Vrah jménem Facebook

Zdroj: Intermedia

   Člověk má prý  v životě zkusit všechno, protože další příležitost už nedostane.  Nevím, možná je to tak.. Já se bez mnohých zážitků obejdu. Z drog jsem zkusil nikotin, alkohol, kofein. Nikotinu jsem se po dlouhých letech zbavil, když mi mladý lékař při propouštění z nemocnice po zvládnutém infarktu řekl, že to stejně asi nedokážu. Šel jsem v příšerném horku z nemocnice pěšky domů a měl jsem strach,  že přijdou různé abstinenční příznaky, že to opravdu nedokážu, že mám slabou vůli. 

   Po pravdě jsem tu silnou vůli ani moc nepotřeboval. Už ten den jsem se stal nekuřákem a odložil jsem načatou krabičku do šuplíku. Pro případ, kdyby něco, kdybych to nezvládl. Asi za půl roku jsem ji vyhodil - cigarety vyschly a jak jsem ji v šuplíku přehazoval, celé se vysypaly. 

   S alkoholem jsem nikdy problémy neměl - ne že bych se párkrát neopil, ale po vystřízlivění jsem jsem dlouho neměl potřebu se napít - až když nastala "společenská nezbytnost".  Což mohlo být i za půl roku. Kofeinismus si pěstuji dodnes, ale když své kafe nemám, nemlátí to se mnou o zem a dám si ho, až je příležitost. Pak jsem ještě náhružlivý posluchač dobré hudby, čtenář dobrých knih, rád fotím a chlubím se svými úlovky, už půl roku obsluhuji svůj blog, kde se veřejně "vykecávám" z toho, co se mi právě honí hlavou... 

   Pak jsou věci, o nichž ještě uvažuji: koupit si vyhlídkový let horkovzdušným balonem, projet si soukromě kousek Ruska - aspoň evropskou část, podívat se ještě jednou (nepracovně) do Itálie, koupit si hvězdářský dalekohled nebo absolvovat foto-safari v některé africké rezervaci..

TROLL        Zdroj: Internet

   Kromě dalších zážitků, které opravdu nemusím je to mít doma Twitter nebo Facebook. Tyhle sociální sítě mi připadají, jako bych se chtěl před někým svlékat. Psychicky a snad i fyzicky.    Nevím, jestli by to někoho zajímalo a hlavně - cítil bych se nesmírně trapně. Nehledě na to, že prozrazovat veřejně o sobě všechno je nejen nevkusné, ale i nebezpečné. Už se párkrát stalo, že se na Facebooku někdo svým přátelům vychloubal, jak "vydrbal" se svým šéfem - a přítel přítele jeho přítele, jeho šéf si to přečetl. Další den býval pro takového vychloubače obvykle velmi smutný. O tom, že se potenciální vykradači bytů na prohlásí za vaše přátele a na Facebooku si přečtou, kdy odjedete na dovolenou a jak dlouho tam budete a kdy je tedy nejvhodnější termín na vykradení vašeho bytu se už psalo mockrát.

   V naší kultuře nejsme ve všem zcela otevření - a ani to od ostatních neočekáváme. To ovšem neplatí pro mlamoje. Mladé moderní jinochy - ale i dívenky. Zřejmě mají pocit, že když se o všechny své zážitky s někým nepoděli, když nezískají "přátele", spoustu "přátel", víc než kdokoliv jiný, prostě dostatečné publikum pro předvedení svého "zajímavého života", tak už pro ně nic nemá smysl.  

FLAMER       Zdroj: Internet

   Zase jsme u těch trapných úvah, co že to vlastně je smyslem života. A u smyslu slov. Už nedokážeme rozlišit slova známý, kolega, přítel. Ti "přátelé" na Facebooku vlastně ani nejsou v prvním stupni přiblížení - známí. Protože identitu si tam může každý zvolit, nemusí nijak korespondovat s realitou. Tady v diskuzích na blogu taky vystupujeme pod svými nicky - ale tady jsou kolektivy daleko menší a často diskutující i autoři nejen vzájemně znají svou skutečnou identitu, ale mnohdy se setkávají i osobně. A ony přezdívky, nicky, slouží jako (uznávám, že chabá) ochrana před lidmi, kterým se říká trollové a flameři. Takoví lidé existují i v reálném životě, nejen v kyberprostoru - ale tam se jednak trochu obávají následků svého chování (v klasické české hospodě takového chlapi po chvíli vynesou před hospodu a tam mu ještě dají pár facek na pamětnou), takže je jich o dost méně. Anonymita, možnost sprostě, ze tmy, napadat ostatní je pro zbabělé jedince Homo sapiens asi velmi lákavá, ale dospělý (a myslící) člověk si s takovým problémem poradí. Buď takového "vykřikovače" nějakým, organizačním nebo dokonce jen technickým způsobem "vyřadí ze slosování" - nebo z daného blogu / webu odejde sám. 

   U mladých lidí je to asi jiné. Snaha uspět mezi svými vrstevníky, zařadit se a v něčem možná i vyniknout je žene do náruče oněch sociálních síti. A těm o každou dušičku asi jde. Patrně tu běží o možnost zobrazování reklam - protože na nabídku "být na Facebooku" narážím pořád, stejně jako na nabídky "levných půjček" a "výhodných" kreditních karet. Nebo moderních i-phonů a jiných vymyšleností, bez nichž "člověk jako by nebyl". 

PAVOUK KŘIŽÁK      Zdroj: Internet

   Zachytit, obklopit, připoutat, vysát. Taková pavoučí taktika. Ostatně je to stejná taktika, jakou používají prodejci  zdravotního nádobí, antirevmatických deček a skvělých vysavačů na roztoče na "předváděcích výletech". Nachytat hejla, donutit ho, ať se nějak zaváže a pak ho nemilosrdně vysát. Je divné, že si to neuvědomují ani mnozí dospělí. 

   Šikana nemusí být "kyber". Šikanu pamatuji na základní škole, na vojně (tam byla nepatrná, spíše legrační). Děti se snaží vždy ve svém kolektivu, třídě, partě jednak dosáhnout co nejvyššího stupně v hierarchii, která se tvoří v každé, nějakým způsobem isolované skupině, dosáhnout co nejvyšší příčky. K tomu patří i role toho na dolním konci, "třídního otloukánka".  Ostatně - určitě jste četli knížku "Pán much". Tam to všechno je. Proti šikaně se dá bránit různě - většinou ale musí pomoci někdo zvenku - rodiče, učitel, šéf.  Předpokládá to ale, že normálně fungují vztahy v rodině nebo ve škole či v podniku. Pokud vztahy nefungují a oběť šikany není dostatečně odolná, je zle. Ale právě u kyberšikany se dá pronásledování docela snadno zastavit. Stačí se nepřipojovat na Facebook, změnit si mailovou schránku, nečíst SMS. Jenže právě to naši mladí asi nedokážou. Pokřivená forma komunikace je pro ně tak důležitá, že ji nejsou ochotni / schopni  přerušit. A tak nakonec podlehnou a nechají je dohnat třeba až k sebevraždě. 

Zdroj: Internet

     Nenamlouvejme si, že před vznikem Facebooku se mladá děvčata netrávila a mladí hoši se nevěšeli nebo neskákali pod vlak. Jenže tehdy nebyla elektronická komunikace, nebyl Facebook a nebylo ho možno obvinit z toho, že je to jeho vinou. Není. Celá situace se opakuje patrně už od pravěku a souvisí s hledáním místa ve společnosti. A mladí lidé bývají citově labilní, nemají ještě sestavenou tabulku životních hodnot a tak končí sebevraždou. 

   Žalovat Facebook je ale ovšem zcestné. Kdyby i mohl (a v tom obrovském množství uživatelů by podobnou roli zvládl snad jen nějaký značně sofistikovaný program) takovému pronásledování a dehonestaci nějaké oběti zabránit, patrně by štvanice přešla na mobilní síť nebo někam jinam. 

  Protože žádat o smazání nějakého videa nebo článku sice lze - ale je to spravedlivé? Vždyť takovými požadavky by se nakonec zabránilo vyjádření jakéhokoliv nepohodlného názoru. 

   Umlčeli bychom jeden názor - ale kdo je tak erudovaný, aby okamžitě určil, zda ten nebo onen názor má právo na existenci nebo ne?  Vždyť my tady vlastně voláme po cenzuře. Navíc po cenzuře amatérské, ryze subjektivní a tím pádem nevyvážené. Rodiče té mladé Italky si měli dceru pozvat do jejich pokoje a vážně s ní pohovořit. Pokud by to mladá slečna vůbec "strpěla". 

Carolina Picchiová                Zdroj: Internet

    Někdy dáváme mladým tolik svobody, že si s ní neví rady. A mají své rodiče a vychovatele za hlupáky - a potažmo za slabochy. Ale buď té elektronické štvanici nepřikládali (až do tragického konce) takový význam, jaký se ukázalo, že má, nebo s dcerou prostě pohovořit neuměli. Nebo se báli. V tom případě bych řekl, že kdyby holčici prostě sebrali ten tablet nebol i-phon či čím se připojovala, bylo by pár dnů slyšet vzteklý pláč adolescentky - a pak by nastalo uklidnění. A dívenka by žila.

     Žalovat Facebook je jenom takový poněkud nejapný pokus rodičů se očistit před veřejností. Svoji roli prostě nezvládli. Když nenaučí dítě, jak má správně přecházet přes ulici a ono vlítne pod náklaďák, který už nedokáže zabrzdit je trapné žalovat policii, že na danou ulici nepřikázala dát zákaz vjezdu.

   Trochu mi to připomíná rodiče jednoho motocyklisty, který to v Příbrami napálil v plné rychlosti do otáčejícího se auta policie. Mladý muž prý jel jen kousek pro benzín do svého silného stroje. Asi jel pro ten benzín dost rychle a na otáčející se policejní auto nezareagoval. Vyšetřovací pokusy ukázaly, že policista rozhodně není jediným viníkem téhle tragedie. Je-li vůbec viníkem. Ale rodiče zaslepení pomstou se stále pokoušejí toho, rovněž mladého policistu, dostat do vězení. Snad v domnění, že se jim pak nějak uleví. A požadují za smrt svého syna 1 200 000.- Kč. Je to dost nebo málo? Ale na rodiče toho policisty, pokud by byl neprávem odsouzen, už nemyslí. Proč taky, že? Jeho kamarádi, se kterými se proháněl na motorkách provozují na místě tragedie takový menší pomníček-hřbitůvek se spoustou svíček. Ale i když byl ve své partě oblíbený, žádný, byť sebe tvrdší rozsudek jim kamaráda nevrátí. A syna rodičům také ne. Nanejvýš, pokud se dá soud ovlivnit, může vzniknout další nespravedlnost. 

A bude se vrstvit jako v Shakespearovských tragediích.