vyvolala na mezinárodním poli, byla udělat z ČSSR další sovětskou republiku, anektovat ji jednoduše k SSSR. 

   Velký výběr tu tedy nebyl. Co pak vedlo Dubčeka a jeho skupinu ke zvolení cesty poslušných vykonavatelů sovětského diktátu místo aby to "položili", není snadné odpovědět. Tady bych mohla dělat jen dohady.

   Ze zkušeností československých reformátorů socializmu si vzal poučení generál Wojciech Jaruzelski, když 13. prosince 1981 vyhlásil výjimečný stav. Jak vyplynulo z dokumentů, předložených při procesu v r. 2008, kdy byl pro tento svůj zákrok souzen, generál předešel svým krokem invazi "spřátelených" vojsk o 12 hodin. A jistě i velkému  krveprolití, Poláci by byli reagovali na agresi aktivně. Jaruzelski byl zproštěn viny.

Měl o tom zajímavý rozhovor s italskou novinářkou Annaliou Guglielmi.

   Brežněvova doktrína omezené suverenity řídila sovětskou zahraniční politiku až do Perestrojky. Jakmile se od ní upustilo, rozpadl se nejen "socialistický tábor", ale i Sovětský svaz.  Což, dodávám, nebyla jediná a ani hlavní příčina jeho rozpadu.

   Co tedy říci o Dubčekovi a reformátorech Pražského jara? Zbabělci? Neměli na vybranou. Museli přijmout sovětský diktát. Jiná cesta tu nebyla. Ani myšlenka krveprolití by Sověty nezastavila.

    Co říci o pětici signatářů dopisu, ve kterém žádají pomoc SSSR? Zarazila mě jedna zpráva a to, že v červenci 1992 byl dopis objeven ve Státním archivu Ruské Federace a to zapečetěný. Cožpak Brežněv ten dopis ani neotevřel, natolik si byl jistý jeho obsahem? A jestli ho otevřel, tak proč ho nechal znovu zapečetit?

  Poznámka: při hledání na webu jsem našla dva zajímavé dokumenty. Jeden o neslavném konci mumie prvního československého faraona, dělnického prezidenta Gottwalda. Píše o tom již Karel Kosík ve své knize Naše nynější krize jako o jednom z projevů morální krize socialistické společnosti: 

"Vláda, která dala nabalzamovat mrtvolu Státníkovu, oblékla mumii do generálskě uniformy, potom ji převlékla do civilních šatů a nakonec ji zpopelnila, neměla tušení o svém rozhodování a zajména jí uniklo, že se v jejích činech projevuje metafyzika moderní doby, která ztratila úctu před živými a mrtvými, protože všechno přeměnila na předmět manipulace ..." (str. 137)

   Zajímavé podrobnosti o neúspěšné balzamaci jsou ve článku  

"Marné hrátky s nesmrtelností" 

    Hlavně bylo zapotřebí uspokojit pracující, zachovat tělo dělnického prezidenta na věčné časy. V poválečném přelomovém období navíc bylo potřeba nových rituálů.



  Další zajímavý dokument je spis, kde se čínský vůdce Mao Ce Tung vyjadřuje o Brežněvově doktríně omezené suverenity.

"Quelli che voi chiamate gli “interessi del socialismo” sono esattamente gli interessi del socialimperialismo revisionista sovietico, gli interessi del colonialismo. Voi imponete la “sovranità suprema” di un sovrano agli altri popoli, il che significa che la sovranità degli altri paesi è “limitata”, mentre il vostro potere di disporre di questi paesi è “illimitato”. In altre parole, voi avete il diritto di comandare gli altri paesi, mentre essi non hanno il diritto di opporsi a voi; voi avete il diritto di calpestare gli altri paesi, mentre essi non hanno il diritto di opporre resistenza."

To, co vy nazýváte "zájmy socialismu", jsou přesně řečeno zájmy sovětského revizionistického sociál-imperialismu, zájmy kolonialismu. Vy vnucujete "nejvyšší suverenitu" vládce jiným národům, což znamená, že suverenita těchto národů je omezena, zatímco vaše moc disponovat volně těmito národy je "neomezená". Jinými slovy, vy máte právo poroučet jiným národům, zatímco ty nemají právo vám odporovat. Vy máte právo utlačovat jiné národy, zatímco ty nemají právo se bránit.

   K pochopení této kritiky je zapotřebí dodat, že Mao zde polemizuje z pozic leninského internacionalizmu, který propagoval myšlenku mezinárodní proletářské revoluce. Jenomže by se pod tím mohl podepsat klidně i antikomunista.

(Citováno z Mao Tse-Tung opere complete vol. 24 "Leninismo o socialimperialismo")

   Přátelské vztahy mezi Čínou a SSSR se dostaly do krize už v druhé polovině padesátých let a byly pak docela přerušeny.

   Životní dílo nesmrtelného Vůdce národů – velké sovětské imperium – přežilo svého tvůrce jen o padesát let. Můžeme být rádi, že ho jeho dědici v tak relativně krátké době zlikvidovali.

   






   Když jste se jednou ocitli ve velkém proudu historie, není vůbec snadné dostat se z něj ven.

 (Richard M. Nixon)